Proti strachu...

pyžamožroutí medicína, napadlo mě. Ale popořádku.

Zatímco na facebooku Sršení běží do úterního (29.5.18) poledne červnová - protože měsíc Dne dětí a finišování dětského úsilí ve školkách a školách, což je dobré ocenit - soutěž o jeden exemplář dle výběru, já si tu teprve sepisuju článek k výsledku té předchozí, únorové. No jo, na fcb to žije rozhodně víc než tu :).

K výhernímu pyžamožroutovi ještě jeden do páru bráškovi. A protože bráška to v pylové sezóně nemá úplně lehké, jeho polštářek představuje verzi nové generace. Aneb pyžamožrout s úschovnou navíc - třeba na kapesník. Všitá kapsa krásně zapadne do jednoho z barevných pruhů, decentnost celistvosti vzhledu a bezbariérovosti přístupu i po tmě zaručena. 

A teď co mě během šití napadlo, nebo spíš došlo...

... že do téhle kapsy může jít schovat mnohem víc věcí, než jen ten kapesník. Poklady, důležité věci. Nebo třeba různé strachy, bolístky a dětská trápení, která se malým lidem těžko formulují do slov, honí se po nocích, blbě se s nimi v jejich neuchopitelné podobě pracuje. U nás se svého času například hrála stínohra, povídaly vlastní pohádky s vlastními postavami (sloník Kubík jako to přešlapující já a holčička Brigitka (protože Peťa napoprvé rychle hledal oslovení, které se nikde v našem okolí nevyskytuje a nikoho konkrétního nepřipomíná - jednou chci tohle povídání pro čistě soukromou potřebu zaznamenat na věčnost) jako to já-moudré, a tak. Tak si říkám, že tahle pyžamožroutí kapsa by mohla být k užitku i tímto způsobem - dětem pro nakreslené nebo jinak zhmotněné strasti, které před spaním do kapsy uloží, a rodičům, které je najdou, dešifrují, porozumí... a ráno už se může zčerstva a s pochopením povídat.

Protože co vás ne(se)žere, to vás posílí.

A na závěr neohrožené bratrské duo hezky pohromadě.

Víc než na tělo

Vzpomínky, kdy se s tím nejdřív člověk sžívá, učí se přímo na tělo, na těle v bezesných chvílích doufá ve spánek a se spánkem ještě o stupnici výš prožívá individuální pohár překvapivosti štěstí,  strachu, naplnění i bezedných obav... pro a ze svého nového života, který se zčerstva pohupuje na břiše, v šátku. A když ty životy člověk takhle houpá dvakrát za sebou, to už se zaryje. A když nepustí i přes samostatné krůčky kdysi-miminek, může být radost nosit apoň tu látku aspoň na zádech.

Třeba v podobě kabelky a batohu v jednom, z šátkovací látky Omnifera. Je to taška s příběhem víc než na tělo.

Kabelkobatoh, pro jehož vnik jsem nejprve ušila svůj (dnes dennodenně nošený) prototyp - pro detaily a parametry klik tu, prosím. 

Já jsem totiž houby střelec a každou sebemenší - natož tak velikou - záležitost si potřebuju vyzkoušet nanečisto, pro sebe, abych věděla, co kde přidat, ubrat, změnit, nebo i třeba zákaznici oznámit, že danou věc prostě ušít nemůžu, že bych si za tím nemohla stát. Ale tady jsem mohla a stojím pevně oběma dvěma. Mouchy více než méně vychytány, radost z kombinace růžové, tmavě modré koženky a pevného textilního popruhu veliká. Hlavní zavírání stáhnutím šňůrky a bezpečná všitá kapsa na zip z vnější strany.

***
Přiznání pod čarou, já osobně si uspokojení z šátkování (nebo nosítka) ani u jedné ze dvou svých dětí úplně neprožila. Zkoušela jsem, neprošlo to. Spíš než napevno svázané se raději nosily v náručí, s rozsahem a dosahem, a pak hned hurá po svých. Nevadí. I tak mám pár látkových kousků po každé z nich, které si střežím jako oko v hlavě, pro vzpomínku na naše speciální poprvé i po sté. A myslím, že jednou je taky nějam napevno a napořád zašiju.

