čtvrtek 31. prosince 2015

První na závěr

Na závěr roku první "utajená" taška.
Klasická sršňovka s popruhem přes tělo, těch teď šiju nejvíc. A nejvíc je mám v oku, takže se pak podaří třeba taková "frajeřinka" jako sesednutí ne úplně velkého vzoru v postranních švech, nebo hezky čistě a rovně všitá vnitřní skrytá kapsa na zip.
Zvnějšku decentně barevná, uvnitř světlešedá umírněná podšívka s korespondujícím vzorem. Zapínání na velký magnetický druk. Snadno přístupná a žádné velké divočení. Šila se s radostí.

A stejné je i moje
 Pf 2016
...ať v dalším roce všechno správně zapadá a sedí
...ať jsou přístupná všechna důležitá místa a lidé
...ať všechno běží v poklidu, radostně a ve zdraví

 
 

úterý 29. prosince 2015

Nový

Dnes přišel do rodiny nový život. Dal si s příchodem pěkně načas, nešel do toho úplně po hlavě, ale je i se svou statečnou maminkou v pořádku, zdravý a nádherný.
Lidunko, vítej!

Jsem pyšná trojnásobná teta.

***
A je toho ještě víc k radosti.
Třeba to, že po čtrnáctidenní mlze dnes konečně na chvíli vykouklo slunko.
Nebo to, že dlouho očekáváné mrazy jsou konečně v dohlednu a s nimi snad i konec všem protivným nemocem, které nás mají, zdá se, docela v oblibě.
A vlastně jsem i docela ráda, že už je po Vánocích. Letos byly tak nějak divně pod dekou. Fyzicky i v hlavě. Holčičky nemocné, minimum spánku, pláč střídal křik a vztekání, velká únava.
Na druhou jsme viděli (nebo aspoň rozkoukali) spoustu pohádek, Mišulka byla během svého prvního "prožitého" Štědrého dne naprosto kouzelná. Pochopila význam situace, při večeři způsobně jedla z porcelánu (na rozdíl od starší ségry), trpělivě čekala na povinných několik koled a poděkování u stromečku (na rozdíl od starší ségry) a sama od sebe zodpovědně vybírala a rozvážně rozbalovala jen dárky patřící jí (na rozdíl...to je jasné), aby si s nimi rovnou i trochu pohrála, nebo si je aspoň bez zvolání "co ještě?" prohlédla (na ...a to bych se opakovala :))) ).
Ale ta světýlky, prskavkami a očekáváním rozzářená očka, ta byla nej u obou našich slečen.
Jen bych si moc přála, abychom tohle mohli jednou sdílet ve větším počtu, třeba někde na neutrální půdě horské chaty. Mám pocit (daný možná i tím, že teď už jsem "ta maminka" a ne "to dítě"), že Vánoce nejsou o stereotypních rituálech, správně ochuceném salátu a dárcích, ale o možnosti být s lidmi, kteří jsou pro nás důležití, spolu, dohromady, vzájemně.


středa 23. prosince 2015

Pásli ovce Valaši

A nebyly to obyčejné ovce, ale kapři.
A nebyli to obyčejní Valaši, ale Madlenka.
Loni premiéra, letos už na ni u kádě čekali s proutkem. A zatímco jsme stáli řadu na vykuchání svých dvou objednaných kousků, Majda řadila a rovnala přeživší jedince. Bavili se tím znovu všichni (teda nejspíš až na ty němé tváře, ale dávala jsem pozor, aby je nepíchla, nebo jim jinak neublížila). A taky letos poprvé Madlenka prozřela z dětské iluze, že maso je od nějaké zvířete (jako že nám dá maso, ale zůstane naživu) v realitu "ze zvířete". V tomto případě znamenali rozporcovaní kapříci v igelitkách ještě hodně pořád dokola opakovaných upřesňujících dotazů. A já jsem i trochu lhala, když jsem se její popotahování snažila mírnit ujišťováním, že ty rybičky to určitě nebolelo a že jsou vlastně trochu něco jako rády. No jo, no.
 

