pátek 11. května 2018

Víc než na tělo

Vzpomínky, kdy se s tím nejdřív člověk sžívá, učí se přímo na tělo, na těle v bezesných chvílích doufá ve spánek a se spánkem ještě o stupnici výš prožívá individuální pohár překvapivosti štěstí,  strachu, naplnění i bezedných obav... pro a ze svého nového života, který se zčerstva pohupuje na břiše, v šátku. A když ty životy člověk takhle houpá dvakrát za sebou, to už se zaryje. A když nepustí i přes samostatné krůčky kdysi-miminek, může být radost nosit apoň tu látku aspoň na zádech.

Třeba v podobě kabelky a batohu v jednom, z šátkovací látky Omnifera. Je to taška s příběhem víc než na tělo.


Kabelkobatoh, pro jehož vnik jsem nejprve ušila svůj (dnes dennodenně nošený) prototyp - pro detaily a parametry klik tu, prosím. 
Já jsem totiž houby střelec a každou sebemenší - natož tak velikou - záležitost si potřebuju vyzkoušet nanečisto, pro sebe, abych věděla, co kde přidat, ubrat, změnit, nebo i třeba zákaznici oznámit, že danou věc prostě ušít nemůžu, že bych si za tím nemohla stát. Ale tady jsem mohla a stojím pevně oběma dvěma. Mouchy více než méně vychytány, radost z kombinace růžové, tmavě modré koženky a pevného textilního popruhu veliká. Hlavní zavírání stáhnutím šňůrky a bezpečná všitá kapsa na zip z vnější strany.


***
Přiznání pod čarou, já osobně si uspokojení z šátkování (nebo nosítka) ani u jedné ze dvou svých dětí úplně neprožila. Zkoušela jsem, neprošlo to. Spíš než napevno svázané se raději nosily v náručí, s rozsahem a dosahem, a pak hned hurá po svých. Nevadí. I tak mám pár látkových kousků po každé z nich, které si střežím jako oko v hlavě, pro vzpomínku na naše speciální poprvé i po sté. A myslím, že jednou je taky nějam napevno a napořád zašiju.

středa 9. května 2018

Jak ta jedle

V hlavní roli pokojová jedle a něco jako prostírka, přesněji šitá podložka.

Něco jako prostírka a vychytávka jako varianta na misku. Oboustranný a uvnitř vyztužený kruh, který by klidně mohl být na stole, ale tady koresponduje s padesátkovým křesílkem po babičce (obojí v jemňounkém vzoru látky po ní schraňované a ji připomínající) a slouží jako podložka a ochrana podlahy před nepozornou závlahou květináče s hlavní hrdinkou.

Jedličku máme, jestli dobře počítám, už skoro 8 let. Dostal ji můj muž. A protože tehdy jsme ani jeden nebyli žádní extra zahradníci a bydleli v malém bytě bez kytek, zůstala u našich, kde ji v mém dětském pokoji do mrňavém květináče sem tam někdo náhodně nalil vodu. A ona si svých 15 centimetrů živé výšky 3 roky držela a nepustila. Takže když jsme se stěhovali na Ruinu, měla už pomyslné potvrzení na přežití v extrémních podmínkách, rovná se osvědčení pro mou extrémně nepravidelnou (kaktusovou) péči. Jako bonus dostala nový rozměr květináče, novou hlínu a pozici na parapetu okna v jídelně hned naproti mé židli u stolu. Rozbujela a další 4 roky mi každý den nenápadně dokazovala, jak je silná, krásná a svá mému pěstitelskému jelimanství navzdory. Abych to docenila. Abych hned zkraje letošního letního jara a po odvozu Madlenky do Junáku vyrazila s Miškou pro nový květináč. Abych tu neplánovaně velkou a těžkou nádobu táhla v náručí cestou necestou, současně nohou brzdla dítko s jejím dětským kočárkem a ústy vydávala pokyny k chování na pozemních komunikacích i zpoceně včerpaná provolání někam do oblak. Donesla jsem, přesadila, přemístila na čestné místo v obýváku a už druhý den měla pocit, že úplně cítím růst nových výhonků. Dnes má o dobré patro víc a já ji dost často bezděčně a letmo hladím po nepichlavých větvích, sem tam prohodím vlídné slovo, mám ji ráda. A uznávám, že jsem s prvotním úsudkem o ní byla vedle.


