čtvrtek 31. prosince 2015

První na závěr

Na závěr roku první "utajená" taška.
Klasická sršňovka s popruhem přes tělo, těch teď šiju nejvíc. A nejvíc je mám v oku, takže se pak podaří třeba taková "frajeřinka" jako sesednutí ne úplně velkého vzoru v postranních švech, nebo hezky čistě a rovně všitá vnitřní skrytá kapsa na zip.
Zvnějšku decentně barevná, uvnitř světlešedá umírněná podšívka s korespondujícím vzorem. Zapínání na velký magnetický druk. Snadno přístupná a žádné velké divočení. Šila se s radostí.

A stejné je i moje
 Pf 2016
...ať v dalším roce všechno správně zapadá a sedí
...ať jsou přístupná všechna důležitá místa a lidé
...ať všechno běží v poklidu, radostně a ve zdraví

 
 

úterý 29. prosince 2015

Nový

Dnes přišel do rodiny nový život. Dal si s příchodem pěkně načas, nešel do toho úplně po hlavě, ale je i se svou statečnou maminkou v pořádku, zdravý a nádherný.
Lidunko, vítej!

Jsem pyšná trojnásobná teta.

***
A je toho ještě víc k radosti.
Třeba to, že po čtrnáctidenní mlze dnes konečně na chvíli vykouklo slunko.
Nebo to, že dlouho očekáváné mrazy jsou konečně v dohlednu a s nimi snad i konec všem protivným nemocem, které nás mají, zdá se, docela v oblibě.
A vlastně jsem i docela ráda, že už je po Vánocích. Letos byly tak nějak divně pod dekou. Fyzicky i v hlavě. Holčičky nemocné, minimum spánku, pláč střídal křik a vztekání, velká únava.
Na druhou jsme viděli (nebo aspoň rozkoukali) spoustu pohádek, Mišulka byla během svého prvního "prožitého" Štědrého dne naprosto kouzelná. Pochopila význam situace, při večeři způsobně jedla z porcelánu (na rozdíl od starší ségry), trpělivě čekala na povinných několik koled a poděkování u stromečku (na rozdíl od starší ségry) a sama od sebe zodpovědně vybírala a rozvážně rozbalovala jen dárky patřící jí (na rozdíl...to je jasné), aby si s nimi rovnou i trochu pohrála, nebo si je aspoň bez zvolání "co ještě?" prohlédla (na ...a to bych se opakovala :))) ).
Ale ta světýlky, prskavkami a očekáváním rozzářená očka, ta byla nej u obou našich slečen.
Jen bych si moc přála, abychom tohle mohli jednou sdílet ve větším počtu, třeba někde na neutrální půdě horské chaty. Mám pocit (daný možná i tím, že teď už jsem "ta maminka" a ne "to dítě"), že Vánoce nejsou o stereotypních rituálech, správně ochuceném salátu a dárcích, ale o možnosti být s lidmi, kteří jsou pro nás důležití, spolu, dohromady, vzájemně.


středa 23. prosince 2015

Pásli ovce Valaši

A nebyly to obyčejné ovce, ale kapři.
A nebyli to obyčejní Valaši, ale Madlenka.
Loni premiéra, letos už na ni u kádě čekali s proutkem. A zatímco jsme stáli řadu na vykuchání svých dvou objednaných kousků, Majda řadila a rovnala přeživší jedince. Bavili se tím znovu všichni (teda nejspíš až na ty němé tváře, ale dávala jsem pozor, aby je nepíchla, nebo jim jinak neublížila). A taky letos poprvé Madlenka prozřela z dětské iluze, že maso je od nějaké zvířete (jako že nám dá maso, ale zůstane naživu) v realitu "ze zvířete". V tomto případě znamenali rozporcovaní kapříci v igelitkách ještě hodně pořád dokola opakovaných upřesňujících dotazů. A já jsem i trochu lhala, když jsem se její popotahování snažila mírnit ujišťováním, že ty rybičky to určitě nebolelo a že jsou vlastně trochu něco jako rády. No jo, no.
 

Všechno potřebné hotovo.
Stromeček svítí a pořád voní (i když mi přijde, že tak nějak míň, než když jsem byla malá já).
Dárky zabaleny. Tento rok jsme na každý nalepili vytištěnou fotku, ať má možnost rozdávat - nebo si alespoň najít ten svůj - i Mišulka.
Jídlo uvařeno. Vánočka nakonec upečena. Letos jsem se zcela intuitivně vrátila k tradici těžko rozpoznatelného tvaru.
Ujídání bramborového salátu. I když už je vlastnoruční, stejně mám pořád pocit "natajňačku" z let dávno minulých.
 