Všechno potřebné hotovo.
Stromeček svítí a pořád voní (i když mi přijde, že tak nějak míň, než když jsem byla malá já).
Dárky zabaleny. Tento rok jsme na každý nalepili vytištěnou fotku, ať má možnost rozdávat - nebo si alespoň najít ten svůj - i Mišulka.
Jídlo uvařeno. Vánočka nakonec upečena. Letos jsem se zcela intuitivně vrátila k tradici těžko rozpoznatelného tvaru.
Ujídání bramborového salátu. I když už je vlastnoruční, stejně mám pořád pocit "natajňačku" z let dávno minulých.
 
 
A teď už...
Dvě deci červeného.
Oheň v krbu.  
Love Actually.
Klid.
A Vánoce.
 

pondělí 21. prosince 2015

Velká předvánoční divočina

Velká, protože rozměry 50x40x7.
 
Předvánoční, protože tuhle mám dovoleno zveřejnit ještě před nadílením. Byla to první vánoční objednávka. Odevzdána poslední, protože když mám šít nějaký tvar a "systém" seskládání poprvé, potřebuju si to pro klid duše a minimum případného párání odzkoušet nanečisto. Navíc paní majitelka má na šití školy, takže nervozita, aby všechno sedělo, byla o poznání větší. I ten počet stehů, které jdou třeba mírně šejdrem, ale ještě se dají brát jako "rukodělná originalita", se v tomhle případě maličko snižuje:).

Divočina, protože různé barvy, vzory a trochu toho ptactva.
 
 
Barevnost mozaiky (výslovné přání - žádná růžová, fialová nebo červená, bylo docela příjemnou změnou a zároveň výzvou najít v těch mých lila a pink textilních kopcích odpovídající látky) mírní temně modré boky a podšívka. Ovšem aby člověk v té půlnoční tmě uvnitř našel kapsičku na mobil a malou skrytou kapsu se zipem, dala jsem je tam obě pěkně v kontrastu.
Zapínání tašky na "rozpojovací" zip - přesné označení teď prostě z paměti nevydoluju. Každopádně je to takový ten, co mají třeba mikiny nebo bundy:).
Velká skrytá vnější kapsa.
Nastavitelný popruh.

***
Tak přeju, ať se taška líbí a dobře se, nadivoko i v klidu, nosí!

neděle 20. prosince 2015

Nádech, výdech


Keramický andělíček od Madlenky ze školkového tvoření.
Jedlička stojí, svítí, voní.
Větvičky nabírají do květů.
Mé pozdně adventní radosti.

... zpomalit, přepnout, spát. Naléhavá potřeba posledních pár týdnů. Z potlačované únavy už jsem začínala ztrácet nadhled, dloubala do věcí, kterým je přehnaná pozornost spíš ke škodě, přecházela okamžiky, které by naopak bylo lepší si víc užít...

Takže odteď alespoň na týden jinak.

Protože stojí za to užít si třeba pečení "na pocit a vůni" s Madlenkou.
Tvoření v kuchyni mě moc nebaví, vlastně si občas říkám, že poměrně trvale udržitelný řád v tomto koutě našeho domu není ani tak výsledek mé pořádnosti, jako spíš znakem, že se tu většinu času nic moc neděje:))). Kde není stížností, není náprav, že... A taky už dávno nejsem na střední, kdy jsem se snažila na Vánoce napéct aspoň "sedmičku", protože moje mamka (se stejným vztahem k honění se za cukrovím, jako mám teď já) ani náznakem nedosahovala výkonnosti maminek spolužaček. Je to rebel :). Každopádně bez jakýchkoli výčitek si už několik sezón připravuju tuhle složku svátků podle toho, jak vyjde nálada. No a tentokrát nálada vyšla náramně. S Majdou jsme se přípravou propovídaly, a když si pro sebe vyhandlovala půlku těsta, začalo to pravé tvoření. Moje pečlivě vykrojené hvězdičky a kolečka versus mimozemské skulptury. Oni to teda byli "krásná maminka" a tatínek. "A jak to ale namažeme tím džemem?", zajímalo mě. "No... přece v břiše." Maminka snědena hned po vychladnutí, tatínek odložen ke snídani. Poloviční tradiční práce, dvakrát tolik srandy :).



