pondělí 9. ledna 2017

Sponkovník

Tohle mě vůbec nenapadlo.
A přitom mám doma jednu dlouhovlasou princeznu (ta druhá by jí mohla být, kdyby se hřeben, sponky a mytí hlavy nerovnaly moderní podobě středověké tortury - tak je na kluka k oboustrannému příměří, spokojenosti, vyčkávání).

Králík jako sponkovník.

Protože Jitku to napadlo. Pro mladší holčičku panenka, pro starší dlouhovlásku nově držák na vše potřebné, co vykouzlí Elsu, Annu, Růženku, nebo prostě jen normální účes, který neleze do očí.


Délka od hlavy po paty cca 55 cm, z toho zhruba 30 cm nohou, zavěšení na jeden háček, hřebík, kliku od dveří.


Nožky z popruhů, břicho na zip, patentky na prodloužených tlapkách, protože...


Na nožky sponky, do břicha gumičky (na uši - co se nevleze, nebo je pravidelně používáno), na tlapky gumky z téhož důvodu, případně na slušivé čelenky.


Zkrátka králík na a pro mnoho způsobů.

***

Nám v koupelně už pár let visí sponkovník od kamarádky. Krásný a o něco větších rozměrů, než je tento, nicméně stále naplněný k prasknutí... Čas od času chytnu třídící záchvat, zoufalou snahu najít pár... Devadesátiprocentní marnost (jako když Péťovi ze stejného zoufalství koupím dvě sady dny nadepsaných ponožek a po týdnu držím v ruce single pondělí a sobotu)... Ale za ten prchavý pocit uspokojení z řádu a pro radost dětských oček, že něco v okachličkovaném světě dospělých je jen a jen jejich, ten sponkovník, myslím, stojí. Aspoň u nás.

čtvrtek 5. ledna 2017

Mým dětem

... mým milovaným neteřinkám. Šité dárky k Vánocům a, pro ty starší z jednotlivých detašovaných rodů, k narozeninám. Jak jsem polo-posedlá řádem a pravidelnostmi, tak samozřejmě kdekoho, kdo je ochotný poslouchat, zásobuju dechberoucím poznatkem, že: můj tatínek je zimní novorozeně, maminka naopak letní, my tři sestry jsme se všechny narodily v létě, všechny máme manžela narozeného v rozmezí červen-srpen, všechny máme první dceru narozenou v zimě a (zatím!) dvě z nás druhou dceru opět v létě. Prostě žádné jaro nebo podzim, žádné mezidobí.
To je, co :)?


Takže já nadoma šiju taky hlavně v létě a v zimě... Pro nedávno roční Lidunku obligátní králičí panenka a rozměrově odpovídající látkový pytel na všechny malé materiální nezbytnosti, které si v době za chvíli budoucí bude chtít stáhnout k sobě. Barevné a vzorové provedení souznící s před víc jak rokem šitými proprietami do dětského pokojíčku.


Rozárce a Františce k Ježíškovi zase stahovací zavazadla z nepromokavé kočárkoviny. Na plavání třeba. Zdánlivě po puntíku stejné, velikost a šňůrka ale mírně odlišné (stejně jako obě malé nositelky).


A protože Rozárka už zítra bude princezna přesně čtyřletá, tak ještě malinká kabelka (podle Burda střihu), na drobné tajnosti, pouťové prstýnky, zimně nutný kapesník... no, a ještě mám v záloze něco Elsového, abych nasbírala body.
A na sobotní oslavě si je všechny zase pěkně obejmu - a těm, co nejsou na tetkovské mazlení, aspoň v nestřeženém okamžiku prohrábnu vlásky.

neděle 1. ledna 2017

Svátky

Nejlepší za několik let, řekla bych.



