pondělí 31. srpna 2015

Do školky

Měla jsem v plánu ušít Madlence na druhý školkový rok spoustu věcí (původní kousky už jsou malé, nebo zoufale obnošené, že z nich pomalu přešívám oblečení na panenky). Většina z těch nových věcí je stále v hlavě nebo čekající na sešití, protože volných večerů se poslední dobou tolik nedostává, ale aspoň jedny jsem dokončit stihla.
Šatky z tmavě modré teplákoviny. Střih je naprosto jednoduchá záležitost ze dvou dílů,  tvar do áčka umožňuje bezproblémový pohyb všemi směry - na prolézačku, do písku nebo na taneční číslo. A dokonce i lemy výstřihu a průramků se mi tentokrát krásně a čistě povedly. Na přední stranu jsem pak našila barevnou aplikaci z odstřižků látek. Původně jsem na ni chtěla propašovat velký díl chevronu, ale Majda opět rezolutně prohlásila, že "tu divnou zebru nechce". No dobře, oblečení dětí asi má být barevně veselé, jako ony samy. Na tlumené tóny a černobílé vzory je času spousta.
 
Madlence se výsledný model líbí natolik, že jsem ho téměř nestihla na ramínku vyfotit a dokumentace šla jedině na naší malé lady ("mamíí, ještě takhle... a jak tančím, jo?").
Tak snad se stejně nadšeně půjde i zítra do školky.
 
 
Dnes ještě dokoupit poslední věci ze seznamu, nadepsat pastelky, papučky, pláštěnku a najít už značně obnošenou tašku na oslíka Pusíka, bez kterého Madlenka loni neudělala ve školce ani krok.


neděle 30. srpna 2015

Kulaté

Taška pro Johanku k jejím dnešním narozeninám.
A protože to jsou narozeniny kulaté, kulatý je i vzor na látce.
A protože to jsou narozeniny kulatě třicáté, jsou tři kruhy našité na černé kožence předního dílu.
 

A taky je možné nosit ji třemi různými způsoby: na rameni (to když půjde za svými studenty angličtiny), přes tělo po vytažení bočních úchytek a nasazení popruhu (to aby mohla držet své dvě ratolesti při procházkách za ruce), nebo na madle kočáru.


Tak, a teď ještě hezky dokulata zabalit a odpoledne nabrat směr Olomouc. Madlenka se už od rána nemůže dočkat, protože dle jejích slov bude "radostná, že zase uvidí Rozárku", svou sestřenici a největší kámošku a parťáka do všech "lumpačin".
 

pátek 28. srpna 2015

Třeba jako dnes

Je krásné, když se nám, všem sršním holkám, sejde nálada.
Třeba jako dnes.
Zatímco oběd připravovala trouba a silnou kávu kávovar, my měly čas a klid na přípravu dřevěných laskomin. Plus zelenino-ovocný kvíz (do které skupiny patří takové rajče nebo jahoda?) a vymýšlení nových kultivarů (kde roste například takové lilče, jak chutná a na co se používá?).
 
 
A je taky krásné, když se můžeme sejít s lidmi, kteří jsou nám tolik blízcí.
Třeba jako dnes.
Po několika prázdninových týdnech konečně pospolu, u kávy, na zahradě. Pro mě, i přes poletování a překřikování dětí, naprostý a z perspektivy posledních dní vytoužený odpočinek. Svedla nás dohromady náhoda a kurz batolecího plavání našich starších ratolestí. Přes dva roky pravidelných setkání, stále nedokončených rozhovorů a obrovské inspirace.
Jáji, Míši, Hani, mám vás moc ráda!

středa 26. srpna 2015

Do tempa

Poslední prázdninové dny trávíme všechny pohromadě, ve svižném denním tempu i vlekoucích se minutách před vytouženým večerním ulehnutím druhé ze dvou.
 