A taky stojí za to užívat si přítomnosti svých přátel, protože ti opravdoví, kteří člověka podrží, když mu není dobře, nebo i když má jen pouhopouhou subjektivní fňukavou, ti jsou vzácní a podstatní.

pondělí 14. prosince 2015

Na oslavu

V Madlenčině školce mají krásný zvyk. Všechny děti mají doma samy nakreslit nebo vyrobit dáreček pro oslavence. Své výtvory dávají do dřevěného domečku a v den D se oslavenec posadí na židličku a všichni mu přejí. Maloši se tímto učí nejenom dárky přijímat a mít radost z drobností, ale taky umění někoho vlastními silami potěšit a vědomí, že tu radost je potřeba oboustranně pěstovat.
 
Majda se na svou dnešní školkovou oslavu hrozně těšila. Ráno ani nemohla dospat a celou cestu v autě přemýšlela, jaké obrázky asi dostane a kolik na nich bude princezen. A taky s sebou vezla malé dárečky pro gratulanty. Protože prosinec je měsíc sladkostí a čokolád a bonbónů je všude plno (až mi to vadí), řekla jsem si, že místo lepivých energetických chuťovek dostanou děti něco hravějšího.



Po hodině projíždění Pinterestu jsem narazila na předlohy krabiček (zdarma ke stažení tady). Jsou ve čtyřech barvách nebo jen bílá předloha (pokud by měl někdo většího kreslícího nadšence). A na krabičku se dá v počítači vepsat jakýkoli text, což je skvělé pro někoho, komu vlastní písmo přijde ošklivé, tedy přesně pro mě. Vytiskla jsem na tvrdší papír a dva večery stříhala, ohýbala a lepila. Peťa se na začátku zapojil a hned přišel s optimalizací výroby (on na to má praxi), takže proces stříhání významně urychlil. Doporučuju bílé čtverečky vystříhat až po ohnutí dlouhých stran (a před ohýbáním těch kratších) a papír neohýbat moc (stačí jen lehce přes pravítko nebo hranu stolu), aby se neponičila natištěná barva. Dovnitř jsme s Majdou daly každému andělíčka pro štěstí, voskovku a malou omalovánku/úkol. Vzhledem k tomu, že jsem si na chystání vzpomněla poměrně pozdě a na vlastní tvorbu úkolů nezbýval čas, využila jsem parády letošního adventního kalendáře od Jany (odkaz znovu tady). Jen pro Madlenčina nevidomého spolužáka jsem narychlo udělala něco hmatatelnějšího - tavnou pistolí nakreslit tři obrysy a k nim vystřihnout odpovídající tvary.
 
Hotovo. Za cenu zhruba dvou pytlíků bonbónů mají děti něco barevného, lehce tvůrčího a mnohem zdravějšího. 



neděle 13. prosince 2015

Čtvrté

...narozeniny naší nejstarší. Čtvrtý rok udiveně koukám a nestačím se divit, jak strašně to letí, jak nám roste před očima... slečna. Jsem počtvrté naměkko, znovu a zase a nejde mi to jinak.
Madlenka nás nepřestává překvapovat. Trochu tím, co se pořád nedaří odbourat. Hodně ale tím, co všechno zvládá, jak jde kupředu svou vlastní cestou, bez ohledu na měřítka a zprůměrované rady chytrých knížek a tabulek. Madlenka nás už čtvrtým rokem strašně moc učí. Já konkrétně beru dennodenní lekce trpělivosti, důslednosti,  fyzické zdatnosti a hlavně pokory. Jednotlivé známky mám asi sotva na vyznamenání.
Když si to ve výsledku všechno sečtu a podtrhnu, mám tu nejlepší nejstarší dceru, jakou jsem si mohla přát. Všechno nejlepší, moje velká malá!!!