 
A teď už...
Dvě deci červeného.
Oheň v krbu.  
Love Actually.
Klid.
A Vánoce.
 

pondělí 21. prosince 2015

Velká předvánoční divočina

Velká, protože rozměry 50x40x7.
 
Předvánoční, protože tuhle mám dovoleno zveřejnit ještě před nadílením. Byla to první vánoční objednávka. Odevzdána poslední, protože když mám šít nějaký tvar a "systém" seskládání poprvé, potřebuju si to pro klid duše a minimum případného párání odzkoušet nanečisto. Navíc paní majitelka má na šití školy, takže nervozita, aby všechno sedělo, byla o poznání větší. I ten počet stehů, které jdou třeba mírně šejdrem, ale ještě se dají brát jako "rukodělná originalita", se v tomhle případě maličko snižuje:).

Divočina, protože různé barvy, vzory a trochu toho ptactva.
 
 
Barevnost mozaiky (výslovné přání - žádná růžová, fialová nebo červená, bylo docela příjemnou změnou a zároveň výzvou najít v těch mých lila a pink textilních kopcích odpovídající látky) mírní temně modré boky a podšívka. Ovšem aby člověk v té půlnoční tmě uvnitř našel kapsičku na mobil a malou skrytou kapsu se zipem, dala jsem je tam obě pěkně v kontrastu.
Zapínání tašky na "rozpojovací" zip - přesné označení teď prostě z paměti nevydoluju. Každopádně je to takový ten, co mají třeba mikiny nebo bundy:).
Velká skrytá vnější kapsa.
Nastavitelný popruh.

***
Tak přeju, ať se taška líbí a dobře se, nadivoko i v klidu, nosí!

neděle 20. prosince 2015

Nádech, výdech


Keramický andělíček od Madlenky ze školkového tvoření.
Jedlička stojí, svítí, voní.
Větvičky nabírají do květů.
Mé pozdně adventní radosti.

... zpomalit, přepnout, spát. Naléhavá potřeba posledních pár týdnů. Z potlačované únavy už jsem začínala ztrácet nadhled, dloubala do věcí, kterým je přehnaná pozornost spíš ke škodě, přecházela okamžiky, které by naopak bylo lepší si víc užít...

Takže odteď alespoň na týden jinak.

Protože stojí za to užít si třeba pečení "na pocit a vůni" s Madlenkou.
Tvoření v kuchyni mě moc nebaví, vlastně si občas říkám, že poměrně trvale udržitelný řád v tomto koutě našeho domu není ani tak výsledek mé pořádnosti, jako spíš znakem, že se tu většinu času nic moc neděje:))). Kde není stížností, není náprav, že... A taky už dávno nejsem na střední, kdy jsem se snažila na Vánoce napéct aspoň "sedmičku", protože moje mamka (se stejným vztahem k honění se za cukrovím, jako mám teď já) ani náznakem nedosahovala výkonnosti maminek spolužaček. Je to rebel :). Každopádně bez jakýchkoli výčitek si už několik sezón připravuju tuhle složku svátků podle toho, jak vyjde nálada. No a tentokrát nálada vyšla náramně. S Majdou jsme se přípravou propovídaly, a když si pro sebe vyhandlovala půlku těsta, začalo to pravé tvoření. Moje pečlivě vykrojené hvězdičky a kolečka versus mimozemské skulptury. Oni to teda byli "krásná maminka" a tatínek. "A jak to ale namažeme tím džemem?", zajímalo mě. "No... přece v břiše." Maminka snědena hned po vychladnutí, tatínek odložen ke snídani. Poloviční tradiční práce, dvakrát tolik srandy :).



A taky stojí za to užívat si přítomnosti svých přátel, protože ti opravdoví, kteří člověka podrží, když mu není dobře, nebo i když má jen pouhopouhou subjektivní fňukavou, ti jsou vzácní a podstatní.

pondělí 14. prosince 2015

Na oslavu

V Madlenčině školce mají krásný zvyk. Všechny děti mají doma samy nakreslit nebo vyrobit dáreček pro oslavence. Své výtvory dávají do dřevěného domečku a v den D se oslavenec posadí na židličku a všichni mu přejí. Maloši se tímto učí nejenom dárky přijímat a mít radost z drobností, ale taky umění někoho vlastními silami potěšit a vědomí, že tu radost je potřeba oboustranně pěstovat.
 
Majda se na svou dnešní školkovou oslavu hrozně těšila. Ráno ani nemohla dospat a celou cestu v autě přemýšlela, jaké obrázky asi dostane a kolik na nich bude princezen. A taky s sebou vezla malé dárečky pro gratulanty. Protože prosinec je měsíc sladkostí a čokolád a bonbónů je všude plno (až mi to vadí), řekla jsem si, že místo lepivých energetických chuťovek dostanou děti něco hravějšího.



