čtvrtek 29. října 2015

Restart

Dvoudenní výlet do Prahy. Tolik jsem ho potřebovala, přepnout, vypustit, spát, dobít baterky.
Všeho se mi dostalo měrou vrchovatou.
S dvojitým mateřstvím už si nedávám příliš vysoké cíle. Minutový itinerář nabitý výstavami, muzei, divadly, nákupy a tisíce a jedním setkáním se při posledních výletech smrskl na hlavně se vyspat, dobré kafe s dobrými lidmi a knihkupectví.
 
Sbalit si svůj velký kufr v barvě skořice (čímž mi dochází, že jsem pěkně kecala, když jsem tu kdysi tvrdila, že nemám nic oranžového - takže mám ten kufr). Jednou jedinkrát jsem to porušila a na obvyklé dva pražské dny si vzala jen větší tašku přes rameno. Ta ramena mi pak mou hloupost ještě pěkně dlouho připomínala, to když jsem na nich a pod nimi táhla čtyři nové tašky plné knih.
 
Večerní příjezd a dlooouhý spánek. Tak akorát, abych před odpoledním setkáním s mými dlouholetými a milými stihla vyplenit dvě hračkářství (tahle akce si asi zaslouží samostatný článek).
A pak už dobré kávy v krásných prostorách a spoustu povídání. Jsem tolik ráda za tu skupinu lidí, kterou jsem poznala na vysoké. A na vysoké úrovni zůstává i naše kamarádství. Je strašně hezké zjistit, že i když jsem se s některými neviděla skoro čtyři roky, při setkání hovor plyne a navazuje, jako kdybychom se naposled viděli před týdnem. A skoro po šesti hodinách strávených spolu si toho máme ještě tolik co říct. Za to jsem moc vděčná.
 
Středeční milé setkání s inspirativním člověkem u dopolední kávy, procházka podzimním Karlínem, a pak už zpět na cestu domů.
 
Sečteno podtrženo, užila jsem si to, odpočinula si, načerpala dávky dobrého kofeinu a zajímavých informací, nevyfotila jedinou fotku, která by mi to později připomněla. Ale to nevadí. Mám to v sobě a je mi dobře.
***
 
Fotky z nádraží a vlaku. Knížka od Anny Bolavé Do tmy. Tísnivá, bez oddechu, zadírá se pod kůži jako stonky přesličky. Je dobré se do ní pustit, až když už je člověk srovnaný. Dočtená.

čtvrtek 22. října 2015

Kompletně

A do třetice růžový komplet.
 
 
Všechno to začalo objednávkou tašky. Velikostně kratší sršňovka zhruba třicet na třicet pět. Látka na přání, šedá koženka. Nastavitelný popruh přes tělo (přes madla kočáru), jakožto nejlepší záruka dvou volných rukou na chytání, vodění, tahání, krmení... malého doprovodu. Pro bezpečnost opět zapínání na zip. Na podšívku jsem měla původně vymyšlený drobný hnědý puntík, ale pak jsem v místní prodejně látek narazila na tuhle vzorově kontrastní a barevně ladící tkaninu. A dvě olemované vnitřní kapsy. Plus...
 
 
... poutko na klíče, nebo vychytávku v podobě pouzdra na sluchátka. Inspiraci z Pinterestu jsem doplnila o knoflíkovou dírku na zadní straně, kterou se jednoduše vytáhne konektor sluchátek rovnou do příslušného přehrávače umístěného třeba právě ve vnitřní kapse tašky. Sluchátka zase zipovým otvorem přímo do uší a případný zbytek kabelu nikde nezavazí. Takové moje malé heuréka.
 
 
A ještě větší pouzdro, nebo spíš taštička, dvoukapsá, vzorovaná, účelná.
 
 
Jej, bavilo mě to.
 
