neděle 30. prosince 2018

Letošku, ahoj!

Věřím na změny letopočtu, letos obzvlášť intenzivně.
Jsem ráda, že letošní rok končí.
Mě dosahující první vážnější kotrmelce v nejužší rodinné konstelaci, první vážné vnitřní zhodnocování co, jestli a jak dál; vážné nehody mých blízkých; stále trvající boj jedné z mých nejbližších kamarádek se zákeřnou nemocí...krom posledního všechno nakonec vlastně dopadlo dobře, jen přetrvával takový ten pocit, kdy něco chvíli co chvíli chytne člověka pod krkem, chvilkové bezdeché kopání nohama ve vzduchu, pak chvilkově pevná zem, nádech a znovu dokola totéž a člověk podvědomě čeká, co ještě.

A to jsem si sem tak moc chtěla psát ty krásné a důležité věci, a že jich bylo spousta. Vůbec mi to nešlo, tak aspoň ve zkratce teď.
      Madlenčin první skautský tábor - přes úvodní slzičky zvládla svůj samostatný týden v šesti letech krásně, pro mě nejpomaleji ubíhající minuty, hodiny, dny v životě. Ona vůbec během letoška neuvěřitelně povyrostla, vyspěla, srovnala se. Každodenní přešlapy se smrskly třeba na týdenní, roste z ní slečna, sice s hlavnou plou bláznivých nápadů v imaginárních oblacích, ale už se nám občas podaří i rozumové spojení v rodičovských nížinách. První školní den, školní pololetí. Nevěřila jsem, že ten režim bude s nástupem školní docházky pro celou rodinu taková změna, ale je - mimimálně logisticky. Madlenčin nástup do ZUŠ na flétničku a, dovolí-li zoubky, později na jí vybranou trumpetu. Je to zvláštní pocit a zároveň moc hezký pocit, když do té samé instituce (provztekané, prosmáté, méně i více ladící... a v závěru místa, kde jsme se s mužem v orchestru/junior big bandu seznámili) najednou chodí vlastní dítko. 
      Michalčin rok byl dlouho a toužebně očekávaným přerodem s dost vypjatého období vzdoru s nevypočitatelnými záchvaty vzteku několikrát denně do běžné vzteklosti dané povahou (v určitých ohledech jsme si tolik podobné. Michalinčino postupné osamostatňování a její vnitří přerod z malé holky na slečnu, sama v tom ještě nemá úplně jasno, ale už se to klube. První školkový rok, kdy už není spolu s velkou ségrou, dost jí ze začátku chyběla, dost slziček proběhlo, ale zvládla to a další její osobní dobrá cesta... a jakou má radost z chození do vlastních kroužků. 
      U mě osobně krásný jarní výlet s mými třemi gráciemi z výšky do Budapeště (o tom tu mám, myslím, někde článek ve stavu konceptu). Radost z učení v kurzech a obrovského štěstí na skvělé lidi v nich - hodně mě obohacují. Mé šití hezky povyrostlo, před Vánoci až do pocitu, že na jednoho člověka je toho pár metrů nad hlavu. Jsem ráda a jsem hrdá. A taky krásná rodinná letní dovolená na klidném místě našeho milovaného Řecka - minimum turistů, maximum odpočinku.

A teď ty nejpohodovější a nejzasněženější vánoční svátky a konec roku, co pamatuju. Naše Offka v horách té speciální náladě a pro mě vnitřnímu zklidnění pomohla snad úplně nejvíc. A taky jsem si uvědomila, že je to byly za posleních 7 let první opravdu sváteční Vánoce, první sváteční Štědrý den, kdy jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou vlnu a potřeby jednotlivců se daly sladit na stejný čas...



A venku teď zase a pořádně sněží a krb a světýlka a zklidněné děti... dohromady nejlepší podoba mého druhého nejoblíbenějšího ročního období. Je mi útulno na duši a do nového ročního odečítání si přeji (zcela bez předsevzetí):
přenést a udržet si tenhle pocit,
pochopit význam toho letošního smýkání,
poučit se, zkusit to jinak a líp,
zklidnit se, 
a hlavně být - jen tak, tady a teď, být pro své blízké, pro sebe
Děkuji!

Takže, letošku ahoj a Pf 2019






pondělí 10. prosince 2018

Pyžamožrout ušatý

Nový druh, nový svého druhu.
Podařilo se mi zkřížit mou autorskou hračku a žrouta pyžamek.
Pyžamožrout ušatý, seznamte se, prosím.


Za impuls moc děkuju S. Tak lákavá objednávka se nedala odmítnou ani přes dávno uzavřené vánoční zakázky. 

