pondělí 25. dubna 2016

Zemitě

Vůbec to nechápu, ale hrozně mě to baví.
Zahradničení.
Kdyby mi před pár lety někdo řekl, s jakou radostí se budu rýpat v hlíně, hloubit výkopy pro nové keříky a sazenice, a že je pak všechny budu chodit pravidelně kontrolovat, pohladit a dokonce k nim prohodit pár vlídných slov, ťukala bych si na čelo. Byť jsem vyrostla v domě s velkou zahradou (a svého času s hodně záhonky), moc mě to pěstitelství nebralo. To přišlo až s dětmi a hlavně s Ruinou. Až je mi skoro líto, že jsme náš malý dvorek nerozdělili víc ve prospěch hliněné plochy.
Navíc když vidím, jakého skvělého parťáka zahradníčka mám v Michalce. Zatímco Madlenka prohání svou pozornost oblaky nebo nějakou "ještě si musím" záležitostí, Miška  je se mnou při zemi, nabírá lopatkou hlínu, okopává, opatrně přenáší sazeničky, zalévá, sype travní semínka. Pravda, občas si jde na písek uvařit "ká-vu" (to vyslovuje téměř bezchybně) a občas mi s ní spadne do výkopu, ale jinak je její přítomnost opravdu nápomocná.
Takže už jsme herně a hravě zvládly zasadit tři truhlíky jahod, šestnáct keříků buxusu a jednu zakrslou jabloňku ("trpaslou", podle Majdy). Uvidíme, jak se jí bude dařit, ale já bych si ji nechala, i kdyby se z ní nakonec vyklubala plaňka, mám ji ráda. No a z loňska ještě máme jeden rybíz, dvě růže a v rohu trávníku, kam kvůli balkónu skoro neprší, ještě několik levandulí - jedna, ta úplně nejvíc v zákrytu a nejmíň rozrostlá, dostala od Madlouška jméno Popelka... prostě Majda řeční a Miška zalévá.


A taky do květů je to letošní sázení. Muškáty (ty vzpřímené kupodivu nevadí mé alergii, k převislým bez zyrtecu nemůžu) v hliněných květnících - trochu klasiky.


Na schodech hřebíček (nebo jak se to růžové jmenuje) a surfinie - zatím, ať mám ještě prostor, až mě to po oteplení počasí znovu chytne.



A na balkóně ještě truhlíky s milionbels, které jsem zapomněla vyfotit. Asi nějaké znamení, protože včera mi vůbec nedošlo, že může v noci mrznout. Tak teď čekám, jestli se ty polospálené rostlinky zventí - hned ráno jsem si o tom byla s nimi promluvit.
:)

neděle 24. dubna 2016

Na písek

První mnou šité kalhoty, které i jako kalhoty vypadají (konečně:) ).
Pro Mišku na její písečné vaření, bahnité zahradničení, travnaté válení sudů, motorkářské jízdy i křídové zdobení zdí. Jednoduše na všechny dobrodružné dvouleté venkovní expedice.

Materiál jarní soft shell v barvě fuchsie (nějak se mi to nepodařilo vyfotit, ve skutečnosti je odstín o několik tónů míň růžový). V pase bavlněný náplet se silnější gumou uvnitř (možná jsem ho mohla udělat ještě malinko vyšší).
 

Šila jsem podle střihu v Ottobre. Postupy jsou o něco míň návodné, než třeba v Burdě, ale zase odpovídají střihu (na rozdíl od té Burdy). Gaťata mají vychytávku v podobě odnímatelných nohavic s patentky. Hlavní část má být zhruba do půlky lýtek. Já jsem trochu přestřelila Michalčinu velikost, 92 je na ni ještě příliš, takže jsem musela dodatečně zahýbat a výsledek nevypadá tak dobře jako originál, ale aspoň mám vystaráno až do podzimu... A ještě moje premiéra šití vnitřních kapes, pro zvýraznění obšitých pružným lemem.

 
***
Pár much to ještě samozřejmě má. Na fotkách jsem na ně cudně neostřila, ale třeba prošití v několikavrstevných přechodových místech dost vynechává. Kamarádka mi tu záhadu vysvětlila - příliš velký přítlak patky. Tak až najdu manuál a následně ten příslušný čudlík na stroji, budou stehy jeden jako druhý.
Protentokrát a na písek to nevadí.
 

