neděle 27. ledna 2019

Náplast

Mám teď na nějakou dobu útrum od intenzivního šití - kvůli intenzivnímu šití. Prostě jsem byla blbá, k sobě nezodpovědná a dobře mi tak, ale to není to podstatné.

Mám totiž nový poznatek do svého šuplíku mateřských zkušeností. 

Za těch pár dětných let už jsem měla několik okamžiků, kdy mi na těle nebylo zrovna dobře. Od klasického vyčerpání, přes zděděné migrény, po chřipkové čtyřicítky, kdy byl člověk rád, že je, a nejraději by jen dohybernoval, než přijedou manžel nebo babička záchranáři a o holčičky se na chvíli postarají. Tyhle stavy se mých dvou lásek nikdy nijak zvlášť emočně nedotkly, prostě "mami, mám žízeň, hlad, chuť...", "budeš si se mnou hrát", "přečti mi", "proč ležíš"..., a tak. Na opačné straně máme u nás zázračný lék na všechna jejich zranění z životních bitev (teda všechna, která mají ve svém zorném poli) - NÁPLAST. Je totiž jedno, že (dokud nepotkají zrcadlo) mají po pádu z houpačky odřenou půlku obličeje, škrábnutí na prstíku je v tu dobu život ohrožující. Zalepíme. Lehké skřípnutí. Zalepíme. Modřina na koleni. Po vyšponovaném vysvětlování, že na tohle náplast fungovat opravdu nebude, pro finální klid zalepíme. Zásoba Hello Kitty náplastí vystačí do jejich dospělosti. Pokud by náhodou ne, z návštěv lékárny si pravidelně odnášíme další krabičku jako "co si můžu vybrat". Říkala jsem si, kam tohle povede, co tím své děti jako učím... 

A minulý čtvrtek jsem se domů vrátila s parádou v podobě tejpů na tenisovém loktu, pohnutých krčních obratlech a žebrech. Lehce oblblá a zvláštně unavená po tom všem vracení a lepení na správná místa, ale jinak v naprostém provozním klidu a připravenosti. Ovšem holky. Těch očí navrch hlavy, zděšeného šepotu, žádostí o znovuukázání. A večer šly jako ony uspávat mě - chtěly mi vyprávět pohádku, foukaly a jemně hladily po ruce, strachovaly se, aby nebouchly do "té ručičky", samy si nachystaly pití, peřiny, oblečení na zítra, všechno šlo na první dobrou... 
Bylo to tak milé, dojemné, pečující, krásné... a po pár dnech pryč.

Ovšem modří už vědí. A já mám pro případné nedobré dny příští jednu skvělou metodu. Když mi opravdu nebude dobře, jednoduše a beze slov vezmu tu největší Hello Kitty náplast a nalepím si ji rovnou na čelo.
Jo!






úterý 8. ledna 2019

Svetr

Slíbila jsem Madlence, že jí upletu svetr... na panenku.
Ona totiž jeden dostala od kamarádky k narozeninám, a když jsem se prořekla, že jsem taky kdysi pletla, měla jsem to přes svátky denně na talíři. Nakonec jsem se zapletla a zaháčkovala a celkem se povedlo, jen mám teď v pořadníku zákaznic Lociku, Marušku, Jennifer, Petru, Jarouška... a taky jedno miminko, které má hlavičku velkou skoro jako tělo...


Ono mi teda přijde, že všechny bárbíny mají celkem nepřirozeně velkou kebuli (o těch očích ani nemluvě), takový oříšek pro oblékání. A nejzapeklitější je, pokud jim ta hlava nejde sundat. Tenhle světřík zakrývá potřebně velký výstřih rolákem a má i dostatečně velké průramky, aby při oblekání nepraskaly švy jemu a nervy dětem (rodičům), jupíí. 

Pro případné dny příští něco jako (hodně amatérský) střih:  
  • Jehlice č. 2,5
  • Přední díl: nahodit 26 ok, 4 řady střídání hladce a obratce, pak z lícu jen hladce do výšky 5,5 cm. Potom odebrat 3x v každé řadě a z každé strany 1oko (dál plést 20 ok). Pro výstřih uzavřít ve výšce cca 8,5 cm dvě středová oka, následně 4x v každé druhé řadě uzavřít ve výstřihu 1 oko; uzavřít 5 ok pro rameno na každé str.
  • Zadní díl: stejné jako u předního dílu, jen pro výstřih uzavřít ve výšce 9 cm střední 4 oka a následně 3x v každé druhé řadě uzavřít 1 oko; uzavřít zbylých 5 ok pro rameno.
  • Rukáv: nahodit 12 ok, 4 řady hladce/obratce, 5.ř. hladce, od 6.ř. nahodit v každé druhé řadě 1 oko z obou stran až do celkového počtu 26 ok (do výšky cca 7,5 cm). Následně v každé řadě z každé strany ubírat 1 oko.
  • Po sešití dílů doháčkovat tunel, dozdobit, a tak


Teď to chápu, tak snad mi to bude jasné i někdy v budoucnu, až znovu vezmu jehlice a vlnu do ruky:))).

sobota 5. ledna 2019

Moje

Moje čerstvá  novoroční radost.
Moje nová kabelka, ehm, tedy kabela vzhledem k těm rozměrům.


Nazrál čás nosit (ukazovat) na rameni i něco trochu víc reprezentativního, než utahané prototypy svých kabelek. Osobní potřeba, která si tak hezky sedla se zbrusu novou a nově upravenou látkou se vzorem od mé blízké by Myyna. Tenhle vzor jsem si před pár lety zamilovala na první dobrou. Kvůli vyváženosti barev, nevtíravě nepřehlédnutelné kombinaci barev a vzoru. Mám ráda japonské echino, bláznivé tak akorát, aby si člověk ještě stihl uhlídat tvář, aby ho to prozářilo, ale nepohltilo. Zároveň ale potřebuju něco, co při zachování neopakovatelné specifičnosti vyváží to sem tam šílené v mé hlavě a bude se hodit k tlumenému oblečení, které z téhož důvodu posledních pár let nosím. Tak pro to všechno je mi tohle "bájmíní echino" neskutečně blízké. A jsem moc ráda, že závěrem loňského roku ruka Šárky Klimánkové zrealizovala obnovené, byť v několika ohledech odlišné (takže jsem posledních 6 měsíců svým zákaznicím o jedinečnosti posledního kousku původní látky nekecala) provedení téhle látky.

Kabela o velikosti cca 35x40x9 cm. Pro sebe zapínání jen a pouze na magnetický druk. Zipy jsou v mém případě při přesouvání učebnic, laptopu, věcí ze škol(k)y - těch věciček, které člověku bez ladu a skladu při vyzvedávání přistanou v ruce a čekají na bezedný prostor, obzvlášť - naprostou zbytností. To, co potřebuji mít bezpečně schované a oddělené, mám ve velké skryté vnitřní kapse. Každému ovšem vyhovuje něco jiného a interpretacím se meze nekladou. Jo, a ta ucha. Koženka by možná působila elegantněji, ale nejde o přírodní materiál, který se věkem a užíváním stylově "ošuchá". Koženka je prostě z podstaty umělá a dlouhodobým a častým užíváním má tendenci se lámat. Proto čím dál víc a častěji lobuju za textilní ucha a popruhy, které strárnou spolu a v souladu se zbytkem. Mám je i tu, pevně vyztužená, prošitá.



A když už to mám v titulku, tak tohle je taky moje... pracovní, nezvykle uklizené, v tomto roce plánovaně proměňované, šicí, učící a hlavně milované. 
Můj svět.