neděle 28. srpna 2016

Stačí

Není třeba s sebou neustále tahat všechno. Občas stačí jen to nejdůležitější.
Není třeba s sebou neustále tahat veliké kabely. Občas stačí jen malá taštička přes tělo (nebo na rameno) na peněženku, mobil, klíče, plus ještě něco malého.


Kabelka velikostně kopíruje tu mou z kdysi dávna.
Tentokrát látka v jemném vzoru, lehce do tyrkysu. Černá koženka pro kontrast, a taky pro přerušení náběhu na příliš velkou romantiku. Spodní látková část by u klasické kabelky samozřejmě nebyla praktická, ale tahle taška se beztak na zem neodkládá, říkám si.


***
Ono není třeba s sebou neustále všechno tahat, pravda. Ale když mám sbalit nás tři dámy na pár dní mimo domov, tak se těm plným zavazadlům (pěti!!!) nějak neumím vyhnout. Pořád mi z toho vychází nepřímá úměra, čím menší turista, tím větší objem věcí. Nebo se někde stala chyba. Stačí čtyři trička s krátkým rukávem? Co když polovinu z nich malá vyřadí z provozu ještě během cesty? Stačí jedna sukýnka? Nebo budu nařčena z bránění snaze být krásná? Stačí ponožky, kalhoty, mikiny, boty? Stačí hračky na snesitelnou cestu? Stačí? Už zítra uvidíme, uf :).

Jesenická


Oddechnutí. Překvapivě klidný víkendový výlet.
Až na jeden vyhrocený ranní výstup při snídani s Madlenkou (ujely mi nervy...pokolikáté už za poslední dobu?... bylo mi pak stydno, hodně, a tak smutně těžko, ze sebe nejvíc).
Ale jinak to krásné počasí kopírovalo naše rozpoložení. Dobře bylo, dohromady, spolu.

A zmrzlina.
A pištivé okoušení vody v lázeňském balneo parku.
A kolonáda se stromy, které pamatuju z doby prázdnin u jesenické babičky, které pamatují mě. Trochu nostalgie, že se čas sune pořád vpřed, a trochu údiv, že už se otáčím zpět do vzpomínek.
A radost nad opravenými budovami a vkusně upraveným okolím, v letním světle ještě o kus veselejším. A taky příjemný pocit z úsměvů kolemjdoucích, protože povětšinou tady a teď nikam nespěchají, v tohle sobotní dopoledne jsou ochotni i oni ve svých vyšších než dětských letech dovádivě sedět na otáčivých lavičkách, otáčet se za sluncem.
Odpolední hodinka na koupališti. Musela jsem se tam jít znovu podívat. Zase vzpomínky. Všechno je na svém místě, vůně, zvuky, betonové schody, kamenné zídky, ledová voda, jen k opraveným bazénům přibyly tobogány, dětské atrakce. Michalku jsme z brouzdaliště tahali domů násilím, tak moc se jí svět nesterilně veřejných vodních ploch líbil.

A cesta zpátky. Nucené objížďky, které tak nějak nevadily. Pusté Žibřidovice, Žárová a bůhví kolik vesniček před i po mi ještě vypadlo z paměti. Kousek kraje mezi kopci, lesy a loukami, který vůbec neznám. A přitom je tak blízko od nás, krásný. Když jsem očima zamyšleně přejížděla ten vlnitý výhled, napůl ve slunci, napůl zastíněný, na chvilku mě kacířsky napadlo, proč vlastně bydlíme v centru, na hradbách, s malým oploceným dvorkem, když tady by šlo tak lehce utíkat. Ale byla to jen chvilka, vím kde jsem doma, ráda.

pátek 26. srpna 2016

Úhelník

Geometrie na přání. Předaná... no, už to bude měsíc.
Lehce sportovní menší taška přes tělo. Obdélník v zásnubách s trojúhelníky. Tu látku mám hrozně ráda. Nadechnutí mezi tóny - pastelově, lososově, šedobéžově - v šedém ohraničení.


