Rozcestník

Ono to jednou muselo přijít. Ale přiznávám, že od začátku svého oesvéčé jsem čekala na nějaké (bůhvíjaké) znamení, které ze svých dvou prací - výuka Aj, či šití - mám dát přednost. Protože v celotýdenním režimu dopo učení, odpo děti a domácnost, večer a do noci šití, s konstantním spánkovým deficitem a s vesměs pracovními víkendy se dlouhodobě fungovat nedá.

Ono to jednou muselo přijít. A přišlo přesně po dvou letech, plíživě, postupně, s finální razancí. Když se člověku unaví něco na těle, slupne pilulku, nahodí náplast, něco se někam přišije a dá se v neměnném tempu fungovat dál. Když se ale unaví i hlava, žádné náplasti a tejpy jen tak nepomůžou. Je to divná bezmoc. A až nazraje doba, sepíšu si to pro své dny příští. Ale stačilo se to podchytit brzy a po následných dvou měsících bezčasí, kdy mi třeba nešlo ani číst, soustředit se, kdy jsem se učila usnout a spát, jsem se došinula na rozcestí a vybrala směr.

Do předposledního prázdninového týdne si dávám úplnou pauzu.

Od září je mou prací výuka Aj, zůstávají mi firemní kurzy + přibírám úvazek ve školství. Učení mě hrozně baví, pro svou tvárnost, proměnlivost, přímý kontakt s lidmi, je to výzva. A taky mi dává velký smysl zkoušet předat něco z toho, co vím (a to se zcela realistickým vědomím - cca 80% mé rodiny jsou učitelé:))) ) a současně se učit sama. Od září budu pracovat pouze a jedině přes den, odpoledne a večery budou patřit rodině a hlavně i mně samotné, bez konstantního pracovního "ještě musím".

Se šitím není definitivní konec. To by ani nešlo, protože mě to baví, naplňuje, je to můj koníček. A přesně do volnočasového módu, ovšem nikoli na úkor spánku, ho přesouvám. Došlo mi (nebo spíš na mě), že v jednom jediném člověku se šití jako výdělečná práce dělat opravdu nedá, protože to není jen sezení u látek a stroje, ale spousta dopisování, administrativní práce, komunikace, které zaberou skroro víc času, než toho u stroje. A na hledání někoho k sobě jsem neměla sílu, čas, ani odvahu. Navíc s tímhle "podnikáním" souvisí i spousta obchodních a marketingových taktik, které nejsou upřímné, nejsou mi úplně příjemné a nebaví mě. Stejně tak mi začala vadit určitá virtuální závislost, že postuju příspěvky, protože musím udržet pozornost, protože se musím prodat, atd., že se marně trápím "inspirováním se" mým výrobkem z mého nejbližšího okolí, že trávím spoustu času, který bych mohla a měla věnovat skutečnému a přítomnému světu, s mobilem v ruce, nebo minimálně s myšlenkami u mailů, zpráv. A taky sledováním těch magnetických lajků u příspěvků či stránky, vliv jejich přibývání a ubývaní na moji náladu byl přímý a zpětně šílený a šíleně zbytečný, ta vesmírná radost z každé pochvaly a mnohem silnější nervozita a podrážděnost, když ubyl "fanoušek". A přestože jsem pořád hrozně moc ráda za všechny, kteří mi fandí a oceňují, co dělám, ke konci už jsem většinu věcí dělala jen pod nálepkou "muset" a veškerá radost z tvorby, kterou jsem na začátku měla a chtěla mít přítomnou, byla pryč. A to je špatně. Takže od září budu šít jen a jen pro radost. Zakázky budu přijímat, ale omezeně a s tím, že doba dodání se může protáhnout na 3-4 týdny. Předvánočně bych ráda ušila pár dětských žroutů, sponkovníků, králíků, možná toaletek, ale to ukáže čas.

Uf, samotné uvědomění si, že mám možnost volby a můžu říct stačí, je ozdravné. Ale v žádném případě to uplynuné nechci zatracovat! V těch dvou letech jsem pracovně ušla velký kus cesty, zvládla fungovat bez zaměstnaneckých jistot, hodně jsem se naučila (a mám se ještě hodně co učit, o sobě především). Nejsem stroj a mám své limity (no, tohle poznání potřebuju asi nejvíc zpracovat); nelze dělat všechno sám; je nutné odpočívat, mít svůj čas na koníčky, zážitky, přátele nebo jen třeba pouhopouhé lelky; "ne" do slovníku patří a je třeba naučit se ho používat; není nutné, oprava: není možné, být stoprocentní na všech frontách. A především, chci-li něco nebo někoho měnit, musím začít sama u sebe.

