úterý 25. dubna 2017

Aprílově

Proč šít na jaře kalhoty ze zateplené látky, kterou jsem v zimní slevě koupila holkám na podzim?
Ha, protože Apríl.
Letošní vychází učebnicově. Chvíli tak, pak zas onak. Chvíli krátkorukává trika, o několik dní později šup na půdu pro vaťáky a sněhule do té patnácticentimetrové nadílky (i uprostřed města).


Zimní softshell je parádní materiál. Nejen že je funkční, ale skvěle se s ním i pracuje. No, a navíc jsem náhodně stihla v akci koupit nádherný potisk. Schovávala jsem si ho na nějaký echt pěkný střih, až budu mít víc času si s ním pohrát, propracovat... Praktická potřeba kvůli počasí a nepraktická nutnost odpočinout si nakonec vedla k jednoduchému výsledku.


S Madlenčinými gaťaty jsem moc spokojená, sedí přesně, tak akorát na tělo (M. nesnáší planďáky). Nutno dodat, že původně byly střižené na Mišku, ale udělala jsem příliš dlouhé záložky a přišlo mi škoda je stříhat, když u Majdy stačilo jen našít spodní lem na stávající délku.



Na druhé kalhoty z jednoho kusu látky už mi nezbýval materiál, tak jsem zkusila udělat dvoubarevné nohavice. No, nejsem s tím vůbec spokojená (i ta šířka je trochu moc), takže výsledek vskutku aprílově nahoru-dolů.



Ale zase si říkám, že aspoň tyto vydrží až do podzimu, a až se Mišuli prodlouží nožičky, udělám spodní část nohavic nově a líp. Pořád zapomínám, že Ottobre má ty velikosti trošičku jinak než třeba Burda, a hlavně že moje děti nejsou úplně figuríny pro tabulky. Budit holky na měření, když mě takhle v sobotu večer po odložení skript popadla touha šít, se mi nechtělo.
***
I když vlastně bych bývala mohla, protože před jedenáctou přiběhla Madlenka, že se Miška dusí a hýká... Další z řady vzteklým obdobím vyřvaných laryngitid. Takže znovu koukání z otevřeného okna do nočního mraziva, inhalace kortikoidu, uklidňování, a jakmile do pobledlého, lehce apatického gumídka znovu vešlo trochu růže, odvolat tatínka z orchestrálních oslav, kdybychom ještě náhodou museli na pohotovost... Když přijel, musely jsme mu připadat jako nepovedený aprílový žert. Obě koťata spokojeně usínající u druhé čtené pohádky v naší manželské posteli. A ráno už Míša lítala, jako by se nic nestalo.
Každopádně jsem moc ráda, že nestalo - byť je to celkem pravidelně a já už mám nacvičeno, co dělat, přeci jen mi pokaždé malinko spadne srdce do kalhot.

čtvrtek 20. dubna 2017

Stůl

Mám hotovo.
Mám několik nových zkušeností.
Mám radost.
***
Stůl pro Madlenku.
 
 
Ona teď poslední dobou hodně kreslí, maluje, výtvarničí. Tytam jsou doby, kdy jsem přišla do školky a na první mrknutí oka věděla, které dílko je její = naše M jako minimalismus, jedna čára pro vybarvení, tečka pro linii. Nebavilo ji to, nešlo. Držení pastelky jako kopáč rozvodů, křečovitá křeč v ruce. Koupila jsem si knížku o grafomotorickém rozvoji dětí, založila ji, zapomněla ... a jen dobře. Většinou bývá horlivá mateřská snaha o zapadnutí zdravých dětí do tabulek na škodu (a já to určitě jednou a beze zbytku pochopím)... Prostě teď jsou tužky, pastelky a fixy všude a v jídelně máme na liché stěně i soukromou galerii, jejíž prohlídka žádnou návštěvu nemine.
Ale už to chtělo odpovídající, ergonomicky vhodné prostředí pro tvorbu. Takže opravdický pracovní stůl a k němu židli respektující ještě nějakou dobu rostoucí sedící. Druhé objednáno na netu, první zděděno po mně. Rustikální vzhled devadesátkového nábytku nebyl nic moc, ale zase jde o masiv, takže škoda toho skutečného materiálu nevyužít. Pořád jsem v hlavě měla tenhle kus nábytku za nový. Naši mi ho koupili jako náhradu za psací stůl po mamince. Před nástupem na nižší gympl... víc jak před dvaceti lety. Čas je fakt relativní.
Konec okecávání, ke stolu... Plán byl, že ho zbavím hnusně naoranžovělého nádechu a po zbroušení jen napustím bílým voskovým olejem, aby se zachovala struktura dřeva (škoda, že ten neutrální tón pravého materiálu nejde navěky zachovat jen bezbarvým lakem). Půjčila jsem si brusku na ty všechny velké a nečlenité plochy, ale brzy zjistila, že z jejích vibrací se mi dělá podivně fyzicky zle a že všechno nakonec budu muset dělat ručně smirkovým papírem různé hrubosti, což mě stejně (a v konejšivém tichu) bavilo mnohem víc. Jako z brusky, tak i z vosku nakonec sešlo. Suky a letokruhy vsávaly nový nátěr úplně jinak než hladké dřevo a než jsem si představovala. Všechno špatně a záchrana všech amatérů bílým Balakrylem (jen v dílech s viditelnými suky i nátěr základovou barvou, pro jistotu) a elsovská modrá na pracovní desku a šuplíkový díl - do bílého nátěru jsem postupně kapala a kuchyňskou metličkou zamíchávala primalexovou tekutou tónovací barvu. Navrch ještě dvojitá vrstva bezbarvého laku pro větší odolnost (třeba propisky jsou sviňa, záhy otestováno) pracovní desky a čelních stran šuplíků. Po zaschnutí smontovat, nalepit na spodní stranu noh polštářky proti odírání podlahy (ty lehce urputně dávám na všechno neživotné, nohaté)...a je mi trochu líto, že už nemám do čeho rýpnout:).
 


