pátek 29. ledna 2016

Kdo tady rozhoduje

Taková obvyklá podvečerní situace. Nejdřív půlhodinku zabere nahnat děti do vany. S mužem si totiž s rodičovskou trapností vybíráme přesně tu dobu, kdy je hra nejzábavnější, pohádka nejnapínavější a okoralá večeře nejchutnější. Pak je to samozřejmě nejlepší ve vodě, jenže to už zase otravujeme s vypouštěním, blokujeme přívod teplé vody, házíme ručníkem do ringu a lobujeme za zubní kartáčky a pastu. Ta malá jen neartikulovaně (hlasitě) povykuje, ta starší už jde na to s argumenty (hlasitě), mění taktiku, smlouvá, ztrácí sluch, a tak.

Včera na mě vyšlo čtení pohádky. Na Peťu koupelna.

"Majdo, jdeme z vody."
"Ještě nejdu... rozhoduju já!"
"Prosím?!"
"Já rozhoduju, protože jsem šéfulák." (jedna ze tří školkových "funkcí")
"To určitě."
"Jsem šéfulák, protože jsem tady nejstarší, tak rozhoduju."
"Ty nejsi nejstarší a vylez."
"Tak jsem šéfulák JÁ, Míša a máma... Všechny holky tady rozhodujeme" ...
"Tak já pak nemusím chodit do práce a nemusím kupovat sladkosti... A utírej se."
"Mám nápad, šefulák jsem JÁ, Míša, máma a ty. Protože jsme všichni nejstarší."

Zatímco já u počítače slzela smíchy a na monitor usedaly bezlepkové drobky, Madlenka s pocitem malého vítězství oblékala pyžamko. Protože ona přece rozhodla a všichni jsme šéfuláci.

čtvrtek 28. ledna 2016

Premiéra

První letošní.
A rovnou premiérově z jednoho z úžasných vzorů echina. Mám jich v zásobě ještě několik. Všechny v sobě obsahují vyšší příměs lnu, což mě úplně nenadchlo, na omak nejsou zrovna příjemné a subjektivně na mě tohle složení materiálu působí malinko "odfláknutě". Vzory jsou ale skvostné, vtipné, dotažené, Etsuko Furuya prostě umí.

Taška mořsky tónovaná.
Kombinace barev, která mi náramně zvedala náladu, takový textilní doping. S Katkou jsme se k ní dostaly vlastně oklikou. Původní zadání veselé tašky se záhy začalo stáček k méně výrazným vzorům a umírněnější barevnosti. A jak jsem dostávala odpovědi na dodatečné otázky ke svým doplňujícím dotazům (děkuju za trpělivost :) ), přišlo mi, že asi budeme podobného ražení. Že třeba obdivujeme pozornost přitahující kousky oděvů nebo zavazadel u jiných, ale má-li dojít na nás, jsme mnohem opatrnější. V samém závěru vybírání jsem objevila tuhle tyrkysovou parádu a bylo rozhodnuto.
 

Zapínání na zip. Uvnitř na šedé podšívce dvojitá kapsa na klíče, kapesníky, nějakou drobnost. A taky velká skrytá kapsa na věci vyžadující vyšší stupeň bezpečnosti. Obojí v šedomodrém puntíku, něco na způsob vtipné vsuvky. Trochu jsem doufala, že s koženkovými popruhy jsem loni měla premiéru a derniéru zároveň, protože s tolika vrstvami koženky se ne úplně dobře pracuje. Ale je pravda, že téhle tašce vyloženě sluší. Opět jsem se při šití mírně orosila na čele, ale podařilo se. A nutně nehezké zakončení popruhů vyřešil látkový lem.


I když mě po došití na moment napadla kacířská myšlenka, že si tu tašku nechám, že ji zapřu, nebo tak něco, jsem teď moc spokojená, že se kdesi na pražské pevnině nosí a že se (dle reakce jejího staršího dítka) líbí nejen majitelce.
 
