Of(f)ka

Když jsme si tuhle chatku v krásných horách za humny loni na jaře pořizovali, Madlenka ji pojmenovala Ofka.

Podle mě to jméno sedí náramně, pro sebe k němu v duchu přidávám ještě jedno f. 

Prostě off - absolutní vypnutí.

O chatě jsme v různých úrovních reálnosti, reality a vědomí uvažovali od Miščina půlročního života. Protože trávení léta s dětmi. Protože možnost zasněžené zimy (pro mě hned po podzimu nejkrásnější roční období) a lyžování, ve zbytku roku pak toulání se po lese, čistý vzduch. Protože dojezdová vzdálenost do hodiny - tak akorát, aby si člověk připadal, že někam odjel, ale aby se zároveň mohl kdykoli bez průtahů vracet. Protože bezprostřední a všedními nutnostmi nerušená blízkost s mými nejbližšími, hraní her, výtvarničení, rozhovory o ničem i o tom nejpodstatnějším, čtení těch nejdelších pohádek a následné usínání zároveň s dětmi (pro mě poslední dobou natvrdo až do rána a bez procitnutí na převlečení se do pyžama) - prostě pro všechno, co jsem na mateřské postupem času brala jako místy protivný stereotyp a co si teď, při šílené rychlosti pracovního a školkového života, s láskou připomínám, odchytávám, užívám... Protože já pro odpočinek potřebuju odstup a změnu prostředí hlavně. Protože odpočinek je pro mě tvoření a přetváření.

Pro všechno zmíněné a pro to poslední obzvlášť jsme celkem brzy zavrhli novodobé (ty původní jsou krutě nedostatkové zboží, případně v krutě beznadějném stavu) roubenky. Jednak vadily cenou, ale taky mi přijde, že přes všechnu snahu se jejich alpinismus do Jeseníků prostě nehodí. No a hlavně, nebylo by na nich co - v mezích reálných schopností  a obyvatelnosti - opravovat. A tak nakonec shodou okolností a Peťovy pozornosti máme tu naši Ofku. V létě ještě využívaná v původním plném vybavení. Od podzimu už ale postupné třídění, opravy a úpravy - protže i když přebíraný stav by k pro využívání stačil na dlouhé roky, pro užívání si vlastního potřebuju mít věci podle svého, po svém a po našem. Nakonec jsem ráda za Ofčino narození v devadesátkách minulého století, protože tu žádné genius loci roubených staveb nemám potřebu udržet  (protože mi vlastně ani není vlastní). A tak si tu teď můžu dle libosti brousit, obkládat, lepit, vrtat, řezat, šroubovat, tmelit, natírat, pilovat a plánovat. Projektů klidně na desetiletku dopředu, a to vše při konejšivém vědomí, že nedodělané vydrží než bude čas, že před tím zvládnu bez výčitek zavřít dveře. 

***

Vizuálně první ze čtyř téměř dokončených místností. Nejdřív jsem si představovala, že Ofka bude takový protipól našeho domu, barevně hýřivá. No, nešlo mi to. Asi dokud mám možnost a výsadu prožívat si barevnost dětského světa, prostě pro tento čas potřebuju neutrální, bílo-šedo-modré zakotvení, odrazový můstek pro všechno. Takže nově v obývacím prostoru máme:

• laminátovou podlahu v chladnějším tónu dubu - ten nahradil naoranžovělý odstín buku
• stěny v čistě bílé a staré palubky v barvě téhož... původní dřevěné schodiště zbavené koberce a ze 2/3 vrstev nátěrů a chemoprénu ještě čeká na finální zásah nátěrem do šeda
• komoda z masivu z mého dětského pokoje, kterou jsem jen zbavila zažloutlého laku a natřela, plus kožené úchytky z IKEA
• šedá pohovka a našité polštáře z mých srdcovka látek
• do kontrastu nový potah starého křesla a zbrusu nový velký koš na hračky = opakování milovaného geometrického vzoru, dvakrát na malé ploše stačí
• znovu ikeácký stůl a krabicové poličky jako mini-knihovna - bez knih pro mě není žádný obytný prostor kompletní... a já tady mám i čas dokonce i na čtení, jupí
• za oknem zasněžený výhled

Ještě toho tolik čeká na proměnu. Já čekám a těším se spolu s tím. Přes zimu jsem tu ale nic moc nedělala,  odpočívala, byla jsem v totálním off režimu.