***
S Jitkou jsme se na téhle tašce domlouvaly od léta. Přípravy to byly důkladné a důkladně promýšlené. A vlastně tak mi to vyhovuje úplně nejvíc - když nejsem hozena napospas své nerozhodnosti a barevným hranicím větou typu "to nechám úplně na tobě". Je mi sice jasné, že někoho může můj tisíc a jeden dotaz rozčilovat, uvádět do rozpaků, nejistoty, nebo tak, ale já zkrátka ráda spolupracuju (aspoň na začátku :) ). A jsem nejraději, když šiju pro konkrétní osoby, které znám aspoň podle vidění, ne jen jako souhrn písmenek z podpisu. Zkrátka ráda šiju na míru... Ale třeba to jednou překonám:).
 
Pěkně jsem si to tu okecala, zpět k podstatnému. A podstatné je moje přání do Prahy, aby se výsledek líbil a nosil, kompletně :)!

Zapouzdřit se

Zářivý doplněk (nebo spíš výplněk) k předchozí tašce. Znovu ptákovina, jak tento a jemu podobné motivy nazvala kamarádka. Tahle konkrétní ptačí záležitost bude zřejmě sloužit jako pouzdro na psací potřeby. Ale stejně dobře se do obalu v jásavých tónech zapouzdří třeba líčidla k rozzáření obličeje po přerušovaném spánku a brzkém ranním vstávání do školy.
Taštička střídmá tvarem, zato barevně jsem se tentokrát rozjela (a to skoro sama :)! ).
 

Dnešek byl moc fajn, odpočinkový.
Holky si užívaly babičku a babička (snad) jich.
Přišel kominík. Což s sebou přineslo i můj vtipný výstup, kdy jsem si honem nemohla vzpomenout, kudy se u nás vlastně dá dostat na střechu (před kominíkem jsem volala o pomoc svému muži, abych na základě jeho instrukcí zjistila, že stojím přímo pod inkriminovanými výklopnými schody ve stropě. Tak jsem se aspoň poprvé od nastěhování na Ruinu podívala na vlastní půdu... A samozřejmě jsem si chytla knoflík pro štěstí.
Odpolední kurz Aj s mými úžasnými studenty.
Podvečerní objetí znavených, ale dobře naladěných dětí, pusa od muže, ticho, dvě deci vína.
To všechno mi dělá radost a tak nějak nuluje občasné nutkání posledních dní - zapouzdřit se a vylézt až se věci srovnají.

středa 21. října 2015

Zvesela

Další růžovka v objemné velikosti třicet na čtyřicet.
Tentokrát v sytém odstínu a s ptačím motivem. Obojím jsem si poslední dny zlepšovala náladu, ono to fakt funguje :).

 
A dovnitř vesele kontrastní modro šedý puntík, plus dvě ornitologicky olemované kapsy. Menší na mobil, větší v třeba na peněženku nebo klíče.
Popruh opět přes tělo, protože skripta a vysokoškolské poznámky jsou nejen na jedno rameno docela zápřah. Ptačí látka je dostatečně pevná a neklouzavá (radost z ní šít), takže se hodí právě i na tenhle nastavitelný popruh.
A zapínání na zip, aby byly vědomosti v bezpečí.
 

K tašce patří ještě pouzdro na tužky a jiné nezbytnosti. Toho času před finálním sešitím a nafocením. Chlubit se budu později, ale budu, to jo.

***
Marti, příjemné nošení a v pátek společně a zvesela:)!

úterý 20. října 2015

To je divadlo, víš

S Madlenkou jsme v neděli vyrazily za kulturou do metropole, prozatím té Hanácké. Na divadelní kus Tajemství lesní tůně. Majda se těšila, jen se ujišťovala, že tam nebude hrát "žádný zlý pán". O ději jsem toho moc netušila, snad jen (podle obrázku), že tam má být nějaká víla, ale ujišťovala jsem ji, že když je to pohádka, tak samozřejmě všechno dobře dopadne.
Nastrojily jsme se, vyzvedly Johanku a neteřinku a vyrazily. Před divadlem vítal děti klaun v nadživotní velikosti, kterému Madlenka zvesela mávala, mrkala do dvoumetrové výšky, a ještě než jsme se odebraly na místa, zjistila si jeho jméno. A pak to začalo...
 
