pondělí 30. listopadu 2015

Adventní strom

Adventní strom připraven.
Výrobek od dědečka. Premiéru měl vloni a radost bude určitě dělat ještě hodně následujících let. Číslice už nějakou dobu visí a Madlenka každé ráno chodí kontrolovat, jestli "konečně". Zítra se dočká a já se strašně moc těším na ty obrovské oči a očividné nadšení.

Pod každým číslem bude ještě papírový sáček s drobností pro obě holky. Sponky, gumičky, malé pastelky, vykrajovátka na cukroví nebo plastelínu, "dinovitamíny", figurky (některé tajně recykluju z Madlenčiných zapomenutých zásob, loni mi to prošlo, tak uvidím), pouťové prstýnky, háčkovaní andělíčci, ozdůbky na stromeček a asi jen ve čtyřech malá sladkost, protože nejsem úplně zastáncem předvánočního sacharidového šílenství a od babiček bude čokoládová nadílka určitě víc než uspokojující. A taky krásné adventní úkoly od Jany Z lesa (díky, Peti, za připomenutí), loňský je ke stažení tady a letošní tu
Jen tentokrát nebudou ty sáčky viset všechny najednou. Michalka je ve stádiu "hraboše", a taky si za stromem udělala nenápadnou schovku, takže třeba vaření oběda na sebe "prokukáme". Z důvodu bezpečnosti a utajení se proto každé ráno objeví jeden balíček. Což je svým způsobe hezké udržování napětí "objeví se-neobjeví".

 Jako adventní strom se vlastně může počítat i třešeň. Několik větviček utržených o víkendu, protože já už a holky ještě ten barborkový test nepotřebujeme.
A taky světýlka, zas a znovu a všude.

čtvrtek 26. listopadu 2015

Nadílka

Když dojde na hračky, je to u mě vždycky nadělení.
Situace je o to vážnější, když osobně vtrhu do tak parádních hračkářství, jako Hračkotéka nebo Hugo chodí bos. V e-shopu se mi docela daří ty obrázky z nákupního košíku promazávat. Držet ovšem vybranou věc v ruce ve většině případů znamená nepustit, v ataku šílenství skládat další a další na pult, až se nakonec na mě paní prodavačka zeširoka usmívá, já se usmívám na ni, a doufám, že úsměvem budou zářit děti naše i našich blízkých.
 
Pro někoho je nákup nových hraček spíš zbytečnost, která má nejistou návratnost a krátkodobou využitelnost, a je fakt, že leckdy - hlavně těm mladším - stačí k úplné spokojenosti třeba plastové krabičky a vařečka. Na druhou stranu nejsou hračky jako hračky. Těm prvoplánovým, dokonalým a hlavně plastovým se snažím vyhýbat (i když i letos nějaká pod stromek samozřejmě pronikne, pravděpodobně nejostřejší lokty bude mít "barbííína Elsa"). Každopádně do svého nej výběru je neřadím.



Co do něj ale jednoznačně a každoročně patří jsou věci od Djeco. Protože materiál, protože ilustrace, protože kreativní. Puzzle duo máme ověřeno léty, dětskými slinami i neohrabanými prstíky, jejich tvrdý papír vydrží opravdu hodně, takže další do řady - pro Mišku. Majda už začíná být herní parťák, kterému při dostatečném přísunu oslavovaných vítězství vydrží herní zápal poměrně dlouho. Velké puzzle už rozbalil nedávný zápal plicní, pod smrčkem tak dojde jen na sadu tří her (pexeso, domino a "pamatovací" hra). A pak něco pro děti kamarádek - pro trochu tvoření a hodně zábavy.
 

Rodinný plánovač je můj loňský objev. Při počtu tři a více rodinných členů a násobném množství aktivit už je kolonka pro každého člena domácnosti téměř nutností. Množiny od Jany Nachlingerové jsou pobídkou pro dětské rozoumky a pastvou pro oči pro všechny přísedící. Nebo je možné bádat, kouzlit a objevovat - je-li ovšem vědci méně než 100, ale i pak to, myslím, může jít. Kouzlit se dá i pastelkami a barvami (a jak to někteří umí!), tak proč si nevyčarovat opravdické a světově i historicky unikátní leporelo.
Něco málo z knížek, protože většinou po jejich koupi nevydržím čekat, a tak je průběžně vytahuju jako Pokustón králíky. Můj malý svět je nádherná knížka pro nejmenší. Madlenka ji dostala od kamarádky a svého rok a půlletého času jí naprosto propadla. Chvilkami jsem tuhle naučnou knihu neměla ráda, protože prohlížení několikrát denně a nejlépe s majitelkou na nočníku zdál se mi jako poněkud podivný způsob předloňského léta... Tu nejmenší knížku, Kočička z kávové pěny, je možné brát i jako úlitbu kávomilných maminek i přípravu budoucích kavárníků. Číslo Rakety pro zvídavé kluky (na Madlenku je tam, bohužel, moc málo princezen). No a Rudolf Karolíny Strykové, ten se mi prostě jen moc líbil (takový bodrý intelektuál) a s vědomím prozatímní bezcílnosti jsem ho vzala.