Uvnitř geometrický vzor jiné úrovně i složitosti, s vnějškem ale souzní, řekla bych. I s tenkou přímkou vnitřní skryté kapsy.
Klopa na magnetický druk, souměrné uzavření s jemným klapnutím, ten zvuk mě podivným způsobem uklidňuje.




***
V hlavě se připravuju na rozhodnutí. O tom co bude, co chci, co umím a co můžu. Nic extra, závažné tak akorát, že už to nejde o moc déle odkládat. Jednou to rozlousknout musím, tak či onak. Dávám si třeba týden... Včerejší volný den. Moc jsem ho potřebovala. Potřebovala bych jich o něco víc. Srovnat si to, srovnat se. Být víc v klidu. Tlačím do dveří s panty v protisměru. Jsem unavená, z ukřičeného léta, a tak, nic extra... Dnešní azurová obloha a vyšponovaný teploměr. To horko mě rozčiluje a těším se na babí léto. Poprvé jsem ho ucítila v půli měsíce. Za druhou půlku přijde... Měla bych udělat spoustu běžných věcí, i těch už chrastících kostmi. Nechce se mi. Dávám si třeba týden... Hledám pravý úhel v mnohoúhelníku.

pondělí 22. srpna 2016

Z postýlky

V pátek se Michalka přesunula z dětské postýlky do vlastní velké.
Po pár testovacích skocích a parakotoulech ji bez protestů vzala za svou, žádné narušení samostatného usínání po ukolébavce. Jsem za to moc ráda.
O víkendu jsem začala pracovat na mantinelu na stěnu. Vůči Míšině tělíčku působí rozměry postele 120x200 jak přistávací dráha, potisk látky motivem už dříve vyzkoušených obláčků je tak docela tematický.
 
Amatérský tisk:
barva na textil - poučena loňskými nezdary jsem se nenechala zmást dotazem paní prodavačky, jestli budu tisknout na světlou nebo na tmavou látku, a rovnou brala bílou na tmavé tkaniny. Přijde mi, že jsou o něco hustší, lépe drží na tiskátku a látku pokryjí rovnoměrněji. Taky jsem zjistila, že úplně nejhladší práci a výsledek umožní už pár měsíců (v pevném uzavření) uleželá, dříve použitá barva, mírnou zatuhlost napraví pár kapek barvy pro požadovaný odstín (viz ty růžové obláčky).
 
tiskátko - postupem pokus omyl jsem dobrala k šabloně vystřižené z moosgummi, která kombinaci mého temperamentu a zručnosti vyhovuje úplně nejlíp (brambory, houbičky na nádobí a spol. se mnou nespolupracují už od třetí třídy ZŠ). Tohle je klasická pěnovka dostupná ve všech papírnictvích/výtvarných potřebách, tlustší variantu, která by byla ještě o příslušné milimetry lepší, se mi u nás nepodařilo sehnat. Motiv nalepený na rovné přesnídávkové skleničce ještě z loňského příkrmového období. Velikost je tak akorát, abych byla schopná jakžtakž trefit polohu obláčku a mohla použít potřebnou přítlačnou sílu.
 
 
Madlenka má za svou stejně velkou postelí mantinel s našitými motýlky (znovu tematicky). Sama je s ním spokojená (nekomentuje), ale já kolem něj chodím a jedna zvolená látka mi pořád brnká na nervy, není to prostě ono. Takže až bude po prázdninách víc času, pustím se do tisku i pro ni.
 
