Na konec a na začátek

Včera večer jsem na poslední chvíli došívala (nový šicí stroj přišel a je... no úžasný) dárečky pro paní učitelky a tety z Madlenčiny školky a Madlenka každé kreslila obrázek. Foceno trochu narychlo ještě za ranního šera.
Začátek i konec školkového roku "prosmutnila". A já jsem strašně ráda. Za to neuvěřitelně podnětné, hravé a láskyplné prostředí, za ten pokrok, který Majda díky jejich působení udělala. Snad ani jednou jsem neměla pocit, že Madlenku odkládám. A že to s tou naší malou vichřicí není vždycky úplně jednoduché.

A protože teď bude vítr povětšinou doma, koukám po všem možném, čím by se dal aspoň na chvilku zkrotit. Řekni mi, CO TO JE? zní sice jako moje častá replika v reakci na Majdiny neplechy, ale taky je to knížka, skvělá knížka se spoustou informací v dětmi stravitelné formě. O lidském těle, o přírodě, o vesmíru. Nejdřív jsem ji chtěla dát Madlence až k svátku, ale po dnešní zkušenosti možná začneme hned zítra. 

Nové hry budou taky potřeba. Třeba krabička s padesáti návody na aktivity, které jdou hrát i v omezeném prostoru auta. No a pokusy. Madlenka má svých pět "P" - princeznu, počítání, puzzle, plavání... a pokusy. Padesát pokusů snadno uskutečnitelných doma a z domácích zásob by nám na prázdniny mohlo stačit.

No a samozřejmě i něco pro Mišku. Ručkami už směle a více méně obratně knížky prohlíží, brumlá si u toho a občas mi sama vyleze na klín s nějakým řádně ochutnaným (léty ověřeným) leporelem. Sadu deseti nových dostane už za pár dní k narozeninám.

Tak čtení, hraní, pokoušení ... a hlavně létu... zdar!

Úlovky

...z dvoudenního výletu do Prahy. Dva dny odpočinku a čerpání energie na následující dva bezškolkové měsíce. Krásné to bylo.

Cestu do Zahrady na niti jsem si plánovala už dlouho. Kokedama fíkusu ještě nemá své konečné místo. Zatím chodím po domě s bradou vzhůru a přemýšlím, kam by bylo nejlepší ten háček navrtat. Zatím jsem našla jen dvě zpola obydlené pavučiny... Sukulentní chobotničku dostal Peťa ke svému včerejšímu dělenému svátku. Kytka do práce. Přijde mi, že při pohledu na ni se člověk prostě musí rozveselit, i když statistiky a grafy zrovna nevycházejí.

A samozřejmě knížky, vzorek z těch několika koupených kil, lehčí i těžší četba. A taky jsem dvě dostala (Madli, děkuju!). Už teď se těším na volné čtenářské chvilky. A úplně nejlepší zápisník, trochu retro. S tím původním z IKEA si teď přehazují nápady, slova, rozumy.

Do Prahy se vracím hrozně ráda, devět let je devět let. Ale poslední rok už je to jiné, už nemám pocit, že se sladkobolně vracím na místo, kde jsem kdysi chtěla zůstat. Už se z Prahy vracím domů.

A taky zjišťuju, že některé lidí jsem na té cestě zpět (nebo spíš rovnou za nosem) poztrácela. Asi je to v pořádku, nejde nést všechno - už jen kvůli páteři. 

Přátele ale mám v tom svém baťohu pevně zašité a ty nedám, nikdy.

Tak

To je tak, když jdu do obchodu pro něco konkrétního. To je tak, když jdu koupit dlouhé násady na nářadí - na kůly pro budoucí zahradní teepee holčiček. A jak tak šmejdím v narvaných regálech, tak okem zavadím o něco naprosto úžasného. Mezi pestrobarevnými, plastovými květníky leží miska.  Světlé dřevo, nelakovaná, hladká. Tak ji chytnu... a už nepustím. Něco takhle perfektního na pohled i na omak se prostě bere s sebou. Doma jsem misku různě poponášela, ale nakonec zakotvila hned v předsíni. Kdykoli si teď beru nebo vracím klíče, tak tu misku pohladím po vypouklém břiše a mám radost.