 
 
Jen co se v sálu setmělo, tušila jsem ztuhnutí malé slečny vedle mě. Když začaly první tóny z reproduktoru, který nám, díky místům na balkóně hned nad jevištěm, zněl přímo do obličeje, už jsem měla divačku na klíně. Další průběh nebyl o nic udatnější. Dramatická dikce a hlasitost divadelních herců Madlenku mátla, takže i když se na prknech neodehrávalo nic tragického (podle mě se tam neodehrávalo skoro nic), neustále se ptala, jestli jsou ta víla, hejkal, rybáři.. zlí. Nejistý úsměv a nesmělé uchechtnutí upustila, jen když se hlediště otřáslo dětským smíchem na nějaký asi vtip. Největší problém nastal s hejkalem a rybáři přesně v polovině představení, kdy se ti tři navzájem strašili. To už mi při každém výkřiku poskakovala i Madlenka na klíně, až nakonec seskočila úplně a s pláčem se ve tmě drala ke dveřím lóže, že se bojí a chce pryč.
 
Ve foyer čekal na konec představení i klaun Famfulín, bez hlavy v družném rozhovoru s uvaděčkou pojídal zmrzlinu. A protože ta nová hlava patřila mladému a docela pohlednému klukovi, Majda okamžitě zapomněla na hrůzu divadelní pohádky a zcela reálně a s novou vervou na něj začala házet úsměvy a očka. Skončilo to živým rozhovorem o momentálním rozpoložení, usazení na klíně a společnou fotkou. Zpět do lóže jsem ji už samozřejmě nedostala, kdo by stál o nějakého hejkala a dva postarší rybáře, když má pro sebe mladého klauna, že.
 
 
***
Madlenku ve foyer ještě kromě klauna zaujaly dva reliéfy na sloupech. Tak jsem jí vysvětlila, že to je znak divadla, jedna znamená veselý příběh, komedii, která skončí dobře, ta druhá pak smutný děj, tragédii. "A proč se musí se hrát i škaredé věci?", chtěla vědět. "Protože to tak je i v životě, někdy jsme veselí a někdy smutní, všechno nemůže skončit dobře. To je normální i v divadle, víš?", snažila jsem se tuhle téměř filozofickou otázku rozumně vysvětlit čtyřletému rozoumku. Majda chápavě pokyvovala... Při čekání na kabáty jsem pak zaslechla Madlenku důležitě sdělovat tříleté sestřence: "Tohle je jako směšné, a tohle jako smutné... to je divadlo, víš?" 
 
 
 
Až půjdeme příště, vyberu třeba O pejskovi a kočičce, nebo tak něco. Znovu jsem se přesvědčila, že ač je Madlenka ve skutečném životě nebojácná, klidně se baví s cizími lidmi, objedná a zařídí si spoustu věcí, pohádkoví zlouni (i ti jen potenciální) jí nahánějí hrůzu a nedají spát. 
A sedadla zvolím nejlépe v zadních řadách, ať se to drama trochu akusticky zmírní - popřípadě máme co nejsnazší ústupovou cestu.
 
Ale další příště bude určitě, protože je, myslím, dobré seznamovat už dítka útlého věku s různými, úměrnými formami umění. A taky je fajn se jednou za čas svátečně obléct a užít si hodinu jinak - pro nás pro obě:).

pondělí 19. října 2015

Dorůžova

První ze tří růžových zakázek.
Krásně se hodí k aktuálním meteorologickým podmínkám. Protože září, rozsvětluje, baví. Nebo aspoň mě určitě.
Velká sršňovka třicet na čtyřicet, s nastavitelným popruhem přes tělo i přes kočár, bude-li potřeba.
A k ní obal na mobil s úctyhodnými mírami deset na osmnáct.

 
Taška i obal vyztuženy měkkým vlizelínem.
A u tašky ještě bezpečné zapínání na zip, vnitřní kapsa na magnetický druk, plus vzorově kontrastní kostkovaná podšívka.
 