No, a to je výsledek několikadenní prokrastinace od učení se na státnice.
Já tam ten smysl vidím:).


Kulaté úchytky vyměněny na/za super pevnou kůži (Pájo, děkuju, nakonec jsem v té krátké délce ani nemusela ohýbat zamokra). A kdybych si včas uvědomila, že mám ve vrtačce špatný druh vrtáku, mohly být ty díry do kůže o milimetr a kus přesnější (kulaté matky z místní kutilské prodejny, myslím, ujdou - křídlové matky z vnitřní strany a hlavička šroubků z vnější se mi nelíbily).
Sklopný (pětileté potencionálně nebezpečný) mechanismus přední části stolu jsem zafixovala uříznutými kusy dřevěných opékacích klacíků (přilepeno obyčejným Herculesem, dřevo na dřevo drží parádně)... V závěru jsem chtěla šuplíky nějak ozdobit. Nejdřív v opakujícím se vzoru zbytku Lepeeto nálepek na protější  zdi, pak černými trojúhelníky, co si primárně schovávám na renovaci skříně ve vlastní pracovně. Nakonec (a díky virtuální podpoře) zůstane tenhle stoprocentně amatérský po(pře)čin dočista načisto.


V celkovém pohledu nějak tak. I s nově ušitým obalem na nudně kancelářský, odpadkový koš. Neudržela jsem se a šicí stroj zapnula. Ta božsky černobílá látka nedala jinak.


Chtěla jsem Madlence došít i držáky na tužky. Ale předběhla mě a úložný prostor si zvolila sama. A ono je to nakonec vlastně to nejpřehlednější řešení.
Prostě její pokoj, její volba.
Já můžu dát jen základ - pro dvě či čtyři nohy, na tom nesejde.


A tak to má, snad, být.

pondělí 17. dubna 2017

Na koledu

Oboustranné plátěnky na velikonoční nadílku.
Loni jsem si se Zajíčkem daleko víc vyhrála (plyšáci a košíky tu). Letos je to o poznání jednodušší, ale zase praktičtější. Trochu válčíme s Madlenkou a jejím zubním kazem, takže alespoň u nás doma ušák přinesl omalovánky, knížku, foukací fixy, samolepky... prostě takové ty dentálně neškodné záležitosti, které se do tašek hezky vlezly... A od zítřka můžou sloužit jako zavazadla na věčné přenášení oblečení do a ze školky, třeba.


Co mi paměť sahá, velikonoční pondělí (přinejmenším jeho příjemnější část) patřilo hledání zajíčka, respektive toho, co po sobě nechal. A dost mě baví tuhle tradici držet i pro své děti. V noci kvůli nejistému aprílovému počasí zanechal své otisky v přízemí - barevně odlišené pro každou z holek. Ty samou nedočkavostí nemohly dospat a ranní hygienu, převlékání a snídani zvládly samy, bez pobízení a v takové rychlosti, že Peťa musel na dokumentaci pátrací akce vyrazit ještě v pyžamu.
Plán byl, že hledačky půjdou po stopách a nálepky budou postupně sbírat, až dorazí ke skrýši. Madlenka byla, i přes výrazně vyšší počet otisků a delší cestu, tradičně u cíle rychlostí blesku. Miška si zase víc než závěr užívala cestu, včetně nekonformního skladování lepítek... Venku pak přeci jen čekalo v našem nepřehledném porostu i čokoládové vejce, to bylo radosti. 
Ovšem v duchu výše zmíněného cukrovinkového embarga, jsem tři čtvrtiny rozbalené čokolády v nestřeženém okamžiku schovala na horší časy, nikdo nic nepoznal... zákeřná matka. Holky si ale stejně z koledování s tatínkem donesly plnou igelitku třpytivě zabalených figurek (zabaveno), krásně opentlené pomlázky (vystaveno) a několik skutečných, natvrdo vařených vajec na povinnou velikonoční pomazánku (snědeno)... Sama jsem tu osekanou tradici vyplácení proti uschnutí nikdy moc nemusela, nejen kvůli zvláštní genderové logice a téměř valentýnskému soutěžení která jich (koledníků) měla nejvíc, ale hlavně jsem nikdy nevěděla, jak se mám při švihání tvářit, a byla jsem přesvědčená, že jakákoli říkanka delší než dva rýmy by se měla pokutovat... Ale Madlenka, a po prvotním fňukání lehce i Miška, tímhle svátkem nadšeně žije. Tak se snažím nebýt příliš okatě brzda, ať si svou finální oblibu nebo averzi vytvoří mé holky samy...a taky abych jim neodradila koledníky:))).


S jarní, natož velikonoční výzdobou, kterou jindy dělám moc ráda, to taky úplně neklaplo. Tak jsme si aspoň v upršeném nedělním dopoledni zablbly s vyfouknutými vejci (já s Miškou tematicky zajíce, Madlenka se rozhodla pro portrétní zobrazení naší rodiny, exempláře od obou si schovám) a upekly beránka bez lepku a bez ucha, kterému Michalka hned po vychladnutí vykousla na zádech díru...


Ale jo, bylo to moc fajn :).