pátek 23. března 2018

Kočárová

Už jsem to tu, myslím, jednou psala. Že občas koupím i látku, kterou bych si sama pro sebe nejspíš nevybrala, ale přijde mi něčím zajímavá, že pak ta látka třeba čeká měsíce (nebo i roky), než někoho zaujme. Ale jednou se dočká, zatím pokaždé. Protože každý máme tu svou.

Dočkala se i tato, něžně neuchopitelná. A rovnou velkoplošně na kabelce, která se stejně krásně vyjímá na rameni, přes tělo i na kočáru. Zpěvnému ptactvu to v zajetí s hnědou koženkou a v celkovém rozměru zhruba 40x35x8 cm dost sluší. Navíc ty rozkvetlé větvičky, to už je skoro jaro.



Zvnějšku důležitá "zazipovaná" kapsa na všechno potřebné a potřebně rychle přístupné. Uvnitř klasika kočárových kabelí - dostatek kapes. Plus ještě silnější guma pro přidržení láhve. Zapínání hlavní kapsy opět na zip. Popruh přes tělo odepínatelný. Všechna poutka (na popru i úchyty na kočár) cudně schovatelné.


***
Svou vlastní tašku na kočár vlastních dětí jsem si neušila. Při první jsem ještě nešila, při druhé jsem ještě neměla dostatek šitého sebevědomí. A zpětně mi to je trochu líto. Protože to uteklo. Protože zpětně viděno je doba tahání se s kočárkem do kopců, přes městská dláždění i přírodní terén, do nepřátelských schodů obchodů, do kufru auta... přes všechny momentální překážky světa strašlivě krátká. V jednom okamžiku má člověk miminko a najednou - cvak - předškoláka, co jede na čtyři dny na školu v přířodě. Nejdřív si člověk celkem dlouho zvyká na čtyřiadvacetihodinovou přítomnost bezbranného stvoření a najednou - cvak -  je tu zvykání si na jeho postupné odpoutávání se. No jo, přiznávám, srašně se mi po Madlence a po tom dvojitém hluku doma stýskalo...

Ovšem kdo první dva dny zdánlivě vůbec nesmutnil byla naše Miška. Dost si svou samojedinost a výhradní pozornost rodičů užívala, zpívala, brebentila. A pak přišel den třetí a předspánkové otázky, jestli až se probudí, bude tu i Majda, a dnes i popotahování a nervozita při ségřiném odchodu do Junáku, a lehký strach, jestli její parťák a rival v jednom náhodou neplánuje další days off. A možná, když si to teď tak sepisuju - a tudíž v tichu večera sumíruju, je tahle nová změna v rodinné konstelaci i důvodem Michalčiných obnovených hysterických záchvatů vzteku. Ona totiž změny od malinka moc nemusí. A změny v rodiném prostředí obvzlášť. Tak snad heuréka.
Tolik z interních zápisků pod čarou:).

pátek 9. března 2018

Of(f)ka

Když jsme si tuhle chatku v krásných horách za humny loni na jaře pořizovali, Madlenka ji pojmenovala Ofka.
Podle mě to jméno sedí náramně, pro sebe k němu v duchu přidávám ještě jedno f. 
Prostě off - absolutní vypnutí.

O chatě jsme v různých úrovních reálnosti, reality a vědomí uvažovali od Miščina půlročního života. Protože trávení léta s dětmi. Protože možnost zasněžené zimy (pro mě hned po podzimu nejkrásnější roční období) a lyžování, ve zbytku roku pak toulání se po lese, čistý vzduch. Protože dojezdová vzdálenost do hodiny - tak akorát, aby si člověk připadal, že někam odjel, ale aby se zároveň mohl kdykoli bez průtahů vracet. Protože bezprostřední a všedními nutnostmi nerušená blízkost s mými nejbližšími, hraní her, výtvarničení, rozhovory o ničem i o tom nejpodstatnějším, čtení těch nejdelších pohádek a následné usínání zároveň s dětmi (pro mě poslední dobou natvrdo až do rána a bez procitnutí na převlečení se do pyžama) - prostě pro všechno, co jsem na mateřské postupem času brala jako místy protivný stereotyp a co si teď, při šílené rychlosti pracovního a školkového života, s láskou připomínám, odchytávám, užívám... Protože já pro odpočinek potřebuju odstup a změnu prostředí hlavně. Protože odpočinek je pro mě tvoření a přetváření.