 
Šila se krásně.
A majitelce přeju, ať se i krásně nosí!

sobota 17. října 2015

Na druhou stranu

Poslední dny pádí v neuvěřitelném tempu. Poslední noci jsou bdělejší, než by bylo milo.
Tak tak zvládám všechno vnímat, natož si zaznamenávat pro budoucí připomenutí.
Kroužky, doškolkyzeškolky, začátek posledního roku druhého studijního oboru, učení v kurzu na jazykovce, šité zakázky... 
V noci průběžné chlácholení Michalky, kterou trápí dozvuky očkování a současného růstu čtyř nových zoubků, teploty, pláč, beználadí...a Madlenky, které nedá spát čertvíco. Častým důsledkem je alarm několikrát za noc ke každé zvlášť a nezřidka finální budíček o bolestivé páté ranní.

Na druhou stranu...

... ani náhodou nuda
... katedra anglistiky je úžasná, dala a dává mi toho spoustu (a nejspíš mi v červenci bude líto, že to (nejspíš) v červnu skončilo)
... po roční pauze mám znovu možnost dělat jednu z mých milovaných činností, učit... a letos mám v kurzu obzvláště fajn skupinu, takže radost dvojnásobná
... šiju, šiju, šiju, a i když je to nervozita a obavy, jestli se bude výsledek líbit, šitím relaxuju a pravidelný tlukot stroje mě znovu vrací do rytmu
... a především, mám své děti, takže přes obrazné i zcela reálné padání na ústa, mi dává obrovskou sílu a smysl být s nimi a pro ně, v jakoukoli dennodenní dobu... a jsme na to DVA.

Takže i když jsem momentálně hodně, hodně unavená,

... dělám všechno, co mám ráda.

A kdyby mi náhodou vědomí všeho výše, popřípadě znovupřečtení tohoto článku, nemazalo vrásky a kruhy pod očima, mám pro rychlé doplnění ranní energie v záloze tu nej snídani  (bílý jogurt, ořechy, brusinky, med, skořice) a čaje (bylinkový, černý, earl grey)...
a hned v závěsu dvojité espresso :)



Pro kočku

Teplákové šatky pro velkou malou slečnu.
Na přání s kočkami. Sebevědomě jsem při domlouvání motivu tvrdila, že tohle zvíře v pohodě nakreslím. To jsem ovšem netušila, jak málo na mě výtvarka na ZUŠ zanechala stopy. Zkoušela jsem obkreslit nějaký obrázek, ale kopírování mi jde snad ještě hůř. Takže nakonec zpět k papíru a tužce a vylezly tyhle dvě malé šelmy.
Doufám, že jsou v nich kočky poznat a že v nich bude kočka i slečna majitelka:).
***
Pro mé děti se mi oblečení šije snadno, ale pro druhé už jsem dost nervózní a všechno mi trvá dvakrát tak dlouho. Takže jsem se utvrdila v rozhodnutí, že na zakázku budu raději šít jen ta svoje větší či menší zavazadla, aspoň zatím.


středa 14. října 2015

Stolování

Mám Vánoce a velkou radost.
Stejně jako loni o dva měsíce dřív. Stejně jako loni díky svému skvělému muži. A stejně jako loni je to STŮL.
A ne ledajaký!