***

Pravda, tentokrát jsem to své off trochu porušila a s sebou si vzala taky kus své reálné i virtuální práce, holt termíny a povinné odvody se na jarní prázdniny neptají. Ale stejně. Pořád se můžu hned z brzkého rána (díky našim ptáčatům), před nazutím do lyžáků (ještě pořád je tu sníh), s hrnkem horkého černého čaje v jedné ruce a s voňavým espressem v druhé (můj dvojboj ideálního začátku dne) koukat z okna na oblé vrcholky hor. A jsem tak zvláštně klidně spokojená. A ano, šťastná. 

Mé druhé doma.

Jak jsem š(i)la na zajíce

Namyslela jsem si pro holky podobu letošního velikonočního zajíčka.

Že jako tu tradiční nadílku, kterou i já od svých rodičů dostávám stále a ráda ještě ve svých 30+, nebudu dávat do nevzhledných igelitových pytlíků, nebo do loňských pytlíků látkových, ale že když už zajíček nosí (snáší, klade...?), tak ať pořádně.

 

A protože od představy k realizaci většinou potřebuju pošťouchnout něčím konkrétním, našla jsem na internetu moc pěkný a navrch krásně návodný střih - zdarma ke stažení tady.

 

Jako materiál na tělíčko jsem použila běžně dostupný fleece, obličej je vyšitý bavlnkou (tady typ Sněhurka), přední části uší z bavlny a uvnitř výplň do polštářů.

 

Problém byl, že originál je jen něžná hračka do dlaně (pozor, střih je bez přídavků na švy), do které by se toho moc nevešlo. Takže jsem zkusila s tužkou a pravítkem v ruce ušáka zvětšit. Říkala jsem si, že tři centimetry by mohly stačit. U tvaru hlavičku se mi to podařilo dodržet, ale u tělíčka pořád ne a ne chytnout ten správně velký rozměr. První chlupáč tak vyšel dost nesouměrně. Napodruhé jsem vzor hlavy trochu sestřihla (opět stylem "plus mínus") a zajíc byl své internetové verzi hned o něco podobnější. I když jsou oba výsledné modely rozdílné, oba jsou krásné, vlastně jako naše holky :).

 

 

No a ještě ta nadílka. Původně jsem ji chtěla dát dovnitř bříška. Otvor na zádech měl být na suchý zip, a po Velikonocích bych plyšáky dovycpala a napevno zašila. Jenže - Madlenka touží po velkém kinder vajíčku (při každé návštěvě supermarketu nahlas dumá, jestli to zajíc ví, když mu nic nepsala, jestli to nepoplete, jestli se k nám na hradby z polí vůbec dostane), a to bych tím plánovaným otvorem sice asi prostrčila, ale ven už by to bylo na císařský řez. Navíc chci holkám kromě toho "vajca" nadělit i něco nesladkého, plastelínu, malé pastelky, a tak. Takže rozjetý šicí stroj musel v rychloakci zvládnout ještě dva látkové košíky. Zaječí nosiči jsou k nim jen v ruce zlehka přišití tlapkami. A bude-li později zájem, můžou obě věci sloužit i odděleně.

 

Do Velikonoc ještě oba dostanou visačku se jménem majitelky a pudrově růžovou mašli, aby je holky snadno našly.

Tohle hravé šití mě baví, hodně a čím dál víc:).

Maličkosti

Maličkosti pro radost a spoustu prvních barevných dojmů.

Maličkosti pro miminko, které za pár týdnů opustí své plaváčkovské útočiště.

