Svetr

Slíbila jsem Madlence, že jí upletu svetr... na panenku.

Ona totiž jeden dostala od kamarádky k narozeninám, a když jsem se prořekla, že jsem taky kdysi pletla, měla jsem to přes svátky denně na talíři. Nakonec jsem se zapletla a zaháčkovala a celkem se povedlo, jen mám teď v pořadníku zákaznic Lociku, Marušku, Jennifer, Petru, Jarouška... a taky jedno miminko, které má hlavičku velkou skoro jako tělo...

Ono mi teda přijde, že všechny bárbíny mají celkem nepřirozeně velkou kebuli (o těch očích ani nemluvě), takový oříšek pro oblékání. A nejzapeklitější je, pokud jim ta hlava nejde sundat. Tenhle světřík zakrývá potřebně velký výstřih rolákem a má i dostatečně velké průramky, aby při oblekání nepraskaly švy jemu a nervy dětem (rodičům), jupíí. 

Pro případné dny příští něco jako (hodně amatérský) střih:  

• Jehlice č. 2,5
• Přední díl: nahodit 26 ok, 4 řady střídání hladce a obratce, pak z lícu jen hladce do výšky 5,5 cm. Potom odebrat 3x v každé řadě a z každé strany 1oko (dál plést 20 ok). Pro výstřih uzavřít ve výšce cca 8,5 cm dvě středová oka, následně 4x v každé druhé řadě uzavřít ve výstřihu 1 oko; uzavřít 5 ok pro rameno na každé str.
• Zadní díl: stejné jako u předního dílu, jen pro výstřih uzavřít ve výšce 9 cm střední 4 oka a následně 3x v každé druhé řadě uzavřít 1 oko; uzavřít zbylých 5 ok pro rameno.
• Rukáv: nahodit 12 ok, 4 řady hladce/obratce, 5.ř. hladce, od 6.ř. nahodit v každé druhé řadě 1 oko z obou stran až do celkového počtu 26 ok (do výšky cca 7,5 cm). Následně v každé řadě z každé strany ubírat 1 oko.
• Po sešití dílů doháčkovat tunel, dozdobit, a tak

Teď to chápu, tak snad mi to bude jasné i někdy v budoucnu, až znovu vezmu jehlice a vlnu do ruky:))).

Opičárna

Škola není žádná opičárna, to ne!
Ale zase všechno to vzdělávání, naučné a poučné může být zároveň vesele hravé a hravě veselé. Může to být při vědomí vší té důležitosti zábava.
Já měla školu ráda (taková trochu šprtka asi), a taky jsem se jí dost dlouho nemohla vzdát (to než jsem se konečně cestou necestou dostala na tu správnou trasu, i když i nábližky byly fajn).

Takže když mě oslovila budoucí paní učitelka naší budoucí prvňačky s ušitím maňáska do třídy čerstvě školou povinných, hrozně ráda jsem souhlasila. Protože pro mě taky první pokus a první výzva svého druhu. Měla jsem úplně volnou ruku, tak jsem na ní zkusila našít něco, co by tak trochu zrcadlilo dětské osazenstvo třídy.

Hlavičku velkou pro velké neznámé, pusu tvárnou pro grimasy i radostné úšklebky, duši barevnou, neúplný chrup, jazyk soustředěním lehce vyplazený, uši nastražené, ručky měkké pro objetí i vzdorovité založení, nožky s lichými ponožkami. Na jednu stranu pro všehno blbnutí světa...

... na straně druhé edukativní. Ve své klidové poloze třeba průhlednou kapsou na právě probíraná písmenka nebo numera. Na fotkách to není, ale cca půl hodiny před odevzdáním jsem ještě na tělo našila ještě několik barevných knoflíků jako možné záchytné body pro jakékoli poznatky, které budou zrovna ve vzduchu.

Svého pravého jména se určitě brzy dočká, pro mě byl pracovně Opičárna. Jak mě to s ním v procesu bavilo, tak jsem se trochu po jeho dokončení lekla a mírně znejistěla, jestli se ho jako děti nebudou spíš bát (přeci jen je něco jiného představa a něco jiného pak první snaha převést ji do střihu a do 3D), ale můj můž tvrdil, že je vtipný. Tak tomu chci věřit.

***

Ke škole prozatím jen lehce, do pondělí ještě víkend na Offce. Tady nahoře už se celý den převalovaly mlhy, ve vzduchu první vůně podzimu, první ostřejší chlad, a teď kobercové nálety deště, úplně mě to po těch vedrech dobíjí energii, fakt... a k tomu první svetr potřebný i uvnitř, v přeinách rozpláclé sledování Arabely s Madlenkou a hraní stolních her na koberci, to já tak ráda.

S podzimem na prahu prvně po dlouhé době krkolomů zachytávám pocit, že už by to pomalu mohlo být znovu fajn.

Očka

Ono to chodí tak nějak ve vlnách, ta obliba populárních animákových postaviček, zdá se mi. Jen co lehce odtálo Frozen, je tu zpět věkovitá myška Minnie. A člověk se může stavět na hlavu a podbízet se potomkům s neotřelými (a subjektivně hodnotnějšími) dětskými ilustracemi, snažit se budovat estetično, tříbit vkus a "kdovícobohulibéještě". Ale pak stačí jeden pohled do velikých očí a na zářivou barevnost z dílny Disney a všechna výchovná snaha letí oknem. 