***
Přes hladký průběh jsem ten páteční večer měla trochu stažený krk. Bylo mi smutno. Jako kdyby se tímhle malým přestupem definitivně lámaly dva věky - z miminka máme velkou i druhou holku. No, a taky to bylo poprvé, co mi bylo líto, že nějakou věc po dětech dáváme pryč. U kojeneckých oblečků jsem to vůbec nezažila, jeden dva s citovým vztahem jsem si schovala, zbylých devadesát devět celých devět procent jsem s klidným srdcem posílala dál. Myslím, že to bylo i díky rychlosti, s jakou ta naše miminka z hadříků vyrůstala, něco na sobě ani nikdy neměla. Kolem téhle konkrétní postýlky jsem ale chodila bez přestávky téměř pět let. Takové stabilní a tiché potvrzení, že fakt máme naše vlastní malé děti.
 
Peťův první otcovský IKEA projekt ještě na bytě. Já, focena v předvečer Madlenčina narození, jsem přes 23 kila nadváhy a 4,700 kila života uvnitř břicha neviděla ani na špičku Peťových jedenáctek. Takový otisk z dávno nedávného minula.
 
Odteď už jen potvrzování ve velkém.

pátek 19. srpna 2016

Úplet

Odhodlala jsem se vyzkoušet šití z úpletových materiálů.
A nebyla bych to já, kdybych na to nešla úplně obráceně. Nejdřív jsem nakoupila hromadu látek, a pak teprve začala zjišťovat, jestli mi to vůbec půjde.

Ale zase to bylo teď, nebo nikdy, protože Miška je právě v tom správném věku, kdy už neroste závratnou rychlostí, už (nebo vlastně ještě, když teď vidím, jak často mění své nastrojení Madlenka) ji nemusím několikrát denně převlékat do čistého, a přitom má ještě velikost, na kterou se nespotřebuje tohoto drahého materiálu tolik. Ani tak se o nějaké výhodnosti mluvit nedá, zvlášť když v řetězcích člověk koupí za cenu metru látky kopu hotových triček. Na druhou stranu, kdybych měla u dětí přemýšlet jen v kategoriích vyplatí se/nevyplatí, tak se moc daleko nedostanu, možná ani k těm dětem... Takže tohle je takový prodělečný podnik s vysokou mírou lásky.


První pokusy v trojčlence já-šicí stroj-materiál úplně nevyšly. To když jsem u střihů z Ottobre pořád nemohla pochopit systém našívání lemů (buď to táhlo, nebo odstávalo, o čistotě vzhledu ani nemluvit), taky nemám dvojitou jehlu, overlock ani coverlock, takže jsem bojovala se správným nastavením běžného stroje i se způsobem začištění švů a lemů.


Po pár dnech na rozdýchání a spolknutí ega jsem to zkusila znovu. Počasí už směřuje k podzimu, takže nový střih na triko s dlouhými raglánovými rukávy. A ono to začíná jít. Pomalu, ale dost na to, abych mohla bez uhýbání pohledem a nejistého úsměvu potvrdit, že jsem to šila já. Případně nechat zkušenější švadleny přijít blíž než na půl metru.
Výsledkem (kromě zesíleného tiku obracet všechno kupované oblečení naruby a zkoumat švy a sešití) jsou nositelné kousky oblečení.



Pro začátek variace na Králíky z klobouky a hvězdné růžové mámení.



A ještě úplet na majitelce, která se už několikátý den a několikrát denně baví vyvažováním sukulentu. Balanční kaktus od Plan Toys jsem měla ve skříni schovaný na některé z dalších všechnonejlepší, ale vyhrocená situace jednoho z odpolední si přímo říkala o alespoň materiální vzpruhu. Navíc stokrát jinak vyvážený kaktus slouží i jako pěkný a stokrát jiný exponát na výstavu.

úterý 16. srpna 2016

Krásné

Mám ráda krásné věci.
V jednoduchosti je krása.
Z pražského výletu jsem si přivezla krásné jednoduché věci.

