čtvrtek 6. října 2016

Pražská

Minulý týden, výletní od začátku do konce.
A i přes mírně nervózní cestování napříč republikou, moc fajn.
Nejdřív slavící víkend v Krušných horách. Fotky nemám, nějak nebyl čas vytáhnout foťák z kufru auta.
Pak třídenní mezipřistání v Praze.
Madlenka po několikáté, Miška poprvé vědomě. Bylo třeba ukázat jim skrze davy turistů hlavní pamětihodnosti, že ano.  A po cestě i mou alma mater - Kde je ta tvoje vysoká škola? No tady. To teda vůbec není. Je úplně normálně velká! Zato pohled na Národní divadlo Madlenku naplňoval mírným vzrušením, protože o jeho požáru si v její oblíbené dětské knížce čteme docela často... Míša to všechno strpěla se svou klasickou poker face, nelíčenou radost ovšem měla z jízd metrem a hlavně tramvají. Tamvaj byla prostě nejvíc, v několikaminutových intervalech radostné mávání a vítání všech projíždějících souprav.


Trojská Zoo. Zvítězili tučňáci, lachtani a předvádějící se lední medvědi. Zbytek osazenstva musel ustoupit zájmu o lízátko, pití ... a, u Michalky, o bagr cestářů na vnější cestě.



Vtipné bylo poslouchat rozhovory ostatních dospělých návštěvníků s jejich dětmi. Třeba když se snažili upoutat pozornost rozmrzelého batolete výběhem se zebrami Koukej támhle je koníček v pyžamu... Jak asi takový kůň po ránu dělá. A jak dělá lama, žirafa nebo psoun? Samé překladatelské oříšky.


Lanovkou na Petřín. Za devět let života v Praze jsem na tenhle kopec nevyšla, nevyjela. Až teď, jako turista. Rozhlednu jsme minuli. Náš brzy pětiletý komentátor ji opovržlivě označil za nedodělanou, protože je přes ni vidět. Zato zrcadlové bludiště bylo to pravé na vyblbnutí a nalezení svých dalších , která lze bezchybně a bez řečí zapojit do jakkoli složitých tanečních choreografií.


Nebo mít z toho všeho velkou hlavu, oči šejdrem, či modelkovsky dlouhé dolní končetiny.


A nakonec nám děti sežrali dinosauři...


... aby se pak mohla znovu vylíhnout ta nejkrásnější dravá stvoření na světě. Každé s dárkovým dino vejcem v podpaží. Vejce mělo ve vodě bobtnat několik dní. Jenže naše holky trpělivostí s klubáním prehistorických mláďat jaksi neoplývají (a my zase s jejich stížnostmi), tak jsem se rozhodla vývoj trochu popohnat a v noci skořápky tajně nakřápla a ulámala. To bylo ráno radosti.


Přivezli jsme si spoustu společných zážitků a já navrch několik poznání. Jako třeba...
Nepouštět Madlence v autě Pojďte, pane, budeme si hrát, protože se tomu nahlas chechtá, a zvonivý smích pak zákonitě vzbudí Mišku, a předčasně probuzená Miška pak zuří, a to i já brzo začínám zuřit, a tak dál, klasika.
Nebrat do auta hračky, které nejdou spravedlivě rozdělit.
Brát do auta drobnosti na jídlo, hodně drobností.
Mít pořád po ruce vlhčené ubrousky, hodně ubrousků.
Nepředpokládat.
Šetřit hlasivky.
...
Ale to jsou nepodstatné maličkosti. To hlavní a podstatné je přiznání si, že jsem ráda za své první a jediné ultimátum Peťovi před sedmi lety a po sedmiletém chození, že dokud si mě neveme, tak se z Prahy nevracím, že ho neohroženě přijal, a že proto nevychovávám své děti ve velkoměstě, jeho širším centru, natož v satelitních dálkách. Být doma v maloměstě je vlastně hrozně fajn.

Žádné komentáře:

Okomentovat