***
Vedle byl i poslední měsíc a kousek. Já ta jara mám pravidelně v hlavě tak nějak pod dekou, těžce a tlumeně. Zatímco spousta lidí po zimě ožívá a užívá si slunko, probuzené vůně, novou energii, já musím přejít na automatickou převodovku, abych to uřídila a fungovala v mezích nutné potřeby vstát, postarat se, pracovat, nezabírat si přehnaně, ne-tvářit se, bez radosti, a tak. Prostě za mě jaro ne-e. A nejlepší přírodní metodou, jak se s tou dekou sama za sebe popasovat, je prostě počkat, až to do pár týdnů přejde a nenadělat při tom přílišnou paseku. A ono si to sedne, jakože už skoro teď, navíc po odpočinkové dovolené bez mých malých lásek, po nepřetržitém pobytu na čerstvém vzduchu a při fyzicky vyčerpávajícím, lehce stresujícím a dlouho odkládaném (protože proč golf, protože teď už vím, že určitě) kurzu k získání zelené karty. Znovu, ale pomalinku, nabírám na obrátkách v reálném i virtuálním světě svého šití.

A taky se amatérsky těším z naší pidi zahrady/dvorku deset krát devět. Před pěti lety zněl plán jasně - čistá dlažba a čistý trávník. A dnes tu máme řádku buxusů, zakrslou jabloň, sloupovitou třešeň, rybíz, jahodníky, levanduli, kopretiny, bylinky, jedno rajče, truhlíky muškátů a obrostlou pomlázku z Velikonoc 2018... a plánů minimálně na pětiletku dopředu. A já se (i když pořád zahradničím s úspěšností padesát na padesát a s nepřímou úměrou k vyvinuté péči) těším z každého lístku, vyhlížím každý pupen, raduju se z každého květu. A uznávám, že s radikálním postojem k zahradě jsem (jako u spousty jiných věcí v ne-poslední řadě) byla vedle...

... jak ta jedle.

pátek 23. března 2018

Kočárová

Už jsem to tu, myslím, jednou psala. Že občas koupím i látku, kterou bych si sama pro sebe nejspíš nevybrala, ale přijde mi něčím zajímavá, že pak ta látka třeba čeká měsíce (nebo i roky), než někoho zaujme. Ale jednou se dočká, zatím pokaždé. Protože každý máme tu svou.

Dočkala se i tato, něžně neuchopitelná. A rovnou velkoplošně na kabelce, která se stejně krásně vyjímá na rameni, přes tělo i na kočáru. Zpěvnému ptactvu to v zajetí s hnědou koženkou a v celkovém rozměru zhruba 40x35x8 cm dost sluší. Navíc ty rozkvetlé větvičky, to už je skoro jaro.



Zvnějšku důležitá "zazipovaná" kapsa na všechno potřebné a potřebně rychle přístupné. Uvnitř klasika kočárových kabelí - dostatek kapes. Plus ještě silnější guma pro přidržení láhve. Zapínání hlavní kapsy opět na zip. Popruh přes tělo odepínatelný. Všechna poutka (na popru i úchyty na kočár) cudně schovatelné.


***
Svou vlastní tašku na kočár vlastních dětí jsem si neušila. Při první jsem ještě nešila, při druhé jsem ještě neměla dostatek šitého sebevědomí. A zpětně mi to je trochu líto. Protože to uteklo. Protože zpětně viděno je doba tahání se s kočárkem do kopců, přes městská dláždění i přírodní terén, do nepřátelských schodů obchodů, do kufru auta... přes všechny momentální překážky světa strašlivě krátká. V jednom okamžiku má člověk miminko a najednou - cvak - předškoláka, co jede na čtyři dny na školu v přířodě. Nejdřív si člověk celkem dlouho zvyká na čtyřiadvacetihodinovou přítomnost bezbranného stvoření a najednou - cvak -  je tu zvykání si na jeho postupné odpoutávání se. No jo, přiznávám, srašně se mi po Madlence a po tom dvojitém hluku doma stýskalo...

Ovšem kdo první dva dny zdánlivě vůbec nesmutnil byla naše Miška. Dost si svou samojedinost a výhradní pozornost rodičů užívala, zpívala, brebentila. A pak přišel den třetí a předspánkové otázky, jestli až se probudí, bude tu i Majda, a dnes i popotahování a nervozita při ségřiném odchodu do Junáku, a lehký strach, jestli její parťák a rival v jednom náhodou neplánuje další days off. A možná, když si to teď tak sepisuju - a tudíž v tichu večera sumíruju, je tahle nová změna v rodinné konstelaci i důvodem Michalčiných obnovených hysterických záchvatů vzteku. Ona totiž změny od malinka moc nemusí. A změny v rodiném prostředí obvzlášť. Tak snad heuréka.
Tolik z interních zápisků pod čarou:).

pátek 9. března 2018

Of(f)ka

Když jsme si tuhle chatku v krásných horách za humny loni na jaře pořizovali, Madlenka ji pojmenovala Ofka.
Podle mě to jméno sedí náramně, pro sebe k němu v duchu přidávám ještě jedno f. 
Prostě off - absolutní vypnutí.