Ema Mamisu
Po téhle nádherné autorské keramice jsem pokukovala už dlouho. Líbí se mi od nich snad úplně všechno. Líbí se mi koncept této malé keramické dílny, žádné masovky a velké dřiny přepečené do jedinečných kousků. Jsem moc ráda, že nákup tentokrát vyšel. A jsem ráda, že kvůli blížícím se hrnčířským trhům a dalším marketům nebylo sortimentu v dřevěných policích víc, neudržela bych se. Takže zatím dvě dózy, aromalampa (ty v běžných obchodech jsou na mě zoufale přeplácané, nebo nepříjemně barevné). A mimo záznam ještě jedna větší nádoba a úžasný hrnek/kelímek, který už mám stále špinavý od kávy - ale jeho čistý čas určitě přijde.


Kdo nechce nakoupit na Fleru (odkaz tu), ale raději osobní návštěvu na Letné, nechť se připraví na Rozárku. Já o ní od Myyny věděla dopředu, před vstupem se nadechla, ale stejně jsem po dunivém zaštěkání leknutím odskočila od dveří.  To všechny vítá veliký, černý, ale opravdu hodný pes.

Lípa
Dárky od kamarádky. Protože ona má čich a cit na krásné netuctovky.
Věci od Lípy (odkaz na e-shop tady) jsou prezentovány jako alternativa ke klasickým suvenýrům, ale myslím, že i když člověk zrovna nemá koho podarovat v zahraničí, může s klidem udělat radost sám sobě, svému tuzemskému blízkému, a tak.
Já dostala ořechové misky. Zatím je v nich Madlenčin poslední oříšek pro Popelku (v něm jsou ty opravdické svatební šaty) a já je jen pravidelně hladím rukou po vypouklém břiše. Líbí se mi prázdné, jen tak.



Holky dostaly lesní pexeso. Jednoduché, jednoduše barevné... mírně opižlané po Madlenčině zásahu nůžkami. Ono to pro hru neva, Madlence možnost cíleného hledání podle odlišných tvarů kartiček ještě nedošla, a já už dávno nejsem na mistrovské úrovni, takže jsme dost vyrovnaní protihráči.
 

A misky ještě jednou, protože jsou fakt krásné, no ne:)?
 
 

pondělí 15. srpna 2016

Nahoru

Dnešní dopolední procházka na nedalekou zříceninu hradu.
Nahoru do kopce, cestou necestou.
My tři holky.


Pomalinku se překlápí doba kočárová, kdy už se při výběru výletní destinace rozhoduju spíš na základě délky trasy, než podle přístupnosti pro kočár. Obě holky rezolutně odmítaly manducu a mně se zase začínaly protivit zpevněné cesty i dlouhé, mlčenlivé přesuny po dětských hřištích. Chyběl mi les a louky a hlína pod nohama a zaseknuté větvičky ve vlasech, když člověk úplně neodhadne správný směr.
Míša a její všudypřítomný plyšový doprovod ... ošík a uua.
Don't grow up!
A dnes to všechno klaplo.
Liduprázdnou neznačenou cestou nahoru (začátek té značené jsem autem přejela, přeci jen jsem šla naposledy nahoru ve svých čerstvých náct, a to se ty vzdálenosti zdály nějak větší) zvládla Miška úplným samochodem. Děkuju koníkům, kopřivám pálí/nepálí, motýlům na louce, kdobudeuboroviceprvní soutěžící Madlence a několika dětským písničkám do kroku. Když já jim dám jetele... při setkání s touto rostlinkou, travička zelená... já mám koně... nepudu domů... z Míšiných top 10.
Ono je někdy lepší ukazatele směru minout, neposlouchat dané značení, vydat se podle tušení. Někdy to pak člověka vede mnohem zajímavější cestou, s větší fantazií, s větším dobrodružstvím.
 