Naleziště. Naprosto neuvěřitelný obchod, který tu funguje už strašně dlouho. Název i výloha odolávají všem aktuálním designovým trendům. Uvnitř je na maličkatém prostoru vtěsnáno ohromné množství věcí, které člověk může v domě nebo na zahradě potřebovat, ráj kutila, hospodyňky, náhodného nákupčího tří hřebíků. Paní prodavačky mají na svých stálých stanovištích absolutní přehled o tom, co kde je. Své věci rozumí. Dokonce rozumí i zákaznici, která "by potřebovala takové to asi z kovu jak se s tím...". Ověřeno. Plánuju, až budou holky větší, hrát takovou hru, při které si vylosujeme název nějakého čudlíku nebo součástky a budeme se chodit ptát, jestli "to vedou". 

Do květů

Jedna z objednaných tašek, látka a koženka na přání paní majitelky. Rozměrově a typem stejná, jako byla ta pro maminku, jen ucha jsem udělala pro pohodlnější nošení delší a velká vnitřní kapsa má zapínání na magnetek.
A ještě taštička 18x15, která poputuje jinam, ale barevně se ty dvě krásně sešly. Tohle ladění do květů mi teď hodně zvedá náladu. Až si skoro říkám, že trochu té pestrosti bych se mohla naučit nosit i já.

Ze všech "objednávek", mám obrovskou radost, a tolik mě jejich chystání a šití baví. Jenže teď chvíli budou muset trpělivě čekat v řadě (snad to ustojí), protože včera se tematicky do květů nadobro odebral můj šicí stroj. Nový už by ale měl být brzy na cestě. 

Nic moc nenadělám

Včerejší večer z Peťovy perspektivy: bouchání, dupání, rány, nadávky ozývající se z místnosti v přízemí, které už nějakou dobu neříkáme hostinský pokoj, ale "u šicího stroje", nasupené kroky nahoru po schodech... 

Včerejší večer z mé perspektivy: bouchání, dupání, rány, nadávky "Proč ***  *** *** teď !!??!!" v pokoji "u šicího stroje", nasupené kroky do nahoru do obýváku... 

Včerejší večer v podání mého šicího stroje: rachtání, kuckání, popotahování...howgh, doš(ž)il jsem.

Můj šicí stroj se jednoduše rozhodl odejít do Věčných dílen. Bez varování a výpovědní lhůty mě tu nechal s hromádkou rozdělaných taštiček, kabelek, vlaječek, kapsářů, které jsem slíbila dokončit. A já jsem zuřila, hodně, jako pokaždé, když mě jakákoli technika zradí, protože technika má sloužit a šlapat, prostě fungovat, doprčic... Jenže teď s tím nic a toho moc nenadělám.

Peťa nechal ten můj papiňák vypustit potřebné množství páry (zná mě, zná), bez povšimnutí přešel všechny předešlé vulgarismy (děkuji), a pak uklidňujícím tónem pronesl, že mám přece za měsíc a něco narozeniny, tak mi může dopředu nadělit šicí stroj nový. No vlastně jo, nový, s overlockem, se spoustou funkcí a patek navíc, kam se hrabe ta předešlá mašinka! A já sedla k internetu, hledala, porovnávala, dávala na doporučení a chvilku před půlnocí jsem ten svůj dárek měla. Pokud půjde i doručení a zvládnutí obsluhy takhle hladce, do týdne bych mohla začít všechno naslibované plnit. Uf.

Je skvělé mít vedle sebe někoho, kdo mě umí zbavit zoufalství, že nic moc nenadělám. A zdaleka nejde jen o šicí stroj.