Po hodině projíždění Pinterestu jsem narazila na předlohy krabiček (zdarma ke stažení tady). Jsou ve čtyřech barvách nebo jen bílá předloha (pokud by měl někdo většího kreslícího nadšence). A na krabičku se dá v počítači vepsat jakýkoli text, což je skvělé pro někoho, komu vlastní písmo přijde ošklivé, tedy přesně pro mě. Vytiskla jsem na tvrdší papír a dva večery stříhala, ohýbala a lepila. Peťa se na začátku zapojil a hned přišel s optimalizací výroby (on na to má praxi), takže proces stříhání významně urychlil. Doporučuju bílé čtverečky vystříhat až po ohnutí dlouhých stran (a před ohýbáním těch kratších) a papír neohýbat moc (stačí jen lehce přes pravítko nebo hranu stolu), aby se neponičila natištěná barva. Dovnitř jsme s Majdou daly každému andělíčka pro štěstí, voskovku a malou omalovánku/úkol. Vzhledem k tomu, že jsem si na chystání vzpomněla poměrně pozdě a na vlastní tvorbu úkolů nezbýval čas, využila jsem parády letošního adventního kalendáře od Jany (odkaz znovu tady). Jen pro Madlenčina nevidomého spolužáka jsem narychlo udělala něco hmatatelnějšího - tavnou pistolí nakreslit tři obrysy a k nim vystřihnout odpovídající tvary.
 
Hotovo. Za cenu zhruba dvou pytlíků bonbónů mají děti něco barevného, lehce tvůrčího a mnohem zdravějšího. 



neděle 13. prosince 2015

Čtvrté

...narozeniny naší nejstarší. Čtvrtý rok udiveně koukám a nestačím se divit, jak strašně to letí, jak nám roste před očima... slečna. Jsem počtvrté naměkko, znovu a zase a nejde mi to jinak.
Madlenka nás nepřestává překvapovat. Trochu tím, co se pořád nedaří odbourat. Hodně ale tím, co všechno zvládá, jak jde kupředu svou vlastní cestou, bez ohledu na měřítka a zprůměrované rady chytrých knížek a tabulek. Madlenka nás už čtvrtým rokem strašně moc učí. Já konkrétně beru dennodenní lekce trpělivosti, důslednosti,  fyzické zdatnosti a hlavně pokory. Jednotlivé známky mám asi sotva na vyznamenání.
Když si to ve výsledku všechno sečtu a podtrhnu, mám tu nejlepší nejstarší dceru, jakou jsem si mohla přát. Všechno nejlepší, moje velká malá!!!

Madlenka měla k letošním narozeninám tři přání.
1. Dort s nevěstou a ženichem (letošní velké téma). Výzva pro mě. Prošvihla jsem možnost zadání některé z profi a zkušených cukrářek, takže (ač jsem se kdysi zařekla, že se o dort budu pokoušet jen u prvního výročí svých dětí) jsem musela přiložit ruku k dílu. Od kamarádky jsem dostala tip na skvělý korpus tady. Vzhledem k plánovanému výsledku jsem dělala jen jednobarevnou verzi. A pak už "jen" dozdobit fondánem, svíčkami a novomanžely Škoda, že jsem si při hledání těch správných dvou (Madlenka chtěla nevěstu, co nebude mít úplně žluté vlasy) nezapnula Runtastic - to by bylo kilometrů, a mobilní video kameru - to by bylo rozesmátých tváří prodavaček na celý následující rok. Našla jsem, upekla, ozdobila, zapíchla a v duchu složila velikou poklonu všem zručným pekrářkám a cukrářkám
2. Lego s Elsou a Annou, protože původní vánoční nadílku s touhle tématikou jsem nenápadně ukecala z nevzhledných panenek na relativně tvůrčí narozeninový dárek. Dobře mi tak. Krom vyhrocené situace v rámci oslavy, kdy Majda bez ohledu na situaci musela a nemohla rozdělat všechny pidikousíčky hned, jsem pak před jejím ulehnutím hodinu skládala ten zapeklitě složitý ledový zámek.
3. Baterku. Aby si mohli svítit, až si budou s Vašíkem a Eliškou hrát u mě v šatní skříni na rodinu. Přes původní zamítnutí a následující označení mé osoby jako strašné a v ideálním případě vyměnitelné maminky, baterku nakonec dostala. Jen si, Hani a Jáji, říkám, že bychom si na tu skříň měly (vzhledem ke stále sofistikovanějšímu hraní našich starších) pomalu posvítit i my:).
Oslava byla velká, v počtu menší svatby, hlučná, rychlá, hektická, veselá. Při každé takové příležitosti mám pocit únavných příprav a bleskového průběhu. Ale stojí to za to. Protože příležitostí na setkání naší velké úzké rodiny není nikdy dost. Protože je to důležité poprvé, počtvrté, i kdykoli potom.