Nahoře sladké posilnění, zamyšlené rozhledy a spousta představivosti. Kde ti rytíři jedli, k čemu sloužila ta která místnost, co dělali se zlými lidmi, jaká princezna tam žila, kdo ji vysvobodil.
Mami, já teď jsem jako princezna, co ji zakleli pro její pýchu, a ty jsi princ, co mě vysvobodí...teď tě vyhlížím.
Dobrý den, krásná princezno, přišel jsem vás vysvobodit, utečeme spolu z tohoto hrozného místa na můj hrad (blížilo se poledne, doba oběda, nejvyšší čas dostat ty dvě dolů - Míšu jsem nalákala na zmrzlinu, Madlenka už chce víc romantiky)
Seš jako Matouš?... Jestli nejseš Matoušek, tak nikam nejdu.
Jsem princ Matouš.
Tak mě můžeš nést... jako doopravdy.
Ale já asi budu muset nést dolů Mišku.
To snad ne!
Nakonec Madlenka zahlédla turistickou značku a zpět nás se svou prvovrozenou dispozicí vedla neohroženě modročervenou střemhlav dolů. To jsem to ale dobře rozhodla, že mami?
Mám to u nás ráda, čím dál víc.

středa 10. srpna 2016

Faktura

Říkám si, jaké by to bylo, kdyby mi najednou přišla faktura za všechno mé prožité štěstí.
Říkám si, kolik by to bylo.
Přitom by se ve skutečnosti nesčítaly žádné euforické pocity, ale jen (ne)obyčejná spokojenost s daným stavem věcí.
***
Jako se to stalo hlavní postavě útlé knížky od švédského herce/dramatika/spisovatele Jonase Karlssona. Astronomická částka vypočítaná pro člověka neurčeného věku, nezáživného sociálního postavení, z aktuálního pohledu nezajímavého života. Ale...
Knížky, která mě v knihkupectví zaujala přední a zadní stranou přebalu. Zlehka psaná, rychle přečtená a i přes zkratkovitý závěr pro mě rozvaha na delší účetní období.


***
Nádherné pondělí v Praze. Procházky, pomalé a tiché sama se sebou, objevené ulice Letné, plný kufr krásných věcí a hlavně hlavní podvečerní setkání s kamarádkami. Mými milovanými gráciemi ještě z dob vysoké. Jsme čtyři, čtyři teď už s různě ubíhajícími životy, zkušenostmi, prožitky. Ale i když se teď všechny pospolu vidíme jen zřídka, setkání a rozhovory navazují a plynou, jako kdybychom si řekly ahoj včerejší večer. Takového to přátelství, kdy jsem obnaženě přijímána, nemusím si na nic hrát, kdy jsem v bezpečí se svým přeháněním i nejistotami. Kdy je mi jednoduše lidsky dobře. Účet roste geometrickou řadou.
A pak je úterý zpět. A ve středeční poledne už za rohem šatny tajně brečím. Protože to letošní léto se svými nejdůležitějšími nějak neumím, nejde mi, nezvládám. Převleky za všesnášející maminku nefungují. Trošku se lituju a hodně (nejen) na sebe se vztekám, znovu a zas se v tom topím... Účet se poměrově tenčí.
A nakonec mi do toho skočí odpolední společná stavba vláčkodráhy, všestranné vítězství v házení míčem do výšky, vodovkami umazané tváře, smích, dětská pohlazení a pusy. A i když ve všem pořád dost plavu, jsem znovu tam, kde mám být. Na své určitě vysoké dlužné částce.

pátek 5. srpna 2016

Kááávu

Pojď kááávu... byla jednou z Miščiných prvních vět. Používaná je stále, postupně doplňovaná o lákající pohyb malou ručkou a andělský výraz ve tvářičce.
Káva u nás (u mě) teče ve velkém. Bez kávy jsem snesitelná jen napůl. S vůní ranní kávy teprve začíná den. Káva zahání noční můry, bolení brzkého vstávání i únavu z dne teprve napůl. Káva je tichý osobní rituál i společenské povídání. Káva je zklidnění a blízkost.
Michalka to všechno, zdá se, chápe. Michalka dostala začátkem minulého měsíce k narozeninám svůj vlastní kávovar. Našla jsem jen asi tři typy těchto přístrojů v dřevěném provedení. První byl příliš barevný, druhý vyprodaný a ten třetí máme.


