středa 30. listopadu 2016

Druhý vrh

Druhá várka králičích panenek, toho času u nebo na cestě k malým majitelům a majitelkám (a jedné velké :) ).
Třetí sada je ještě horká od jehly, s vyšším stupněm utajení, takže víc až v roce příštím. Stejně jako nové zakázky (objednávat na e-mail ale možno už teď).


S vyšším věkem slečen majitelek jsem lehce povýšila i králičí úroveň. Ručky prodloužené, dodatečně přišité přes knoflíky. Více pohybu, více hraní.


Tyhle panenky mám moc ráda, baví mě, jsem na ně tak trochu pyšná. Je ale pravda, že u desátého kousku mi elán mírně upadal, u patnáctého už jsem začínala mít pocit překrálíkování. Každá figurka mi zabere několik hodin, a kdybych měla tuhle dobu zkrátit (a šít třeba ve velkém - desíti kousků za měsíc :)), musela bych proces fordovsky rozdělit - šít jednotlivé díly naráz, a potom naráz všechno sestavit. Zkusila jsem to u jedné pětky a musím říct, že mě to nebavilo ani trochu. Pětikusá manufaktura sice byla citelně rychlejší, ale radost a cit k jednotlivým panákům (takové to tebe nedám) se nějak vytrácel. Takže znovu už jen s mnohahodinovými jednotlivostmi...
Otázka ovšem je, jestli bych byla schopná se s tímhle přístupem případně v budoucnu uživit :).

***
A teď už odpočinek, pro šicí stroj i pro mě. Poslední týdny jsme to každý po svém doklepával dost na sílu, nervózně, v závěru vcelku dýchavičně. Takže čas vypnout, srovnat se, začít znovu, začít se znovu těšit.

úterý 22. listopadu 2016

Tažní ptáci

První ze dvou volných toaletek.
Plánovala jsem jich k rozebrání víc, víc už nestihnu.
Látky s motivem letu mě baví. Tahle obzvlášť. Šedá, černá, akcent zelenožluté, všeho tak akorát.


Důvěrně známé sestavení, zapínání, volný prostor uvnitř.


***
 
Zrovna teď mi do sluchátek hraje nové cd kapely Velmi Krátké Vlny (odkaz tu). Pokřtěné o víkendu - tak moc příjemný zážitek, odpočinek a hodně radost, že tuhle sestavu znovu slyším, po dlouhé odmlce znovu naživo. Přiznávám, postupem času jsem Peťu čím dál častěji popichovala, jestli už nemlčí příliš dlouho, jestli to fakt bude mít smysl, jestli to nebude na sílu k zalíbení ... abych v sobotu poslouchala tu v rytmickém pohybu, tu tiše s otevřenou pusou, tu s knedlíkem v krku. Mělo to smysl, protože po mezidobí směrování sice s excelentním zpěvákem, ale celkovým dojmem na hraně nahraně, porozchodovém hledání a tom závěrečném odpočinku jsou zpět v podobě, která na mě působí opravdově, pravdivě, v tom nejlepším slova smyslu civilně, sedí to a sedí to dohromady, věřím jim, že jsou to oni. A  protože reflektory svítí nejvíc na zpěváka, nejde si nevšimnout, jak moc se posunul a získal oprávněnou jistotu a sílu... Velkou zásluhu na tom celistvém obrazu (moc nemusím slovo image) má určitě i přizvání profíka, který dřeň kapely zná jako své struny, protože sám svého času se skloněnou hlavou, vážným výrazem a postojem z mírného profilu udával basovou linku... Z nových skladeb každému co jeho jest. Madlenka si při jízdách do školky pravidelně žádá Rybáře. Já jsem propadla Tažným ptákům (proto si je kradu do názvu), asi kvůli svému věku, rozpoložení, nevím. Na albu to třeba až tolik nevyzní, ale naživo je to strašně silné.
 
