úterý 25. října 2016

Na hraní

Králičí panenky... moje nová a velká šitá radost.


Minulý týden jsem došila první vánoční zakázky, toaletky hlavně. Hodně mě bavily, ale dostala jsem nutkavou potřebu na chvilku odkročit od všech těch hran a rovných linií a zkusit něco víc hravého, zaobleného, tvůrčího, prostě nového. Takže jeden večer vznikl střih a zkušební verze králičí panenky. Lítala kolem ní spousta much, které bylo potřeba vychytat, rozměry nepoměrné, oči umazané, švy nepevné. Prostě spíš k vzteku, než k radosti. Ale Miška tohle chuďátko adoptovala na první dobrou, takže teď do postele každý večer ukládáme kromě Mišky a jejích neodlučitelných kámošů opi a ošíka, ještě osmdesáti centimetrového medvěda a nově i chromého zajíčka. A mě to zase trochu nakoplo zkusit panenku znovu a líp. Druhý večer jsem dotáhla vzhled obličeje, upravila rozestup uší, aby nelezly do očí, a doladila zpevnění tlapek/ručiček. Třetí večer jsem přišla na způsob obšívání minky, které svou rubovou strukturou těsným, rychlým stehům úplně nepřeje, a taky na čistější způsob zakončení tělíčka. Výsledná panenka už se docela povedla, myslím.
 
Velikost tělíčka 25 cm, s ušima dalších cca 14 cm.
Materiál: hlavička a uši z dětského minky, neuvěřitelně heboučké textilie, kterou mají tendenci bezděky si přiložit k líci i ročníky s volebním právem. Ostatní části těla z bavlny. Dekorace bavlněná krajka, filc, knoflíky...
Výplň z dutého vlákna.
Očka a nosík nově vyšité bavlnkou. Verze pro větší děti (ty, co už objevují svět jinak, než pusinkou) má jako bonus textilní barvou vyvedou růž na tvářích. Panenky pro malošky se pro jistotu (bezpečnost) nerdí.
Panenky pro větší jsou tiché, pro mladší jsou tu kombinace chrastícího tělíčka a/nebo šustících uší.
Vše je pratelné na 40°C, bavlněné části jsou žehlitelné. Jen minky a případné šustivé uši si s žehličkou nerozumí.


Šustivé uši se kvůli celofánové výplni drží spíš nahoře. Bez ní elegantně splývají kolem obličejíku.


Teď jednotlivě a popořadě.
Modré duo už má své malé majitelky. Tichá panenka pro brzy dvouletou slečnu. A něco jako usínáček pro čerstvé miminko - je placatější, minky i na zádech... Tenhle konkrétní tvar budu ale muset ještě víc vyladit.


 
Jeden trojúhelníkový chrastivě šustivý model i pro kluky (zadaný). Volná je tato vesele barevná panenka chrastící a šustící.


Zatím volné jsou i tyto panenky. Má oblíbená černo-šedo-růžová kombinace na tiché panence. A chrastící panenka v něžných odstínech.


A ještě všechny najednou ... asi ani nemusím psát, jak jsem si je zamilovala, že:).


***
Nastřiženo a dostatek látky mám ještě na pár dalších panenek. Ale šití teď musí počkat. Holky z poloviny marodí (zase ten Majdin nevyzpytatelný kašel, od podzimu do jara), doma mám obě. Člověk si na denní ticho zvykne neuvěřitelně snadno, takže místy trochu bojuju. Ale zase si můžu hodně hrát. S Madlenkou je to setrvale o princeznách, dvojrole dcery modré krve a režisérky. Miška většinou dostává nějaké štěky, podle své aktuální polohy a rozpoložení. Na mě zůstávají role mužské a/nebo záporné. Dnes jsem ale měla štěstí, hrála jsem prince, který musí princezně splnit pět! přání (tši jsou málo, to chce každá), aby si ji mohl vzít. To poslední bylo přinést živou a mrtvolkovou vodu. Trochu jsem se dusil smíchy, ale sehnal jsem...
Tak na hraní!
 