***
 
Včera jsem byla po strašně dlouhé době v kině, vlastně taky něco jako premiérově. Se švagrovou jsme šly na dokument Heleny Třeštíkové Zkáza krásou. Na celovečerák mě to netáhlo (spektakulární filmy moc nemusím a v kombinaci s osobou režiséra už ani nebylo o čem přemýšlet), ale tohle mě zajímalo. Zajímalo mě, jestli a jaký postoj k Lídě Baarové nakonec získám. Jaký sebeobraz nebo sebepojetí  si herečka z perspektivy pozdního věku vytvořila... Měla jsem dojem, že koukám a poslouchám ženu, která je (a byla) tak nějak z jiného světa, s velkou mírou sebelásky, pocitu vlastní výjimečnosti (krásy, schopností), dávkou bezohlednosti, sobectví, povrchnosti a účelného jednání ve vztahu k lidem. Pletky s ministrem propagandy jsou sice nejvíc probíraná pikantnost a její "pošetilost", že nevěděla co se děje, zdá se být stěží uvěřitelná, ale mě spíš zaujalo, s jakou odtažitostí mluvila o lidech, (tady hlavně mužích), kteří jí nějakým způsobem nezištně pomohli, obětovali se kvůli ní, měli ji rádi, jak rychle se dokázala odstřihnout (před, během i po válce), když už pro ni nebyli přínosní, jak ji na těch dotyčných vlastně vždy nejvíc imponoval status. Jak se zdála být ke všemu, co jí nebylo k užitku netečná. Chvíli jsem měla tendenci hodnotit v kategoriích hloupá nebo vychytralá, nakonec jsem ale zjistila, že jediný pocit, který mi zůstal, je lhostejnost.

středa 27. ledna 2016

Recept

"Mamííí, mně přijde, že tady něco dost smrdí", zhodnotila dnes Madlenka atmosféru v kuchyni. "To bude ta tvarůžková pomazánka. Je strašně dobrá." "A proč teda tak smrdí?" "Protože jsem ji začarovala, aby mi ji nikdo nesnědl."... Tradiční smršť předkofeinových dotazů na významná témata se mi po ránu podařilo utnout. Jo, jsem dobrá!
 
Recept na kouzelnou pomazánku: tvarůžky a pórek (množství dle chuti a odolnosti) pomlít, smíchat s lučinou a trochou smetany. 
 
Recept na aktuální mírné bezčasí zatím hledám. Mlha, déšť a teploty nad nulou, nic moc na procházky a zahánění Miščina mrzutého rozpoložení. Ještěže Ruina nabízí tolik různých zákoutí. A ještěže existuje přístroj na silné espresso, dnes rovnou dvojité. To se hned kostičky a puzzle kompletují snáz, a i ty stokrát přezpívané dětské odrhovačky znějí tak nějak veseleji. A taky nemusíme nikam spěchat, bez plánu a řádu si užíváme mírné domácí plynutí. Takže je vlastně všechno v nejlepším pořádku. 
 
Jen se mi trochu stýská po sněhu. Aspoň že jsme si ho pořádně užili o víkendu. Nejdřív sáňkování v Jeseníku, potom nedělní lyžování kousek od nás. Madlenka je čím dál lepší. Pomalinku ale jistě překonáváme její ne úplně šťastnou kombinaci pravidelné hlavy v oblacích a nízkého pudu sebezáchovy, a to zvlášť v případě, když ví, že ji někdo jistí. Prostě ji na svahu něco zaujme a vůbec jí nevadí, že se řítí třeba vstříc ozubeným pásům rolby. Takže jediná možnost, jak naši lyžařku přimět zatáčet a zastavovat (což ze školičky umí), je nechat ji napospas vlastnímu umění. Na dětské sjezdovce to jde, ale až vyrazíme na "opravdickou", bez popruhů si s ní ještě netroufnu. Tenhle recept budu muset dopilovat.
 
 

pondělí 25. ledna 2016

Přede mnou, za mnou

Jupíjou, zkoušky za mnou a spousta bezprizorních večerních chvilek přede mnou (nebo tak si to aspoň maluju).
Každopádně znovu začínám šít, pro radost, pro sebe i na objednávku.
Mám v hlavě a ve skicáku spoustu plánů. Na pozměněné tvary stávajících tašek, na tvary úplně nové, i na věci, které se zavazadly až tolik nesouvisí.
Mám v hlavě odhodlání překonat svou barevnou rezervovanost a aspoň čas od času se tónově a vzorově odvázat.
Mám nové látky a čekám na velkou zásilku koženek (a jo, budou i v jiných, než šedorůžových odstínech) a na kupu úžasných knoflíků.
Mám velkou radost.