Bude to dlouhá, pomalá cesta, ale věřím ve správný směr.

Moje staronová pracovna - šití přesunuto na místa s horším dosahem, uklizeno, roztřízeno a symbolicky čistý stůl pro nové věci příští. A na zdi konečně pověšena originální litografie od mé milované by myyna... "Můj svět", trochu vykolejený, s přesahy, ale můj.

Letošku, ahoj!

Věřím na změny letopočtu, letos obzvlášť intenzivně.
Jsem ráda, že letošní rok končí.
Mě dosahující první vážnější kotrmelce v nejužší rodinné konstelaci, první vážné vnitřní zhodnocování co, jestli a jak dál; vážné nehody mých blízkých; stále trvající boj jedné z mých nejbližších kamarádek se zákeřnou nemocí...krom posledního všechno nakonec vlastně dopadlo dobře, jen přetrvával takový ten pocit, kdy něco chvíli co chvíli chytne člověka pod krkem, chvilkové bezdeché kopání nohama ve vzduchu, pak chvilkově pevná zem, nádech a znovu dokola totéž a člověk podvědomě čeká, co ještě.

A to jsem si sem tak moc chtěla psát ty krásné a důležité věci, a že jich bylo spousta. Vůbec mi to nešlo, tak aspoň ve zkratce teď.

      Madlenčin první skautský tábor - přes úvodní slzičky zvládla svůj samostatný týden v šesti letech krásně, pro mě nejpomaleji ubíhající minuty, hodiny, dny v životě. Ona vůbec během letoška neuvěřitelně povyrostla, vyspěla, srovnala se. Každodenní přešlapy se smrskly třeba na týdenní, roste z ní slečna, sice s hlavnou plou bláznivých nápadů v imaginárních oblacích, ale už se nám občas podaří i rozumové spojení v rodičovských nížinách. První školní den, školní pololetí. Nevěřila jsem, že ten režim bude s nástupem školní docházky pro celou rodinu taková změna, ale je - mimimálně logisticky. Madlenčin nástup do ZUŠ na flétničku a, dovolí-li zoubky, později na jí vybranou trumpetu. Je to zvláštní pocit a zároveň moc hezký pocit, když do té samé instituce (provztekané, prosmáté, méně i více ladící... a v závěru místa, kde jsme se s mužem v orchestru/junior big bandu seznámili) najednou chodí vlastní dítko. 

      Michalčin rok byl dlouho a toužebně očekávaným přerodem s dost vypjatého období vzdoru s nevypočitatelnými záchvaty vzteku několikrát denně do běžné vzteklosti dané povahou (v určitých ohledech jsme si tolik podobné. Michalinčino postupné osamostatňování a její vnitří přerod z malé holky na slečnu, sama v tom ještě nemá úplně jasno, ale už se to klube. První školkový rok, kdy už není spolu s velkou ségrou, dost jí ze začátku chyběla, dost slziček proběhlo, ale zvládla to a další její osobní dobrá cesta... a jakou má radost z chození do vlastních kroužků. 

      U mě osobně krásný jarní výlet s mými třemi gráciemi z výšky do Budapeště (o tom tu mám, myslím, někde článek ve stavu konceptu). Radost z učení v kurzech a obrovského štěstí na skvělé lidi v nich - hodně mě obohacují. Mé šití hezky povyrostlo, před Vánoci až do pocitu, že na jednoho člověka je toho pár metrů nad hlavu. Jsem ráda a jsem hrdá. A taky krásná rodinná letní dovolená na klidném místě našeho milovaného Řecka - minimum turistů, maximum odpočinku.

A teď ty nejpohodovější a nejzasněženější vánoční svátky a konec roku, co pamatuju. Naše Offka v horách té speciální náladě a pro mě vnitřnímu zklidnění pomohla snad úplně nejvíc. A taky jsem si uvědomila, že je to byly za posleních 7 let první opravdu sváteční Vánoce, první sváteční Štědrý den, kdy jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou vlnu a potřeby jednotlivců se daly sladit na stejný čas...

A venku teď zase a pořádně sněží a krb a světýlka a zklidněné děti... dohromady nejlepší podoba mého druhého nejoblíbenějšího ročního období. Je mi útulno na duši a do nového ročního odečítání si přeji (zcela bez předsevzetí):

přenést a udržet si tenhle pocit,

pochopit význam toho letošního smýkání,

poučit se, zkusit to jinak a líp,

zklidnit se, 

a hlavně být - jen tak, tady a teď, být pro své blízké, pro sebe

Děkuji!