pondělí 7. prosince 2015

Nefučí

Poprvé jsem výraz "fučet na ...", jako vyjádření závažně zdraví ohrožujícího stavu, slyšela od babičky. Nejdřív nám s Johankou fučelo na uši a krk, proto jsme na výpravách s babičkou od podzimu do jara nosily čepice naražené hluboko do čela a šály vytažené přes bradu. Zhruba kolem puberty mi začalo nebezpečně fučet na záda, to když jsem, v naprostém rozporu s klimatickými podmínkami a svými tělesnými proporcemi, nosila bokovky. A průběžně nám ještě fučelo na nohy, protože jsme doma zarytě odmítaly nosit "ťapky"... Babička už s námi není, ale (nejenom) na fučení rády a s nostalgií vzpomínáme. Fučet postupně převzala moje maminka, a teď ho začínám používat i já. Protože už, poučena častými bolestmi v krku a občasným zánětem močového měchýře, vím, že je mnohem lepší, když na nic nefučí.

Holky jsou ještě malé, tílka a papuče jim zatím nepřijdou jako nepřiměřené rodičovské pruzení, takže mi zbývá zabezpečit jen jejich hlavinky a krky. Obě se zapnutím mikiny až ke krku "dusí", ale šály jim z nějakého záhadného důvodu nevadí. A jako šála je nejlepší tunel, jelikož je (jak říká Madlenka) eleganetní. Jeden dostala od mé mamky, jeden jí uštrikovala mamka vlastní. Jednoduchá a rychlá záležitost, asi tak na dva díly Star Dance.
 
 
Vlna středně silná Red Heart Soft. Jehlice č. 4,5. Nahodit 150 ok, a pak už to jede, viděno z lícové strany - 14 řad obratce , 3x zopakovat 6 řad hladce a 6 obratce, 6 řad hladce a 14 řad obratce. Při sešívání okraje zhruba sedmi řad podsadit na obou krajích do rubu, aby se zvýšil efekt zatočení. Hotovo.


Barevný a s čepkou ladící tunýlek pro Mišku. Stejný postup jen o něco nižší.
A pudrově růžová šála pro mě. Chtěla jsem velká oka, ale po ruce nebyly dostatečně tlusté jehlice, takže jen 60 ok na velikosti 6,5, hladce obratce pořád dokola, až je toho zhruba metr a půl.
Třikrát tunel, aby nefučelo.

neděle 6. prosince 2015

Po roce

Po roce znovu moc příjemné mikulášské setkání u nás a s nám tolik milými lidmi.
Napětí to bylo veliké. Nejdřív pro dospěláky, protože loňskému andělovi se za pár dní narodí malý andělíček a Mikuláš by u toho neměl chybět. Takže se hledali noví "opravdoví". Chvíli to vypadalo, že do převleků půjdou tatínci, ale nakonec Peťa sehnal skutečného Mikuláše, anděla a čerta - z práce. A ti byli. Anděl krásný a hodný, co děti v případě strachu objal, strašidelný dvoumetrový čert, který naháněl husí kůži nejen ratolestem, ale i maminkám, a vševědoucí Mikuláš, který měl v tlusté knize zapsáno chování dobré i zlobivé (plus pro jistotu naší tiskárnou dodaný dvoulist, kde to stálo červenočerné na bílém pro každé dítko).
 
 
Pak napětí pro děti. Nedočkavé vyhlížení z okna, nejisté úsměvy po zazvonění, s příchodem Mikuláše honem k maminkám, protože co kdyby ti tři náhodou tušili, že "se čerta nebojím" a "jsem hodná/ý" není úplně pravda. Madlenka byla loni hrdinka, letos už došlo na slzičky a křečovité držení za ruku. Ale zvládla to, zazpívala a na psí uši slíbila dobré chování a nápravu... noc se mnou v ložnici (prý pro jistotu) a ráno zase všechno v dobrém i zlém při starém. Miška, která z toho všeho ještě nemá rozum, si zažila svých pár minut slávy, když naprosto beze strachu přednesla vlastní verzi básničky - "jak dělá kravička?"... "bú"...
 
 
Strašně rychle těch pár hodin v příjemném pospolu uteklo a já už se teď moc těším zase za rok. Je hezké vidět, že i v době iPadů a kdejakých lákavě barevných a jakoživých hraček jsou děti schopné uvěřit opravdovosti tří převlečených postav. A i když s bezhlavým strašením dětí bubáky a kdečím dalším nesouhlasím, myslím si, že tenhle rozumně nadávkovaný chvilkový strach, zpytování svědomí a následná úleva v náručí rodičů, že všechno dobře dopadlo, určitě meublíží.