A protože mám i několik mailů, na které mi různě chodí šitá přání, a už v tom trochu ztrácím přehled, tak odteď hlásím, že hlavní způsob objednání sršní tašky je poslat mail na
 
 
Do mailu (případně do zprávy na facebooku) stačí napsat své požadavky a přání. Já toho dotyčného následně zahltím obrázky látek a koženek a třeba i tisíc a jednou zvědavou či upřesňující otázkou.
Cena tašek je individuální podle složitosti sešití a komponentů.
Termín dodání zhruba čtrnáct dní podle složitosti rodinné situace.
 


sobota 16. ledna 2016

... a ještě jedna zpětně

A poslední loňská záležitost.
"Zavazadla" pro prvňáčka. Taštička na klíče a drobné (mince, nebo třeba malou hračku, kterou velcí jako nepotřebují, ale ti co jdou poprvé, si ještě jako na tajňačku vzít můžou). Stahovací pytel na cvičení, přezůvky, nebo cokoli, co se teď v šatně nechává. Vše v klučičím provedení, které je pro mě vždycky malinko oříšek.


Stejně jako byl oříšek pochopit systém utahování těchhle jednoduchých úschoven. Fígl je protáhnout jednu polovinu šňůry tunýlkem na obou dílech. Jak prosté, milý Watsone, a příště půlhodina k dobru.


Taštička na klíče od domova. Zapínání magnetickým drukem. Zavěšení možné na krk, nebo natáhnout ležérně přes tělo v závislosti na aktuálních trendech.

 
 
***
 
Tento víkend jsme bez tatínka, který odjel nahrávat cédéčko do stověžatého města a užít si více než zaslouženou odpočinkovou pauzu.
Nejdřív jsem měla tendenci být z toho našeho dvounočního osamostatnění nesvá. Asi jako pozůstatek prvních osmi měsíců Madlenčina života, kdy Peťa přes týden pracoval daleko přes pole a já byla většinu pracovního týdne (a hlavně nocí) s dítkem sama. No, moc jsem to nedávala. Nevěděla jsem, jak se vypořádat s plačícím, nespavým miminkem, trpěla utkvělou představou, že totálně mateřsky selhávám, když to nevím, a v kombinaci s mou (ze současného pohledu úsměvnou) snahou neztratit nit dřívějšího života, jsem se chytala kdejakého stébla. Třeba když jsem zpravidla o třetí ranní po hodině kojení a během skoro hodinového konejšení naší princezny koukala na Eurosportu na záznam klasického lyžování a z tváří rozesmátých starších diváků se snažila vyčíst důkaz, že "ti všichni z plenek vyrostli a ti všichni kojenecké období svých dětí přežili". Tak, přežila jsem to nakonec i já (haha, malé vítězství), a vlastně, opět zpětně viděno, mi to hodně dalo. Třeba pocit obrovského klidu, když přišla na svět Miška, vědomí, že to zvládnu a že to všechno okolo malých dětí zas takové drama není. Samozřejmě (asi ze své vlastní podstaty a mizerné tolerance spánkového deficitu) mám dodnes tendenci leccos "prožívat" víc, než by bylo nutné, ale taky o něco lépe tuším, že nic z toho není napořád a že mi po tom někdy mnohem později možná bude i smutno....
Takže když se včera Madlenka vítězoslavně rozhodla zaujmout Peťovo místo v ložnici a několikrát za noc mě její polospící tělíčko zalehlo nebo praštilo přes obličej, prvotní vztek a rozmrzení na mé straně brzo vystřídal uklidňující pocit užívání si její blízkosti. A i když Miška "trhla" rekord a rezolutně vstala o bolestivé půl páté ranní (zoubky se holt na čas neptají), zvládla jsem přemoct rozmrzelou únavu a s voňavou kávou a za zvuků jejího oblíbeného Fíha tralala jsme si do rozbřesku přečetly pár leporel, uklidily kuchyň, připravily snídani a zaujatě složily několik velevzdělávacích puzzle. Trochu náročné, ale hodně v pořádku.
A i když se mi ten nadhled rozhodně nedaří pokaždé, dělám pokroky. Myslím.
Dobrou noc:).


středa 13. ledna 2016

Retro 2/2

Druhá polovina tašek pro malé velké slečny.
Jen letem obrazovým světem... protože teď ten čas neúprosně peláší směrem k posledním zkouškám (když nepočítám státnice) mého studijního života (když nepočítám mužovo uchechtnutí, že těm mým vzdělávacím koncům stejně nevěří).
Nevím jak s dalším studiem, ale s taškami mám své plány, tak uvidíme, jestli a kam se to začne sunout.