Uf, tak snad teď trochu odlehčit...Pár hodin před koncertem jsem trnula, jestli bude jediný možný centimetr pro prodloužení koncertních kalhot stačit muži k důstojnosti. Nohavice z látky s příměsí vlny se totiž po prvním vyprání ukázaly jako velmi krátké. Příště bych se tak ze své pozice trochu přimlouvala za delší záložky, aspoň pro toho pána s pozounem. 

středa 16. listopadu 2016

e(x)spressní

Koncem října jsem absolvovala svůj narozeninový dárek od muže - certifikovaný dvoudenní baristický kurz - příprava espressa a latte art. A bylo to skvělé. První sedmihodinová část obsahovala základy teorie o pěstování, sklizni a zpracování kávy, technologii a technice (spousta zajímavých a přínosných informací) a přípravu správného espressa na profi strojích, takže spousta vážení, měření se stopkami a zkumavkami, koordinovaných pohybů, ochutnávání. To mě bavilo moc a řekla bych, že i šlo. Druhý den přišla na řadu příprava kávových nápojů s mléčnou emulzí. A to už bylo zoufalé. Na plné čáře se projevila nulová praxe z provozu (ve srovnání s ostatními čtyřmi účastníky) a já se zasekla hned u vytváření správné konzistence mléčné "pěny", nešlo mi to a nešlo. Z nějakých pětatřiceti pokusů o capuccino se mi možná povedly dvě - v základní verzi, nějaké rozetky, srdíčka, natož něco víc sofistikovaného nepřicházelo v úvahu. Zhruba od druhé poloviny dne jsem propadala beznaději, vztekala se, mračila, chtělo se mi nad těmi vylitými zkaženými nápoji i sama nad sebou lítostí brečet... prostě úplně stejná reakce, zoufalost a zloba, jako když Madlenka prohrává v člobrdu, nebo když jí hned a okamžitě nejde napsat nějaké písmeno, nakreslit zvířátko, nebo tak. Teda jen s rozdílem, že já jsem se s vypětím udržela a do těch krásných velkých espresso strojů nekopala, hrníčky nerozbíjela a na lektorky neječela. Mám neodbytný pocit, že ten certifikát jsem s pevným přivřením obou víček dostala jen proto, že věděli, že se do ostrého provozu v nejbližší době určitě nechystám a že třeba (časem) to i trochu natrénuju.... Během tříhodinové cesty domů jsem v autě trochu ztratila napěnění, a když jsem si další den ráno dala doma naše kapslové presso, které rázem chutnalo dost nedobře, bylo rozhodnuto, že tomu dám ještě šanci, že vyměníme pohodlné zmáčknutí čudlíku s instantně předpřipravenou dávkou kávy. Už čtrnáct dní máme doma Ježíška v podobě pákového stroje a já testuju, zkouším, odvažuju, nastavuju, sleduju tlak, ochutnávám, uvědomuju si velkou práci před sebou, každý šálek mám přesně po zásluze, a teprve dnes se mi povedla i ta první správná emulze a náznak hezké rozetky. Ranní radost obrovská.