Undergroundová

...premiéra. Nejdřív to bylo trochu sci-fi, pak chvílemi něco jako thriller s akčními prvky, a nakonec přiměřená dávka romantiky...
 
 
 
Máme pod Ruinou poklad. Původní majitel domu při prohlídce loboval za sklepní uskladňování jablíček s lehkým bílým kabátkem od vlhkého ovzduší, nám ale bylo ještě před finálním rozhodnutím o koupi jasné, k čemu by tenhle prostor posloužil nejlíp. Po stěnách kámen městských hradeb, nad hlavou klenba z 19. století (podle základů a zdí nejspíš ještě z dob dřívějších), stabilní dvanáctistupňová teplota, dvě místnosti propojené úzkou chodbou - jedna větší s okýnkem těsně pod úrovní dvorku, druhá menší a níže položená, ve které se teploměr nehne v třeskutých mrazech ani zpocených letních dnech. Věčná škoda téhle vínolibé kombinace nevyužít. Ze sklepa máme sklípek.
 
Přílišnou vlhkost vyřešila jedna těsnící zeď v nižší místnosti a jednoduchý systém automatického odvětrávání, do horní místnosti jsme postupně pořídili odolný stůl a židle, ve výklencích téže je prozatím většina lahví, ty ale plánujeme přesunout do spodního prostoru, až se shodneme na podobě regálů.
 
Jediný menší nedostatek byl ten chlad. Vínům dělá dobře, ale třeba z urologického hlediska to na delší košt není nic moc. Kolem Vánoc jsme dostali tip na krby na biolíh - nepotřebují komín, jen dostatečný prostor a možnost odvětrávání, nestojí moc (i když samozřejmě existují verze na vítr v peněžence) a z tvarů a barev se dá taky docel slušně vybrat (my zvolili jednoduchý typ Bio Flame - srovnání třeba tu), nesmrdí - nebo jen ze začátku, než se líh patřičně zahřeje, sálají, plápolají a není z toho žádný popelavý nepořádek. Kolem Velikonoc jsme objednávali a minulou středu ho Peťa navrtal. Já k dílu přispěla dekorativním rozložením kamenů a výběrem vína k prvnímu slavnostnímu zážehu. A pak už jsme jen seděli, vyhřívali se, pili svou první a druhou sklenku, povídali si a koukali na jeden z nejlepších odpočinkových programů na světě/ve sklepě. 
A bylo nám dobře.
 
 

pátek 22. dubna 2016

Promítání

Nečekala jsem, že to holky tak chytne ... a nepustí.
Baterková promítačka na baterky od Moulin Roty - koupeno, jak jinak u mě, v Hračkotéce. A to jsem se původně jen začala poohlížet po letních narozeninových dárcích pro Mišku a jednom svátečním pro Majdu. Nakonec přišla celá krabice nádherných věcí a, jak jinak u mě, nevydržela jsem se vším čekat do července.



Holky se v úterý na krabičku vrhly, sestersky poškorpily a vítězná starší a silnější osůbka se po krátké instruktáži na dobrou půlhodinu zavřela do naší bezokenní koupelny, kde ji nikdo nesměl rušit - "Mamí, podívej, co tam je, ale NEOTVÍREJ!!!". Baterka, mechanismus, "kouzlo" a příběhy - prostě všechny Madlenčiny nej v jednom.



Tahle konkrétní promítačka obsahuje tři "kotouče" (roční období, pěstování mrkve a krmení zvířátek sklizenou úrodou). S Miškou zatím jednoduše pojmenováváme, co na tom kterém obrázku je. Madlenka ale odložila své předspánkové čtení pohádek a v postýlce musíme nad hlavou promítat jednotlivá políčka a vymýšlet k nim děj, jména postav, jejich věk, vzájemné vztahy, záliby, minulost, přítomnost i budoucnost. A taky je to dobrý způsob, jak z Madlenky dostat její celodenní zážitky. Na bílé stěně se najednou objevují ty čtyřleté radosti i bolístky. Všechno je to barevné, důvěrné, s odstupem a bezpečné. A přiznávám, pro mě strašně důležité.


Oficiální návod k pořadí obrázků je na obalu, ale my začínáme klidně od prostředka.
A až po několikáté repríze jsme s Madlenkou přišly na to, že pro zaostření není třeba natahovat ruku, ale úplně stačí pootočit "objektivem", no jo.