Je to děsně chytrá taktika, protože děti už od těch nejmenších velikostí milují nadpřirozeně veliká kukadla. A já bych se za ně moc přimlouvala u všech svých oblíbených ilustrátorů/-ek. Což je pokrytectví první úrovně, protože sama je u vlastně vyráběných hraček ani neotevřu a to aktuálně populární se snažím jen naznačit. 

Když začátkem měsíce naše Míša čtyřletě slavila v módu Minnie, kromě úlitby v podobě nafukovací tématické postavy (uááá, ale pro její zářivě rozšířená očka to stálo za to, jak jinak) jsem se zuby nehty snažila většinu utáhnout na černé obrysy, puntíky a odstíny barev. A až začátkem měsíce následujícího bude v podobném módu čtyřletě slavit moje neteřinka, dostane šitou myšku-sponkovník ...

...  a navrch sponky a čelenky do zásoby. Protože je to parádnice a malá velká vlasová stylistka. 

Ale hlavně, i pro její rozzářená očka stojí za to ty vlastní trochu přimhouřit.

Proti strachu...

pyžamožroutí medicína, napadlo mě. Ale popořádku.

Zatímco na facebooku Sršení běží do úterního (29.5.18) poledne červnová - protože měsíc Dne dětí a finišování dětského úsilí ve školkách a školách, což je dobré ocenit - soutěž o jeden exemplář dle výběru, já si tu teprve sepisuju článek k výsledku té předchozí, únorové. No jo, na fcb to žije rozhodně víc než tu :).

K výhernímu pyžamožroutovi ještě jeden do páru bráškovi. A protože bráška to v pylové sezóně nemá úplně lehké, jeho polštářek představuje verzi nové generace. Aneb pyžamožrout s úschovnou navíc - třeba na kapesník. Všitá kapsa krásně zapadne do jednoho z barevných pruhů, decentnost celistvosti vzhledu a bezbariérovosti přístupu i po tmě zaručena. 

A teď co mě během šití napadlo, nebo spíš došlo...

... že do téhle kapsy může jít schovat mnohem víc věcí, než jen ten kapesník. Poklady, důležité věci. Nebo třeba různé strachy, bolístky a dětská trápení, která se malým lidem těžko formulují do slov, honí se po nocích, blbě se s nimi v jejich neuchopitelné podobě pracuje. U nás se svého času například hrála stínohra, povídaly vlastní pohádky s vlastními postavami (sloník Kubík jako to přešlapující já a holčička Brigitka (protože Peťa napoprvé rychle hledal oslovení, které se nikde v našem okolí nevyskytuje a nikoho konkrétního nepřipomíná - jednou chci tohle povídání pro čistě soukromou potřebu zaznamenat na věčnost) jako to já-moudré, a tak. Tak si říkám, že tahle pyžamožroutí kapsa by mohla být k užitku i tímto způsobem - dětem pro nakreslené nebo jinak zhmotněné strasti, které před spaním do kapsy uloží, a rodičům, které je najdou, dešifrují, porozumí... a ráno už se může zčerstva a s pochopením povídat.

Protože co vás ne(se)žere, to vás posílí.

A na závěr neohrožené bratrské duo hezky pohromadě.

Milé dámy...

... deset z deseti nutričních poradců potvrzuje, že snídaně je důležitá. Stejných deset (i přes započatý masopust) souhlasí, že pyžamo se do zakázaných potravin nepočítá.

Všemi deseti tak lze našim dívčím dítkám doporučit milé dámy pyžamožroutí.

Hani, moc děkuju za impuls k další šité lásce pro děti (spolu s králíky a sponkovníkem)! Protože tento polštář s kapsou na pyžamo je nejen užitečně naučný pro úklid pyžamek, ale i baví. Teda mě určitě. Proto se z Hankou prvotně zadané varianty pro syna - kuk tady (a pak několik jiných provedení v pyžamožroutím albu na facebooku Sršení) - vyvinula i verze pro dcery, na zkoušku a pro změnu pro ty mé.

Takže v rámci testovacího modelu pro Mišku - místo bujné čupřiny korunka, místo vatelínem vypaných svalů na založení schopných pažích sepnutelné ručky. Troška krajky, dlouhé řasy, nosánek (jako) vyšitý a barevně odpovídající aktuálním preferencím majitelky.

Ovšem to neznamená, že jsou holky jen bezbranná a bezzubá stvoření, aby bylo hned po ránu jasno. To víme, to známe. Korunka ne-korunka. Ve fialové ...

... a dokonce ani s převahou růžové. Mimochodem jsem ještě donedávna nevěděla, že dříve byla převažující barvou pro miminka-kluky právě tato, přičemž holkám jako značení oblékali převážně modrou. Prostě stereotypy třeste se.

Foto pyžamožroutky naší Madlenky - noční obleček ve velikosti 122 slupnut jakoby nic, holky šikovné.

A na závěr ještě provnání sil a velikostí na mých vlastních modelkách v čase čerstvě předvánočním... Miška na svých měkce bosých tlapkách neslyšně doběhla Peťu v našem "skladu" ve chvíli hledání nových baterek do některé z bláznivě hlučných hraček a při té příležitosti objevila i zamýšleného Ježíška. Ve světle přímého dotazu "Čo to je?" už nešlo s krátkodobou omezeností 3,5 leté paměti počítat, takže neplánovaný ranní dárek od maminky pro obě. Vlevo s člověčí velikosti 110, vpravo 122. Pořád je kam růst a ještě pořád to stačí.

