pátek 7. října 2016

Rychlebky

S Peťou jsme zvažovali projet kousek Portugalska, pohraničí Evropy. Spolu, sami se sebou, sami za sebe, druhý ze dvou bezdětných okamžiků za rok. Odpočinek. Pak se to začalo zkracovat, ořezávat, krachovat.
A v ten samý moment se ozvali manželé Myynovští, co takhle společný rychlebský víkend.
Jo!
A bylo to skvělé.
V pohraničí, co by kamenem přes pohoří od nás dohodil, v naprostém tichu, v klidu, na vzduchu letně dodechujícího podzimu, v Nových Vilémovicích ubytovaní tady.
Procházky, opékání špekáčků, popíjení svařáku a vína, časem plápolající krb, nakládaný hermelín, stolní hry, začtení se a povídání o méně i zásadně důležitém. Poprvé za daný týden usínání ještě v den probuzení. Doznívající únava z na chvíli nic nutně nemuset.
Střípky focené na mobil, jediné, v daný moment použitelné využití téhle chytré věci. Chyceni mimo síť.
***
Hraničky. Páteční, těsně předvečerní procházka. Kdysi ne tak dávno tu byla vesnice. To místo dnešních luk a kousků kamenných zdí v trávě má silnou atmosféru. Pro mě určitě. Pod moderními teniskami mi vržou kamínky polní pěšiny, ale slyším dozvuky hudby z taneční zábavy, útržky nesrozumitelných německo-polských hovorů, cítím život lidí, vlastní vnitřní vrtění a poposedávání. Snaha pochopit, potřeba porozumět bez soudů tam i zpět, vnímání individualit i celku. V jednom místě nacházím tenký signál domů, volám, ale proti své věčné tendenci popocházet při hovoru musím stát, jinak vypadnu ...


Možná paralela s pohraničím. Spousta zarostla jemně ochmýřenou trávou, ostnaté slupky vztahů v nich ale pořád jsou. Ale ještě víc uvnitř je třeba něco nového, bez vyhrocených stěn. Zřejmě to nevyklíčí, zřejmě to seschne s koncem podzimu. Jenže co když se to uchytí třeba ve figurkách pro naše děti, v další generaci, bylo by dobré neskončit v neurčitém povědomí. V pohraničí.
 


Sobotní procházení se Javorníkem. V rámci Dne architektury. Ten šumperský jsem provařila (doslova), tak aspoň tady. Kromě architektonických informací, poznámek o místním stavitelském rodu Uttnerů, ještě poznatek, že spousta věcí rezonuje bez ohledu na velikost místa a geografickou polohu. Jen v menším měřítku je všechno o trochu víc osobnější, víc to leze do vztahů. Každopádně moc zajímavé, jen v závěru trasy už toho povídání pomalého popocházení na mě bylo trochu moc, tak jsme přidali do kroku směrem k cílovému místu.


Tančírně. Úspěšně a s neuvěřitelným citem zrekonstruované budově, dispozičně i vybavením dělající čest svému názvu. Až na nějaké drobnosti mají tam nic neruší, nebije do očí není mimo (třeba na záchodě mají skvělý retro vypínač - nemačkat, točit). A dělají tam dobrý borůvkový mléčný koktejl, můžu říct.


S pohledem na radostně vyvěšenou výtvarnici závěrečný dodatek - ono je jedno, na jaké hranici (světadílu, státu,...) člověk je. To s kým je tak nějak důležitější, že jo.


Děkujeme!

2 komentáře:

  1. Máš to krásně napsaný! Doufám, že mojí opičí fotku neuvidí paní domácí :))))

    OdpovědětVymazat