O chatě jsme v různých úrovních reálnosti, reality a vědomí uvažovali od Miščina půlročního života. Protože trávení léta s dětmi. Protože možnost zasněžené zimy (pro mě hned po podzimu nejkrásnější roční období) a lyžování, ve zbytku roku pak toulání se po lese, čistý vzduch. Protože dojezdová vzdálenost do hodiny - tak akorát, aby si člověk připadal, že někam odjel, ale aby se zároveň mohl kdykoli bez průtahů vracet. Protože bezprostřední a všedními nutnostmi nerušená blízkost s mými nejbližšími, hraní her, výtvarničení, rozhovory o ničem i o tom nejpodstatnějším, čtení těch nejdelších pohádek a následné usínání zároveň s dětmi (pro mě poslední dobou natvrdo až do rána a bez procitnutí na převlečení se do pyžama) - prostě pro všechno, co jsem na mateřské postupem času brala jako místy protivný stereotyp a co si teď, při šílené rychlosti pracovního a školkového života, s láskou připomínám, odchytávám, užívám... Protože já pro odpočinek potřebuju odstup a změnu prostředí hlavně. Protože odpočinek je pro mě tvoření a přetváření.

Pro všechno zmíněné a pro to poslední obzvlášť jsme celkem brzy zavrhli novodobé (ty původní jsou krutě nedostatkové zboží, případně v krutě beznadějném stavu) roubenky. Jednak vadily cenou, ale taky mi přijde, že přes všechnu snahu se jejich alpinismus do Jeseníků prostě nehodí. No a hlavně, nebylo by na nich co - v mezích reálných schopností  a obyvatelnosti - opravovat. A tak nakonec shodou okolností a Peťovy pozornosti máme tu naši Ofku. V létě ještě využívaná v původním plném vybavení. Od podzimu už ale postupné třídění, opravy a úpravy - protže i když přebíraný stav by k pro využívání stačil na dlouhé roky, pro užívání si vlastního potřebuju mít věci podle svého, po svém a po našem. Nakonec jsem ráda za Ofčino narození v devadesátkách minulého století, protože tu žádné genius loci roubených staveb nemám potřebu udržet  (protože mi vlastně ani není vlastní). A tak si tu teď můžu dle libosti brousit, obkládat, lepit, vrtat, řezat, šroubovat, tmelit, natírat, pilovat a plánovat. Projektů klidně na desetiletku dopředu, a to vše při konejšivém vědomí, že nedodělané vydrží než bude čas, že před tím zvládnu bez výčitek zavřít dveře. 

***
Vizuálně první ze čtyř téměř dokončených místností. Nejdřív jsem si představovala, že Ofka bude takový protipól našeho domu, barevně hýřivá. No, nešlo mi to. Asi dokud mám možnost a výsadu prožívat si barevnost dětského světa, prostě pro tento čas potřebuju neutrální, bílo-šedo-modré zakotvení, odrazový můstek pro všechno. Takže nově v obývacím prostoru máme:
  • laminátovou podlahu v chladnějším tónu dubu - ten nahradil naoranžovělý odstín buku
  • stěny v čistě bílé a staré palubky v barvě téhož... původní dřevěné schodiště zbavené koberce a ze 2/3 vrstev nátěrů a chemoprénu ještě čeká na finální zásah nátěrem do šeda
  • komoda z masivu z mého dětského pokoje, kterou jsem jen zbavila zažloutlého laku a natřela, plus kožené úchytky z IKEA
  • šedá pohovka a našité polštáře z mých srdcovka látek
  • do kontrastu nový potah starého křesla a zbrusu nový velký koš na hračky = opakování milovaného geometrického vzoru, dvakrát na malé ploše stačí
  • znovu ikeácký stůl a krabicové poličky jako mini-knihovna - bez knih pro mě není žádný obytný prostor kompletní... a já tady mám i čas dokonce i na čtení, jupí
  • za oknem zasněžený výhled
Ještě toho tolik čeká na proměnu. Já čekám a těším se spolu s tím. Přes zimu jsem tu ale nic moc nedělala,  odpočívala, byla jsem v totálním off režimu.