Pak trochu retra a snahy fouknout kousek vlastního dětství na své potomky. Na plechové bábovičky jsem si myslela od založení pískoviště na dvorku. Po indiánské kánoi toužím od doby, kdy jsem tu svou vlastní při plavbě v bozéňovském kaňonu píchla. A tohle leporelo, to je zase jedna z prvních čtecích vzpomínek... ach ach a dojaté pousmání.


Nebo dřevo. Hodně dřeva, v pestrých barvách i umírněné přírodnosti. Sršníci mají k včelím úlům vztah, a tady se navíc bude cvičit jemná motorika a barvocit. Ovečka je skládanková výzva pro malé i větší, a až holky omrzí, stane se neoddělitelnou součástí adventní a velikonoční výzdoby, tak je pěkná. Noemova archa je zase výzva pro trpělivost a zručnost... a popluje o vánoční stromek dál.


A zlatý hřeb mého nadšení. Madlenka už základy finanční gramotnosti potřebuje jako prasátko drbání. Potřebuje Prasečí banku. Nádherně zpracovanou, vtipnou s geniálním způsobem výběru obsahu - prostě se jen čuníkovi zakroutí krkem, nic se nerozbíjí, nic se neřeže, nic se neničí. Prasátko máme i pro Mišku (co kdyby za pár let náhodou nebylo), ale dostane ho až jako dekoraci do jejího budoucího dětského pokojíčku.
 
 
 
Nadílce a jemnému vnucování mateřského vkusu nevinným potomkům hurá, zdar a třikrát sláva!
 
***
 
I když mám teda pocit, že letos na plné štědrovečerní čáře vyhrají u Mišky večeře a u Madlenky ta divná Disney barbína... :)

Herní

... koutek pro Michalku.
 
Denní postýlku jsme poslali o miminko dál, tak bylo potřeba vymyslet něco na tu spoustu různorodých hraček. Plastové krabice mi přišly nevzhledné, u papírových pytlů, které se mi líbí moc a chvíli jsem o nich uvažovala jako o horkém kandidátovi, mě nakonec odradila zákonitá nepřehlednost.
 
Vyřešila to botníková lavice z IKEA, kterou jsme původně koupili jako doplněk k té stávající v předsíni. Na hračky nejlépe posloužily úložné boxy (ponožky moje a holek jsou dočasně vydány na pospas lichožroutům). Jsou neprůhledné, takže trvale udržitelný mišmaš obsahu pořád vypadá docela uklizeně. Nakonec jsem na boční stranu přivázala textilní košík. Šila jsem ho loni jako závěsné úložiště pro Miščiny dudlíky a další neustále hledané pidi věci. Teď je z něj důstojná mobilní knihovnička.
 
Zrecyklováno, smontováno, zabydleno. Mám radost a Miška svou novou herní plochou taky nepohrdá.


Dřív jsem měla (poměrně naivní) představu, že půjde levou zadní oddělit dětské hračky, pastelky, plastelíny a "všechnytyvěcicosseboutiminilidéfurttahají" a zachovat uspořádané prostředí důstojné dospělého. Samozřejmě to dopadlo přesně obráceně a dětský element se plíživě roztáhl do všech místností, až zůstala jen ložnice, jako poslední bašta výlučného světa rodičů. "Herní koutek" je v kuchyni, v obyváku, v pracovně, v koupelně i v hostinském pokoji. Michalka roznáší a přemísťuje, Madlenčina dílka dáváme pravidelně "na výstavu". A ono je to vlastně strašně fajn. Ráda koukám, jak si holky tvoří své světy a jak se tu i tam zabydlují. A přestože občas soptím při marné snaze dát tomu nějaký řád, je to všechno znamení, že v našem domě žijeme společně, rovnocenně, nesterilně, jako rodina.

