úterý 6. srpna 2019

Rozcestník


Ono to jednou muselo přijít. Ale přiznávám, že od začátku svého oesvéčé jsem čekala na nějaké (bůhvíjaké) znamení, které ze svých dvou prací - výuka Aj, či šití - mám dát přednost. Protože v celotýdenním režimu dopo učení, odpo děti a domácnost, večer a do noci šití, s konstantním spánkovým deficitem a s vesměs pracovními víkendy se dlouhodobě fungovat nedá.

Ono to jednou muselo přijít. A přišlo přesně po dvou letech, plíživě, postupně, s finální razancí. Když se člověku unaví něco na těle, slupne pilulku, nahodí náplast, něco se někam přišije a dá se v neměnném tempu fungovat dál. Když se ale unaví i hlava, žádné náplasti a tejpy jen tak nepomůžou. Je to divná bezmoc. A až nazraje doba, sepíšu si to pro své dny příští. Ale stačilo se to podchytit brzy a po následných dvou měsících bezčasí, kdy mi třeba nešlo ani číst, soustředit se, kdy jsem se učila usnout a spát, jsem se došinula na rozcestí a vybrala směr.

Do předposledního prázdninového týdne si dávám úplnou pauzu.

Od září je mou prací výuka Aj, zůstávají mi firemní kurzy + přibírám úvazek ve školství. Učení mě hrozně baví, pro svou tvárnost, proměnlivost, přímý kontakt s lidmi, je to výzva. A taky mi dává velký smysl zkoušet předat něco z toho, co vím (a to se zcela realistickým vědomím - cca 80% mé rodiny jsou učitelé:))) ) a současně se učit sama. Od září budu pracovat pouze a jedině přes den, odpoledne a večery budou patřit rodině a hlavně i mně samotné, bez konstantního pracovního "ještě musím".

Se šitím není definitivní konec. To by ani nešlo, protože mě to baví, naplňuje, je to můj koníček. A přesně do volnočasového módu, ovšem nikoli na úkor spánku, ho přesouvám. Došlo mi (nebo spíš na mě), že v jednom jediném člověku se šití jako výdělečná práce dělat opravdu nedá, protože to není jen sezení u látek a stroje, ale spousta dopisování, administrativní práce, komunikace, které zaberou skroro víc času, než toho u stroje. A na hledání někoho k sobě jsem neměla sílu, čas, ani odvahu. Navíc s tímhle "podnikáním" souvisí i spousta obchodních a marketingových taktik, které nejsou upřímné, nejsou mi úplně příjemné a nebaví mě. Stejně tak mi začala vadit určitá virtuální závislost, že postuju příspěvky, protože musím udržet pozornost, protože se musím prodat, atd., že se marně trápím "inspirováním se" mým výrobkem z mého nejbližšího okolí, že trávím spoustu času, který bych mohla a měla věnovat skutečnému a přítomnému světu, s mobilem v ruce, nebo minimálně s myšlenkami u mailů, zpráv. A taky sledováním těch magnetických lajků u příspěvků či stránky, vliv jejich přibývání a ubývaní na moji náladu byl přímý a zpětně šílený a šíleně zbytečný, ta vesmírná radost z každé pochvaly a mnohem silnější nervozita a podrážděnost, když ubyl "fanoušek". A přestože jsem pořád hrozně moc ráda za všechny, kteří mi fandí a oceňují, co dělám, ke konci už jsem většinu věcí dělala jen pod nálepkou "muset" a veškerá radost z tvorby, kterou jsem na začátku měla a chtěla mít přítomnou, byla pryč. A to je špatně. Takže od září budu šít jen a jen pro radost. Zakázky budu přijímat, ale omezeně a s tím, že doba dodání se může protáhnout na 3-4 týdny. Předvánočně bych ráda ušila pár dětských žroutů, sponkovníků, králíků, možná toaletek, ale to ukáže čas.

Uf, samotné uvědomění si, že mám možnost volby a můžu říct stačí, je ozdravné. Ale v žádném případě to uplynuné nechci zatracovat! V těch dvou letech jsem pracovně ušla velký kus cesty, zvládla fungovat bez zaměstnaneckých jistot, hodně jsem se naučila (a mám se ještě hodně co učit, o sobě především). Nejsem stroj a mám své limity (no, tohle poznání potřebuju asi nejvíc zpracovat); nelze dělat všechno sám; je nutné odpočívat, mít svůj čas na koníčky, zážitky, přátele nebo jen třeba pouhopouhé lelky; "ne" do slovníku patří a je třeba naučit se ho používat; není nutné, oprava: není možné, být stoprocentní na všech frontách. A především, chci-li něco nebo někoho měnit, musím začít sama u sebe.

Bude to dlouhá, pomalá cesta, ale věřím ve správný směr.

Moje staronová pracovna - šití přesunuto na místa s horším dosahem, uklizeno, roztřízeno a symbolicky čistý stůl pro nové věci příští. A na zdi konečně pověšena originální litografie od mé milované by myyna... "Můj svět", trochu vykolejený, s přesahy, ale můj.