Baobab

Vždycky, nebo minimálně od Malého prince, se mi slovo baobab líbilo. Zní tajemně a majestátně, a zároveň jak z dětské říkanky. Potom jsem tenhle strom viděla na obrázku a líbil se mi ještě víc, protože přesně odpovídal mé představě o baobabu - něco mezi mohutným stařešinou a děťátkem, které právě vstalo v postýlce, ospalá očka a hlavička se spoustou rozcuchaných, trčících vlásků. Něco mezi důstojností a naivitou.

A když jsem u Myyny nedávno objevila tenhle obrázek, bylo hned jasné, že poputuje k nám a bude viset mezi okny, v dubovém rámu. Pod baobabem teď vedeme hovory dospělých i dětské povídání.

Prádlo

Dnes jsme s Michalkou až do večera jen ve dvou. Madlenka je se školkou na prvním celodenním výletě. Strašně se těšila, na jízdu vlakem, na dinopark, na gumové bonbóny ve tvaru dinosaurů, které jsem jí tematicky koupila na cestu. A já teď trošku trnu, aby se jí v tom "velkém světě" bez maminky nic nestalo. Trnu a stýská se mi i přes to, že je teď ode mě jen dvě hodiny jízdy autem. Moje první zkušenost tohoto druhu (protože většinou jsem to já, kdo někam odjíždí) a maličkatý trénink na dobu, až ji jednou ode mě budou dělit třeba stovky letových kilometrů. Ale zároveň se těším, až si ji k večeru na nádraží vyzvednu, postiskám, políbím a vyslechnu si všechny ty velké zážitky.

 

A taky si aspoň můžu pořádně užívat Michalku a den trávit v prodlouženém všednodenním poklidném tempu. Spoustu věcí už můžeme dělat spolu, byť v přízemní vzdálenosti. Tak třeba poskládat horu usušeného prádla. Michalka vyprazdňuje koš, podává, pusinkou testuje řádnou suchost jednotlivých kousků, schovává se za moje tílko a hrozně se chechtá, když se naoko rozčiluju kvůli zboření právě pečlivě vyskládaného komínku..."bááá(c)". Z otravně nutné domácí práce je rázem docela zábavná hra. Pro obě:).

 

 

(D)očista

O víkendu jsem úspěšně dokončila svůj první detox v životě. Čtyři týdny jídelníčku (a vlastně i myšlení) jinak. A bylo to potřeba. Před měsícem se mi moje tělo rozhodlo dát jasně najevo, že takhle přes čáru už dál nepojede. Já sice posledního půl roku tušila, že to není úplně ono, únava střídala ještě větší únavu, byla jsem protivná na okolí, protivná sobě, pořád jsem měla pocit, jako bych něco zároveň tlačila a táhla. Jenže jsem taky byla ke všem varovným signálům slepá a hluchá ... a hloupá. Až mě jednoho večera Peťa vezl do nemocnice. Kapačky, léky a injekce mě sice do pár dní postavily na nohy, ale došlo mi (konečně, Gábi, gratuluju, jsi velká holka!), že nejde řešit donekonečna jen následky, že to bude chtít vzít dočista od začátku. Takže očista zaneseného těla "Mačingovou" (je snadná na přípravu i dobrá chuťově - teda až na tu jáhlovou kaši). Úplně mi vyrazilo dech, jak už pár dní stravování jinak dokáže změnit celkový stav. Jak rychle se mi začaly vracet síly a nálada. S "jídlem jinak" pokračuju. Bezlepkovou dietu mám lékařem předepsanou nejméně do dalších testů na podzim, takže času na přemýšlení nejen o potravinách je ještě spousta. Možná bych za "normálního" stavu byla z informace o snížené toleranci lepku špatná. Takhle se mi ale hrozně ulevilo a jsem ráda.

