úterý 20. října 2015

To je divadlo, víš

S Madlenkou jsme v neděli vyrazily za kulturou do metropole, prozatím té Hanácké. Na divadelní kus Tajemství lesní tůně. Majda se těšila, jen se ujišťovala, že tam nebude hrát "žádný zlý pán". O ději jsem toho moc netušila, snad jen (podle obrázku), že tam má být nějaká víla, ale ujišťovala jsem ji, že když je to pohádka, tak samozřejmě všechno dobře dopadne.
Nastrojily jsme se, vyzvedly Johanku a neteřinku a vyrazily. Před divadlem vítal děti klaun v nadživotní velikosti, kterému Madlenka zvesela mávala, mrkala do dvoumetrové výšky, a ještě než jsme se odebraly na místa, zjistila si jeho jméno. A pak to začalo...
 
 
 
Jen co se v sálu setmělo, tušila jsem ztuhnutí malé slečny vedle mě. Když začaly první tóny z reproduktoru, který nám, díky místům na balkóně hned nad jevištěm, zněl přímo do obličeje, už jsem měla divačku na klíně. Další průběh nebyl o nic udatnější. Dramatická dikce a hlasitost divadelních herců Madlenku mátla, takže i když se na prknech neodehrávalo nic tragického (podle mě se tam neodehrávalo skoro nic), neustále se ptala, jestli jsou ta víla, hejkal, rybáři.. zlí. Nejistý úsměv a nesmělé uchechtnutí upustila, jen když se hlediště otřáslo dětským smíchem na nějaký asi vtip. Největší problém nastal s hejkalem a rybáři přesně v polovině představení, kdy se ti tři navzájem strašili. To už mi při každém výkřiku poskakovala i Madlenka na klíně, až nakonec seskočila úplně a s pláčem se ve tmě drala ke dveřím lóže, že se bojí a chce pryč.
 
Ve foyer čekal na konec představení i klaun Famfulín, bez hlavy v družném rozhovoru s uvaděčkou pojídal zmrzlinu. A protože ta nová hlava patřila mladému a docela pohlednému klukovi, Majda okamžitě zapomněla na hrůzu divadelní pohádky a zcela reálně a s novou vervou na něj začala házet úsměvy a očka. Skončilo to živým rozhovorem o momentálním rozpoložení, usazení na klíně a společnou fotkou. Zpět do lóže jsem ji už samozřejmě nedostala, kdo by stál o nějakého hejkala a dva postarší rybáře, když má pro sebe mladého klauna, že.
 
 
***
Madlenku ve foyer ještě kromě klauna zaujaly dva reliéfy na sloupech. Tak jsem jí vysvětlila, že to je znak divadla, jedna znamená veselý příběh, komedii, která skončí dobře, ta druhá pak smutný děj, tragédii. "A proč se musí se hrát i škaredé věci?", chtěla vědět. "Protože to tak je i v životě, někdy jsme veselí a někdy smutní, všechno nemůže skončit dobře. To je normální i v divadle, víš?", snažila jsem se tuhle téměř filozofickou otázku rozumně vysvětlit čtyřletému rozoumku. Majda chápavě pokyvovala... Při čekání na kabáty jsem pak zaslechla Madlenku důležitě sdělovat tříleté sestřence: "Tohle je jako směšné, a tohle jako smutné... to je divadlo, víš?" 
 
 
 
Až půjdeme příště, vyberu třeba O pejskovi a kočičce, nebo tak něco. Znovu jsem se přesvědčila, že ač je Madlenka ve skutečném životě nebojácná, klidně se baví s cizími lidmi, objedná a zařídí si spoustu věcí, pohádkoví zlouni (i ti jen potenciální) jí nahánějí hrůzu a nedají spát. 
A sedadla zvolím nejlépe v zadních řadách, ať se to drama trochu akusticky zmírní - popřípadě máme co nejsnazší ústupovou cestu.
 
Ale další příště bude určitě, protože je, myslím, dobré seznamovat už dítka útlého věku s různými, úměrnými formami umění. A taky je fajn se jednou za čas svátečně obléct a užít si hodinu jinak - pro nás pro obě:).

Žádné komentáře:

Okomentovat