pondělí 20. března 2017

V kapse

Máme to doma tak padesát na padesát. S oblibou cestování u našich dětí.
Madlenka je od miminka velký turista. Změnou prostředí a novým neznámým viditelně pookřává, dlouhé přejezdy autem nebyly a nejsou problém. Zato Mišulka je typ spíše domácí, s úlevou se vrací z delších i kratších výletů a láskyplně obchází svoje bezpečné území (moje postýuka, moje židue, atd.). V cizím je nervózní a potřebuje svoji konstantní dobu aklimatizace. Výlety autem nikdy neměly úplně hladký průběh a ještě do loňska by se daly přirovnat k mírné formě utrpení - oboustranného, protože z Miščiných vzteklých etud od patnácté minuty jízdy jsem beznaději a negativismu brzy propadala i já, čímž se nám to hned ze začátku pěkně zacyklilo :). V takových chvílích jsem potají i nahlas vzpomínala na záběr z taxíku v jakémsi zahraničním filmu a toužila po tom zvukotěsném plexiskle mezi předními a zadními sedadly, jen s tím malinkým, výklopným okénkem na podávání potřebného obnosu. Ale pomalinku, polehoučku se to zlepšuje. A s dostatečným zapojením animátora, zásobou jídla a hraček (vše v naprosto přesně rovném dílu pro obě - to si zase ostřížím zrakem hlídá Majda) a hudebních hitů se dá v relativním klidu a míru přežít cesta třeba do Rakouska.

A protože na letošní léto plánuju s holkama co nejvíc výjezdů, abychom se s Madlenkou doma neunudily a abych Mišku ještě víc cestovatelsky utužila, ušila jsem dopředu dva kapsáře na všechny ty nezbytné věci.


Z oblíbené kočárkoviny. Látku jsem brzy zavrhla, protože při nástupním a výstupním stylu mých princezen bych ji mohla prát hned po první jízdě, takhle není špína až tolik vidět, případně stačí přetřít hadrou (ale prát se, samozřejmě dají). Zepředu veselé puntíky na tmavě hnědém podkladu, zadní strana - pro vyvážení poměru cena/výkon - levnější jednobarevná kočárkovina, uprostřed pak pro pevnost tvrdý ronopast.


 Uchycení kolem opěrky hlavy na popruh a sponu, kolem sedadla guma š.2,5. Dvě mělčí vrchní kapsy, pak vystupující a stahovatelná kapsa na láhev s pitím a kus popruhu na zavěšení plyšáka, případně připevnění tiché knížky (jestli se k ní vůbec dokopu, než mi holky dorostou do časáků pro adolescenty). Spodní kapsa je nejhlubší a nedělená, se zapínáním na magnetický druk, tam by měly přijít knížky, omalovánky, něco většího a vyššího. Olemování kapes pro Madlenku zeleně, pro Michalku dorůžova, ať to v té sesterské sounáležitosti (soutěživosti) mají aspoň trochu rozlišené.
***
Tohle byla představa, realita je zatím taková, že kapsář slouží jako vícepřihrádkový koš na odpadky všeho druhu a skupenství. Holky se pravidelně nemůžou rozhodnout, kterou barvu olemování a popruhů vlastně chtějí (většinou jen tu jednu stejnou, jak jinak) a Miška při jedné ze svých atak období vzdoru (kterou, matně si vzpomínám, rozpoutal na podlahu spadlý a  ihned nezvednutý obal od sušenky) vzteky rozkopala ten nevinný růžový popruh...

No, ale já tu představu o radostných jízdách plných expedičních písní, slunečních brýlí a vlasů vlajících ve větru ještě nevzdávám. On ten čas přijde a jednou třeba v poklidu dojedeme i na můj milovaný sever Itálie.
Takže ještě zpevnit nervy, zpevni švy... a bude to v kapse:). 

pátek 10. března 2017

Osudová

Na každého čeká jedna osudová.
Láska i látka.
O tom prvním nepochybuju, o tom druhém jsem přesvědčená.
No dobře, spíš v to druhé doufám. To když při objednávání preferovaných textilií pravidelně (a vesměs nahodile) plním virtuální košík i potisky, které bych sama za sebe nebo pro sebe určitě nevybrala. To když opakovaně naprosto popírám svou averzi vůči vyslovenému i realizovanému to by se (ještě) mohlo hodit (prostě s výjimkou látek, knih, fotografií a výtvarných počinů svých dětí jsem racionálně třídící drsoň).