A ruku v ruce jde i začátek očisty hlavy, učím se víc přemýšlet o smyslu a důležitosti věcí, které dělám, učím se soustředit se jen na to podstatné a zbavovat se pocitu, že musím dělat všechno a dobře. Učím se být se sebou trpělivá a nechtít všechno a nechtít to hned. Učím se radovat se z hezkých drobností, kterých kolem sebe mám každý den spoustu. Učím se hledat a všímat si milých věcí, které mi dělají radost a zbytek neřešit. Učím se nezanášet se vlastními špatnými pocity a strachy. Učím se mít se ráda.

Jde to pomalu, ale jde to.

A je mi teď hrozně dobře.

***
Zpět k víkendu, ten byl dočista příjemný, prožitý, letní. Sobotní dopoledne strávili Peťa s Madlenkou v lese. Peťa pomáhal skládat dřevo, Majdu pomáhala zabavit teta Ája. A povedlo se jí to na jedničku. Naše šídlo přijelo plné zážitků z lezení na posed a do krmelce, ze stavění domečků pro šiškové skřítky a fandění dřevonosičům. A tak sladce se jí po obědě odpočívalo... Horké odpoledne strávené u našich - voda, meloun, hra na všechno možné a hlavně jahody, jahody, jahody. Domů jsme se vraceli jen ve třech. Madlenka s neteřinkou na noc u babičky. S vidinou pozdějšího vstávání než v bolavé půl šesté jsme s Peťou slavnostně zahájili sklepní sezónu. Venku doznívaly tropické třicítky, ale my jsme se ve 12°C a vaťáku měli pod zemí náramně.

Ještě chybí doladit pár drobností a akce Sklípkan může oficiálně začít.

Sto a jedna

Co mi odpadla škola, jsem v čase Michalčina denního spánku nějaká bezprizorní. Nebo spíš nevím, do čeho se dřív pustit, protože všechno na mém pomyslném seznamu věcí k uskutečnění je sto a jedna příjemná záležitost. Třeba...

 

- knížky ... přes tu věž na mém nočním stolku už téměř nedosáhnu na vypínač lampičky. A k nim ráno silná káva a večer nějaký dobrý čaj z bylinek. Hmmm.

- běhání ... poslední dobou jsem ho opravdu hodně flákala. Nerada běhám sama. Jenže můj parťák v běhu má teď ten nejkrásnější důvod, proč se mnou nemůže.

- domeček pro holky - chci ho vytvořit ze stávajícího dřevníku.

- "silent book" - rodinná dovolená se pomalu blíží, tak ať mají naše slečny v autě nějaké rozptýlení

- sázení - je to neuvěřitelné, ale všechny mnou zasazené rostlinky letos stále žijí, kvetou. Některé bují tak, že už jim je v květnících dost těsno. A mě to vlastně hrozně těší a asi tu dvorkovou flóru ještě o něco rozšířím.

- příčná flétna - tři roky jsem ji nevytáhla z futrálu. Předvčerejškem jsem na ni náhodou narazila při hledání Madlenčina starého pasu a zkusila pár tónů. Prsty sice byly hrozně neobratné a pusa za chvilku bolestivě ztuhla, ale chuť rozehrát se zůstala.

- fotky - probrat, vyvolat, zařadit do alb fotky holčiček. Žádný monitor, žádný elektronický fotorámeček. Možná jsem v tomhle zoufale nemoderní, ale přijde mi, že jediné obrázky, na které se opakovaně doma díváme jsou jenom ty v hmatatelné.

Ale seznam je pořád jen seznam a nic z něj nikam neuteče. Já si teď stejně nejvíc užívám ty své dva poklady a je mi tak dobře. Je úžasné nemuset nikam spěchat, nehonit se. Je úžasné být spolu a prožívat si všechny ty přítomné okamžiky, jejich drobné pokroky i obyčejné každodenní maličkosti. Je pro mě nezbytné, abych si to všechno znovu a znovu připomínala, abych si uvědomovala všechny drobounké radosti, které kolem mě každý den jsou.