Každopádně, jedna kombinace pro školačku, která má svou hlavu a v davu se rozhodně neztratí.


Jedna do Prahy pro milovnici růžové - protože všechny barvy jsou vlastně jen jejím odstínem (s čímž všemi deseti aktuálně souhlasí i ta naše starší, díky či žel).


A jedna s kočkovitou šelmou. Dětský motiv brzděný puntíkatou stopkou a šedou neutrální zónou, protože u prvňáčků si člověk nějak není jistý, jestli "ještě malá, nebo už velká" holka.

sobota 9. ledna 2016

Retro 1/2

Další, teď už skoro "retro", tašky.
K loňským Vánocům pro dvě základní školou povinné slečny, které, ač v sesterském spříznění, jsou vlastně úplně odlišné (známe :) ).


Tvarem klasika, velikostí menší sršňovka, takže cca 24x28x4 centimetry . Uvnitř prošitá kapsa. Dílem třeba na tužky, dílem na malou peněženku ve stejném vzoru i barvách. Zapínání na zip a nastavitelný popruh.
Už jsem to psala, ale mám moc ráda, když šiju pro konkrétního člověka. A je jedno, jestli mu je osm měsíců, osm, osmnáct, nebo osmdesát let. Když k zadání tašky vím i něco o něm, jaký je, co ho baví, co má rád. Když se můžeme třeba i sáhodlouze naživo nebo virtuálně probírat látkami, když si zkouším svůj odhad. Tady jsem budoucí majitelky poznala jen zprostředkovaně přes jejich tetu. Ale teta mi dala tak parádní popis, že ta známost byla skoro jako osobní.

První taška pro klidnou desetiletou duši, co má ráda přírodu. Jemná, umírněná, dívčí. Tmavě hnědá látka vykompenzovaná krémovou koženkou.
 


Druhou tašku nosí živel. Neposedná osobnost a dříč. Zavazadlo mělo být dostatečně free & cool, žádná holčičí cukrátka a růžové mámení. Se Siskou jsme se u ní zastavily asi nejvíc. K vybrané modré kožence a pruhované látce jsem pak dala kontrastující trojúhelníky, které tu klasiku, myslím, docela hezky nabouraly a zároveň doplnily. Dovnitř už jen jednobarevná podšívka, ať té divočiny není tolik.


úterý 5. ledna 2016

Pohádka

Nasedáme do auta...
Já ti teď povím pohádku, chceš?
Super, poslouchám. (protože já ráda pohádky)
Byla jedna princezna, co ji chtěl drak. A pak pšišel princ ji vysvobodit... No, ale pozor, to bude mít smutný konec, takže to není pohádka, ale komedie...
Myslíš tragédie? To jakože to špatně dopadne?
Tragédie, jo... no, a ten drak vyplivnul oheň a ten princ zahynul. Jako úplně umžel.
No, tak to se mi teda moc nelíbilo. Já se těšila na pohádku a ne na nějakou tragédii.
Chvíle ticha na zadním sedadle.
No ale ty si dospělá a tragédie sou pro dospělé................Tobě tam asi vadil ten drak, že?
Ne, drak mi nevadil, všude je většinou někdo zlý, mně vadilo, že tu princeznu neměl kdo vysvobodit.
Chvíle ticha na zadním sedadle. 
No... ale on pšišel kamarád a toho prince zachránil a princeznu vysvobodil. A byla svatba.
Počkej, a jak mohl kamarád toho prince zachránit, když už byl úplně mrtvej?
Dal mu pusinku.
Chvíle ticha na předním sedadle... Asi už je čas vytáhnout knížku Princ a princ.
Aha. A tomu kamarádovi nevadilo, že všechny zachránil a nakonec se s princeznou oženil princ?
Proč?
Zastavujeme před domem a narativní zápal vyhasíná v předtuše nových podnětů... Možná si kamarád vzal draka, nebo odešel truchlit do pustiny, nebo se prostě jen nesobecky radoval ze štěstí druhýchProstě pohádka.
***
Madlenčiny příběhy mě hrozně baví, i když se v nich občas trochu ztrácím. A taky je pravda, že draci nám poslední dobou žerou prince s železnou pravidelností. Třeba jako v této (následně zdramatizované) kresbě - zelenookého prince slupla po polibku s princeznou trojhlavá saň. "A princezna byla ráda, protože měla pěkné dlouhé vlasy a dobrý zámek."
Alternativa?
Postmoderna?
Realita?