Jsme hodně venku, když a dokud je tam ještě snesitelně. Protože na vzduchu a v pohybu se všechny chmury zahánějí snáz.
Jen fotit skoro nestíhám. Místo foťáku na sebe beru zdvojenou roli animátora, vodiče, zdvihače, jídlonosiče, rozhodčího, obuvníka, smírčího soudce, vypravěče, čističe, architekta, modeláře, zdravotníka a sem tam i toho koně nebo prolézačky.
***
Domácí pauzy už se zachytit daří. Madlenka je čím dál větší lego nadšenec. Dokáže na ni neuvěřitelně dlouhé minuty sedět a skládat a vymýšlet nové světy, do kterých zapojuje i tisíc a jednu roztodivnou figurku (přestože je hodně z nich dost ošklivých, zatím jsem nenašla odvahu je vyhodit... a vlastně se v nich taky ráda přehrabuju). Majda začínala plackovitými stavbami do šířky, ale teď už se odvážila i vzhůru - staví knihovny. Jak jinak, když na ni i v těchto chvílích jdu s knížkou v ruce a příběhem na jazyku :). Teď máme u skládání rozečtenou Můj skřítek Šalvěj, milý příběh o skřítkovi, který se "vyzdá" jedné holčičce, a té pak vypráví dobrodružství, do kterých se sám prospal... Jinak ale u Madlenky aktuálně předspánkově vévodí Pipi Dlouhá punčocha, kterou pomaličku dohání víla Amálka (rovnováha v charakterech musí být).
 
 
Michalka se zase pouští do stále nových objevitelských a hlavně dvounohých výprav. Často ještě nožkami neudrží potřebné tempo a správný směr, ale oproti Majdě v jejím věku jsou tyhle cesty mnohem víc a lépe promyšlené, takže těch boulí a slziček zase tolik není. Oblíbenou kratochvílí je taky průlez skrz konferenční stolek. Nebo masírování dásní zubními kartáčky, klidně i několika naráz. Ony ty tři současně rostoucí horní zoubky nebudou nic moc příjemného, takže pro chvilkové přerušení beználadí nástroje své ústní hygieny rádi obětujeme.
 
 
A teď už, děti moje, do vany, z vany, do postele, pohádku, pusinku a dobrou noc. Zítra je taky den a já si ještě musím dát kávu, kousek čokolády a půlhodinku ticha, abych se dostala do tempa na učení, na šití, a tak :).

sobota 22. srpna 2015

Kamarádce

Před měsícem ušitá, před týdnem předaná, až teď virtuálně uložená sršňovka. Uf, začínám mít pocit jízdy se zataženou ruční brzdou.
 
Každopádně nákupní taška pro mou velkou kamarádku, se kterou se známe už od základky a od základu. Celý gympl jsme seděly vedle sebe, vzájemně si odsvěčily svá manželská rozhodnutí a jsme si blízké doteď. Poslední roky se vídáme méně, než bychom chtěly, holt čtyři děti, práce a další aktivity je docela těžké skloubit.
 
Naštěstí tohle přátelství se časem ani prostorem nenechá rozhodit. A to je moc dobře :).
 


středa 19. srpna 2015

Učitelská

Hola hola, za pár dní začíná škola. Aspoň  pro paní učitelky (a učitele, ať jsem korektní :) ). A protože moje maminka je učitelka a navíc bude mít v neděli narozeniny, tak jsem jí kousek po kousku z kousků všelijakých (ale hlavně hodně veselých) látek ušila penál. Můžu ho sem dát v předstihu, protože jsem samozřejmě opět nevydržela čekat a taštičku ještě téměř spojenou pupeční nití se strojem ukázala. Na dvoumetrovou vzdálenost, aby to jako pořád bylo trochu překvapení. Jenže jsem taky chtěla být maminkou pochválena a udělat jí radost, což je nějaké vnitřní puzení, kterému je úplně šumák, jestli mi jsou tři, třináct nebo třiatřicet :).


Takže pouzdro na tužky, propisky, fixy, notýsek a klíče od kabinetu. To všechno se vleze do hlavní kapsy na zip. Mobil, papírové kapesníky a třeba prášek na bolest hlavy zase pobere postranní kapsička s magnetickým drukem. A protože jazykáři s sebou kromě vědomostí tahají i několik knih a magneťák, tak má toto zavazadlo i praktické velké poutko na ruku.
 
 
***
U nás už se taky začínají odčítat prázdninové dny. Madlenka je tak plná úžasných zážitků (hlavně s babičkami a dědou), že pomalu přemýšlím, jak jí ten poslední týden co nejvíc znudit, aby začátek školky nebyl znovu proplakaný. Protože i když na konci června smutnila, teď rezolutně hlásí: "Já budu mít požád prázdniny... a nebo si radši půjdu hrát do školy". Holt učitelské dítě (vnučka, neteř) :).