Těším se moc. Těším se, že spolu budeme provádět všechny ty důležité malé věci. Pochovám, přivoním, políbím, pohladím drobounké prstíky... a pak jemně vrátím k probdělým nocím a unaveným dním do náruče rodičům.

Oboustranné košíky na přebalovací pult. Jeden větší na plínky, dva menší na všechny ty potřebné mastičky, gely, vaty, kapky. Jsou vyztužené tuhým ronar fixem, takže leccos vydrží a udrží.

A navrch dvanácti vlajková girlanda - k zavěšení na postýlku, na stěnu, kamkoli.

To vše v barevně pestrém provedení, trochu mimo aktuální trend neutrálních tónů a pastelkové umírněnosti. Ovšem já, přiznávám, jsem vybírala lehce sobecky. Protože jestliže očka těch nejmenších nejdříve fixují výrazné  barvy a vzory, první, co po mamince a tatínkovi moje zatím nic netušící neteřinka uvidí, budou s velkou pravděpodobností tyhlety maličkosti od TETY :)!

Do puntíku

Vyhlásili jsme válku všem bacilům, co nás už dva měsíce drží v šachu. Včera mi zabrala antibiotika, tak jsem vzala celý dům savem. Odér tu byl jako na krytém koupališti, ale mně ten pach chlóru téměř voněl. Úplně jsem cítila, jak ty malé potvory hubím, do puntíku! ... Večer zbyl ještě čas a energie na ušití nových polštářů a košíku na ovladače, laděno do puntíku, samozřejmě. A v euforii ušité a na důkaz vítězství vyvěšené vlaječky. Peťovi přišlo toho ženského-lososového elementu už trochu moc, takže časem budu mírnit. Pro teď ale, sláva vítězům :)!

***

A puntík na závěr. Madlenčin nový povlak na polštář. Od malinka nespí "na", ale "v" něm, v podkově původního kojícího polštáře. Vzhledem k tomu, že Miška si oblíbila stejný systém, budu muset těch povlaků našít ještě několik... Ten mantinel za postelí byl můj poslední výtvor před porodem Michalky. Přes břicho jsem se ke stroji téměř nedostala :).

Jako když tiskne

Poslední dny jsou náročné. Naléhavě se potřebuju aspoň částečně vracet do rovnováhy. Aspoň nějakou maličkostí. Jako třeba sednout ke stroji, chvíli poslouchat mechanické vrčení a koukat, jak vzniká něco nového. A včera večer to na chvíli vyšlo. Vznikl košík na kosmetiku do koupelny - hnědá koženka z poslední objednávky na Fleru a látka s tiskem vlastní výroby...

To jsem si tak totiž říkala, že bych konečně měla tuhle techniku vyzkoušet. Taky jsem si říkala, že na tom nemůže být nic až tak těžkého, prostě si ořežu bramboru, natřu barvou, obtisknu a hotovo.  Samozřejmě jsem byla vedle jak ta jedle :))). Při pitvání brambory jsem si málem uřízla prst, alternativní "razítko" z houbičky na nádobí (viděla jsem to na youtube) by určitě líp vystřihla i Majda (kdybych měla odvahu ji k tomu pustit). Nakonec jsem vzala zbytek moosgumi a příslušný vzor (z ambiciózních patnácti mi reálně zůstaly dva) jsem nalepila na víčko od skleničky. Ale ani potom to nemělo úplně hladký průběh. Jednotlivé obtisky se mi z nějakého záhadného důvodu nedařilo otisknout aspoň zdánlivě souměrně, často mi ve vzoru barva skoro chyběla, kdežto kolem jí bylo plno. Zkázu a zoufalství završila Madlenka, když u mého veledíla dostala záchvat kašle. Zasažená místa se pomalu rozpíjela a odsuzovala nebohé plátýnko do koše. Druhý pokus jsem pro jistotu dělala až po návratu Peti z práce a v bezpečné vzdálenosti od dětí... No jo, ještě mi zbývá dlouhá cesta, než budu moct použít svůj oblíbený vzor listu gingo biloby, než budu tvořit jako když tiskne :))).