***
Pravda, tentokrát jsem to své off trochu porušila a s sebou si vzala taky kus své reálné i virtuální práce, holt termíny a povinné odvody se na jarní prázdniny neptají. Ale stejně. Pořád se můžu hned z brzkého rána (díky našim ptáčatům), před nazutím do lyžáků (ještě pořád je tu sníh), s hrnkem horkého černého čaje v jedné ruce a s voňavým espressem v druhé (můj dvojboj ideálního začátku dne) koukat z okna na oblé vrcholky hor. A jsem tak zvláštně klidně spokojená. A ano, šťastná. 
Mé druhé doma.

neděle 25. února 2018

Prototyp naostro

Dlouhé plánování, dlouhé promýšlení napříč všemi vzhledy, tvary a rozměry... až nakonec pro dlouho zadanou objednávku vnikl prototyp mého prvního batohu. Toho času už dlouho (cca měsíc) nošený, a tudíž řádně otestovaný, takže s ním můžu ven. Před naše dveře i do svého virtuálu.


A není to žádný "backpack" se šňůrkami, ale klasická stojatá sršňovka s popruhy. Takže náklad třeba několika víc jak áčtyřkových učebnic + další 2/3 objemu pro ne-zbytné doplňky udrží a unese bez nepříjemných zářezů do ramen. Pravda, u samotného systému proměny batohu v kabelku na rameno (protože to tahle věc fakt umí!) jsem se nechala inspirovat. Ale jen okem, konkrétní rozměry úponů (jejich přichycení k lemu) a popruhů jsou podle mých potřeb a představ. Protože bezskrupulózní kopírování pro prodej nemám ráda, u jiných, natož u sebe - snad se mi daří nekázat vodu a nepít víno.

Modelka moje v drobnohledu: míry těla tašky v. 40 cm (+ 3 cm stahovatelný lem), š. cca 30 cm, h. 7 cm. Délka popruhů mám na svou 172 cm vysokou postavu 72 cm (plus prodloužení o úchytky a kruhy), tohle se pak při zakázkovém šití řeší na tělo (na výšku majitelky/majitele). Třícentimetrové popruhy jsou z toho nejpevnějšího plátna, které jsem schopna sehnat. Koženkové by třeba vypadaly lépe, ale po dlouhodobém (řekněme přes rok) nošení a častém praní s nimi nemám tu nejlepší zkušenost, začínají se lámat. Textilní část tašky vyztužená měkkým nažehlovacím ronarem. Vyztužená podšívka v původní verzi hladká, bez kapes (ať mi nedrhnou ty učebnice). Vše cenné a případným cizím nenechavým prstům zapovězené se schová ve velké vnější kapse na zip - při nošení zádech i na rameni je vše jisto jistě v bezpečí. Uzavírání hlavního otvoru stahovatelným lemem a šňůrkou. Barvám a vzorům se samozřejmě meze nekladou. Jen když něco nově, šiju ji nejdřív pro sebe - nanečisto (nepotřebujete někdo cestovní obal na laptop?). Proto ta tmavě modrá a vzor kohoutí stopy, textilní lásky.

A protože nejde o žádnou bezchybnou missí soutěž, tak i pár věcí, které jsem pro osrou verzi změnila (případně zvažuji změnit). 1. Nevím, co mě vedlo dát průklepy po celém obvodu lemu (pro protažení a funkčnost šňůrky bohatě stačí jeden, že). 2. V prázdnějším režimu má textilní koženka tendenci křivit se - v ostré verzi vyřešeno výztuží i pro koženku, drží krásně. 3. Toť úvaha do budoucna - stahování na šňůrku vázáním do mašle je trochu zdlouhavé, byť vizuálně mi přijde fajn. Plastové "čudlíky/zádrhely" (teď si opravdu nevzpomenu na oficiální název) jsou sice funkční, ale strašně nehezké, prošitým tunýlkům moc nevěřím, ale možná by stály za zkoušku (píšu si).


Na závěr ještě něco jako photo-story. Takové to, když se při pondělní půldeváté ranní, během přebíhání za pracovními záležitostmi potkáte ve dveřích se svým mužem: "Jéé, Peťo, můžeš mě rychle vyfotit s batohem?"... rychle běžíte pro co nejmenší polštář kvůli efektu plnosti, rychlé tři mobilní cvak naostro a rychlá pusa na rozloučenou a hezký den.


A když se tak koukám na výsledek, jsem spokojená. Protože jesli mám ještě někdy zveřejnit nějaké ne(na)líčené figurální foto se svými výtvory, batohy jsou jasná jednička.

pátek 16. února 2018

Milé dámy...

... deset z deseti nutričních poradců potvrzuje, že snídaně je důležitá. Stejných deset (i přes započatý masopust) souhlasí, že pyžamo se do zakázaných potravin nepočítá.