***

Tahle věc baví i mě. Tolik, že jí snad tu plastovou frizúru odpustím. Protože mi trochu vrátila večery mého vlastního malého já, kdy jsme si promítali s našimi. To se z jedné stěny obývacího pokoje sundal obdélníkový obraz nahnědlé krajinky, zhaslo se a promítačka pouštěla na čistou stěnu s tím jedním obnaženým hřebíkem zvětšené odrazy našich zážitků. Pamatuju si systematicky označené lepenkové krabičky plné diapozitivů, těžce dýchající promítačku, její dvoudobé klapnutí, kdy jsme se zatajeným dechem čekali, jestli a až se přes kužel osvětleného prachu promítne obrázek, abychom ho pak mohli pěkně okomentovat, označit černočernými stinnými prsty, po stopadesáté probrat jeden konkrétní detail. A taky jak jsme s Johankou (Sašenka ještě asi byla jen v myšlenkách, nebo moc malinká) pokaždé od našich vyžadovaly ukázky jejich "mládí"... přičemž si uvědomuju, že v době promítání jim vlastně bylo zhruba jako je teď mně ...

S dětmi si často pouštíme digitální záznamy z kamery, komentujeme, vzpomínáme, ukazujeme, holky jsou nadšené ... ale stejně mi ta mechanická nedokonalost promítání na zeď, složitost kroků a zatajení dechu trochu chybí.

pátek 15. dubna 2016

Dvojitě

Rovnováha musí být, to je jasné, o tom jsem si tu psala posledně.
Takže když zjistím, že jedna potřebuje nový batůžek, rovnou stříhám dvakrát.
A protože je Madlenka zrovna ve fázi, kdy velmi pečlivě sleduje, srovnává a hodnotí podobnosti a rozdíly (hlavně ty sourozenecké a věcné), musím se mít dost na pozoru.
Tentokrát jsem to puntičkářsky ladila do puntíku.


Střih je taková moje "srdcovka". Moje, protože jsem si ho nakreslila a prošila se k němu sama, bez nápověd. A srdcovka, protože patří k začátkům mých rukodělných pokusů a začátky člověk prožívá a vnímá tak nějak víc. Ten úplně původní batoh je tady.
Na vnější stranu jsem dala kočárkovinu (tu ráda nakupuju u Unuodesign, kvůli výběru a kvůli přehlednosti e-shopu - mé druhé hlavní kritérium spokojenosti). Podšívka z puntíkaté bavlny je, tuším, z místní prodejny látek.
 

Miščin baťoh je o něco menší. Skorodvouleťáci přeci jen netahají těžší náklady a milovaná plyšová opička, knížka a jeden exemplář "gugu" (bez dudlíku do postýlky ani náhodou) se do něj s přehledem a přehledností vejde ... a navrch ještě pár věcí, které s výrazem neviňátka schválně sebere Majdě, aby mohla sledovat, jak zuří. Podšívka, popruhy i zakončení zipu v zářivé modři tyrkysu.


Madlenka má zavazadlo v originál rozměrech. Osvědčily se, protože odpovídají zádům školkáčka a zároveň pojmou osušku, plavky, kosmetiku i láhev s pitím a svačinou na mateřinkovské plavání. Doplňková barva, jak jinak, růžová. Je sice pravda, že mě Madlenka onehdy informovala, že řůžovka už není její nej, že tu měla ráda, když byla malá, když měla "tši a tšičtvrtě". Jenže já vím své, protože i ve svých "čtyři a čtvrt" je tuhle barvu schopná rozeznat a zvolit snad i poslepu, a tak ji má, k oboustranné spokojenosti, i tenhle batoh.


 

Rovnováha

Začala jsem cvičit jógu (tady a místním moc doporučuju). Před šesti týdny, což je sice krátká doba na velké závěry, ale dost na to, abych věděla, že u ní určitě nějaký čas zůstanu.
  