úterý 18. srpna 2015

Dešťová

Miluju déšť.
A když přijde po tak vyprahlé době, je to jako lék na všechny moje smysly. To ochlazení a vzduch! Vidím, slyším, cítím...vítám.
***
Dnešek si užívám sama za sebe a po svém. Snažím se učit i odpočívat. Splnit povinnosti i udělat si radost.
Třeba poklidným obědem s kamarádkou, nákupem obrovských obálek na došité tašky (čistě bílé z tvrdého papíru jsou tak krásné) a dvojitým espressem z mé oblíbené kavárny, které vypiju ještě po cestě, schovaná pod svým puntíkatým deštníkem.

Hrani(ce)

Baví mě pozorovat, jak si holky vytvářejí k sobě blízkost, jak si vymezují svůj prostor, jak si hrají.
Ty jejich hranice jsou pořád ještě křehké a teritoriální mapy se překreslují každou chvíli.
***
Třeba když postavím opičí dráhu pro Madlenku...


a Michalka si kus trasy vezme při svém postupu vpřed s sebou... 
"Mamííí, ona mi všechno zničila!"
"Madli, nevztekej se, Míša to neudělala schválně. Michalko, nene..."


A pak ještě u skládání lega a hraní si na kapelu a...
Tahle chvilková míjení jsou prostě nevyhnutelná. A vlastně i trochu potřeba. Učí nás to všechny.
***
O to hezčí je, když se ty jejich světy protnou. Když je to hraní bez hranic :).




sobota 15. srpna 2015

Zbytky



Z letošního šitého léta mi zůstala spousta odstřižků. A i když jsem si teď dala povinnou měsíční pauzu na nové tašky, hned vzápětí jsem si řekla, že pokusy ze zbytků se jako nové vlastně nepočítají (logicky). Tak si teď v pauzách mezi koukáním do vytištěných odborných textů pohrávám s natištěnými vzory.


Výsledkem včerejšího pauzírování je tahle cca 21 na 24 cm velká kapsa na notýsky, kosmetická taštička, nebo malá kabelka přes tělo, záleží, jak se to vezme. A jak tak na ni doma zálibně koukám, do budoucna by v téhle kombinaci byla hezká i velká sršňovka, bude-li zájem.
Tahle zbytková kratochvíle mě hodně baví.


***
Co mě ale nebaví vůbec jsou můry. Zvlášť když jsem večer sama a ochránci bezbranných jsou momentálně třeba v západních Čechách. To se pak před půlnocí do spícího města z otevřených oken našeho obýváku ozve zařvání, pak asi pět minut ticho, syčení a rány, ticho, hučení, cinkot...
V panice jsem bleskově prchla před tímhle odporným nočním vetřelcem do koupelny. Za zavřenými dveřmi jsem nastalou situaci dlouho rozdýchávala a hledala poslední zbytky odvahy a prostředky na (opravdu, stoprocentně, jistojistě) účinnou obranu. Nakonec jsem se s lakem na vlasy v ruce opatrně plížila zpět a hledala ji. Seděla na knihovně vedle tlusté bichle o válce o Británii. Několik dávek laku schytaly obě. Zbytek dokonaly Hospodářské noviny. Odklidit ji pak musel vysavač, co kdyby argumenty politické rubriky nebyly dost pádné a ona se náhodou probrala. A dvě a něco deci merlota pro mě byla prostě závěrečná nutnost.
Já a moje fobie. Bezezbytku.

pátek 14. srpna 2015

Sama


Peťa s holčičkami odjeli na dvoudenní návštěvu chomutovské prababičky.
A já jsem sama na soustředěné vstřebávání více méně (spíš méně) zajímavých skript.
A taky si sama za sebe užívám snídani, kdy se nemusím rozhodovat, jestli si dát kávu nebo čaj, protože v klidu zvládnu obojí.
A i když se sama od sebe vzbudím před šestou ranní, tak můžu znovu usnout a vylézt až před osmou, kdy už východní sluníčko přes žaluzie nepříjemně hřeje.
A užívám si uklizeného domu, stavu, který má běžně jen jepičí život.
A na oběd se svou milou švagrovou si beru psaníčko do ruky, protože sama potřebuju jen peněženku, mobil a klíče.
A nalakuju si i nehty na rukou, protože si tu parádu hned vzápětí nezničím při strouhání jablka na svačinu nebo vytahováním zaklíněné hračky.
A neměřím čas dětským biorytmem.
A vnímám stínohru.
A poslouchám ticho.
A...a...a...

