neděle 28. srpna 2016

Jesenická


Oddechnutí. Překvapivě klidný víkendový výlet.
Až na jeden vyhrocený ranní výstup při snídani s Madlenkou (ujely mi nervy...pokolikáté už za poslední dobu?... bylo mi pak stydno, hodně, a tak smutně těžko, ze sebe nejvíc).
Ale jinak to krásné počasí kopírovalo naše rozpoložení. Dobře bylo, dohromady, spolu.

A zmrzlina.
A pištivé okoušení vody v lázeňském balneo parku.
A kolonáda se stromy, které pamatuju z doby prázdnin u jesenické babičky, které pamatují mě. Trochu nostalgie, že se čas sune pořád vpřed, a trochu údiv, že už se otáčím zpět do vzpomínek.
A radost nad opravenými budovami a vkusně upraveným okolím, v letním světle ještě o kus veselejším. A taky příjemný pocit z úsměvů kolemjdoucích, protože povětšinou tady a teď nikam nespěchají, v tohle sobotní dopoledne jsou ochotni i oni ve svých vyšších než dětských letech dovádivě sedět na otáčivých lavičkách, otáčet se za sluncem.
Odpolední hodinka na koupališti. Musela jsem se tam jít znovu podívat. Zase vzpomínky. Všechno je na svém místě, vůně, zvuky, betonové schody, kamenné zídky, ledová voda, jen k opraveným bazénům přibyly tobogány, dětské atrakce. Michalku jsme z brouzdaliště tahali domů násilím, tak moc se jí svět nesterilně veřejných vodních ploch líbil.

A cesta zpátky. Nucené objížďky, které tak nějak nevadily. Pusté Žibřidovice, Žárová a bůhví kolik vesniček před i po mi ještě vypadlo z paměti. Kousek kraje mezi kopci, lesy a loukami, který vůbec neznám. A přitom je tak blízko od nás, krásný. Když jsem očima zamyšleně přejížděla ten vlnitý výhled, napůl ve slunci, napůl zastíněný, na chvilku mě kacířsky napadlo, proč vlastně bydlíme v centru, na hradbách, s malým oploceným dvorkem, když tady by šlo tak lehce utíkat. Ale byla to jen chvilka, vím kde jsem doma, ráda.

Žádné komentáře:

Okomentovat