Všechno to začalo mými stupňujícími se stížnostmi na bolest v kříži, fňukavými každovečerními prosbami o rozmasírování zatuhlého krku a zkroucenou páteří i obličejem. U stroje teď trávím čím dál víc času a stůl (původem z naší bytové jídelny) byl na mé "mužské" proporce (dlouhé tělo, krátké nohy) prostě moc nízký. Všechno to skončilo výletem do Ikea. Ke skříňkám do Miščina pokojíku jsem měla v plánu přidat dvě áčkovitá, nastavitelná podnoží ze světlého dřeva a na ně hladkou bílou desku. Neměli. Zato já měla znovu náběh na fňukání a zoufalou mimiku. A jak se tak zlobně rozhlížím po oddělení stolů, vidím Peťu stát zaujatě mezi kancelářským nábytkem. To, co tak upoutalo jeho pozornost, byla veliká břízová deska na nevzhledném černém podnoží, která zmáčknutím čudlíku stoupala do sto pětadvaceti centimetrů od země, druhá šipka ji díky pístům v kulaté noze tiše snášela dolů. Jej, dobrý. Ale ten vzhled a cena, a tak. Tak přišly na řadu argumenty mé druhé (a v mnoha ohledech rozumnější) polovičky, že bych nejen nemusela sedět jak paragraf, ale mohla bych si NA tom STOLE i vytahovat střihy, stříhání látek a koženek by se ze země taky přesunulo do pro tělo přirozenější polohy, mají to celé i v BÍLÉ... a on by už nemusel řešit můj vánoční dárek, čímž bych mu jako OPRAVDU ulehčila život. Zatímco mě takto jemně ponoukal ke správnému rozhodnutí, u zmíněného posuvného zařízení se vystřídaly asi tři pánské doprovody dam hledajících vhodný jídelní nábytek (a podle jejich obličejů se zřejmě poprvé a naposled v tomhle bytovém obchoďáku pro něco nadchli...než byli odtaženi k ručníkům a poličkám a dekoracím), u čtvrtého jsme si nechali vyjet objednávku. Celou cestu k pokladnám jsem hlasitě přemýšlela, jestli teda jo, ale za kasou už jsem měla radost. A radost a nadšení mě neopustilo doteď. 80x160 cm hladké bíle desky, výšky podle potřeby a rovných zad za ústupek od "ateliérních" nožiček rozhodně stojí.
Děkuju, Ježíšku!
***
K tématu stolování ještě jedna rodinná.
Michalka začíná jíst sama. Nebo minimálně se toho důrazně dožaduje. Ale uznávám, oproti starší ségře je opravdu šikovná a většina většinou skončí v pusince... Když ovšem zrovna není po patnácti měsíčním očkování, které kromě špatného spánku a setrvalého beználadí přineslo i několik záchvatů vzteku denně. To pak máme na stěně třeba dětskou verzi vepřo-zelo :).


čtvrtek 8. října 2015

Maličkosti

Maličkosti pro radost a spoustu prvních barevných dojmů.
Maličkosti pro miminko, které za pár týdnů opustí své plaváčkovské útočiště.
Těším se moc. Těším se, že spolu budeme provádět všechny ty důležité malé věci. Pochovám, přivoním, políbím, pohladím drobounké prstíky... a pak jemně vrátím k probdělým nocím a unaveným dním do náruče rodičům.



Oboustranné košíky na přebalovací pult. Jeden větší na plínky, dva menší na všechny ty potřebné mastičky, gely, vaty, kapky. Jsou vyztužené tuhým ronar fixem, takže leccos vydrží a udrží.
A navrch dvanácti vlajková girlanda - k zavěšení na postýlku, na stěnu, kamkoli.

To vše v barevně pestrém provedení, trochu mimo aktuální trend neutrálních tónů a pastelkové umírněnosti. Ovšem já, přiznávám, jsem vybírala lehce sobecky. Protože jestliže očka těch nejmenších nejdříve fixují výrazné  barvy a vzory, první, co po mamince a tatínkovi moje zatím nic netušící neteřinka uvidí, budou s velkou pravděpodobností tyhlety maličkosti od TETY :)!

středa 7. října 2015

Čas na...

Pomalu a se zpožděním se dostávám k té spoustě krásných narozeninových knížek (ještě jednou děkuju).
Teď třeba Děvčátko Momo a ukradený čas, kterou napsal Michael Ende, autor Nekonečného příběhu. Je o tématu aktuálním a věčném, o čase. Veličině, kterou porovnáváme kde co, dáváme skrze ni věcem hodnotu, měříme naše výkony a kvalitu života, a vůbec je pro nás vědomě nebo tušeně tak nějak příliš důležitá.
 
