středa 10. srpna 2016

Faktura

Říkám si, jaké by to bylo, kdyby mi najednou přišla faktura za všechno mé prožité štěstí.
Říkám si, kolik by to bylo.
Přitom by se ve skutečnosti nesčítaly žádné euforické pocity, ale jen (ne)obyčejná spokojenost s daným stavem věcí.
***
Jako se to stalo hlavní postavě útlé knížky od švédského herce/dramatika/spisovatele Jonase Karlssona. Astronomická částka vypočítaná pro člověka neurčeného věku, nezáživného sociálního postavení, z aktuálního pohledu nezajímavého života. Ale...
Knížky, která mě v knihkupectví zaujala přední a zadní stranou přebalu. Zlehka psaná, rychle přečtená a i přes zkratkovitý závěr pro mě rozvaha na delší účetní období.


***
Nádherné pondělí v Praze. Procházky, pomalé a tiché sama se sebou, objevené ulice Letné, plný kufr krásných věcí a hlavně hlavní podvečerní setkání s kamarádkami. Mými milovanými gráciemi ještě z dob vysoké. Jsme čtyři, čtyři teď už s různě ubíhajícími životy, zkušenostmi, prožitky. Ale i když se teď všechny pospolu vidíme jen zřídka, setkání a rozhovory navazují a plynou, jako kdybychom si řekly ahoj včerejší večer. Takového to přátelství, kdy jsem obnaženě přijímána, nemusím si na nic hrát, kdy jsem v bezpečí se svým přeháněním i nejistotami. Kdy je mi jednoduše lidsky dobře. Účet roste geometrickou řadou.
A pak je úterý zpět. A ve středeční poledne už za rohem šatny tajně brečím. Protože to letošní léto se svými nejdůležitějšími nějak neumím, nejde mi, nezvládám. Převleky za všesnášející maminku nefungují. Trošku se lituju a hodně (nejen) na sebe se vztekám, znovu a zas se v tom topím... Účet se poměrově tenčí.
A nakonec mi do toho skočí odpolední společná stavba vláčkodráhy, všestranné vítězství v házení míčem do výšky, vodovkami umazané tváře, smích, dětská pohlazení a pusy. A i když ve všem pořád dost plavu, jsem znovu tam, kde mám být. Na své určitě vysoké dlužné částce.

Žádné komentáře:

Okomentovat