středa 18. listopadu 2015

Důležitě samozřejmé

Při zpětném čtení si znovu uvědomuju, jak nedostatečně píšu o Mišce. Asi je to tím, že většina pokroků je staronových, takže mám tendenci je brát trochu jako samozřejmost, a že oči navrch hlavy mám většinou z Madlenčiných novot (třeba to stříhání vlasů, čerstvé rudě voskovkové graffiti na sněhobílých stěnách, posedlost algebrou a sčítáním, a tak).

Ale není to fér. Michalčiny pokroky jsou sice o něco míň překvapivé, ale rozhodně ne samozřejmé.

Taky mám pořád tendenci brát ji jako tu malou, co by ještě spoustu věcí nezvládla. Častý omyl. Ve výsledku jsem překvapená, co těchto šestnáct měsíců vlastně dokáže.Třeba nedávno první malování prstovými barvami. Pravda, dost materiálu skončilo ve vlasech (a část i v pusince), ale průběh i výsledné dílko jsou krásné, barevné, žádný hnědý mišmaš. A se zaujetím tvořit vydržela úplně stejně dlouho, jako její starší ségra.

 


Nebo jemná motorika a trpělivost. Dlouhé minuty dokáže přebírat korálky nebo rozebírat drobné figurky. A oblíbený je i Tescoma držák na flašky. Není úplně jednoduché všechny kytičky vyšroubovat, a potom je zpátky zapíchat do malých dírek. Miška to s výrazem kopírujícím obtížnost úkolu zvládá skvěle.



A kreslení pastelkami, uklízení hraček do krabic, skládání čtyřdílných puzzle, zvuky a pohyby zvířat (teď je oblíbený tučňák), první nočníkové úspěchy, odpor vůči všemu, co hučí (čelo krabatí na vysavač i fén bez rozdílu), šest nových zoubků, šplhání po schodech tam i zpět, tisíc a jedna proměna mimiky během několika sekund, schopnost nedat se v dětském kolektivu a klidně i lokty si vydobýt své místo, vcelku stabilní jízda na plastové motorce... uf, na jeden malý život je toho dost a dost.

A je to moc důležité, pro nás pro obě.

Žádné komentáře:

Okomentovat