Takže, letošku ahoj a Pf 2019

Instantní obraz

... takže hlásím, že jsem úplný trdlo a v minulém článku jsem hrozně kecala.

Já totiž Instagram mám a mám ho už víc zhruba šest (6!) let. Jen jsem ho od založení profilu ani jednou nepoužila a úplně na něj zapomněla, jelikož mi nijak nechyběl. A i to sem tam upozornění na facebooku, že mě někdo sleduje na instagramu jsem považovala za hloupost, případně za nějakou reklamní udičku. No, nejsem já esencí ... "kdovíčeho". 

Každopádně znovuobjevení profilu proběhlo v neděli o půl jedné ráno, kdy jsem si Instagram u sklenky červeného (je podzim) a po několika předcházejících rozhovorech o moderní nezbytnosti téhle sociální sítě zadala do vyhledávače. A ona na mě vykoukla moje fotka s desetiměsíční Madlenkou v náručí, dvacet dva sledujících a nepopsaný list. Tak jsem si rovnou a na první dobrou změnila tu profilovku a uživatelské jméno a celý sváteční den pobaveně dávala k dobru historku, jak jsem sama sebe usvědčila z nevědomé lži.

Od teď mě tedy instantně najdete pod srsnovky ... a až časem pořádně pochopím, jak to všechno funguje, tak tam určitě začnu sypat jeden obrázek za druhým. Pro začátek aspoň ten s natrhanou nejkrásnější podzimní kytkou z maminčiny zahrady, ať se to všechno pěkně propojí, zacyklí. 

Protože jsem v obraze.

Doba klidová

Moc jsem to po hektickém podzimu a  bláznivých prvních třech prosincových týdnech, plných přenášených nemocí, rušení a nahrazování hodin angličtiny, chystání Mikuláše a medvědí narozeninové oslavy Madlenky (u nás se obojí jede ve velkém, ale zvlášť za slavení v nejbližším celorodinném kruhu, kdy se nás při dobré konstelaci může doma sejít už plných 20 "kousků", jsem strašně ráda), balení dárků a odškrtávání ze sepsané role úkolů potřebovala. Přepnout na úsporný režim, odpočívat, myslet jinak a na něco jiného, odjet vidět sníh a vrátit se domů... Ale ze všeho nejdřív chvíli v uklizeném prostoru koukat na naši tradiční vánoční výzdobu a ladit hlavu na svátky.

Mám naši Ruinu strašně ráda. Už v době, kdy jsme si tento maloměstský dům z roku 1897 byli s mužem (a tehdy ještě nezjištěnou Madlenkou) obhlédnout a kdy plně otpovídal tomuhle srdečně pejorativnímu pojmenování, jsem měla takový ten poklidný a ujišťující pocit, který se ale blbě vysvětluje, prostě že jsem tu musela žít celý život, že tady můžu být a jsem doma. No, a tak se už pátým rokem (někdy až otravně úzkostlivě) snažím udržet krásnu volného velkého prostoru a klidných, neutrálních tónů... ve věčném boji s hýřivostí barev dětských hraček, pořád kompromis a úhybné manévry, no :). Třeba letos jsme vánoční stromeček zdobili ještě před odjezdem na hory, aby se po příjezdu třiadvacátého v podvečer dalo jen usednout na pohovku, nalít víno a zkouknout Love Actually (což je pro mě začátek Vánoc, a taky trochu nostalgie po naší svatbě - stejné překvapení jsme  od sourozenců a našich kamarádů z orchestru a big bandu dostali i my). Zdobení ještě víc v režii holčiček. Miška se zodpovědně zapojila hned od začátku, Madlenka tradičně přišla až v poslední třetině a s jedním okem na pohádce hodnotila dosavadní průběh a aktivně za Míšina důrazného nééé navrhovala/uskutečňovala změny. Lehce jsem trnula, co všechno na ten krásný jehličnan navěsí, ale výběr ozdob měly bílý a pastelový, tak to můj systematický a řádem postižený mozek snášel dobře. I ty na dne krabice objevené zlaté vlasy děda Vševěda (nevím, jak se těm třpytivým ocáskům normálně říká). Jen když Michalka iniciativně přinesla ostře růžové boa z jejich kostymérny a Madlenka červené cosi, nechala jsem s lehkým důrazem dopadnout své mateřské poslední slovo, no.