středa 25. listopadu 2015

Advent

Mám moc ráda tento čas očekávání, sváteční nálady, pokojného rozjímání.
Oproti předchozím letům se snažím uklízet si víc v sobě, než hekticky honit kdejaké smítko a šmouhu na okenní tabuli. Předchozí roky jsem měla pocit, že bych mohla předvánočnímu shonu (protože já to vždycky potřebovala mít tip ťop vypulírované a sladěné) uniknout jedině odjezdem někam do hor, do zahraničí. Jenže to by pro mě zase nebyly Vánoce.
Proto si letos slibuju soustředit se jen na to podstatné a víc si užívat holčiček a společnosti lidí, kteří jsou pro mě důležití. A těším se i na naše malé rodinné rituály, jako třeba ověšení adventního stromu (Madlence jsme vysvětlili, že jestli se na něm prvního prosince objeví dárečky, znamená to, že k nám určitě dorazí opravdický Mikuláš, tak teď každé ráno kontroluje strom i datum); počítání sýkorek, co si k nám lítají na semínka; výběr vánočního stromku, který každoročně kupujeme společně  po Majdiných narozeninách a rovnou ho i zdobíme, ať je to těšení ještě intenzivnější; pozdravení a podarování prababiček a pradědečků, kteří už s námi nejsou, nakresleným obrázkem a zapálením svíčky; stavění dřevěného betlému po prastrýci u našich (když tak koukám ven, lov mechu už by měl pomalu začít, ať stačí pořádně proschnout); olomoucké vánoční trhy, na kterých každoročně koupíme novou ozdůbku na stromek ... a ještě a ještě...


Ale i když tentokrát nebudu třeba umývat zasklené plochy (máme jich příliš moc), nahánět pavoučí muže v rozích (nějaký by se určitě našel) nebo prát záclony (vlastně nemáme žádné), jednu věc rozhodně neopomenu a zálibně se v ní vyžívám. Dekorace. Na červeň a zlato mě moc neužije, takže jednoduché věnce, andělé ze dřeva a sádry, jemný perleťový třpyt a spousta světýlek. Každý rok dokupuju nové ( bílé a čiré LED světelné řetězy z Kiku na tužkové baterie jsou nej) a pořád jich není dost. Proto když pondělkem začal adventní čas a moje angína se rozhodla dát na ústup, vybalila jsem krabice, uvařila si čaj, pustila valašské koledy a roznášela, rozvěšovala, rozsvěcovala. A bylo mi tak hezky.
Tak ať je ten letošní advent prožitý, voňavý a plný světla.

pondělí 23. listopadu 2015

Muzeum jinak

Konečně po delší době zase něco krásného, účelného a poučného zároveň. Muzejní zážitek jinak. Na to, že máme Pradědovo dětské muzeum coby nás přes kopec přehodili, zajeli jsme tam prvně teprve minulé sváteční úterý.
Citlivě zrekonstruované vesnické stavení, úžasný světlý interiér, naprostá většina předmětů ze dřeva, plechu, látek, přírodnin. Vlastně ani nevím, jestli jsem tam narazila na něco echt plastového. 
V horním poschodí si pohrají a hravou formou se poučí o Jesenicku dítka širokého věkového spektra. Batolata mají svou speciální ohrádku (v ní jsem strávila poměrně dost času, a to nejen kvůli doprovázení Míšky).
V přízemí prosklená kuchyně s dobrotami za zlaťáky a několik dalších tajemných a hracích prostor.
Holky byly i po skoro dvou hodinách stále herně zapálené a nadšené do objevování. Já byla nadšená kromě všeho výše ještě z opravdu vtipných úložných prostor v "šatně" a žárovkového svítidla nad schody (tenhle nápad k nám musím nějak propašovat).
Jen jedna věc mě mrzela. Trochu (kecám, vlastně docela dost) mi vadil styl "lítej a nič" některých ratolestí, nebo přesněji řečeno jeho totální ignorace příslušnými rodiči. Přestože majitelé milou formou prosí v pravidlech muzea rodiče, aby dětem pomáhali uklízet "exponáty" (a že je opravdu úplně všechno k ochytání, ozkoušení, ohraní), když jsme přišli, nebyl jeden jediný domek aspoň zdánlivě kompletní, místo výstavy filcových hub byly na poličkách třeba polorozbité květináčky levandulí, kostky a propriety se pomíchaně válely všude kolem, nějaký klučina bez skrupulí narážel nádherných plechovým odrážedlem ve tvaru retroauťáku do zdi, po úžasných originál montessori hračkách se klidně šlapalo... a rodiče vesměs seděli, četli noviny, nebo se tvářili, že jich se to vlastně tolik netýká. Nevím, možná to bylo tím, že po poledni a v upršený volný den tam bylo poměrně hodně lidí, takže uklízení a mírný dohled se mohl zdát jako sisyfovská práce. Nevím, možná hraje roli pocit, že když něco není moje a mám to k dispozici za vstupné, není nutné brát ohledy. Nevím, možná tím děti učíme něco o určitých hodnotách a vztazích. Nevím, možná to jenom moc řeším.
Tak či onak, určitě se k Pradědovi vrátíme, teď v zimě, a pak někdy za tepla, ať holky můžou prozkoumat i přírodní hřiště na zahradě.
***
A ještě něco málo málo kvalitních fotek.
