Všemi deseti tak lze našim dívčím dítkám doporučit milé dámy pyžamožroutí.



Hani, moc děkuju za impuls k další šité lásce pro děti (spolu s králíky a sponkovníkem)! Protože tento polštář s kapsou na pyžamo je nejen užitečně naučný pro úklid pyžamek, ale i baví. Teda mě určitě. Proto se z Hankou prvotně zadané varianty pro syna - kuk tady (a pak několik jiných provedení v pyžamožroutím albu na facebooku Sršení) - vyvinula i verze pro dcery, na zkoušku a pro změnu pro ty mé.


Takže v rámci testovacího modelu pro Mišku - místo bujné čupřiny korunka, místo vatelínem vypaných svalů na založení schopných pažích sepnutelné ručky. Troška krajky, dlouhé řasy, nosánek (jako) vyšitý a barevně odpovídající aktuálním preferencím majitelky.


Ovšem to neznamená, že jsou holky jen bezbranná a bezzubá stvoření, aby bylo hned po ránu jasno. To víme, to známe. Korunka ne-korunka. Ve fialové ...


... a dokonce ani s převahou růžové. Mimochodem jsem ještě donedávna nevěděla, že dříve byla převažující barvou pro miminka-kluky právě tato, přičemž holkám jako značení oblékali převážně modrou. Prostě stereotypy třeste se.


Foto pyžamožroutky naší Madlenky - noční obleček ve velikosti 122 slupnut jakoby nic, holky šikovné.


A na závěr ještě provnání sil a velikostí na mých vlastních modelkách v čase čerstvě předvánočním... Miška na svých měkce bosých tlapkách neslyšně doběhla Peťu v našem "skladu" ve chvíli hledání nových baterek do některé z bláznivě hlučných hraček a při té příležitosti objevila i zamýšleného Ježíška. Ve světle přímého dotazu "Čo to je?" už nešlo s krátkodobou omezeností 3,5 leté paměti počítat, takže neplánovaný ranní dárek od maminky pro obě. Vlevo s člověčí velikosti 110, vpravo 122. Pořád je kam růst a ještě pořád to stačí.


***
A pod čarou snad ještě k těm streotypům, a tak. Zážitek z dneška, celkem se hodí. Čerstvý sníh, čekání v koloně na výjezd z parkoviště u místní sjezdovky, kolem pěti minut snažící se pán ob auto přede mnou vyjet do prudšího kopce se zledovatělým podkladem. S dalšími lidmi pomáháme rozlačit. Po mé poznámce, že není s pohonem na dvě kola před zlomem nejlepší nápad přidávat na plynu a bylo by fajn zkusit to spíš  vzít víc po zasněžěné a nerozježděné krajnici, jsem z naštvaného bručení a pohledu daného řidiče celkem fyzicky cítila všechen ten antagonismus vůči růžové, krajkám, slabým (nejen) pažím a princeznovským korunkám svého pohlaví. 
Vřelo to oboustranně. 
Jeho závěrečné mlčenlivé uhnutí autem, můj adrenalinem napumpovaný, lehce prokluzující výjezd napoprvé. A ve zpětném zrcátku pan řidič vyjíždějící na chlup stejnou trasou... 
To není o plácání sama sebe do ramen, jen že nutně nemusí být tak důležité barvy, jako spíš cesta.
Oboustranně.

pátek 12. ledna 2018

Hlava

"Takže jak to dneska chcete?"
Kadeřnická otázka. Přímo na h(H)lavu.

Takže já bych si protentokrát přála něco nového. Abych se nemusela stydět, abych si mohla vážit. A taky důstojnost, rozum, přehled i nadhled, slušnost a respekt k zákonům by se mi moc líbil. Vždyť s tou hlavou budu chodit do čtyřiceti, že ano.
Děkuji.



O Hlavě mám v hlavě jasno od včerejší prezidentské debaty. A trochu se mi ulevilo, když jsem se z F-D-H trojice z kandidátské osmičky (devátý kandidát, který je natolik přesvědčen sám o sobě, že ve skutečnosti volební kampaň a diskuze neabsolvuje, mě jako voliče svou arogantností uráží, ale třeba panu Zemanovi křivdím, třeba to bylo jen ze zdravotních důvodů, náročnosti předvolebního období, které by fyzicky neustál, a tak... ale i tak) finálně rozhodla pro pana Fischera. Nechci agitovat, každý máme svou svobodnou hlavu. Ani nechci volat po účasti za volebními plentami, v mé sociální bublině to není třeba. Takže si moc přeji, aby nepraskla.