Můj sto a jeden důvod, proč si píšu tento blog.

Pivoňky. Z původní zahrádky na Ruině. Rostlinka zachráněná před rekonstrukcí domu. U našich se jí daří skvěle a já si domů nosím už jen voňavé výsledky maminčiny péče.

Pink in the park

... se jmenuje lak na nehty, který parádně ladí a poputuje s touhle narozeninovou kabelkou na přání. Teda kabelou, protože rozměr 45x50x9 cm už něco pojme. Nákupy ve městě, celodenní výlet po památkách, piknik v parku pod růžovým keřem. I ta láhev vychlazeného rosé se tam bez problému vejde.

 

Látku jsem objevila při vyklízení skříní u našich. Tehdy měla tvar ne příliš slušivé sukně z H&M. Ale tomu materiálu ze 100% viskózy nešlo odolat. A myslím, že Saška ten vzor bude umět nosit. Ještě mi kus látky zbyl, tak přemýšlím o šále pro sebe, a to i přesto, že běžně na tyhle starodávné romantické vzory moc nejsem, no, za pokus to stojí.

Oblé zapínání na zip, uvnitř velká skrytá kapsa.
Jediné, co mi způsobuje mírný neklid kolem žaludku jsou ta zúžená ucha. Už jsem je chtěla přešít na širší a rovná, ale dostala jsem přísný zákaz od budoucí majitelky.

Sašenko, měj vždy na růžích ustláno, ještě jednou všechno nejlepší!

Klobouk dolů

Mám moc šikovnou kamarádku. Vymyslela mi krásné logo, které ke mně a mému blogu, myslím, skvěle sedí, a taky si teď naposled pohrála se značkou na první laclíky pro mé šité výtvory. Klobouk dolů!

Takže jako poděkování posílám jejímu malému pokladu jeden laclík doplněný o oboustranný klobouček.

Velikost na obvod hlavy 46cm, celé léto před námi, tak ať to chvíli vydrží. Materiál bavlna s potiskem, z druhé strany pak lehoučký světlý popelín, aby se mohl klobouk během hodně slunečných dní obrátit a hlavička se pod tmavší látkou nepřehřívala.

Model: Pepík

Jinak etiketky mi vyráběla Radka, která na Fleru funguje přes Klomel. Doporučuju, rychlá spolupráce a krásný výsledek.

Za rok

Včerejší odpoledne strávené u kamarádky. Růžové a stoprocentně dámské.
Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím malou Anežku.
A taky jsem si vzpomněla, jak jsme spolu skoro přesně před rokem u téže trampolíny probíraly své tehdejší tíživé obavy, které se nakonec ukázaly jako liché.
A moc si přeju, aby nás třeba za další rok mohlo být v tomhle šťastném výskoku víc!

Děkuju

Letošní "školní" rok mám úspěšně za sebou. Hurá, jupí a velké uf.

Ten zdvojený běh na dvou frontách byl pro mě docela náročný. Tolik jsem se těšila na následující dva měsíce volna a tolik si teď jejich začátek vychutnávám.

Ale sama bych to nezvládla.

Takže ještě virtuální poděkování, jako dodatek k tomu osobnímu:

Babičkám, za hlídání holčiček a zbavení mě pocitu, že ty svoje mrňata jen tak odkládám.

Holkám, že ustály svou poslední dobou často nervózní a netrpělivou maminku.

A nejvíc Peťovi, jakou měl se mnou trpělivost, s jakou samozřejmostí řešil věci, na které mi už nezbývaly síly. A hlavně s jakou lehkostí všechno kolem, a kolem dětí zvlášť, zvládl, když se v jednom okamžiku to mé soukolí zadrhlo a rozsypalo.

Říká se, že teprve ve složitějších situacích člověk pozná, koho kolem sebe má. A já jsem poznala hlavně obrovskou lásku, pochopení a podporu.