 

pondělí 17. října 2016

Plavací

Věci do školky pro jednu i pro druhou, plavání jakbysmet, tancování pro Madlenku, mých několik kurzů, moje cvičení... Pocit, že zbytečně velkou část času a mentální kapacity věnuju na správné a včasné chystání a přemisťování svršků, botiček, lahví na pití, hygienických potřeb, psacích potřeb, učebnic, klíčů... vyvrcholil, když jsem onehda přišla po celodenním pracovním lítání na jógu a zjistila, že to tmavé na dně kabely jsou předchozí den ve školce posbírané elasťáčky holek, nikoli můj cvičební úbor (ten  si stále hověl nachystán na stole). Narvaná do úzkých džín jsem dost dobře neprožívala ani úvodní dechová cvičení, možnost dostat se do jogínských pozic samozřejmě nulová. Takže předčasný odchod, nepříjemný vnitřní dialog se špetkou samohany a rozhodnutí ušít nám všem tašky na všechny příležitosti.

Tady Madlenčin taško-pytlík na poškolkové plavání. Pro Majdu šňůrky na záda, pro mě ucha na nošení v ruce.


Madlenka už od letoška plave v kurzu bez rodičů (k oboustranné spokojenosti, nutno dodat), takže na velkou osušku, plavky, šampón, hřeben, přezůvky a plavecké brýle stačí i tyto dětsky nositelné rozměry. Při troše snahy a fyzické síly by se tam vešel i župan, ale ten většinou není potřeba.


Zavazadlo šité z kočárkoviny, která mi zůstala z šití batůžků pro holky (tady). Na tento materiál nedám dopustit. Je lehký, pevný, výborně se udržuje, jen tak nepromokne, rychle schne a dobře se s ním pracuje.  Ucha z nylonových popruhů, barevně ladící se stahovatelnou šňůrkou.
 

Na mokré plavky a kosmetiku ještě menší kapsa se zipem, geniálně jednoduchá záležitost z jednoho pruhu látky.


Jsem spokojená :).

Svatební

Sobotní svatba našich letitých kamarádů.
Po letitém vztahu, takže oznámení přišlo trochu jako překvapení, nejmilejší.
Lucko & Jirko, děkujeme za pozvání!
 
Krásné to bylo. Pravda, civilní obřad na obecním úřadu nesl tradiční známky léta neměnného přístupu, ale vzhledem k tomu, že už to je bráno i jako určitý kolorit, byla ta úřednická zkostnatělost a hra na váž(e)nost spíš důvodem k povzneseným úsměvům a ne úplně korektním vtipným poznámkám.
Odpoledne a večer nadmíru vydařený, příjemný, přátelský, nenucený. Jej, víc takových. Víc takových setkání s lidmi, které máme rádi a se kterými se aktuálně kvůli různě rozběhnutým pracovním, dětným i bezdětným cestám nescházíme tolik, kolik bychom chtěli. 
 
***
 
Ode mě ručně dělané vývazky, moc ráda jsem tenhle dávný slib splnila. Ve svatebních barvách námořnické a limetky, s něžnými květy hortenzie navrch.


úterý 11. října 2016

Bábovka bezlepková

Počasí na deku, horký čaj a něco sladkého.
Nové ořechy padající ve velkém a loňské zásoby ještě v ošatce.
Takže ořechová bábovka.

Vyzkoušela jsem kamarádčin recept, abych ho mohla, abych nemusela jen dýchat tu vůni a trpět s pohledem na pomlaskávající strávníky. Pečení bez lepku je sám o sobě oříšek (a vlastně jediný v jinak bezproblémovém omezení), protože u spousty věcí nejde jen tak nahradit pšeničnou mouku stejným poměrem speciální směsi nebo kukuřičné/rýžové/pohankové varianty, aniž by to mělo vliv na výslednou konzistenci, tvar nebo chuť (tvrdne, padá, drolí se, vázne v krku, je k vzteku, třeba tak).
No ale tady to šlo a vyšlo. A troufám si tvrdit, že pokud by vydržela po poklopem až do třetího dne, vydržela by i k snědku. U nás už můžu testovat jen drobečky.

