pondělí 22. srpna 2016

Z postýlky

V pátek se Michalka přesunula z dětské postýlky do vlastní velké.
Po pár testovacích skocích a parakotoulech ji bez protestů vzala za svou, žádné narušení samostatného usínání po ukolébavce. Jsem za to moc ráda.
O víkendu jsem začala pracovat na mantinelu na stěnu. Vůči Míšině tělíčku působí rozměry postele 120x200 jak přistávací dráha, potisk látky motivem už dříve vyzkoušených obláčků je tak docela tematický.
 
Amatérský tisk:
barva na textil - poučena loňskými nezdary jsem se nenechala zmást dotazem paní prodavačky, jestli budu tisknout na světlou nebo na tmavou látku, a rovnou brala bílou na tmavé tkaniny. Přijde mi, že jsou o něco hustší, lépe drží na tiskátku a látku pokryjí rovnoměrněji. Taky jsem zjistila, že úplně nejhladší práci a výsledek umožní už pár měsíců (v pevném uzavření) uleželá, dříve použitá barva, mírnou zatuhlost napraví pár kapek barvy pro požadovaný odstín (viz ty růžové obláčky).
 
tiskátko - postupem pokus omyl jsem dobrala k šabloně vystřižené z moosgummi, která kombinaci mého temperamentu a zručnosti vyhovuje úplně nejlíp (brambory, houbičky na nádobí a spol. se mnou nespolupracují už od třetí třídy ZŠ). Tohle je klasická pěnovka dostupná ve všech papírnictvích/výtvarných potřebách, tlustší variantu, která by byla ještě o příslušné milimetry lepší, se mi u nás nepodařilo sehnat. Motiv nalepený na rovné přesnídávkové skleničce ještě z loňského příkrmového období. Velikost je tak akorát, abych byla schopná jakžtakž trefit polohu obláčku a mohla použít potřebnou přítlačnou sílu.
 
 
Madlenka má za svou stejně velkou postelí mantinel s našitými motýlky (znovu tematicky). Sama je s ním spokojená (nekomentuje), ale já kolem něj chodím a jedna zvolená látka mi pořád brnká na nervy, není to prostě ono. Takže až bude po prázdninách víc času, pustím se do tisku i pro ni.
 
***
Přes hladký průběh jsem ten páteční večer měla trochu stažený krk. Bylo mi smutno. Jako kdyby se tímhle malým přestupem definitivně lámaly dva věky - z miminka máme velkou i druhou holku. No, a taky to bylo poprvé, co mi bylo líto, že nějakou věc po dětech dáváme pryč. U kojeneckých oblečků jsem to vůbec nezažila, jeden dva s citovým vztahem jsem si schovala, zbylých devadesát devět celých devět procent jsem s klidným srdcem posílala dál. Myslím, že to bylo i díky rychlosti, s jakou ta naše miminka z hadříků vyrůstala, něco na sobě ani nikdy neměla. Kolem téhle konkrétní postýlky jsem ale chodila bez přestávky téměř pět let. Takové stabilní a tiché potvrzení, že fakt máme naše vlastní malé děti.
 
Peťův první otcovský IKEA projekt ještě na bytě. Já, focena v předvečer Madlenčina narození, jsem přes 23 kila nadváhy a 4,700 kila života uvnitř břicha neviděla ani na špičku Peťových jedenáctek. Takový otisk z dávno nedávného minula.
 
Odteď už jen potvrzování ve velkém.

Žádné komentáře:

Okomentovat