Děkuju!

Pánská

Taška pro Peťu k zítřejším narozeninám.

Ona už totiž není žádným překvapením. Měla jsem takovou radost, když se mi ji bez střihu podařilo dokončit, že jsem to nevydržela a oslavenci ji ještě horkou od jehly ukázala. Peťa není ten typ, co umí dávat najevo radost z dárků, ale už tak nějak vím, že monotónně pronesené "super, hezká" znamená, že se mu líbí. A i kdybych se náhodou mýlila a on si myslel něco jiného, tak je to aspoň vůči mně milosrdné:).

Mně se teda líbí moc. A mám pocit, že přesně takovou budu v brzké době nutně potřebovat.

 

Velikost 23x27.
Šedá koženka a geometrická látková podšívka.
Nastavitelný popruh.

Vnější zapínání klopy na magnetek, plus vnitřní zapínání na zip.
Uvnitř malá kapsa na mobil.

A příště už i s novými laclíky. Přijdou zítra, hurá, jupí, sláva!

Nechat na hlavě

Poslední dobou pořád něco a někde zapomínám. Třeba vcházím do obchodu a už od dveří hlásím, že najednou nevím, co že jsem to chtěla. Naštěstí mám "své" obchůdky, kde nakupuju pravidelně a kde už mě docela znají. Paní prodavačky proto nápomocně nadhazují pravděpodobné položky mého zapomenutého nákupního seznamu a dost často se k oboustranné spokojenosti trefí. Jen jednou jsem zjistila, že jsem vlastně na úplně špatném místě, že jsem měla namířeno o dva vchody vedle. Ale konec dobrý...

 

Teď naposled jsem zapomněla na plavání Michalčinu letní čepičku. Bez čepky to nejde, takže výsledkem včerejší šicí rychloakce je nová oboustranná pokrývka hlavy ze starého trička a zbytku úpletu. Závěr dnešního testovacího provozu - věta "nechej si tu čepku na hlavně" na stopadesát různých způsobů aspiruje na motto letošního brzkého léta.
 

Foceno na Madlenčině Pepíkovi. Asi jsem našla ideálního modela.

...

 

Nový účes. Původně jsem chtěla ostříhat své už značně přerostlé vlasy úplně "na kluka", ale kadeřnice mě přesvědčila, že si mám nechat na hlavě aspoň něco. V duchu neprokázaného rčení "dlouhé vlasy krátký rozum" jsem si sice šla pro radikální sestřih, ale takhle mi to vlastně úplně vyhovuje ... a aspoň ty správné dveře bych už teď trefit mohla :).

 

 

K svátku

Víkendové vystoupení na Sokolských slavnostech. Další krásný zážitek. Pokaždé zírám s otevřenou pusou, jakou choreografii dokáží paní učitelky pro ty prťata v kombinaci s "velikáči" ze školní malotřídky vymyslet. A že to vůbec není jen jednoduché hopsání na dětskou písničku. Majda se vždycky nemůže dočkat dalšího vystoupení, a pohrůžka, že na něj nepůjde, je většinou dost účinným lékem proti zlobení.

 

 

 

Ale dnes je trocha toho zlobení povolena, když už slavíme ten dvojnásobný dětský svátek. Zmrzlina, bublifuky, balónky. Překvapení pro tu starší. Mladší samozřejmě taky nepřijde zkrátka, kornoutek, balón a extra porce nošení v náručí navíc ji čeká. A taky ovladače jsou dnes povoleny :). I když Mišku teď stejně nejvíc zajímá stoupání si a pochodování kolem nábytku, na kterém je tolik zajímavého k vidění a shazování.

 

Rostou mi holky, rostou. A já se na jednu stranu těším na všechny ty věci před námi, na druhou stranu už mi je někdy trochu smutno, že spoustu věcí necháváme nadobro za sebou.

 

Děti moje, všechno nejlepší k vašemu dnešnímu dni!