***

A pod čarou snad ještě k těm streotypům, a tak. Zážitek z dneška, celkem se hodí. Čerstvý sníh, čekání v koloně na výjezd z parkoviště u místní sjezdovky, kolem pěti minut snažící se pán ob auto přede mnou vyjet do prudšího kopce se zledovatělým podkladem. S dalšími lidmi pomáháme rozlačit. Po mé poznámce, že není s pohonem na dvě kola před zlomem nejlepší nápad přidávat na plynu a bylo by fajn zkusit to spíš  vzít víc po zasněžěné a nerozježděné krajnici, jsem z naštvaného bručení a pohledu daného řidiče celkem fyzicky cítila všechen ten antagonismus vůči růžové, krajkám, slabým (nejen) pažím a princeznovským korunkám svého pohlaví. 

Vřelo to oboustranně. 

Jeho závěrečné mlčenlivé uhnutí autem, můj adrenalinem napumpovaný, lehce prokluzující výjezd napoprvé. A ve zpětném zrcátku pan řidič vyjíždějící na chlup stejnou trasou... 

To není o plácání sama sebe do ramen, jen že nutně nemusí být tak důležité barvy, jako spíš cesta.

Oboustranně.

Labutí píseň

Myslela jsem si, když jsem v létě šila tyto tři králičí baletky, že to je taková labutí píseň. Že už je ve svém novém óesvéčé režimu dělat nebudu, protože aby se mi aspoň trochu vyplatily ty hodiny strávené nad každou jednotlivou panenkou nebo sponkovníkem, musela bych je výrazně zdražit a už by o ně nemusel být takový zájem. Bylo mi to líto, dost.

Jenže pak jsem si řekla, že to přeci jen zkusím. Toaletky a kabelky šije tolik šikovných rukou a příliš nového na nich člověk nevymyslí. Zato králíci (a nově i myšky) jsou něco, k čemu jsem si postupně, pomalu a s opravdovou láskou došla sama, metodou pokus omyl, kousek po kousku... že jsou tak nějak moje a pro vás by ode mě měly pod sršní značkou zůstat. Těch 5 zářijových sponkovníků a stejný počet panenek jsou důkazem, že by to mohlo být dobré rozhodnutí. A mám radost, dost.

A děkuju :)!

Tak ještě zakázkové labutí slečny hezky jedna po druhé.

Elsa a její ledové království jsou zatím stále v kurzu (i když u nás doma už to nadšení naštěstí chládne)... Takže tady v králičí podobě, v chladivě saténovém provedení. První svého druhu jsem šila loni pro Madlenku, měla úspěch, tak snad ledy roztají i této.

Druhá panenka ve výrazných růžových barvách, takový protipól té nahoře. Ale šedá mírní, zklidňuje, že jo. 

No, a tahle třetí sestřička, ta mi byla asi nejbližší. Šedá, béžová a jemně růžová. Látka by na tašce možná působila trochu starosvětsky, ale s panenkou si sednou krásně. Něha jako vyšitá.

 

Teď už mám ve foťáku panenky nově prodané, ale dostat je vizuálně ven, třeba na fejsbůkové stránky Sršení, mi prostě trvá. A taky mám novou verzi klučičího králíka a je to fešák, nezadaný, perspektivní... Toho chci uvést do společnosti co nejdřív.

 

S příchutí...

jahod je tato nová verze dětské kabelky.

 

Protože když člověk přesáhne určitý věk, tři roky plus třeba, je už dost starý na nějakou tu pořádnou parádu. Navíc většinou má i poměrně jasnou představu o tom, co s sebou jako velikáč nutně musí mít... třeba pidimini figurky (čím víc, tím líp), bonbón (a pak samozřejmě dlouho i jen ten obal od něj), pětikorunu na velké nákupy, a tak.

Jo, a jako rodič mám ozkoušeno, že nové zavazadlo dokáže celkem dobře odpoutat pozornost během dívčí války, nebo ji na druhé straně zase rozpoutat, no. Něco jako když jsme s holčičkami čekali na nástup do letadla směr letní dovolená, a ty dvě se křiklavě hádavě nemohly dohodnout, která z nich bude aeroplán řídit. Rozsoudit reálně nešlo, logika nefungovala (pilot není argument), atmosféra houstla... když tu se kolem mihla cizí dívenka, v ručce tyrkysově modrým příruční kufřík na kolečkách s Elsou a Annou. Během milisekundy byl boeing zapomenut a diskuze se přesunula na možné budoucí vlastnictví tohohle tuctového zavazadla. Tady už se s kdo s koho a od koho dalo nějak pracovat, takže tak:).

Každopádně tato kabelečka je veskrze dívčí originál, a tím i zůstane. Záleží mi na jedinečnosti každého kousku, a když už mám šít z podobných vzorů, pokaždé se snažím o obměnu. Třeba aby ty jahody na krásné latté, vzhledem jakoby režné látce a sladká kontrastní malinovka uvnitř majitelce při pohledu na identický model nechytly příchuť do kysela.

Parametry:

Velikost v. 18 x š. 18 x h. 3 cm.

Zvnějšku i zevnitř plátno, vyztužené.

Zapínání hlavní kapsy klopou s magnetickým drukem, vnější skrytá kapsa na zip.

Nastavitelný popruh o šířce 2,5 cm.