A abych si ještě míň fandila s odhadem, tak často beru látky, které na skladě  čekají dost dlouho. Třeba jako ta uvnitř únorově předané tašky - dobrého půldruhého roku. Protože málokdo si troufne na barevně výrazné, zlatavě orámované listoví, a to navíc v době, kdy na stromech ještě neraší ani pupence. K tomu kombinace s rudou koženkou a ve velikosti příručního zavazadla. To už chce odvahu, a taky schopnost kašlat na černo-bílé trendy i konvence.
Moc ráda jsem tento osobní atyp šila.




Přesné rozměry jsem si v tom barevném opojení nenapsala (a zrcadlovou fotku sama sebe s kabelou si sem, cudně i alibisticky, pořád netroufám dát). Každopádně jsou dostačující  na velikost šanonu a termosky s čajem. Zapínání na magnetický druk, protože častému vytahování dříve zmíněného zip zbytečně překáží a brzy se ničí. Na peněženku, toaletku, psací potřeby, mobil... a další věci potřebující utajit při cestách soukromě i mhd jsou určeny dvě velké a skrytě zazipované kapsy. A protože pedagogická činnost při současném spolupůsobení dvou malých dětí není žádné peříčko, jsou i všechna kritická místa tašky přizpůsobena násobené zátěži - čtyřcentimetrová, pevně prošitá ucha, dvojité prošití oválného dna.  Tvar, lehce odlišný právě tím oválem naspodu, jsem si rozkreslovala sama, takže je (i když opravdu jen lehce) autorsky můj.




***
A já. V pondělí jsem byla po skoro roce nakupovat oblečení jenom pro sebe. Rozhodnutá nabourat svůj šatní stereotyp tmavě modré, bílé, šedé a starorůžové, být konečně víc barevná (že se jako přes kupu veselých tónů doberu i ke korespondujícím pocitům). Takže jsem se vrátila se dvěma taškami hadříků pro holky, a v té třetí (nejmenší) se kromě výše zmíněných odstínů vyjímal jeden hořčičně žlutý tenounký pásek a jeden šátek s pruhem téže barvy. No, materiální marnost se mnou, zatím osudová:).
***
Na jaro ušiju hořčičně žlutý polštář naší pohovce.

pátek 3. března 2017

Hnízdo

Šití pro děti, ty nejmenší obzvlášť, mě baví čím dál víc.
Takže když mě kamarádka (po mém naléhavém dotazování, co bych pro ni mohla vytvořit) poprosila o hnízdo pro miminko, byla jsem nadšená. Šití nevyzkoušených věcí je fajn relax i lehká výzva. Akorát jsem si musela nejdřív vygooglovat, oč se vlastně jedná.

A tady-dádydá, je výsledek...


Základ latté látka z jedné a tmavomodrá s puntíkem z druhé strany (neumím fotit, takže v reálu obojí o odstín tmavší). Tahle kombinace vznikla náhodným přikládáním textilií k sobě a podle mě je úžasná... Hnízdo je oboustranné, na klidný spánek i podnětné koukání na kontrast.
 

Na Pinterestu jsou mraky návodů na šití, takže je zbytečné se moc rozepisovat. Snad jen jedna věc. Všechny odkazy, co jsem prošla, mají společné našití lemovky pro protažení šňůrky naplocho z vrchní strany obvodového švu. Nejdřív jsem to hrdinně zkoušela, ale docela brzo mi došlo, že to je sakra na dlouho a na trpělivost a že bych nejspíš do vesmíru vyslala spoustu negativní energie a výrazů...což by to nevinné miminko nemohlo potřebovat, že. Takže jsem milou lemovku jen ohnula a v délce cca 3mm od okraje hlavních dílů přišila mezi ně. Jak prosté, rychlé a hlavně čisté.
 