Výzdobou v kteroukoli roční dobu jsou pro mě světýlka, spousta teplého světla. Hvězda z IKEA dostala své místo až letos po odumřelé závěsné kokedamě, ale stluší jí to tam. Světýlka na baterky na věncích, světýlka v ošatkách a miskách, spousta svíček. Doplňková barva tmavé zeleně, do milované aromalampy od oblíbené Ema Mamisu badyán, hřebíček a skořice plovoucí ve vodě (takový svařák na čichanou). A nejoblíbenější zimní "vazba" do vázy  - ruscus spolu s nevěstiným závojem, není pro mě nic vánočnějšího, u ničeho jiného se na mě prodavačky u nás v květinářství netváří tak pochybovačně. Tradiční adventní strom v jídelně, ať můžou dítka s lehkých utrpením počítat jak dlouho ještě do Ježíška (letos poprvé přišla Madlenka s otázkou, jestli ten Ježíšek nejsme náhodou my - ještě jsme to argumentačně/logisticky/strategicky ustáli, ale dávám tomu rok, maximálně dva...a, přiznávám, bude mi toho konečného odhalení smutno, dálší nevratný krok k velké holce).

A letošní novinky. Prvním je svícen, který jsem si přivezla z ostravského Meat Design. Zažil své vtipné uvedení do společnosti, kdy jsem plná nadšení večer po příjezdu hlásila svému z podstaty racionálnímu muži, že jsem sehnala adventní věnec. Po vybalení se mi (nikoli nečekaně) dostalo pohledu, pod kterým klasicky mládnu do první dekády. Po dohodě, že tomu budeme spíš říkat svícen, než ten čtyřhranný věnec byly obě karmy v rovnováze a milý držák na svíčky mohl začít odpočítavat adventní neděle (a navíc nám hezky kopíruje opěrky židlí :)) ). Druhou novinkou keramický strom na čajovou svíčku. S výškou kolem 40 cm není žádné cudné tintítko, ale láska na první pohled a horký adept na celoroční svícení.

Tolik exkurze do výzdoby. 

***

Před Vánoci ještě teď už tradiční odjezd do rakouských Alp. Katschberg se nám osvědčil. Pro děti i po oddechu a liduprázdných, zasněžených svazích lačnící dospělé skvělé místo. Pro mě osobně potřebná pauza od povinností, seznamů úkolů, vatření, uklízení, vnucovanému tlaku na vánoční přípravu a náladu. Letos - teda vlastně vloni- to mělo pár kritických okamžiků, ale zvládli jsme je a za tento model bych ráda přimluvila i letos. Madlenka už s námi sjela i pár párkilometrových červených, na modrých svazích pomalu rovná nožky do paralelu, mám z ní radost a ještě větší radost mám z jejího nadšení pro sjíždění. Michalka není povahou takový kamikadze, takže tady začínáme vožením s tátou a jištěnými dojezdy o samotě (zbytek, sáňky, sněhuláci, horká čokoláda, prostě nepřepálit začátek). Ale přijde mi, že jak vidí jezdit nás všechny ostatní, bude to i s jejím vrozeným opatrnictvím dobré. Strašně moc se těším, až budeme brázdit svahy jako kachní rodina.

Ježíšek a vánoční svátky se vydařili, i když některé okamžiky máme v plánu pro příště zkorigovat a víc učit děti (a možná i malinko prarodiče), že Vánoce nejsou jen a pouze (jestli vůbec) o dárcích, že to důležité je rodinná přítomnost... A závěr roku na naší ostružinské chatě, dvakrát s dvěma skupinami lidí, které mám tu čest a štěstí považovat za přátele, v pospolitosti, kdy utřete nudli u nosu nebo podáte občerstvení kterémukoli probíhajícímu dítěti, kdy není jedno, čí dítě vám zrovna po hlavě slítlo z přespříliš příkrých schodů (naštěstí všechno dobře dopadlo, uf a třikrát uf)...

***

Takže na závěr tohoto celého elaborátu (si) moc přeju, aby celý příští rok byl tak podnětný, tak plný výzev, překážek, obtíží... a jejich úspěšného konečného zdolání, tak láskyplný, plný důležitých věcí... zkrátka naplněný, jako ten se sedmnáctkou na konci... pro nás pro všechny.

***

A úplně pod čarou - těším se, až si hned zítra stoupnu před tabuli, až hned jak to půjde zapnu šicí stroj. Až budu mít pracovní odstup od svátečním cukrem poblázněné Madlenky a obdobím vzdoru zmítané Mišky. Rovnováha zase jinak:).