A to mě přivádí k jiné věci. Totiž že automatika, pohodlnost a jednoduchost nemusí mít za rovnítkem kvalitu, a to v kterékoli oblasti, politiku nevyjímaje. Poslední dobou víc vnímám a zase o kus víc mě straší, jak snadno si lidé kolem mě na to rovná se zvykli. Názory a postoje si vybírají podle důvěrně známé, líbivě zpracované značky a barvy přelepky, jako by to byly ty kapsle. S chlácholivou jistotou, že po jednoduchém zmáčknutí čudlíku jim vždy vyteče předvídatelně stejné množství tekutiny, stejné chuti a konzistence, stejná pop(ulistická) řešení. Je to rychlé, pohodlné, bez námahy, bez přemýšlení, s iluzorním zážitkem. Blbé je, že přes líbivý obal nelze zjistit, co je skutečně uzavřeno v instantně a sterilně dávkovaných porcích, jaký druh jak pražené kávy, kolik nepravdivého odpadu (balastu, frází, polopravd a lží) se do namletí dostalo, a kolik odpadu z toho pak ještě zůstane dalším generacím. A to případné pobolívání žaludku z přepálených, přelouhovaných zrnek, to už se nějak snese, zapije, přejde pokrčením ramen. Smutno mi je.
***
A tak si aspoň denně zvedám náladu třeba sadou nádherných kalíšků a podšálků na espresso, které mi na zakázku vyrobila nejšikovnější Bára z EmaMamisu. Každý z šestice je záměrně nesouměrný, každý z nich je svým způsobem dokonalý, za každým stojí kus dřiny a neošulitelného času. Mám je moc ráda.


čtvrtek 3. listopadu 2016

Na zimu

Zima za dveřmi. Děti taky. Teď navíc v novém, zatepleném oblečení.
Snaha o přirozené nafocení s povětšinou rozostřeným výsledkem. Jsou pořád v pohybu a já ještě na foťáku nenašla čudlík na sportovní nastavení.


Tak aspoň jeden záběr, kdy jsou z profilu i z ánfasu vidět oba kusy (oděvu).
Dvouvrstvé čepice a nákrčníky, zvenku úplet, zevnitř fleece. Zvětšovala jsem část střihu z kojeneckého kloboučku, což bylo hodně proměřování a přepočítávání, a i tak jsem to trochu přestřelila. Původně zamýšlená velikost pro Mišku skončila na Madlence, a to s pořád trochu volnějším obvodem. Čepky mají jen jeden šev vzadu a jsou malinko delší, předpokládala jsem, že se lem bude ohrnovat. Nebude, není zájem.
Lítačkové kalhoty ze zimního softshellu s nápletem v pase a na nohavicích. Skvělý materiál na sychravé počasí, hřeje, neprofukuje, dobře odolává vnější vlhkosti i tvrdým dopadům při zakopnutí (obojí v reálu mnohokrát ověřeno).
Barvy a vzory si vybíraly holky samy. Vlastně celý stajling byl v jejich režii, mé slovo s přibývajícím časem povážlivě ubývá na váze.

 
Nevím, jak je to jinde, ale u nás je oblékání velké téma. Hlavně po ránu. Naše rána bývají stereo a stereotypně napjatá. Ono je totiž jedno, jestli vstaneme na čas, o pět, deset, třicet minut dřív, nebo i kdybychom na krásně zaspali, ranní itinerář se pravidelně hroutí v momentu oblékat. Naučila jsem se ošacení s Madlenkou dopředu konzultovat, ale stejně je ta hromádka ráno blbě a musí si všechno znovu vybrat sama, nejlépe stylem na podlaze mám o oblečení ze skříně větší přehled. Následuje dohadování o vhodnosti barev, vzorů, materiálů, termoregulačních vlastnostech s ohledem na meteorologické podmínky za okem (to je občas na podporu mateřských argumentů nutno dokořán otevřít), účelu, atd. Pak oboustranné žalostné kvílení, vzteklé vrčení, podupávání. A pak jakástakás dohoda. Minuty do odjezdu běží. Interval zdvíhání rodičovských ukazováčků směrem k hodinovým ručičkám se zkracuje... A Madlenka sedí polonahá na gauči, s ponožkou v ruce a se zasněným pohledem na protější zeď. Miška je zatím mírnější, protesty se omezují na au, šktí, tačí, neci, ale většinou se s ní dá domluvit (v krajním případě přeprat)... No a pak snídaně, zuby, batohy, a už fakt honem jdeme... Načež Madlenka v chodbě pronáší ještě si musím... Rituály jsou prý zdrojem jistoty, bezpečí, no nevím. Ale že je to tak i jinde, že jo :)?!