A nemůžu se dočkat, až se mi zítra všichni vrátí.
Protože bez nich jsem sama.
Stýská se mi.


neděle 9. srpna 2015

Na chvilku

Další ze série letních pokusů od Mindok. Tentokrát rovnou tři krátké za sebou, protože "pokusáři" (Madlenčin výraz pro nás, domácí badatele) potřebují na svou práci klid a délku Miščiny dopolední siesty je už těžké odhadnout. A tyhle jsou opravdu jen na chvilku.

Oživlé květy
- papír, fixy nebo pastelky, nůžky, mísa s vodou
Madlenka vybarvila "květy" o velikosti cca dospělé dlaně. Vystřiženým květům ohnula okvětní lístky směrem dovnitř (klidně se může i přitlačit). A večerně zavité rostlinky jsme opatrně položily na vodu.
Bobtnáním vláken naše pestrobarevné lekníny rázem rozkvetly... A stejně by, myslím, šlo udělat i nějakou jinou kouzelnou záležitost, představivosti a výtvarné zdatnosti se meze nekladou ...


Nesfouknutelná (skoro)
- svíčka ve svícnu a trychtýř
Tenhle byl super rychlý. Zapálenou svíčku Madlenka na vzdálenost cca 40 cm bez problému sfoukla. S trychtýřem už to kvůli rozptýlení vzduchu nebylo tak snadné. Sama nakonec přišla na to, že aby se jí to podařilo, musí trychtýř trochu nadzvednout ... a nebo se prostě přisunout hodně blízko:).


Je pryč
- bílý papír, mince, velká sklenice s víčkem a voda
Na bílý papír jsme položily minci (v našem případě 50 centů, ale je jedno o jak tvrdou měnu jde, fuč bude nakonec každá) a na ni prázdnou uzavřenou sklenici. Mince je krásně vidět. Když ale Madlenka na minci položila tutéž uzavřenou sklenici plnou vody - mince je pryč, na oko samozřejmě... Tenhle geniálně jednoduchý důkaz lámání světelných paprsků na hranici mezi vodou a vzduchem je dechberoucí. 


A je možné, že jednou tak Majda nechá zmizet třeba nějakou špatnou známku ze školy. Na chvilku :).

Překvapeníííí

pro mě a pořádné... které málem nebylo. 

Začátkem týdne se Peťa jen tak mezi řečí zmínil, že bychom si v pátek mohli zajít na večeři, že by nám maminka pohlídala holky. Dál bylo ticho po pěšině a nikdo (NIKDO) se v mém okolí netvářil, že by to měl být nějaký plán. Mé autistické, plánovací já - podpořené týdenní únavou, rozjetými dětmi, nervozitou z učení na státnice a provinilým pocitem z příliš častého zatěžování našich hlídáním - to vzalo jen jako nadhození nápadu, který se neuskuteční, protože například není zapsaný v rodinném kalendáři :). A tak když mi v pátek po příchodu z práce Peťa oznámil, že večer si jdeme sednou, kategoricky a zcela bez obalu jsem řekla, že nikam nejdu... Napjatou atmosféru vyplněnou mým vztekáním a povykováním uhřátých ratolestí nakonec musel můj muž rozříznout částečným přiznáním, že mě večer čeká narozeninová oslava, kterou už rušit nemůže, takže půjdu, a ať už se laskavě na nic neptám.

Zůstala jsem jako opařená, s tímhle jsem VŮBEC nepočítala. Já a oslava pro mě, vždyť nemám kulatiny, poslední "party" mi naši uspořádali před mými náctinami, kdo by v takovém vedru někam kvůli mně šel... jak to Peťu napadlo, jak to zorganizoval a jak to přede mnou dokázal skoro tři týdny tajit? Jak to VŠICHNI dokázali tajit?

Mrzí mě, že jsem svou zarputilostí a brbláním zkazila možnost totálního překvapení a na poslední chvíli natrhla síť konspiračních nitek. 
Ale pro mě i tak bylo obrovské překvapení, dojetí a radost:
  • otevřít dveře do salónku a vidět přes dvacet mně milých lidí, přátel - některé z nich po tak dlouhé době
  • dostat video zdravici od svých FSV souputníků a důležitých kamarádek a kamarádů, od kterých mě sice dělí 200 a více kilometrů (a v některých případech i pár let od posledního setkání), ale u nichž vím, že je mám pořád blízko
  • mít všechno jídlo a pití (a balónky!) nachystané a nemuset hnout ani prstem
  • mít postaráno o děti a prostě si jen užívat a slavit
To zkrátka nejde nebýt naměkko. Pořád to vstřebávám. 