A do dvojice ještě třeba středně velká toaletka na cesty nejdřív s maminkou, později i na první samostatné expedice.

 

***

 



A když jsem u těch příchutí, i mně se počáteční nahořklost nervozity z profesního osamostatnění pomalinku neutralizuje, získává na sladkosti. To když si začíná všechno sedat, organizovat se, nabírat konkrétnější obrysy a řád. Je (a bude) to jízda nahoru dolů, raduju se jak malá z každého virtuálního zdviženého palce, milého komentáře, sdílení nových stránek... Tetelím se blahem při každém pozitivním živém hodnocení, a u šitých věcí i při možnosti vidět je fungovat v reálu. A úplně nejvíc je, že se ke mně lidé vrací a šitému ode mě tak nějak věří. Protože příležitost dělat věci (angličtinu i šití), které mají smysl a užitek je prostě ta největší odměna.

Je to radost :).

 

Myška

Nová verze sršní panenky.
Vlastně stačilo jen pozměnit uši, přidat pevně přišitý ocásek z úpletu a je tu.
Myška.

Impulzem pro ušití byla naše Miška. Návrat do školky nenese úplně lehce. Od začátku prázdnin jsem v ní měla věrný ocásek, vztekací scény jejího vzdorovitého období nabíraly na obrátkách a decibelech, kdykoli jsem se chtěla vzdálit, nebo se jen chvíli soustředit víc na Madlenku... "Maminko, já do školky nepudu, já budu požád s tebou..". Na jedné straně mě to hodně hřeje, je maminčina, na druhé..., no.

Tak jsem si řekla, že by se jí ten poprázdninový nájezd do režimu snášel snáz, kdyby měla parťáka přímo od maminky, navíc se shodně znějícím jménem. Něco, přes co můžeme bezpečně promítat všechny ty případné nejistoty, strachy, stesky (podobného prostředníka máme i u Madlenky). Takže ten nápad s myškou.

Pomačkaná, ušmudlaná...láskou:)

Původně jsem jí ji chtěla dát až jako dáreček těsně před, ale nakonec už s námi spí a na návštěvy jezdí dobře přes týden. A taky už ví, jaké to ve školce bude, že se nemusí bát a že ji Miška všechno ukáže a nikdy neopustí a že je obě vždycky maminka vyzvedne. Tak si to všechny tři opakujeme jako mantru a, zdá se, že minimálně předškolkově to zabralo.

Uvidíme zítra.
***

No, úplně se mi nechce, i ten podtón lítosti a smutku tam oproti loňsku je. Přestože jsem si párkrát za léto s různou intenzitou stýskala, že se těším, až budu mít čas na práci převážně v běžných denních hodinách plus třeba chvilku pro sebe, že toho nezřídka bylo až až, všechno se mi zpětně sčítá do krásných, intenzivně prožitých a soužitých dvou měsíců. A to se počítá a to bych si co nejdřív chtěla pro sebe i pro nás sepsat, pracuju na tom.

Tak na nový školkový/ní rok!

Bambule

Pro upršené dopoledne, třeba to minule sobotní.
Pro nutkavou potřebu udržet ruce v pohybu a odlehčit hlavě, lehce-víkendově-rodinně tvořit.
Pro využití letitých zbytků vlny.
Pro hrací část zahradního pidi-domečku.
Pro to všechno bambulatá girlanda na špagátu.

Vlaječky jsou přežitek - loňský, sluncem vybledlý. Chtělo to novou srandu pro oživení otevřené části dřevěné konstrukce, kterou jsem přes osmiměsíční prenatální Mišku natírala na bílo. Srandu pro všechny způsobilé udržet užitečnou plastovou pomůcku od jistého prodejce kávy, oblečení a drobností do bytu. Já dřív pro nahodile potřebné bambulky používala vlastnoručně vykrouženou (dle pokynů od mé babičky vytvořenou) jednorázovou formu z tvrdého papíru. Mohla jsem si libovolně nastavovat délku vlasu i velikost vlněných koulí. Tyhle formy jsou sice jen tří-velikostní, za to na furt. A třeba ručkám pětiletých (s mírnou dopomocí) sedí skvěle.

... jen drobná, technická - před a za každou bambulí je dobré udělat uzlík, ať drží přesně tam, kde je třeba...

Pro letošek i barevná živost. Pastelové tóny jsou zatím mnou snesitelným vrcholem škály, ale stoupám :)... A brzy snad i kočárkovinový kapsář, barevně, hravě i herně odpovídající provizornímu místu ikea podsedáků - na tu spoustu plastu. Ráda bych dřevo a kov, ale v exteriérovém světe dětí se mu nedaří, no což...

 

 

... hlavně, že je živo a všichni víme, k čemu a kam patříme.

 

***

 

Jako teď u mě, ze dne na den změny, pořád se něco děje a snad i bude dít. A i když mám čas od času potřebu usednout, jakože odpočívat, a často prosím své blízké o pofoukání křídel, mám celkem ráda život v letu. 

Ze dne na den.

 



Jako prázdninový

Dnes byla Madlenka na svém mazáckém a Miška na premiérovém školkovém výletu. Vrátily se mi v podvečer obě s očima navrch hlavy, nadšené, plné zážitků... pohádkový princ Bajaja, lehce strašidelné postavy, naturální živý kůň, lněné tkaní s Krtkem ... prostě příliš velká nálož na večerní uspávání. Ale jak mám ty své čtvrtky už historicky (tzn. cca 4 roky) více méně bezdětné, hrozně moc jsem se na jejich skákavé, staccato výletní vyprávění těšila.