Jak ta jedle

V hlavní roli pokojová jedle a něco jako prostírka, přesněji šitá podložka.

Něco jako prostírka a vychytávka jako varianta na misku. Oboustranný a uvnitř vyztužený kruh, který by klidně mohl být na stole, ale tady koresponduje s padesátkovým křesílkem po babičce (obojí v jemňounkém vzoru látky po ní schraňované a ji připomínající) a slouží jako podložka a ochrana podlahy před nepozornou závlahou květináče s hlavní hrdinkou.

Jedličku máme, jestli dobře počítám, už skoro 8 let. Dostal ji můj muž. A protože tehdy jsme ani jeden nebyli žádní extra zahradníci a bydleli v malém bytě bez kytek, zůstala u našich, kde ji v mém dětském pokoji do mrňavém květináče sem tam někdo náhodně nalil vodu. A ona si svých 15 centimetrů živé výšky 3 roky držela a nepustila. Takže když jsme se stěhovali na Ruinu, měla už pomyslné potvrzení na přežití v extrémních podmínkách, rovná se osvědčení pro mou extrémně nepravidelnou (kaktusovou) péči. Jako bonus dostala nový rozměr květináče, novou hlínu a pozici na parapetu okna v jídelně hned naproti mé židli u stolu. Rozbujela a další 4 roky mi každý den nenápadně dokazovala, jak je silná, krásná a svá mému pěstitelskému jelimanství navzdory. Abych to docenila. Abych hned zkraje letošního letního jara a po odvozu Madlenky do Junáku vyrazila s Miškou pro nový květináč. Abych tu neplánovaně velkou a těžkou nádobu táhla v náručí cestou necestou, současně nohou brzdla dítko s jejím dětským kočárkem a ústy vydávala pokyny k chování na pozemních komunikacích i zpoceně včerpaná provolání někam do oblak. Donesla jsem, přesadila, přemístila na čestné místo v obýváku a už druhý den měla pocit, že úplně cítím růst nových výhonků. Dnes má o dobré patro víc a já ji dost často bezděčně a letmo hladím po nepichlavých větvích, sem tam prohodím vlídné slovo, mám ji ráda. A uznávám, že jsem s prvotním úsudkem o ní byla vedle.

***
Vedle byl i poslední měsíc a kousek. Já ta jara mám pravidelně v hlavě tak nějak pod dekou, těžce a tlumeně. Zatímco spousta lidí po zimě ožívá a užívá si slunko, probuzené vůně, novou energii, já musím přejít na automatickou převodovku, abych to uřídila a fungovala v mezích nutné potřeby vstát, postarat se, pracovat, nezabírat si přehnaně, ne-tvářit se, bez radosti, a tak. Prostě za mě jaro ne-e. A nejlepší přírodní metodou, jak se s tou dekou sama za sebe popasovat, je prostě počkat, až to do pár týdnů přejde a nenadělat při tom přílišnou paseku. A ono si to sedne, jakože už skoro teď, navíc po odpočinkové dovolené bez mých malých lásek, po nepřetržitém pobytu na čerstvém vzduchu a při fyzicky vyčerpávajícím, lehce stresujícím a dlouho odkládaném (protože proč golf, protože teď už vím, že určitě) kurzu k získání zelené karty. Znovu, ale pomalinku, nabírám na obrátkách v reálném i virtuálním světě svého šití.

A taky se amatérsky těším z naší pidi zahrady/dvorku deset krát devět. Před pěti lety zněl plán jasně - čistá dlažba a čistý trávník. A dnes tu máme řádku buxusů, zakrslou jabloň, sloupovitou třešeň, rybíz, jahodníky, levanduli, kopretiny, bylinky, jedno rajče, truhlíky muškátů a obrostlou pomlázku z Velikonoc 2018... a plánů minimálně na pětiletku dopředu. A já se (i když pořád zahradničím s úspěšností padesát na padesát a s nepřímou úměrou k vyvinuté péči) těším z každého lístku, vyhlížím každý pupen, raduju se z každého květu. A uznávám, že s radikálním postojem k zahradě jsem (jako u spousty jiných věcí v ne-poslední řadě) byla vedle...

... jak ta jedle.