Takže vám všem, co jste se na tom podíleli, fyzicky i virtuálně přišli - a úplně, úplně nejvíc ze všech Peťovi...


středa 5. srpna 2015

Do stopy

Nadělila jsem si velkou tašku.
Protože už jsem velká holka. 
33 je krásný věk. A když o tom tak zlehka přemýšlím, tak vlastně všechno po třicítce. Mám pocit, že do svých dvacítek (jakkoli byly pěkné, podnětné, prožité) bych se už vrátit nechtěla. To až s tou trojkou na začátku se cítím víc jistá, srovnaná, mám se víc ráda a hlavně mám úžasného muže a dvě nádherné děti. Zkrátka už tak nějak vím, do které stopy patřím, a to rozhodně není málo... 

No a jestli je pravda obsah jednoho z přání, která jsem za dnešek dostala (a která mi všechna udělala velikou radost), že zraju jako víno, tak už se skoro začínám těšit, co přinese takový pozdní sběr :))).


Sršňovka ve světle šedé kožence a oblíbeném vzoru kohoutí stopy. Zapínání na zip a dostatečně dlouhý popruh na nošení přes tělo, protože i když už jsem velká, jako doprovod dvou malých holek a jejich vozidel potřebuju své ruce volné. 


A teď už namazat spálená ramena, uložit ratolesti a s Peťou si k nějakému hezkému filmu otevřít láhev bílého. Je mi hezky, moc.

Mimochodem

Tak jsme si tak včera s maminkou seděly u kafe, zabrány do nerušeného rozhovoru, a najednou nám v zorném poli prošla Míša.
Od pohovky se sama, bez ponoukání, přidržování nebo pomocně natažené ruky celkem stabilně vydala ke skoro dva metry vzdálené podnožce. Chvíli jsme užasle koukaly, a pak toho prvně samostatného chodce zahrnuly chválou a jásotem.

A já si zas a znovu uvědomuju, že tyhlety obrovské dětské pokroky se nedějí na povel nebo moje nedočkavé přání, ale spíž bez dozoru, jakoby mimochodem.
A taky si uvědomuju, že zdolaná dvoumetrová vzdálenost je první fází k samostatnosti, na kterou se na jedné straně hodně těším a místy ji už netrpělivě vyhlížím, na druhou stranu je mi maličko smutno, že tím nadobro necháváme za sebou jeden životní úsek a mou roli v něm.

Před objektivem je Miščin styl ještě spíš mimo-chodem, ale budoucí podoba už je vidět. A taky to nadšení :).

neděle 2. srpna 2015

Hravá

Dnes jsme měli v plánu výstup na rozhlednu, ale zatažená obloha nás nasměrovala do muzea.
Interaktivní, hravá výstava Pojďte, děti, budeme si hrát je skvělá. Nejen pro děti.
V příjemném prostoru galerie si na své přijdou luštitelé, objevitelé, architekti i budoucí matematici,...


...a taky hledači, s nápovědou i bez,...


... a módní fajnšmekři a hudební skladatelé, obutí i naboso...


... a geografové, golfové naděje i ti s talentem nepozorovaně si zalézt...


... a taky žokejové a milovníci otáčivých ploch.


Zkrátka všichni ve věku  jeden až třicet čtyři let plus.
Bylo to moc fajn.

Vlaštovky

Další ze série sršňovek. Další narozeninová. Další s poměrně dlouhým skluzem, ach jo.
I když usazeny v pražské trávě u kafe, látku jsme s kamarádkou vlastně řešily na dálku. To když jsem se jí snažila popsat, jaké vzory ve dvě stě kilometrů vzdálené poličce mám. Vybraly jsme zebru, protože zvířecí motivy by teď měly frčet a protože ona má parádní černobíle pruhované šaty. Jenže já po návratu objevila jinou úžasnou látku. A bylo mi jasné, že (zebry prominou) její taška bude mít fialové vlaštovky.
Protože vlaštovky mi připomínají knížku Příspěvek k dějinám radosti. Přestože kamarádka má s knížkou (naštěstí) společné jen to, že je mám obě moc ráda.
Protože vlaštovky jsou elegantní.
Protože vlaštovky jsou silné a vytrvalé.
Protože vlaštovky dokážou přistát a odpočívat i na drátu pod proudem.
Protože vlaštovky viděly kus světa a umí koukat na věci s nadhledem.