Odjakživa mám problémy s rovnováhou. Fyzickou a hlavně tou v hlavě. Se mnou je to dost často ode zdi ke zdi, v jednu chvíli řídím novoroční ohňostroje a hned vzápětí bezradně foukám do uhlíků. Taky moc neumím hospodařit se silami, chci toho hodně a nejlépe hned stihnout, dokončuju jednu věc, rozdělávám další tři, a zároveň se mi v myšlenkách motá deset nových, odsouvám jídlo, odsouvám spánek, protože všechno musí být ťip ťop ... a pak to zákonitě bouchne. Sbírám se, skládám, startuju, jedu, závodím, bourám ... a tak pořád dokola.
  
Ale minulý rok jsem schytala jeden důrazný políček, takže už o malinko víc přemýšlím a začínám se učit - hlavně o sobě. A postupně jsem se dostala k té józe. Pravda, po jejím pozadí a filozofii se příliš nepídím, zkusila jsem a beru ji intuitivně. A intuitivně mi tolik pomáhá a těší.
 
 Třeba proto, že mě učí prožít si cestu a nehonit se za cílem. Nebo že ke každé zátěži neoddělitelně patří odpočinek, protiklady a jedno zároveň. Že klidné plynutí znamená víc, než dunivé skoky. Že zadržovat dech a jít na sílu je k ničemu. A hlavně, že jde o nalézání těžiště, toho jediného správného bodu, který všechno udrží. O rovnováhu.
***
No, ale je jasné, že mě těší i viditelné výsledky. Třeba dnes ráno jsem Peťovi hrdě ukazovala své dva rýsující se svaly na rukou (na každé jeden). Smál se, a já taky. Znovu rovnováha:).

středa 13. dubna 2016

Radost anonymní

... třeba když se v neděli odpoledne vyčerpaně ženu ven z olomouckého nákupního centra, protože jsem si už opravdu potřebovala pořídit nové kalhoty (všechny stávající mají viditelně odřené levé koleno - mateřská záhada) a v rámci dělby práce jsem si s sebou vzala tu starší ze dvou, vydržela dlouhé minuty odrážet požadavky nákupu nesmyslných a "nutně potřebných" blbin, hledala neustále upadávající reklamní balónek, snažila se vzpomenout si v palbě všetečných otázek na položky v doma zapomenutém seznamu chybějících potravin, hlídala vozík vně toalet za současné instruktáže dítěte uvnitř, prostě když už je to pocit "tak akorát" ... najednou zahlédnu v davu "svoji" tašku.

Poznám ji, protože večery strávené domlouváním barevných kombinací, protože hodiny práce u šicího stroje, protože jmenovka. Ale majitelku znám jen jako shluk písmenek v mailu. A vidět obě věci naživo a dohromady je fakt hřejivý a trochu překvapivý pocit. Pořád totiž tak úplně nevěřím, že se mé tašky opravdu nosí, a kamarádky podezřívám, že si je přede mnou berou, jen aby mi udělaly radost. Ale tohle byl naprosto reálný důkaz, že to tak není, že bych mohla tomu svému šití (sobě) trochu víc věřit.

Vteřinu váhám, jestli mám počkat, až se paní otočí, nebo třeba i přijít a říct, že to jsem já, kdo tuhle tašku šil. Vteřinu na to zjišťuju, že mi dítě mizí někam za opičím maskotem tohohle bláznivého centra, a já musím za ním, než se tady zasekneme na zbytek odpoledne.

Ale to vůbec nevadí.
Protože radost může být anonymní... a přesto veliká.

***

A ještě trochu radosti materiální. Jarní dekorace. Rozkvetlá třešňová větvička a něco jako "DYI " svícny - čajová svíčka, skořápky a kalíšky na vařená vejce.

čtvrtek 7. dubna 2016

Ladící

Závěr loňského roku a ten letošní je o miminkách - a to ještě zdaleka nejsme ve finále přátelského očekávání. Z každého mrněte jsem rozněžnělá, na každé pochování se hrozně těším... A se stejným uspokojením ty uzlíčky zase vracím do bezpečné náruče rodičů. Protože i přes pochopitelné záchvěvy nostalgie už tak nějak cítím, že tuhle etapu potřetí vědomě začínat nechci.

Do čeho se ale pustím ráda, při plném vědomí a kdykoli, je třeba taška na kočárek.


Komplet pro kamarádku.
Barvy přesně ladící s odstíny dvoustopého vozidla. Látka v cik cak vzoru, který narovinu patří k mým nej. Kvůli aktuálnímu rozpoložení jsem si se šitím dala až nepěkně načas, ale aspoň jsem se touhle hravou kombinací mohla těšit o trošku déle.