Poslední adventní týden jsme ujeli předvánočnímu shonu a vnějšímu tlaku na sváteční náladu do Rakouska (středisko Katschberg-Aineck doporučuju - super pro všechny věkové i výkonnostní kategorie). Zalyžovat si a být spolu bez nutnosti uklízet, vařit, dělat milion nutných/zbytečných věcí. S Peťou jsme se shodli, že tohle je výborný model i pro roky následující. A protože to měla být náhrada za naši letní dovolenou, rozhodli jsme se pro servis all inclusive v hotelu přímo na sjezdovce, zařízeném na a pro děti (spokojené dítě-šťastný rodič, i naopak). Všechno vyšlo náramně, holky byly zdravé, počasí ideální, technického sněhu na téměř liduprázdných sjezdovkách dostatek. Strašně moc jsem si po tom náročném a bláznivém podzimu odpočinula, jedla výborné jídlo, dýchala čerstvý vzduch a chodila spát s našimi kuřaty už po osmé večerní. A ty horské štíty na obzoru, ty mi samy o sobě zlepšovaly náladu až do nebes.
 
 
 
Jel s námi i můj tatínek, nejlepší kámoš holčiček, takže jako bonus jsme v čase dětského poobědového spánku mohli na svahy vyrazit s Peťou jen sami dva. Mišička stála na lyžích poprvé a poprvé (a zatím naposled) se svezla v tátově náruči z kopce dolů, aby prohlásila, že neci, začátky se zkrátka nesmí přepálit. Zato Madlenka se nakonec krásně rozjezdila. První den ji ještě měl Peťa na popruhu, ale dle tradice se v pravidelných intervalech měnila v zasněného gumového medvídka. Druhý den jsme šly lyžovat spolu, bez jištění. Už v první třetině kopce jsem se neudržela a ztropila ukázkovou scénu. Zatímco jsem na na rodičovské zvednutí čekající dítko hučela a syčela, v hlavě mi běželo, že buď ji svým přístupem navždy vůči lyžování zablokuju, nebo se v ní konečně něco přepne a začne už dříve naučené zatáčení a brždění konečně soustavně používat. U Mišky by mi tenhle cukr a bič určitě neprošel (je víc opatrná, soustředěná, zasekávací), ale Madlenka je z jiného těsta, u ní je to ve všem hop nebo trop, případně obojí, čert aby se v tom vyznal. Ale povedlo se, naštěstí. V půlce kopce (a po mém posledním naštvaném poodjetí, ať si dělá, co chce) se Madlenka s fňukáním poprvé sama zvedla a už bez větších zaškobrtnutí zbytek kopce sjela - velký jásot a spoustu pochval u vleku a nahoře horká čokoláda. Od té doby si to více méně suverénně křižovala modrou sjezdovkou dolů, těch 850m dávala na jeden zátah a spodní rovnější část i přes mé pokyny k zatáčení pouštěla šusem (když zabočím, tak zastavím...divej!). A co je úplně nejlepší, ona si tuhle aktivitu opravdu oblíbila, takže každá poslední jízda dalších dní byla tak trochu prosmutněná a musela jsem jí neustále slibovat, že na lyže budeme jezdit i u nás. Jsem strašně ráda, že to vyšlo... Jo, a taky musím vyzdvihnout narozeninové rukavice s motivem Elsy a Olafa - ukázkový příklad, jak se dá posedlost změnit v užitečnou didaktickou pomůcku - pojedeme za Olafem....a za Elsou... nesmí si povídat...atd.

Zenová rovnováha a srovnanost se mě držely na Štědrý den i o svátcích. Navíc ten padající sníh, děti dobře naladěné, štědrovečerní večeře nachystaná mou obětavou maminkou a cukroví od maminky Peťovy, u stolu společnost našich, to všechno bylo tak nějak pokojné, sváteční, výjimečné....
 
 

Teď už se více méně vracím nazpět do běžného koloběhu. Jsem hrozně ráda za výhradní čas strávený s prázdninujícími dětmi, ale taky už po očku pokukuju po začátku školky, je tolik věcí na které teď nezbýval čas, ale energie je konečně dostatek. A taky přiznávám, že si ráda na pár hodin denně odpočinu od Michalčina aktuálně probíhajícího učebnicového období vzdoru, kdy se několikrát denně a z nespočtu malicherných důvodů mění z andílka v ječící uzlík nervů na podlaze. Je mi jí líto, občas se mi chce smát, občas mám nutkání taky sebou vztekle mrsknout o zem. Ale to přejde, to k tomu patří, to je v pořádku.
***
Je mi tak hezky.