středa 18. listopadu 2015

Pro sebe a pro ni

Nejsem moc příznivcem rodinných stejnokrojů, ale jsou okamžiky, kdy se to všechno tak hezky sejde, že ještě ráda ustupuju ze svých "zásad". Třeba jako teď. Další nádherná sýkorková látka by myyna, Madlenčiny blížící se narozeniny (na dětský batůžek nebo kabelku začíná být pomalinku velká) a moje neustávající potřeba nových zavazadel. Takže když už zrovna šiju tu spoustu milých vánočních zakázek, nutkání střihnout ještě na dvě tašky navíc prostě nešlo odolat. No jo, no.



Dvě kabelky přes tělo v "dívčích" rozměrech cca 24 x 28 x 4 centimetry. Pro mě s klopou a zapínáním na magnetický druk. Zevnitř tmavomodrý puntík a zvenku světle šedá koženka, jak jinak. Pro Madlenku se zapínáním na zip v kombinaci s růžově puntíkatou podšívkou a růžovou koženkou,jak jinak. U obou dvojitá vnitřní kapsa.



Ve stejných sportovních úborech bych ven asi nevyšla, ale na první procházku městem s Madlenkou a těmito taškami se těším hodně :).

Důležitě samozřejmé

Při zpětném čtení si znovu uvědomuju, jak nedostatečně píšu o Mišce. Asi je to tím, že většina pokroků je staronových, takže mám tendenci je brát trochu jako samozřejmost, a že oči navrch hlavy mám většinou z Madlenčiných novot (třeba to stříhání vlasů, čerstvé rudě voskovkové graffiti na sněhobílých stěnách, posedlost algebrou a sčítáním, a tak).

Ale není to fér. Michalčiny pokroky jsou sice o něco míň překvapivé, ale rozhodně ne samozřejmé.

Taky mám pořád tendenci brát ji jako tu malou, co by ještě spoustu věcí nezvládla. Častý omyl. Ve výsledku jsem překvapená, co těchto šestnáct měsíců vlastně dokáže.Třeba nedávno první malování prstovými barvami. Pravda, dost materiálu skončilo ve vlasech (a část i v pusince), ale průběh i výsledné dílko jsou krásné, barevné, žádný hnědý mišmaš. A se zaujetím tvořit vydržela úplně stejně dlouho, jako její starší ségra.

 


Nebo jemná motorika a trpělivost. Dlouhé minuty dokáže přebírat korálky nebo rozebírat drobné figurky. A oblíbený je i Tescoma držák na flašky. Není úplně jednoduché všechny kytičky vyšroubovat, a potom je zpátky zapíchat do malých dírek. Miška to s výrazem kopírujícím obtížnost úkolu zvládá skvěle.



A kreslení pastelkami, uklízení hraček do krabic, skládání čtyřdílných puzzle, zvuky a pohyby zvířat (teď je oblíbený tučňák), první nočníkové úspěchy, odpor vůči všemu, co hučí (čelo krabatí na vysavač i fén bez rozdílu), šest nových zoubků, šplhání po schodech tam i zpět, tisíc a jedna proměna mimiky během několika sekund, schopnost nedat se v dětském kolektivu a klidně i lokty si vydobýt své místo, vcelku stabilní jízda na plastové motorce... uf, na jeden malý život je toho dost a dost.

A je to moc důležité, pro nás pro obě.

pondělí 16. listopadu 2015

Zkrátka

Jak to napsat. Zkrátka, často jsem se bavila nad fotkami a příběhy o jiných ratolestech provádějících něco v době takzvaného "podezřelého ticha". Často jsem při nich měla dojem, že (jako matka s "dlouholetou" čtyřroční + jeden rok zdvojenou zkušeností) mám tuhletu časovou smyčku o délce pár desítek sekund pod kontrolou. Že mám jako intuici a postřeh, a tak.