Taška ve velikosti 45 na 40 na 9. Velká vnější skrytá kapsa. Na peněženku, očkovací průkaz, mobil, nebo útlou knížku, když by náhodou malý poklad venku spal. Přichycení ke kočáru prodlouženou karabinou do spony. Posuvný popruh přes tělo uzavřený malou vychytávkou proti třepení nylonu - kovovou koncovkou, tohle se mi líbí moc.

Podšívku jsem původně chtěla udělat z kočárkoviny. Ono by to bylo hodně praktické, kdyby praktickou vnitřní látkou byla i ta kočárkovina. Jenže ona nejde dost dobře nažehlením vyztužit, takže kapsy se mi pak kroutily a vnitřek nehezky deformovaly. Po druhém párání šel celý původní záměr do pytle  (na odstřižky) a já sáhla po lehce kontrastní bavlně. Kapsy (menší na plenky, ubrousky, krém a velkou na přebalovací podložku) jsem ještě olemovala nejnovějším "objevem" svého šitého života  - pružným šikmým proužkem. Hezky vypadá, úžasně se s ním pracuje a nakoupila jsem si ho v různých tónech na několik metrů dopředu - takže se ho teď plánuju propašovat na kde co.


K tašce patří obal na obal. Protože originál termoobal na láhve by měl ladit s originálem tašky, to dá rozum.


A na závěr obal na telefon, protože nechat mobilní zařízení třeba v červené už by byl skoro barevný zločin.



středa 6. dubna 2016

Tak ne

Tímto uzavírám své velké téma minulého měsíce - zajíci a pytle. Tady v jednom balení. Teplý spací fusak pro Mišku, z látky po babičce a z náhradní dětské peřinky IKEA. Šila jsem to narychlo, unavená, nepozorná, takže jsem na spoustě míst udělala úplně hloupé chyby, na jiných pak víc škody, než užitku. Navíc s ex-peřinovým materiálem se dost špatně pracuje, je tlustý, prošitý, různě ujíždí. Prostě na chlubení to zrovna není, spíš jako ponaučení, co všechno bych příště mohla udělat jinak.
 

1. když si jednou vytvořím střih, neznamená to, že už nemusím přemýšlet (právě naopak) - jakože materiál mám napodruhé silnější (a tudíž bude zužovat), střih mám jen na přední díl, proto by bylo fajn na zadním dílu udělat odpovídající výstřih, a tak.
2. když se rozhodnu pro zateplený spací pytel, recyklace, jakkoli ekologicky přívětivá a bohulibá, peřiny není úplně nejlepší nápad. Mnohem rozumnější je koupit novou výplň do peřin/bund, a tu si hezky načisto nastřihnout (o kousek menší než střihové díly, ať jsou hlavní švy tenčí) a prošít.
3. je lepší nepouštět se příliš často do podobných akcí- když už nic jiného, člověk aspoň s hrůzou nezjistí, jak pestrou a rozsáhlou zásobu neslušných slov vlastně má:))).

 
Do ostrého provozu se spací pytel zatím nedostal. Miščino tělíčko je pořád příliš horké, než aby potřebovalo extra zateplení. A o spánku se taky nedá moc mluvit. Ach jo. Aspoň že Madlenka už je na dobré cestě k uzdravení z té své virózy s bonusem. Klepu, tluču, buším na dřevo:).

pátek 1. dubna 2016

Spací

pytel pro Mišku. Ty z obchodu většinou počítají s nocležníky do jednoho roku. Jenže Michalka na svých rituálech trvá a pod peřinu ji nikdo nedostane. Takže jsem sobě vlastním stylem "plus-mínus" obtáhla, zvětšila a prodloužila její starý vak.
 
Ušito ze zbytků pracího kordu, na podšívku flanelová látka ještě ze starých zásob po babičce. Velikost pro spáče do výšky 105 cm.
 
 
 
V šicí euforii minulého týdne jsem vytvořila ještě jednu, teplejší, variantu, u které jsem se taky o poznání víc zapotila (a mírně provětrala zakázanou slovní zásobu). Ještě zbývá nafotit. Pro teď ale zpátky pod peřinu a dokud nemocné holčičky po obědě odpočívají, spánkem vyhnat i tu svou virózu.