Školkové cestování rovná se blížící se prázdniny.

A hřejivé dny u vody, nebo propršená obloha u stolních her třeba.

Vše možno zahrnout do jednoho látkového stahovacího pytle s "českým" názvem backpack.

 



Do velikosti š.35 a v. 37 cm se bez problému vlezou: osuška (pro echt úsporu místa a možnost přibalení jednoho běžného ručníku, např. pro vysušení vlasů, doporučuju rychleschnoucí osušku třeba z nejmenovaného řetězce sportovních potřeb a oděvů - funguje), ne-eko plastové přezůvky k bazénu/přírodní vodě, kosmetika, hřeben, plavky... Poslední tři jmenované je nejlepší šoupnout do nepromokavé kapsy z kočárkoviny. Zejména po plavbě či ne-dobrovolném koupání. Nepromokne, nepropustí. Ať už ve své čisté, či s reflexními a tvarově odpovídajícími květy nažehlené podobě. 

***

Taky já se pomalu balím, chystám, připravuju. Na prázdniny i na život po-mateřské pětiletce. Všechno se rýsuje, sedá si, adolescentně nejistě pohupuje. Velký kus za mnou, ještě mnohem větší přede mnou. Jsem rozechvěle nejistá... Začínám po pauze víc šít, plnit přání i pomalinku naplňovat svoje představy. Blázinec při tempu probuzeného šneka. Hlava i ruce musí znovu chytit rytmus... Mám současně radost i pocit, že chvilku potřebuju něco jako prázdniny.

Tak červen, červenec, srpen a nejpozději září ukáže.

***
A uvědomuju si, že fotky z kompaktu nejsou nic moc (vlastně vůbec nic)... prostě horší, než mé ultra amatérské snímky stařičkou Nikon zrcadlovkou. To bych taky chtěla dořešit :).

Aprílově

Proč šít na jaře kalhoty ze zateplené látky, kterou jsem v zimní slevě koupila holkám na podzim?

Ha, protože Apríl.

Letošní vychází učebnicově. Chvíli tak, pak zas onak. Chvíli krátkorukává trika, o několik dní později šup na půdu pro vaťáky a sněhule do té patnácticentimetrové nadílky (i uprostřed města).

Zimní softshell je parádní materiál. Nejen že je funkční, ale skvěle se s ním i pracuje. No, a navíc jsem náhodně stihla v akci koupit nádherný potisk. Schovávala jsem si ho na nějaký echt pěkný střih, až budu mít víc času si s ním pohrát, propracovat... Praktická potřeba kvůli počasí a nepraktická nutnost odpočinout si nakonec vedla k jednoduchému výsledku.

S Madlenčinými gaťaty jsem moc spokojená, sedí přesně, tak akorát na tělo (M. nesnáší planďáky). Nutno dodat, že původně byly střižené na Mišku, ale udělala jsem příliš dlouhé záložky a přišlo mi škoda je stříhat, když u Majdy stačilo jen našít spodní lem na stávající délku.

Na druhé kalhoty z jednoho kusu látky už mi nezbýval materiál, tak jsem zkusila udělat dvoubarevné nohavice. No, nejsem s tím vůbec spokojená (i ta šířka je trochu moc), takže výsledek vskutku aprílově nahoru-dolů.

Ale zase si říkám, že aspoň tyto vydrží až do podzimu, a až se Mišuli prodlouží nožičky, udělám spodní část nohavic nově a líp. Pořád zapomínám, že Ottobre má ty velikosti trošičku jinak než třeba Burda, a hlavně že moje děti nejsou úplně figuríny pro tabulky. Budit holky na měření, když mě takhle v sobotu večer po odložení skript popadla touha šít, se mi nechtělo.

***

I když vlastně bych bývala mohla, protože před jedenáctou přiběhla Madlenka, že se Miška dusí a hýká... Další z řady vzteklým obdobím vyřvaných laryngitid. Takže znovu koukání z otevřeného okna do nočního mraziva, inhalace kortikoidu, uklidňování, a jakmile do pobledlého, lehce apatického gumídka znovu vešlo trochu růže, odvolat tatínka z orchestrálních oslav, kdybychom ještě náhodou museli na pohotovost... Když přijel, musely jsme mu připadat jako nepovedený aprílový žert. Obě koťata spokojeně usínající u druhé čtené pohádky v naší manželské posteli. A ráno už Míša lítala, jako by se nic nestalo.

Každopádně jsem moc ráda, že nestalo - byť je to celkem pravidelně a já už mám nacvičeno, co dělat, přeci jen mi pokaždé malinko spadne srdce do kalhot.

Stůl

Mám hotovo.

Mám několik nových zkušeností.

Mám radost.

***

Stůl pro Madlenku.

 

 

Ona teď poslední dobou hodně kreslí, maluje, výtvarničí. Tytam jsou doby, kdy jsem přišla do školky a na první mrknutí oka věděla, které dílko je její = naše M jako minimalismus, jedna čára pro vybarvení, tečka pro linii. Nebavilo ji to, nešlo. Držení pastelky jako kopáč rozvodů, křečovitá křeč v ruce. Koupila jsem si knížku o grafomotorickém rozvoji dětí, založila ji, zapomněla ... a jen dobře. Většinou bývá horlivá mateřská snaha o zapadnutí zdravých dětí do tabulek na škodu (a já to určitě jednou a beze zbytku pochopím)... Prostě teď jsou tužky, pastelky a fixy všude a v jídelně máme na liché stěně i soukromou galerii, jejíž prohlídka žádnou návštěvu nemine.