Takže by mě vlastně vůbec nemělo překvapit, že Madlenčino ranní "já už se trochu nudím, věžíš?", její posedlost "sčíháním" a nově nalezená obliba ve hře na kadeřnici vyústí během dvouminutového ticha při oblékání Michalky v toto...


"Jsem se musela osčíhat, protože mám ty vlasy náramně dlouhé."

Po mých vlastních dvou minutách nevěřícího ticha a následného hubování, že si těmi krejčovskými nůžkami mohla ustřihnout uši, jsem se zmohla třeba na ocenění souladu formy a obsahu. Vytříbeně řečeno a zkráceno na obou stranách téměř stejně.

Zkrátka, tímto se přidávám k dlouhé řadě rodičů, kterým podobné dvě minuty ticha přinesly překvapivý a, s odstupem času, vtipný zážitek.

***

Ale všechny nůžky teď u nás jdou na dobu neurčitou o dvě police výš.




Mobilní

Měkké pouzdro na mobilní telefon, nebo pastelky, propisky, malý notýsek, cokoli.
Ve veselých tónech, protože barevného povzbuzení není nikdy dost.
Tak ať se hezky nosí!




I my jsme, zdá se, po třech týdnech znovu mobilní. Důrazně klepu na všechno tvrdé v dosahu! I když mám ještě Madlenku pro jistotu a aklimatizaci doma, je neuvěřitelně osvěžující moci vyrazit ven jinak než za doktory. V sobotu jsme třeba ve větru, který později přinesl mraky a déšť, pouštěli draka. A jak jsem tam tak stála a vdechovala ostře chladný vzduch, v duchu jsem prosila, aby s sebou odvál i všechno to trápení a bolest mých blízkých lidí a nakonec i těch hodně vzdálených, o kterých jsem se v průběhu posledního týdne téměř denně dozvídala. Minulý týden jsem si několikrát uštědřila virtuální políček, za své fňukání, stížnosti a někdy i rouhání, protože ve světle (nebo spíš stínu) toho všeho kolem jsou moje "problémy" jen směšné nepříjemnosti.
Věřím, že všechno bude dobré.

 A taky už zase šiju. A jsem ráda, že všechny zakázky budou pod vánočním jehličnanem s jistotou a včas.




středa 11. listopadu 2015

Světýlka

Mám ráda světlo.
A když ho s příchodem podzimu začne nezadržitelně ubývat, vytahuju z krabic světýlka.
Bílé a čiré žárovky, svíčky a svícny jsou snad v každé místnosti.
Nádech blížících se svátků, jistota směru ve zšeřelém domě, útulnost, bezpečí.
Mám ráda světýlka.

pondělí 9. listopadu 2015

Měsíční

Začalo to Madlenčiným dotazem, jestli někdy pojedeme na Měsíc. Tahle otázka nemá nic společného se zájmem o technologický pokrok lidstva či pokračující vesmírný program. Tahle otázka plyne z čistě cestovatelské vášně naší starší a zmíněná destinace stojí zhruba na úrovni "pojedeme do Jeseníku".

Pokračovalo to obrázkem během jedné z mnoha současných kreslících čtvrthodinek. "Maminko, já tě nakreslím, jak jedeš na Měsíc... a víš co, já pojedu s Tebou."

Skončilo to nápadem, vyrobit si mapu měsíční krajiny, abychom se tam po příjezdu neztratily. A tenhle nápad nám zabral posledních pár dní, protože je to projekt náročný a navýsost zodpovědný. A taky při něm jde zapojit spoustu dovedností, smyslů a Majdiných oblíbených činností.

Takže:
Den první
uříznout kartón dle aktuálních geodetických potřeb - nám stačil cca 40x40
s vervou natrhat dostatečné množství starých novin, větší kusy jsou pro budoucí reliéf lepší
zmačkané noviny namáčet do tekutého škrobu, pěkně se v té hmotě rochňat a patlat, a pak na kartónu vytvořit kopce, rokliny, údolí a ohrady... nechat přes noc uschnout

 
 Den druhý
vzít temperky (nebo jakékoli kryjící a hustší barvy) a štětce a pěkně to všechno barvu po barvě natřít
a když člověk disponuje jen sadou základních barev, dají se dělat "jakože kouzla" s výrobou oranžové, fialové, hnědé
a taky je důležité namalovat "može" a "hžiště"... nechat přes noc uschnout


Den třetí
zafixovat lakem (já vzala ten úplně obyčejný na vlasy)
a začít zabydlovat, prozkoumávat terén, dobývat vrcholy



Bavilo a pořád nás to obě baví. A při současném rozpoložení nám takový výlet na Měsíc náramně prospívá :).