Proto vlaštovky.


Jednou jsou věci tak, podruhé onak, jednou se letí vzhůru a podruhé hledá místo k bezpečnému přistání (nebo aspoň ten drát), proto oboustranná je i tahle vlaštovčí taška.


Madli, ať se Ti, skrytě nebo okatě, krásně nosí!

sobota 1. srpna 2015

Lesní barování

Včera jsme vyrazili do Lesního baru. Neuvěřitelný to počin místních lesáků, který se drží už několikátý rok. A od loňska na trase přibyla spousta nových věcí.
Od parkoviště v Horní Lipové je to procházkovou chůzí vyplněnou hraním slovních her, počítáním ptačích budek, průzkumem krmelce, hledáním čtyřlístku a vymýšlením, kdo bydlí v pařezovém zámku něco kolem hodinky.
Kdo potřebuje oporu, nechť si zapůjčí hole. Vyjdou-li na něj, vyjdou na "asi tak" 10 korun. Jedna půjčovna je na plůtku kolem parkoviště, druhá na kmeni stromu těsně před začátkem stoupání. Platba i vrácení je, stejně jako všechno v téhle úžasné myšlence lesního baru, na vlastní zodpovědnost a svědomí.
Autům a formulářům (dle Madlenčiny interpretace dopravní značky) je vjezd zakázán. Parkovat by se mělo v Lipové u viaduktu. Cesta je ale z větší části lesní asfaltka, takže se k baru dostanou návštěvníci všech věkových skupin a fyzických sil.


Kdo nekrmil Šiškožrouta, jako by do baru nešel. Zastávka asi v půlce mírného stoupání, ale vrchol pro ty malé... nebo hravé. Jen je lepší nasbírat si nějaké to krmivo po cestě. Na mýtině už většinou žádné šišky nejsou a vytažení nějaké z tlamy Šiškožrouta může být pro dítko docela adrenalin. Stejně jako pařezová prolézačka.


A pak už je to jenom chvilka (i když mně se to loni se sedmiměsíčním břichem a dvouletou cácorkou, která pojala výstup jako cikcak běh, zdálo o něco delší) do prudšího kopce k prvnímu ze dvou barů. Kdo by chtěl cestou potkat výrazně méně lidí, kočárků a dětí, může se lesní pěšinou vydat o 900 metrů výš k hornímu baru, a pak ještě o dalších 300 metrů nahoru na "panorámata". My se tam zatím nedostali a pokaždé zasedli ke stolu Sněhurky a devíti trpaslíků (ty se tu totiž namnožili) s limonádou, pivem (mají alkoholické i pro řidiče) a frukem chlazenými lesním potokem a vlastnoručně opečeným špekáčkem. Ceny jsou lidové, pivo za 15,-, nealko za 12,-, buřt s chlebem a hořčicí, tuším, za dvacku. Ale i kafe nebo čaj si unavený výletník může na plynovém sporáčku uvařit, a k tomu si dát třeba domácí trubičku. No a pak si to všechno hezky poctivě spočítat a příslušný obnos vložit do kasičky pod sochou Františka Dobroty.


A čekání na špekáčky jsme si s Madlenkou krátily houpáním na kouzelných pařezových houpačkách, lovením rybek v pařezových rybníčcích, nebo obzvláště vypečeným focením sebe samých.


Po cestě zpátky ještě vyzkoušet horské minikáry a tobogán na Ramzové. To první jela Majda s Peťou a prý nic moc (tzn. pro ni pomalé). Tobogán si sjela dvakrát a sama, a to už jako bylo dobrý. Stejně dobrý, jako pán (cca 17 let), který obsluhoval vlek a Madlence se moc líbil. Náklonost zřejmě byla vzájemná, protože mi pak říkal, jak je má dcera úžasná. To já samozřejmě vím, jen netuším, co si se sympatiemi tohoto věkového rozdílu počít :).


Pak už hurá domů za Miškou, kterou protentokrát (k všestranné spokojenosti) hlídala babička. Cestou zněla už stokrát přehrávaná deska Svěráka a Uhlíře. Ještě dnes v hlavě slyším "Buďme rádi, Bohouši, že žijeme na souši...". 
A to my jsme.