Ale už to chtělo odpovídající, ergonomicky vhodné prostředí pro tvorbu. Takže opravdický pracovní stůl a k němu židli respektující ještě nějakou dobu rostoucí sedící. Druhé objednáno na netu, první zděděno po mně. Rustikální vzhled devadesátkového nábytku nebyl nic moc, ale zase jde o masiv, takže škoda toho skutečného materiálu nevyužít. Pořád jsem v hlavě měla tenhle kus nábytku za nový. Naši mi ho koupili jako náhradu za psací stůl po mamince. Před nástupem na nižší gympl... víc jak před dvaceti lety. Čas je fakt relativní.

Konec okecávání, ke stolu... Plán byl, že ho zbavím hnusně naoranžovělého nádechu a po zbroušení jen napustím bílým voskovým olejem, aby se zachovala struktura dřeva (škoda, že ten neutrální tón pravého materiálu nejde navěky zachovat jen bezbarvým lakem). Půjčila jsem si brusku na ty všechny velké a nečlenité plochy, ale brzy zjistila, že z jejích vibrací se mi dělá podivně fyzicky zle a že všechno nakonec budu muset dělat ručně smirkovým papírem různé hrubosti, což mě stejně (a v konejšivém tichu) bavilo mnohem víc. Jako z brusky, tak i z vosku nakonec sešlo. Suky a letokruhy vsávaly nový nátěr úplně jinak než hladké dřevo a než jsem si představovala. Všechno špatně a záchrana všech amatérů bílým Balakrylem (jen v dílech s viditelnými suky i nátěr základovou barvou, pro jistotu) a elsovská modrá na pracovní desku a šuplíkový díl - do bílého nátěru jsem postupně kapala a kuchyňskou metličkou zamíchávala primalexovou tekutou tónovací barvu. Navrch ještě dvojitá vrstva bezbarvého laku pro větší odolnost (třeba propisky jsou sviňa, záhy otestováno) pracovní desky a čelních stran šuplíků. Po zaschnutí smontovat, nalepit na spodní stranu noh polštářky proti odírání podlahy (ty lehce urputně dávám na všechno neživotné, nohaté)...a je mi trochu líto, že už nemám do čeho rýpnout:).
 

No, a to je výsledek několikadenní prokrastinace od učení se na státnice.

Já tam ten smysl vidím:).

Kulaté úchytky vyměněny na/za super pevnou kůži (Pájo, děkuju, nakonec jsem v té krátké délce ani nemusela ohýbat zamokra). A kdybych si včas uvědomila, že mám ve vrtačce špatný druh vrtáku, mohly být ty díry do kůže o milimetr a kus přesnější (kulaté matky z místní kutilské prodejny, myslím, ujdou - křídlové matky z vnitřní strany a hlavička šroubků z vnější se mi nelíbily).

Sklopný (pětileté potencionálně nebezpečný) mechanismus přední části stolu jsem zafixovala uříznutými kusy dřevěných opékacích klacíků (přilepeno obyčejným Herculesem, dřevo na dřevo drží parádně)... V závěru jsem chtěla šuplíky nějak ozdobit. Nejdřív v opakujícím se vzoru zbytku Lepeeto nálepek na protější  zdi, pak černými trojúhelníky, co si primárně schovávám na renovaci skříně ve vlastní pracovně. Nakonec (a díky virtuální podpoře) zůstane tenhle stoprocentně amatérský po(pře)čin dočista načisto.

V celkovém pohledu nějak tak. I s nově ušitým obalem na nudně kancelářský, odpadkový koš. Neudržela jsem se a šicí stroj zapnula. Ta božsky černobílá látka nedala jinak.

Chtěla jsem Madlence došít i držáky na tužky. Ale předběhla mě a úložný prostor si zvolila sama. A ono je to nakonec vlastně to nejpřehlednější řešení.

Prostě její pokoj, její volba.

Já můžu dát jen základ - pro dvě či čtyři nohy, na tom nesejde.

A tak to má, snad, být.

Na koledu

Oboustranné plátěnky na velikonoční nadílku.

Loni jsem si se Zajíčkem daleko víc vyhrála (plyšáci a košíky tu). Letos je to o poznání jednodušší, ale zase praktičtější. Trochu válčíme s Madlenkou a jejím zubním kazem, takže alespoň u nás doma ušák přinesl omalovánky, knížku, foukací fixy, samolepky... prostě takové ty dentálně neškodné záležitosti, které se do tašek hezky vlezly... A od zítřka můžou sloužit jako zavazadla na věčné přenášení oblečení do a ze školky, třeba.

Co mi paměť sahá, velikonoční pondělí (přinejmenším jeho příjemnější část) patřilo hledání zajíčka, respektive toho, co po sobě nechal. A dost mě baví tuhle tradici držet i pro své děti. V noci kvůli nejistému aprílovému počasí zanechal své otisky v přízemí - barevně odlišené pro každou z holek. Ty samou nedočkavostí nemohly dospat a ranní hygienu, převlékání a snídani zvládly samy, bez pobízení a v takové rychlosti, že Peťa musel na dokumentaci pátrací akce vyrazit ještě v pyžamu.