Jesenická

Oddechnutí. Překvapivě klidný víkendový výlet.

Až na jeden vyhrocený ranní výstup při snídani s Madlenkou (ujely mi nervy...pokolikáté už za poslední dobu?... bylo mi pak stydno, hodně, a tak smutně těžko, ze sebe nejvíc).

Ale jinak to krásné počasí kopírovalo naše rozpoložení. Dobře bylo, dohromady, spolu.

A zmrzlina.

A pištivé okoušení vody v lázeňském balneo parku.

A kolonáda se stromy, které pamatuju z doby prázdnin u jesenické babičky, které pamatují mě. Trochu nostalgie, že se čas sune pořád vpřed, a trochu údiv, že už se otáčím zpět do vzpomínek.

A radost nad opravenými budovami a vkusně upraveným okolím, v letním světle ještě o kus veselejším. A taky příjemný pocit z úsměvů kolemjdoucích, protože povětšinou tady a teď nikam nespěchají, v tohle sobotní dopoledne jsou ochotni i oni ve svých vyšších než dětských letech dovádivě sedět na otáčivých lavičkách, otáčet se za sluncem.

Odpolední hodinka na koupališti. Musela jsem se tam jít znovu podívat. Zase vzpomínky. Všechno je na svém místě, vůně, zvuky, betonové schody, kamenné zídky, ledová voda, jen k opraveným bazénům přibyly tobogány, dětské atrakce. Michalku jsme z brouzdaliště tahali domů násilím, tak moc se jí svět nesterilně veřejných vodních ploch líbil.

A cesta zpátky. Nucené objížďky, které tak nějak nevadily. Pusté Žibřidovice, Žárová a bůhví kolik vesniček před i po mi ještě vypadlo z paměti. Kousek kraje mezi kopci, lesy a loukami, který vůbec neznám. A přitom je tak blízko od nás, krásný. Když jsem očima zamyšleně přejížděla ten vlnitý výhled, napůl ve slunci, napůl zastíněný, na chvilku mě kacířsky napadlo, proč vlastně bydlíme v centru, na hradbách, s malým oploceným dvorkem, když tady by šlo tak lehce utíkat. Ale byla to jen chvilka, vím kde jsem doma, ráda.

Kááávu

Pojď kááávu... byla jednou z Miščiných prvních vět. Používaná je stále, postupně doplňovaná o lákající pohyb malou ručkou a andělský výraz ve tvářičce.

Káva u nás (u mě) teče ve velkém. Bez kávy jsem snesitelná jen napůl. S vůní ranní kávy teprve začíná den. Káva zahání noční můry, bolení brzkého vstávání i únavu z dne teprve napůl. Káva je tichý osobní rituál i společenské povídání. Káva je zklidnění a blízkost.

Michalka to všechno, zdá se, chápe. Michalka dostala začátkem minulého měsíce k narozeninám svůj vlastní kávovar. Našla jsem jen asi tři typy těchto přístrojů v dřevěném provedení. První byl příliš barevný, druhý vyprodaný a ten třetí máme.

Zařízení je to malé, skladné, snadno obsluhovatelné dvouletou kavárnicí. Dle přání uvaří kávu kominickou i naředěnou smetanou, díky výběru ze tří kapslí a dvojstupňovému tlaku. Vaří se u nás do latté sklenic i keramických ristretto hrníčků. Kdo libo cukr, jeho jest. Zamíchat i zatřepat možno. Vypít s náležitým ááách je nutným uctěním hostitelky.

***

Tohle je zatím káva Michalčina dětství. Já si zase ze svého dávno nedávného věku pamatuju vůni turka, který signalizoval objemem hrnků stanovený čas, kdy jsme my, děti, měly vyklidit pole a požadavky a potřeby omezit na nutné minimum. Po víkendovém obědě, při návštěvách dospělých, při našich návštěvách u dospělých. Určitě jsme to bezezbytku nedodržovaly, určitě nás to maličko štvalo. A I.P. Pavlov by měl určitě radost. Protože dodnes, když někde náhodou ucítím vůni louhujících se pomletých kávových zrnek, čekám i ve svých teď už čtyřiatřiceti pobídnutí k běžte si hrát.

***

A dnes jsem jako krásné překvapení dostala od svého muže ještě poukaz na kurz pro baristy. Moc se těším. Půjdu si hrát - s kávou :).