Háčkovaná

Začínáme třetí týden doma. Madlence se léčení slabšího zápalu plic protahuje, Michalce se vrátila viróza, a já už taky pojídám antibiotika. Moc mě tenhle průběh podzimu nebaví.
 
Co mě ale baví hodně, je možnost být spolu a ve chvílích "lepšího stavu" si užívat jedna druhé, povídat si, hrát hry, na které ve zdravém provozu není tolik času, a tvořit. Zrovna teď nám schne jeden "projekt", ze kterého mám opravdovou radost.
 
Ze soboty na neděli si naši vzali Michalku. Jen co mi opadla teplota, vrhla jsem se na dlouho odkládaný obleček pro Madlenčinu barbínu (ona je teda po mé nejmladší sestřičce a Majda ji bez skrupulí zkonfiskovala). S Madlenkou jsme koukaly na Star Dance, já háčkovala a Madlenka zkoumala moji krabici s korálky, aby si vybrala "drahokamy na zástěrku". Ve výsledku to vzala stylem "všechno na jednu hromadu, protože takhle je to nejkrásnější, a ty paní tanečnice to mají stejně". Já do finálního vyřazování zase stihla krátkými sloupky vytvořit sukni, top, šálu a čepku. Doplňující Madlenčin požadavek: "A ještě jí uháčkuj zapínací kozačky a rukavice s prstama, jo?" jsem ale odmítla. Každopádně vzít po dlouhé době do ruky háček a vlnu bylo moc fajn.
 
 
 
A teď už do konvice další várku čaje, odměřit léky, uvařit a vymyslet odpolední program.

úterý 3. listopadu 2015

Podzimní

Jak já ten podzim miluju. Opravdu. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví ... dalo by se říct:).
Mám ráda a nevadí mi ani podzimní mlhy a lezavo, listopadová jinovatka na spadaných listech, dvě vrstvy svetrů. Obvykle mě pak chytá taková příjemná, zadumaná melancholie v tónech Tracy Chapman, Katie Melua nebo Hany Hegerové -  a začínám mít chuť na červené víno. Ovšem, pravda, posledních pár let nějak není na mé oblíbené rozervané smutnění prostor, správné "klíma" a možnost se z toho červeného dostatečně vyspat :).
Takže se snažím nedumat, nesmutnit a užívat si tu slunečnější stránku podzimu a barvy a vykukující stromy, a tak.


Ideálně, když se na to všechno nemusím koukat z okna, ale můžu vyrazit ven. V neděli Madlence poprvé zabraly léky, Mišce opadla teplota, tak jsme je obě naložili do kočárů (Majda po prvotní nejistotě přijala jízdu jako fajn "pohodlíčko", Miška vypadala spokojeně, že má konečně navrch) a vyrazili na projížďku. Po čtyřdenní přísné karanténě nám všem udělal čerstvý vzduch náramně dobře.


Tak podzimu zdar, nemocem a bolestem dětských zoubků zmar (prosíííím)...:)

pondělí 2. listopadu 2015

Rýmování

Můj knižní tip na zvednutí nálady a rodičovské morálky. Kniha rýmů Jen jestli si nevymejšlíš, kterou napsal a ilustroval Shel Silverstein. Těžko říct, jestli víc pasuje do škatulky "dětská" nebo "pro dospělé", vždycky jí z každé kus čouhá. A ono je to vlastně fuk, na každý pád je vtipná.
Díky, Gábi, za ni!



Rýmujeme, slovem i tělesně, už několikátý den, s antibiotiky i bez. Ty dvě nejmladší obzvlášť intenzivně. A když už upadám na mysli, otevřu namátkou na některé stránce, přečtu nahlas a s Madlenčiným nechápavě podezíravým pohledem v zádech se nepokrytě chechtám.

Chytání
Zkusil jsem chytit rýmu,
když se kolem mě mihla.
Bylo to koncem října,
kdy každý kýchá, chrchlá...
Zkusil jsem chytit rýmu,
nějak to ale stihla -
prostě mi pláchla.
Ještě že tobě neuprchla.