4 celá vejce
200g krupicového cukru (já tam dala míň a třtinový, protože bílý doma máme jen moučku na efekt - proto ta o něco tmavší barva)

3/4 hrnku oleje
250g mouky (na trhu jsou toho mraky, dobrá zn. je Jizerka, ale konkrétně tady jsem použila směs na pečení s přídavkem chia od Adveni - proto - znovu - ta tmavší barva, protože jsem to fakt nespálila:) )
1 prášek do pečiva
1 vanilka (vanilkový cukr, nebo jeden lusk)
1 hrst mletých vlašských ořechů - v té naší skončily hrsti minimálně dvě, Michalka louskala se mnou a nějak se to zvrtlo :) )
1/2 hrnku mléka
Celá vejce vyšlehat s cukrem do pěny. Přidat mouku smíchanou s práškem do pečiva, vanilku a ořechy - jen lehce promíchat. Nakonec naředit mlékem a nechat 10 minut odstát. Péct v troubě na 150°C přikryté alobalem od uložení mladšího dítka po konec srdceryvného Člověče, nezlob se se starší, tak do 60 min, řekla bych.  Hodně dlouho se bude zdát, že prostředek se nechce, na rozdíl od okrajů, upéct a naskočit, tahle nervy drásající nejistota se ale rozplyne těsně před koncem pečení (je třeba sledovat).


Zbytek dnes ke snídani.
K tomu horká káva s mléčnou pěnou.
První rozsvěcování žároviček a pocit, že už je čas na aromalampu a ztlumené tóny mých oblíbených podzimních alb...říznuté tichem.
Zahřátý šicí stroj, záložky v učebnicích.
Po posledních třech hektických týdnech a velkých změnách začínám najíždět na určitý režim. Zjišťuju, že když už mi bdění přes polovinu týdne a dne neřídí děti, jsem na pováženou nedisciplinovaná. Teď se sama za sebe učím mezi pracovně-volnočasovými úkoly aspoň pravidelně snídat a obědvat.
Poplácání po zádech.
Zbytek je v plánu (s) časem... nechci být bábovka, že.

pátek 7. října 2016

Rychlebky

S Peťou jsme zvažovali projet kousek Portugalska, pohraničí Evropy. Spolu, sami se sebou, sami za sebe, druhý ze dvou bezdětných okamžiků za rok. Odpočinek. Pak se to začalo zkracovat, ořezávat, krachovat.
A v ten samý moment se ozvali manželé Myynovští, co takhle společný rychlebský víkend.
Jo!
A bylo to skvělé.
V pohraničí, co by kamenem přes pohoří od nás dohodil, v naprostém tichu, v klidu, na vzduchu letně dodechujícího podzimu, v Nových Vilémovicích ubytovaní tady.
Procházky, opékání špekáčků, popíjení svařáku a vína, časem plápolající krb, nakládaný hermelín, stolní hry, začtení se a povídání o méně i zásadně důležitém. Poprvé za daný týden usínání ještě v den probuzení. Doznívající únava z na chvíli nic nutně nemuset.
Střípky focené na mobil, jediné, v daný moment použitelné využití téhle chytré věci. Chyceni mimo síť.
***
Hraničky. Páteční, těsně předvečerní procházka. Kdysi ne tak dávno tu byla vesnice. To místo dnešních luk a kousků kamenných zdí v trávě má silnou atmosféru. Pro mě určitě. Pod moderními teniskami mi vržou kamínky polní pěšiny, ale slyším dozvuky hudby z taneční zábavy, útržky nesrozumitelných německo-polských hovorů, cítím život lidí, vlastní vnitřní vrtění a poposedávání. Snaha pochopit, potřeba porozumět bez soudů tam i zpět, vnímání individualit i celku. V jednom místě nacházím tenký signál domů, volám, ale proti své věčné tendenci popocházet při hovoru musím stát, jinak vypadnu ...


Možná paralela s pohraničím. Spousta zarostla jemně ochmýřenou trávou, ostnaté slupky vztahů v nich ale pořád jsou. Ale ještě víc uvnitř je třeba něco nového, bez vyhrocených stěn. Zřejmě to nevyklíčí, zřejmě to seschne s koncem podzimu. Jenže co když se to uchytí třeba ve figurkách pro naše děti, v další generaci, bylo by dobré neskončit v neurčitém povědomí. V pohraničí.
 


Sobotní procházení se Javorníkem. V rámci Dne architektury. Ten šumperský jsem provařila (doslova), tak aspoň tady. Kromě architektonických informací, poznámek o místním stavitelském rodu Uttnerů, ještě poznatek, že spousta věcí rezonuje bez ohledu na velikost místa a geografickou polohu. Jen v menším měřítku je všechno o trochu víc osobnější, víc to leze do vztahů. Každopádně moc zajímavé, jen v závěru trasy už toho povídání pomalého popocházení na mě bylo trochu moc, tak jsme přidali do kroku směrem k cílovému místu.