Trochu jsem se bála, jak to všechno premiérově dopadne, trochu se zapotila při zvětšová původního střihu tak, aby se do bříška vešlo dětské pyžamko, aby to všechno proporčně sedělo. Materiál je stejný jako u klasických králičích panenek nebo sponkovníků, tedy minky, bavlna, filc a tady ještě měkké filcové ručky pro hebká objetí. A přes drobné mouchy, které chci ještě vychytat, to vyšlo, myslím, hezky. I když jsem si, pravda, musela v prvních chvílích zvykat na neobvyklou velikost. Ušatý pyžamožrout je totiž se svými 60 cm na výšku (bez uší!) pěkný obřík a v postýlce nebo zavěšený bude nepřehlédnutelný. 

Pyžamožrouty věrně kopírující populární dětské postavičky tak trochu ze zásady nešiju. Když už, tak jen s náznakem požadovaného předlohy, ale pořád ve tvaru a s hlavními prvky těch "mých", klasických. Tohle je ovšem originál. Teď už jsou tito žroutí králičí originály na cestě ke svým malým majitelkám.
A já si moc přeju, aby po vánočním rozbalení byli pořádně hraní, pravidelně krmení a prostě tak nějak celkově dělali radost!
Jako mně.

sobota 8. prosince 2018

Lehce sečtěle

Není nad zachumlané chvilky s čajem, kávou, kurkuma latté (moje nedávno objevená chuťová láska) a hlavně knížkou! A když ty chvilky s vámi ještě někdo a rád sdílí, je to blaho násobné. 

Madlenka je čtenářka od malinka, tehdy to byla jediná aktivita, která ji udržela aspoň chvíli na místě, později a v podstatě doteď soustředěně hltá jakýkoli příběh (od dětských knížek po Staré povídky české) - ovšem vede Pipi a Trnkova Zahrada. A teď už si ráda louská i sama v našem privátním čtenářském klubu. 

To s Mišulkou je to složitější. Je to spíše váhavý knihomol. Čtený text byl dlouho na překážku, vyžaduje přirozené vyprávění a aktuální obrázky, spoustu obrázků. Prostě to, co je zrovna slyšet, musí být i vidět. Jinak do toho vypravěči kecá, dožaduje se vysvětlení, nesouhlasně mručí, případně vypíná pozornost úplně. Tak nám z toho postupem času vykrystalizovaly tituly velkých rozměrů, v pevných deskách, kde se toho vizuálně děje na tisíc a jeden příběhů, ale o písmenko člověk nezavadí.
V ilustracích paní Berner rozvíjíme příběhy jednotlivých postaviček, které se v průběhu knížky i všech dílů postupně rozvíjejí. Fabulujeme, vymýšlíme, domýšlíme, hledáme, to se neochodí. Loni Miška dostala knížku Městečko Mamoko - geniálně vtipné ilustrace od dua Mizielinski. ve kterých se budete ztrácet a znovu nacházet... a má to i třeskutě vtipnou zápletku.

Nejlepší knihovničkou pro nejmenší (a pro velké dělící stěny v podkroví, pro tu nejhezčí dekoraci) jsou poličky na obrazy, u nás z Ikea.

Začátkem školního roku se holky poprvé zapsaly do knihovny. Ta naše, v nově zrekonstruované budově staré školy a se staronovou úžasnou paní knihovnicí, je parádní a vkusný prostor pro objevování příběhů. A přijde mi, že i Míša začala brát výběr a čtení knížek jako seriózní zábavu (a taky si pokaždé zajdeme na něco dobrého do knihovnické kavárny, to aby byl zážitek kompletní). Hledá v regálech, vyhodnocuje, vybírá pravidelné tři tituly. Pravda, něco u obou musím regulovat (třeba Minnie a Barbie příběhy jen za cenu dvou hodnotnější záležitostí), ale zatím jsme si ze všech výpůjčních návštěv odnášely všestrannou radost a těšení se na předspánkové čtení. Naše mladší je třeba ideální cílová skupina pro Petra Horáčka. Do zblbnutí jsme se probrali vlastní Lízou i vypůjčením Novým domkem pro myšku (ten obzvlášť uspěl), a u Ježíška jsem do třetice všeho dobrého objednala ještě trpaslíka Františka. 


A já, uf, já mám vánočně došito. A, kromě léčení vyšitého loketního zánětu, se můžu víc a naplno soustředit i na jiné věci, které mě tak moc baví. Třeba to čtení. Třeba ty chvilky v konečně plném soustředění na holky, třeba u knížek a bez potlačovaného vědomí, co ještě musím pracovně stihnout. 
Tak na všechny lehce sečtělé pohádky světa!