Čas nelze nastřádat do budoucna, a ten, který jakože ušetříme, pokaždé někam záhadně zmizí, neexistuje. Honbou za uspořením času nám podstatné chvíle našich životů proplouvají mezi prsty.
 
Možná za to můžou neviditelní šedí muži v oblecích s doutníkem a jejich Ústav pro úsporu času. Možná bychom všichni "čas od času" potřebovali malé děvčátko Momo.
 
Začátek knížky mi přišel jako neumělé vyprávění pro děti (snad i pro ten ne úplně zdařilý překlad, který místy drhne ... chtěla bych si přečíst originál), ale zhruba od šesté kapitoly začínají obrazy dostávat plastičnost a moudra smysl. A krásné jsou i ilustrace Františka Skály.
 

Já mám asi taky někde svého šedého agenta s olověným kufříkem. Řeším čas, nakládám s časem, snažím se čas ušetřit, dělím svůj čas, často si na jeho nedostatek stěžuju a pronáším věty typu "až budu mít čas". A bere mi to dost energie, jenže jsem ještě nenašla čas to nějak řešit - děti, rodina, škola, vyučování v kurzu, šití, termíny, běžná denní logistika, kroužky, všechno rozpočítané téměř na minuty, v hlavě neustále vyvěšený rozvrh a před očima kalendář...
Tak aspoň občas záměrně zpomalím, a než se z chůvičky ozve rázné "mama" a než se s Miškou vydáme na polední lekci batolecího plavání, sedím v klidu na pohovce mezi polštáři, poslouchám ztichlý dům, piju voňavou kávu a píšu tenhle chytrý příspěvek na svůj blog.

pátek 2. října 2015

Zdvojené

Moc ráda jsem tyhle oboustranné, plátěné tašky šila.
Protože látky v modré, šedé, malém vzoru a puntíku. Protože střih podle Lisa Lam design. Protože majitelka.


Taška měla být původně jedna. Ale když jsme se sešly nad čerstvě dovezenými látkami, pod méně jak dvě jsme se prostě nedostaly. Zdvojené nadšení pro kombinování a zdvojeně vyslovované "co třeba tahle".

***
Taška první:
modromodrá a vzor, který byl vzhledem k nositelce můj favorit č. 1
výztuž v podobě měkkého, nažehlovacího vlizelínu
lososové poutko - barevnost trochu nad plán, ale mně tam prostě seděla
originální střih ještě doplněn velkou skrytou kapsou na zip


Taška druhá:
modrá, modrá, šedá a trochu fialové v podobě skoro orientální (nebo aspoň portugalské) mozaiky
vyztuženo tentokrát tvrdším ronar fixem
 
 
 
Obě dnes odevzdány. A já si přeju, ať se líbí a nosí.
 
***
A taky si přeju naučit se fotit. Nebo aspoň trochu, protože moje dosavadní intuitivní mačkání spouště je velká sázka do loterie. A vlastně ani nevím, jestli pro to mám ty správné buňky. Třeba u tohoto focení jsem sice tušila, že Michalčin denní spánek nevyšel do úplně ideálního světla, ale co s tím? Prozatím si do paměti ukládám poznatek, že modré tašky jsou po ránu ještě o něco modřejší :).

Takové to odpoledne

Měly jsme sbírat ořechy


Babiččin povel zněl jasně. Babička šla příkladem... takže jsme dělaly všechno možné, ale hlavně jiné.
Madlenka lítala s vodítky před psy, ujídala babičce ořechy a babička dělala ořechové obličeje.
 
 
Michalka z nás plnila nejvíc... oříšky dávala tam i sem.
 
 
A když už ji to omrzelo, šla dávat tam i sem psí granule. Když můžou Bety s Fíkem, dá si Miška taky, že... A pak už se jen rozhodnout kterým směrem dál...
 
 
třeba zamést zápraží... Focení v odpoledním slunci mi lichotí, takhle dlouhé nohy mám jen toto období zhruba kolem páté...
 