Plán byl, že hledačky půjdou po stopách a nálepky budou postupně sbírat, až dorazí ke skrýši. Madlenka byla, i přes výrazně vyšší počet otisků a delší cestu, tradičně u cíle rychlostí blesku. Miška si zase víc než závěr užívala cestu, včetně nekonformního skladování lepítek... Venku pak přeci jen čekalo v našem nepřehledném porostu i čokoládové vejce, to bylo radosti. 

Ovšem v duchu výše zmíněného cukrovinkového embarga, jsem tři čtvrtiny rozbalené čokolády v nestřeženém okamžiku schovala na horší časy, nikdo nic nepoznal... zákeřná matka. Holky si ale stejně z koledování s tatínkem donesly plnou igelitku třpytivě zabalených figurek (zabaveno), krásně opentlené pomlázky (vystaveno) a několik skutečných, natvrdo vařených vajec na povinnou velikonoční pomazánku (snědeno)... Sama jsem tu osekanou tradici vyplácení proti uschnutí nikdy moc nemusela, nejen kvůli zvláštní genderové logice a téměř valentýnskému soutěžení která jich (koledníků) měla nejvíc, ale hlavně jsem nikdy nevěděla, jak se mám při švihání tvářit, a byla jsem přesvědčená, že jakákoli říkanka delší než dva rýmy by se měla pokutovat... Ale Madlenka, a po prvotním fňukání lehce i Miška, tímhle svátkem nadšeně žije. Tak se snažím nebýt příliš okatě brzda, ať si svou finální oblibu nebo averzi vytvoří mé holky samy...a taky abych jim neodradila koledníky:))).

S jarní, natož velikonoční výzdobou, kterou jindy dělám moc ráda, to taky úplně neklaplo. Tak jsme si aspoň v upršeném nedělním dopoledni zablbly s vyfouknutými vejci (já s Miškou tematicky zajíce, Madlenka se rozhodla pro portrétní zobrazení naší rodiny, exempláře od obou si schovám) a upekly beránka bez lepku a bez ucha, kterému Michalka hned po vychladnutí vykousla na zádech díru...

Ale jo, bylo to moc fajn :).

V kapse

Máme to doma tak padesát na padesát. S oblibou cestování u našich dětí.

Madlenka je od miminka velký turista. Změnou prostředí a novým neznámým viditelně pookřává, dlouhé přejezdy autem nebyly a nejsou problém. Zato Mišulka je typ spíše domácí, s úlevou se vrací z delších i kratších výletů a láskyplně obchází svoje bezpečné území (moje postýuka, moje židue, atd.). V cizím je nervózní a potřebuje svoji konstantní dobu aklimatizace. Výlety autem nikdy neměly úplně hladký průběh a ještě do loňska by se daly přirovnat k mírné formě utrpení - oboustranného, protože z Miščiných vzteklých etud od patnácté minuty jízdy jsem beznaději a negativismu brzy propadala i já, čímž se nám to hned ze začátku pěkně zacyklilo :). V takových chvílích jsem potají i nahlas vzpomínala na záběr z taxíku v jakémsi zahraničním filmu a toužila po tom zvukotěsném plexiskle mezi předními a zadními sedadly, jen s tím malinkým, výklopným okénkem na podávání potřebného obnosu. Ale pomalinku, polehoučku se to zlepšuje. A s dostatečným zapojením animátora, zásobou jídla a hraček (vše v naprosto přesně rovném dílu pro obě - to si zase ostřížím zrakem hlídá Majda) a hudebních hitů se dá v relativním klidu a míru přežít cesta třeba až do Rakouska.

A protože na letošní léto plánuju s holkama co nejvíc výjezdů, abychom se s Madlenkou doma neunudily a abych Mišku ještě víc cestovatelsky utužila, ušila jsem dopředu dva kapsáře na všechny ty nezbytné věci.

Z oblíbené kočárkoviny. Látku jsem brzy zavrhla, protože při nástupním a výstupním stylu mých princezen bych ji mohla prát hned po první jízdě, takhle není špína až tolik vidět, případně stačí přetřít hadrou (ale prát se, samozřejmě dají). Zepředu veselé puntíky na tmavě hnědém podkladu, zadní strana - pro vyvážení poměru cena/výkon - levnější jednobarevná kočárkovina, uprostřed pak pro pevnost tvrdý ronopast.

 Uchycení kolem opěrky hlavy na popruh a sponu, kolem sedadla guma š.2,5. Dvě mělčí vrchní kapsy, pak vystupující a stahovatelná kapsa na láhev s pitím a kus popruhu na zavěšení plyšáka, případně připevnění tiché knížky (jestli se k ní vůbec dokopu, než mi holky dorostou do časáků pro adolescenty). Spodní kapsa je nejhlubší a nedělená, se zapínáním na magnetický druk, tam by měly přijít knížky, omalovánky, něco většího a vyššího. Olemování kapes pro Madlenku zeleně, pro Michalku dorůžova, ať to v té sesterské sounáležitosti (soutěživosti) mají aspoň trochu rozlišené.

***

Tohle byla představa, realita je zatím taková, že kapsář slouží jako vícepřihrádkový koš na odpadky všeho druhu a skupenství. Holky se pravidelně nemůžou rozhodnout, kterou barvu olemování a popruhů vlastně chtějí (většinou jen tu jednu stejnou, jak jinak) a Miška při jedné ze svých atak období vzdoru (kterou, matně si vzpomínám, rozpoutal na podlahu spadlý a  ihned nezvednutý obal od sušenky) vzteky rozkopala ten nevinný růžový popruh...