Navrch (dovnitř) ještě vyjímatelná vložka. Jedna strana z vzorově kontrastní (ale barevně odpovídající) látky, druhá je z nepoužívané ochranné podložky do dětské postýlky, froté s nepromokavým zátěrem (teď nevím, jestli se tomu zrovna frajersky říká recyklace, nebo upcyklace, na každý pád vhodné využití :) ), uvnitř ještě pro větší měkkost a pohodlí vrstva vatelínu, prošitá ve dvou pruzích, ať se při praní neroluje.
A teď, co mě překvapilo:
První věc, jak je tahle záležitost přes poměrně velkou spotřebu materiálu vlastně maličká (a to jsem se řídila největšími, na Pinterestu uváděnými rozměry). Ložná plocha je ve výsledku jen cca 62 cm na délku, takže při průměrném vzrůstu miminka poslouží tak do jeho tří, maximálně čtyř měsíců. Pravda starší dítka už se všelijak přetáčí a hýbou a na nějaké jistící obkládání už nemají úplně náladu, takže to vlastně stačí.
Druhé a největší překvapení byly protichůdné (a často emocionálně nabité) reakce, které existence něčeho jako je  hnízdo vyvolala. Téměř každý, komu jsem ho ukázala, nebo se o něm zmínila, se ihned vyjádřil k jeho užitečnosti. Na jedné straně nadšenci pro další miminkovskou věc jako skvělého pomocníka. Na druhém pólu odmítači, pro které představuje jen jeden z mnoha zbytečných lapačů prachu a omezovačů prostoru. Sem se řadil i ekonomický pohled na délku s smysluplnost využití. Docela jsem se bavila a bez špatného svědomí mohla přitakávat oběma stranám. Protože, jasně, hnízdo je něco, bez čeho se matka i dítě úplně klidně obejdou, je snadno nahraditelné (v postýlce třeba obložením dítěte kojícím polštářem - který, jak si matně pamatuju, byl svého raného času taky považován za pitominu) a při nedostatku místa (nebo dědiců, kterým by šlo případně předat) zabírá drahocenný prostor. Na druhé straně má i své výhody a člověk ani nemusí být zastáncem spaní s nemluvnětem ve vlastní posteli. V dětské postýlce dítko není jak na letištní dráze, pokud v menším bytě nefiguruje druhá/denní postýlka nebo lehátko (a nebo dítě nesnáší nošení v šátku nebo manduce - doma mám dva takové exempláře) může hnízdo docela dobře posloužit třeba na stole nebo na gauči. A já bych svého času asi nejspíš ocenila jeho použití v kočáru. Zimní Madlenka byla zababušená ve fusaku, ale letní Mišku jsem vázala do zavinovaček a obkládala kdečím, aby mi na městských kostkách při projížďkách nelítala, takhle by si bývala mohla měkce hovět bez zbytečného zakrývání v tropických teplotách.... A ještě mě napadá jedno mírně punk pozitivum, když miminko odroste, může hnízdo (i s tou nepropustnou vložkou) suplovat pelíšek pro nějakého kojenecky rostlého psíka nebo kočku, no.

Prostě pro a proti a každému co jeho jest. Na každý pád jsem moc ráda, že jsem si ho mohla zkusit ušít.
A úplně nejvíc se těším na to nejkrásnější, budoucí malé F.


čtvrtek 2. března 2017

Drobné radosti

 
Dělám si radost. Drobnostmi například.
V poslední době je jich nějak naléhavěji třeba.
A funguje to!
  
 
Jedna z ušitých toaletek. Připomíná mi předjaří.
Vše už je hotové, skoro vše předané, uf. Stroj ještě čeká pravidelná očista, a pak už zasloužený odpočinek.
 
 
Trochu jógy, hodně dobré kávy a jedna z přečtených knížek. V rámci naordinovaného klidu jsem se k nim konečně dostala, to bylo blaho! A tahle autobiografie Johna Cleese je chytře poučná a navíc tak krásně britsky vtipná, navenek i uvnitř jsem se náramně bavila.
 
 
Milované tulipány.
 
Letošní zima byla nádherná, ale poslední měsíc bych si klidně odpustila. O to intenzivněji teď vyhlížím jaro.
Jak tak průběžně nakukuju na náš dvorek, začínám se těšit, až po zimním půstu rýpnu do země, s Michalkou vyměníme obsah květníků, něco přisadíme, což je tendence, která ve mně začala plíživě klíčit někdy před dvěma roky (do té doby byl můj ideál zahrady kombinace dlažby a holého trávníku), a teď bují zcela v disproporci s naším pidi pozemkem... na druhou stranu jsem pořád zahradnické nemehlo, kterému pravidelná polovina zeleně záhy uhyne, takže je svět zase v rovnováze.
 
A ještě jedno pozitivum blízké budoucnosti, které se ale blbě fotí. Hned jak to půjde, proběhne obligátní jarní úklid, nemilosrdné třídění, zbavování se nepotřebného, zatěžujícího, všeho, co mi za to nestojí, nebo zač nestojím já onomu, pryč s tím.  S debordelizací v hlavě, v postojích a nakonec i ve vztazích jsem už začala, tak ještě to hmotné.
 
Jó, bude to fajn.