Pro všechno zmíněné a pro to poslední obzvlášť jsme celkem brzy zavrhli novodobé (ty původní jsou krutě nedostatkové zboží, případně v krutě beznadějném stavu) roubenky. Jednak vadily cenou, ale taky mi přijde, že přes všechnu snahu se jejich alpinismus do Jeseníků prostě nehodí. No a hlavně, nebylo by na nich co - v mezích reálných schopností  a obyvatelnosti - opravovat. A tak nakonec shodou okolností a Peťovy pozornosti máme tu naši Ofku. V létě ještě využívaná v původním plném vybavení. Od podzimu už ale postupné třídění, opravy a úpravy - protže i když přebíraný stav by k pro využívání stačil na dlouhé roky, pro užívání si vlastního potřebuju mít věci podle svého, po svém a po našem. Nakonec jsem ráda za Ofčino narození v devadesátkách minulého století, protože tu žádné genius loci roubených staveb nemám potřebu udržet  (protože mi vlastně ani není vlastní). A tak si tu teď můžu dle libosti brousit, obkládat, lepit, vrtat, řezat, šroubovat, tmelit, natírat, pilovat a plánovat. Projektů klidně na desetiletku dopředu, a to vše při konejšivém vědomí, že nedodělané vydrží než bude čas, že před tím zvládnu bez výčitek zavřít dveře. 

***
Vizuálně první ze čtyř téměř dokončených místností. Nejdřív jsem si představovala, že Ofka bude takový protipól našeho domu, barevně hýřivá. No, nešlo mi to. Asi dokud mám možnost a výsadu prožívat si barevnost dětského světa, prostě pro tento čas potřebuju neutrální, bílo-šedo-modré zakotvení, odrazový můstek pro všechno. Takže nově v obývacím prostoru máme:
  • laminátovou podlahu v chladnějším tónu dubu - ten nahradil naoranžovělý odstín buku
  • stěny v čistě bílé a staré palubky v barvě téhož... původní dřevěné schodiště zbavené koberce a ze 2/3 vrstev nátěrů a chemoprénu ještě čeká na finální zásah nátěrem do šeda
  • komoda z masivu z mého dětského pokoje, kterou jsem jen zbavila zažloutlého laku a natřela, plus kožené úchytky z IKEA
  • šedá pohovka a našité polštáře z mých srdcovka látek
  • do kontrastu nový potah starého křesla a zbrusu nový velký koš na hračky = opakování milovaného geometrického vzoru, dvakrát na malé ploše stačí
  • znovu ikeácký stůl a krabicové poličky jako mini-knihovna - bez knih pro mě není žádný obytný prostor kompletní... a já tady mám i čas dokonce i na čtení, jupí
  • za oknem zasněžený výhled
Ještě toho tolik čeká na proměnu. Já čekám a těším se spolu s tím. Přes zimu jsem tu ale nic moc nedělala,  odpočívala, byla jsem v totálním off režimu.





***
Pravda, tentokrát jsem to své off trochu porušila a s sebou si vzala taky kus své reálné i virtuální práce, holt termíny a povinné odvody se na jarní prázdniny neptají. Ale stejně. Pořád se můžu hned z brzkého rána (díky našim ptáčatům), před nazutím do lyžáků (ještě pořád je tu sníh), s hrnkem horkého černého čaje v jedné ruce a s voňavým espressem v druhé (můj dvojboj ideálního začátku dne) koukat z okna na oblé vrcholky hor. A jsem tak zvláštně klidně spokojená. A ano, šťastná. 
Mé druhé doma.