 
A trochu té skoro sesterské... Když velká ségra nepůjčí kolo, jde se nejdřív žalem k zemi, vzápětí se už ale z odrážedla vzhlíží radostně vzhůru.
 
 
Jen zachytit ty dvě cácorky spolu a čelem do objektivu je nad mé přesvědčovací síly. Jde to jen když Majda upadne do svého druhé světa a Miška dostane něco k snědku.
 
 
Takové jsme to dnes měly pěkné odpoledne.

čtvrtek 1. října 2015

Kapsář

Paní učitelky v Madlenčině školce mě poprosily o ušití kapsáře na dětské hřebínky a já ráda souhlasila. Tahle školka mi za pár hodin strávených u stroje rozhodně stojí, a navíc to je příjemná změna.
Rozložila jsem si látky a přemýšlela, jaké barvy jim na tu novou úschovnu dám. Ale pak jsem si řekla, že když je to kapsář pro všech jednadvacet dětí, tak bude nejlepší, když si ho částečně vyrobí samy. Bílé plátno 55x100 jsem podlepila oboustranně nažehlovacím měkkým vlizelínem a spolu s fixami na textil a Madlenkou ho zavezla do školky.
Přiznávám, že to, co se mi vrátilo, mě tak trochu dojalo a myslím, že je to jedna z nejhezčích látek, jakou jsem kdy držela v ruce. Každý prcek ve věku 2,5 až 6 na něm nechal svůj otisk. Někde je to jen abstraktní klubko čar a šmouh, jinde přímo architektonická studie.


Madlenka ještě doma přidala pár tahů fixem a komentář k autorství jednotlivých děl.
Na mě už bylo jen přidat kapsy. Původně jsem je chtěla udělat látkové a doprostřed každé kapsičky našít průhledné okénko na fotku jednotlivých majitelů, popřípadě jen nalepit kousek suchého zipu, abych se vyhnula našívání šikmého proužku, jakožto spolehlivé diagnostiky míry mé trpělivosti a pečlivosti. Jenže mi pak přišlo líto zakrýt ty dětské kresby. Takže jsme s Majdou v sobotu vyrazily do galanterie pro průhledný plastový ubrus na stůl a několik metrů šikmého proužku různých barev (Madlenčina školka za tu námahu se šikmým proužkem jednoduše stojí). A já obšívala a obšívala a občas nuceně párala a znovu stříhala a znovu obšívala a sem tam upustila výraz nevhodný pro školková ouška, až jsem vítězoslavně dokončila poslední řadu kapsiček. Pak už jen přišít zadní plátěnou stranu, sežehlit a pro uchycení natlouct kovová oka. Hotovo.
Mně se líbí, paním učitelkám taky a spokojené jsou i děti, a to je nejvíc.


Ještě k té galanterii. Madlenka už je asi trochu poznamenaná mou poměrně pozdě nalezenou zálibou v šití. Takže když přijde na něco, co nemá, chtěla by a my jí to nechceme koupit (např. nedávno růžovou osušku s Elsou a Annou), s heuréka výrazem v obličejíku volá: "Tak si to ušijeme!". A galanterie (to slovo vyslovuje téměř bezchybně) je pro ni místem, kde se dá sehnat téměř všechno. Když jsem jí v sobotu ráno řekla, že musíme jít nakoupit, oznámila mi, že "půjdeme do galanterie pro kouzelnou hůlku, tu opravdickou". Rozmluvit jí možnost koupě podobného produktu mezi špulkami nití se mi nepodařilo, tak jsem jí řekla, ať se zkusí zeptat sama. Majda odhodlaně nakráčela do obchodu, vzhlédla přes pult na pana prodavače a přednesla svůj dotaz. Pan prodavač těkal překvapeně očima na mě a dolů na malou zákaznici. Když jí oznámil, že "už" žádné hůlky nemají, Madlenka jen zklamaně pronesla "ach jo, tak nic" a šla si sednout na "svou" místní židličku s ježkem... Takhle my to máme :).