Tančírně. Úspěšně a s neuvěřitelným citem zrekonstruované budově, dispozičně i vybavením dělající čest svému názvu. Až na nějaké drobnosti mají tam nic neruší, nebije do očí není mimo (třeba na záchodě mají skvělý retro vypínač - nemačkat, točit). A dělají tam dobrý borůvkový mléčný koktejl, můžu říct.


S pohledem na radostně vyvěšenou výtvarnici závěrečný dodatek - ono je jedno, na jaké hranici (světadílu, státu,...) člověk je. To s kým je tak nějak důležitější, že jo.


Děkujeme!

čtvrtek 6. října 2016

Pražská

Minulý týden, výletní od začátku do konce.
A i přes mírně nervózní cestování napříč republikou, moc fajn.
Nejdřív slavící víkend v Krušných horách. Fotky nemám, nějak nebyl čas vytáhnout foťák z kufru auta.
Pak třídenní mezipřistání v Praze.
Madlenka po několikáté, Miška poprvé vědomě. Bylo třeba ukázat jim skrze davy turistů hlavní pamětihodnosti, že ano.  A po cestě i mou alma mater - Kde je ta tvoje vysoká škola? No tady. To teda vůbec není. Je úplně normálně velká! Zato pohled na Národní divadlo Madlenku naplňoval mírným vzrušením, protože o jeho požáru si v její oblíbené dětské knížce čteme docela často... Míša to všechno strpěla se svou klasickou poker face, nelíčenou radost ovšem měla z jízd metrem a hlavně tramvají. Tamvaj byla prostě nejvíc, v několikaminutových intervalech radostné mávání a vítání všech projíždějících souprav.


Trojská Zoo. Zvítězili tučňáci, lachtani a předvádějící se lední medvědi. Zbytek osazenstva musel ustoupit zájmu o lízátko, pití ... a, u Michalky, o bagr cestářů na vnější cestě.



Vtipné bylo poslouchat rozhovory ostatních dospělých návštěvníků s jejich dětmi. Třeba když se snažili upoutat pozornost rozmrzelého batolete výběhem se zebrami Koukej támhle je koníček v pyžamu... Jak asi takový kůň po ránu dělá. A jak dělá lama, žirafa nebo psoun? Samé překladatelské oříšky.


Lanovkou na Petřín. Za devět let života v Praze jsem na tenhle kopec nevyšla, nevyjela. Až teď, jako turista. Rozhlednu jsme minuli. Náš brzy pětiletý komentátor ji opovržlivě označil za nedodělanou, protože je přes ni vidět. Zato zrcadlové bludiště bylo to pravé na vyblbnutí a nalezení svých dalších , která lze bezchybně a bez řečí zapojit do jakkoli složitých tanečních choreografií.


Nebo mít z toho všeho velkou hlavu, oči šejdrem, či modelkovsky dlouhé dolní končetiny.


A nakonec nám děti sežrali dinosauři...


... aby se pak mohla znovu vylíhnout ta nejkrásnější dravá stvoření na světě. Každé s dárkovým dino vejcem v podpaží. Vejce mělo ve vodě bobtnat několik dní. Jenže naše holky trpělivostí s klubáním prehistorických mláďat jaksi neoplývají (a my zase s jejich stížnostmi), tak jsem se rozhodla vývoj trochu popohnat a v noci skořápky tajně nakřápla a ulámala. To bylo ráno radosti.


Přivezli jsme si spoustu společných zážitků a já navrch několik poznání. Jako třeba...
Nepouštět Madlence v autě Pojďte, pane, budeme si hrát, protože se tomu nahlas chechtá, a zvonivý smích pak zákonitě vzbudí Mišku, a předčasně probuzená Miška pak zuří, a to i já brzo začínám zuřit, a tak dál, klasika.
Nebrat do auta hračky, které nejdou spravedlivě rozdělit.
Brát do auta drobnosti na jídlo, hodně drobností.
Mít pořád po ruce vlhčené ubrousky, hodně ubrousků.
Nepředpokládat.
Šetřit hlasivky.
...
Ale to jsou nepodstatné maličkosti. To hlavní a podstatné je přiznání si, že jsem ráda za své první a jediné ultimátum Peťovi před sedmi lety a po sedmiletém chození, že dokud si mě neveme, tak se z Prahy nevracím, že ho neohroženě přijal, a že proto nevychovávám své děti ve velkoměstě, jeho širším centru, natož v satelitních dálkách. Být doma v maloměstě je vlastně hrozně fajn.