Zařízení je to malé, skladné, snadno obsluhovatelné dvouletou kavárnicí. Dle přání uvaří kávu kominickou i naředěnou smetanou, díky výběru ze tří kapslí a dvojstupňovému tlaku. Vaří se u nás do latté sklenic i keramických ristretto hrníčků. Kdo libo cukr, jeho jest. Zamíchat i zatřepat možno. Vypít s náležitým ááách je nutným uctěním hostitelky.
***
Tohle je zatím káva Michalčina dětství. Já si zase ze svého dávno nedávného věku pamatuju vůni turka, který signalizoval objemem hrnků stanovený čas, kdy jsme my, děti, měly vyklidit pole a požadavky a potřeby omezit na nutné minimum. Po víkendovém obědě, při návštěvách dospělých, při našich návštěvách u dospělých. Určitě jsme to bezezbytku nedodržovaly, určitě nás to maličko štvalo. A I.P. Pavlov by měl určitě radost. Protože dodnes, když někde náhodou ucítím vůni louhujících se pomletých kávových zrnek, čekám i ve svých teď už čtyřiatřiceti pobídnutí k běžte si hrát.

***

A dnes jsem jako krásné překvapení dostala od svého muže ještě poukaz na kurz pro baristy. Moc se těším. Půjdu si hrát - s kávou :).

čtvrtek 4. srpna 2016

Nešlo

Poslední dobou mi nešlo psát.
Ne, že by se nic kolem nedělo. Ne, že by se neobjevovaly vtipné i poučné okamžiky s holčičkami, kvůli kterým jsem vlastně s tímhle virtuálním zápisníkem začala - protože nezapomínat na každodenní hezké drobnosti je pro mě dost důležité.
 
Nešlo, protože jsem neměla energii. Většinou totiž večer ťukám do klávesnice to, co si přes den po kouskách skládám v hlavě, nebo co mě jen tak, za letu a nárazově, napadne. Jenže poslední měsíc, jsem večer padala únavou - těla, hlasivek, hlavy. Prostě vymeteno.
 
Nešlo mi psát, protože jsem nic nečetla. Já to tak mám. Čím víc textu do sebe vstřebám, tím lehčeji se mi pak vyjadřuje, slova líp kloužou skrz prsty i ústa, hladčeji se řadí do úhledných, smysluplných linek, plevele není tolik.
 
Nešlo mi psát, ale teď snad už zase půjde.
Protože jsem ubrala v přehnaných očekáváních na pohodový průběh léta. A zkouším víc vnímat přítomnost, i když je zrovna dětsky ukřičená, hádavá a stávkující. Ono je to docela osvobozující.
Protože jsem se rozhodla zkousnout svou mateřskou hrdost i pocit, že otravuju, a víc si říkat o pomoc (pohlídání) babičkám, Peťovi.
Protože mám nachystanou hromádku letních knížek.
Protože po víkendu jedu na dva dny odpočívat do Prahy - sama se sebou, za sebe a pro sebe.
 
A protože i dnes jsem měla malou dovolenou. Pomalá, tichá snídaně (teď ujíždím na bílém jogurtu s medem a borůvkami), horká káva, procházka městem, tři dokončené tašky, pošťák s balíky nových látek a za hodinu jóga.
 
***
 
A taky mám koloběžku. Dárek od mého muže k blížícím se narozeninám. Po pár zkušebních jízdách jsem nadšená. A těším na pořádné otestování. Moje stříbrná radost.

 
 

Druhá

Druhá ze dvou sovích tašek.
Vzor odpovídající třeba věku brzy školou povinné slečny.
A už když začíná ta nová povinnost, chtělo by to našlápnout hezky zvesela, ideálně s výraznou taškou přes tělo.


Hravý vzor a tyrkysová koženka potvrzená růžovou růžovým puntíkem na podšívce. A značená vnitřní kapsa na magnetický druk.


***