No, ale já tu představu o radostných jízdách plných expedičních písní, slunečních brýlí a vlasů vlajících ve větru ještě nevzdávám. On ten čas přijde a jednou třeba v poklidu dojedeme i na můj milovaný sever Itálie.

Takže ještě zpevnit nervy, zpevni švy... a bude to v kapse:). 

Dáme jídlo?

Dáme!
Protože obsluha neodolatelná, prostředí domácí, nabídka pestrá a suroviny věčně čerstvé, bez - kalorií, lepku, laktózy, éček, glutamátu...
Nevíte-li si rady, projeďte prstem po přiloženém menu - hambungeu, uohuik i toustik s náplní dle popisu, nebo vlastní chuti...

... vám mišelinský šéfkuchař tak či onak naskládá podle svého vlastního (profesionálního) uvážení...

A s lehce italským přízvukem severozápadu Moravy vám sdělí, že objednaná bagetka s lososem, rajčetem a plátkem sýru neni dobuý, že hamburger s pořádnou flákotou masa a trochou salátu je přesně to, co v danou chvíli potřebujete.

A když s tou bagetou nepřestanete, můžete si to taky všechno nachystat sami... s černou olivou navrch, třeba.

Ale bohyně dřevotřískového vaření vám brzy promine. S něžným důrazem vás usadí zpět, připraví espeso...

...a na památku dokonce věnuje váš profi portrét.

Chodíme sem často, od Vánoc skoro každý den a ještě dlouho budeme.

Doporučuju:).

Úschovna

Včera jsem si tu psala o sněhu a dnes prší do mlhy, ale nevadí.
My s Miškou, na víkend samojediné, protože Peťa s Madlenkou byli na návštěvě u chomutovské prababičky, jsme si to venku užívaly i ve smutně břednoucím sněhu. Jen příště bude lepší navršit na sebe něco bezpečněji nepromokavého.
***

Nepromokavá cestovní úschovna na hračky pro malou Emmu. Z kočárkoviny v sytých růžových tónech na šedém podkladu.

Velká, dvouvrstvá, na zip, vyztužená. Měla by hodně udržet a leccos vydržet.

A až jednou půjde malá slečna dvounož, tak i mini stahovací pytel na záda - na tu životně nejdůležitější hračku, která by měla být kdykoli po ruce a přístupná.

Vše ušité a předané už na podzim. Letí to.

***

A jak moc to letí jsem si znovu uvědomila dnes odpoledne. Uklízela jsem v Binčusu, našem skladu a materiální třinácté místnosti. Michalka mi dělala společnost. Povídaly jsme si a mezi řečí řešily péči o jedno z jejích mnoha miminek. Dávala ho do velkého sporťáku, krmila, přikrývala... až nakonec se na už dlouho nepoužité vozítko vyšplhala, jako že ona sama je to nemluvně. A když jsem jí tak po chodbě vozila sem a tam na procházku, zpívala ukolébavku a konejšila, že všechno je dobré a může spinkat, přešlo mi to z úsměvného okamžiku do lítosti. Že ze svých dvou skutečných miminek v tomtéž kočáru mám mrknutím oka slečny, že si spoustu okamžiků z toho bleskového letu pětilety bez fotek  a zápisků skoro nevybavuju, nebo jen zkresleně. Že se to nevrátí...

Potřebuju velkou úschovnu do úschovy.



Mým dětem

... mým milovaným neteřinkám. Šité dárky k Vánocům a, pro ty starší z jednotlivých detašovaných rodů, k narozeninám. Jak jsem polo-posedlá řádem a pravidelnostmi, tak samozřejmě kdekoho, kdo je ochotný poslouchat, zásobuju dechberoucím poznatkem, že: můj tatínek je zimní novorozeně, maminka naopak letní, my tři sestry jsme se všechny narodily v létě, všechny máme manžela narozeného v rozmezí červen-srpen, všechny máme první dceru narozenou v zimě a (zatím!) dvě z nás druhou dceru opět v létě. Prostě žádné jaro nebo podzim, žádné mezidobí.
To je, co :)?

Takže já nadoma šiju taky hlavně v létě a v zimě... Pro nedávno roční Lidunku obligátní králičí panenka a rozměrově odpovídající látkový pytel na všechny malé materiální nezbytnosti, které si v době za chvíli budoucí bude chtít stáhnout k sobě. Barevné a vzorové provedení souznící s před víc jak rokem šitými proprietami do dětského pokojíčku.

Rozárce a Františce k Ježíškovi zase stahovací zavazadla z nepromokavé kočárkoviny. Na plavání třeba. Zdánlivě po puntíku stejné, velikost a šňůrka ale mírně odlišné (stejně jako obě malé nositelky).

A protože Rozárka už zítra bude princezna přesně čtyřletá, tak ještě malinká kabelka (podle Burda střihu), na drobné tajnosti, pouťové prstýnky, zimně nutný kapesník... no, a ještě mám v záloze něco Elsového, abych nasbírala body.

A na sobotní oslavě si je všechny zase pěkně obejmu - a těm, co nejsou na tetkovské mazlení, aspoň v nestřeženém okamžiku prohrábnu vlásky.