Madlenka měla k letošním narozeninám tři přání.
1. Dort s nevěstou a ženichem (letošní velké téma). Výzva pro mě. Prošvihla jsem možnost zadání některé z profi a zkušených cukrářek, takže (ač jsem se kdysi zařekla, že se o dort budu pokoušet jen u prvního výročí svých dětí) jsem musela přiložit ruku k dílu. Od kamarádky jsem dostala tip na skvělý korpus tady. Vzhledem k plánovanému výsledku jsem dělala jen jednobarevnou verzi. A pak už "jen" dozdobit fondánem, svíčkami a novomanžely Škoda, že jsem si při hledání těch správných dvou (Madlenka chtěla nevěstu, co nebude mít úplně žluté vlasy) nezapnula Runtastic - to by bylo kilometrů, a mobilní video kameru - to by bylo rozesmátých tváří prodavaček na celý následující rok. Našla jsem, upekla, ozdobila, zapíchla a v duchu složila velikou poklonu všem zručným pekrářkám a cukrářkám
2. Lego s Elsou a Annou, protože původní vánoční nadílku s touhle tématikou jsem nenápadně ukecala z nevzhledných panenek na relativně tvůrčí narozeninový dárek. Dobře mi tak. Krom vyhrocené situace v rámci oslavy, kdy Majda bez ohledu na situaci musela a nemohla rozdělat všechny pidikousíčky hned, jsem pak před jejím ulehnutím hodinu skládala ten zapeklitě složitý ledový zámek.
3. Baterku. Aby si mohli svítit, až si budou s Vašíkem a Eliškou hrát u mě v šatní skříni na rodinu. Přes původní zamítnutí a následující označení mé osoby jako strašné a v ideálním případě vyměnitelné maminky, baterku nakonec dostala. Jen si, Hani a Jáji, říkám, že bychom si na tu skříň měly (vzhledem ke stále sofistikovanějšímu hraní našich starších) pomalu posvítit i my:).
Oslava byla velká, v počtu menší svatby, hlučná, rychlá, hektická, veselá. Při každé takové příležitosti mám pocit únavných příprav a bleskového průběhu. Ale stojí to za to. Protože příležitostí na setkání naší velké úzké rodiny není nikdy dost. Protože je to důležité poprvé, počtvrté, i kdykoli potom.

pondělí 7. prosince 2015

Nefučí

Poprvé jsem výraz "fučet na ...", jako vyjádření závažně zdraví ohrožujícího stavu, slyšela od babičky. Nejdřív nám s Johankou fučelo na uši a krk, proto jsme na výpravách s babičkou od podzimu do jara nosily čepice naražené hluboko do čela a šály vytažené přes bradu. Zhruba kolem puberty mi začalo nebezpečně fučet na záda, to když jsem, v naprostém rozporu s klimatickými podmínkami a svými tělesnými proporcemi, nosila bokovky. A průběžně nám ještě fučelo na nohy, protože jsme doma zarytě odmítaly nosit "ťapky"... Babička už s námi není, ale (nejenom) na fučení rády a s nostalgií vzpomínáme. Fučet postupně převzala moje maminka, a teď ho začínám používat i já. Protože už, poučena častými bolestmi v krku a občasným zánětem močového měchýře, vím, že je mnohem lepší, když na nic nefučí.

Holky jsou ještě malé, tílka a papuče jim zatím nepřijdou jako nepřiměřené rodičovské pruzení, takže mi zbývá zabezpečit jen jejich hlavinky a krky. Obě se zapnutím mikiny až ke krku "dusí", ale šály jim z nějakého záhadného důvodu nevadí. A jako šála je nejlepší tunel, jelikož je (jak říká Madlenka) eleganetní. Jeden dostala od mé mamky, jeden jí uštrikovala mamka vlastní. Jednoduchá a rychlá záležitost, asi tak na dva díly Star Dance.
 
 
Vlna středně silná Red Heart Soft. Jehlice č. 4,5. Nahodit 150 ok, a pak už to jede, viděno z lícové strany - 14 řad obratce , 3x zopakovat 6 řad hladce a 6 obratce, 6 řad hladce a 14 řad obratce. Při sešívání okraje zhruba sedmi řad podsadit na obou krajích do rubu, aby se zvýšil efekt zatočení. Hotovo.


Barevný a s čepkou ladící tunýlek pro Mišku. Stejný postup jen o něco nižší.
A pudrově růžová šála pro mě. Chtěla jsem velká oka, ale po ruce nebyly dostatečně tlusté jehlice, takže jen 60 ok na velikosti 6,5, hladce obratce pořád dokola, až je toho zhruba metr a půl.
Třikrát tunel, aby nefučelo.

neděle 6. prosince 2015

Po roce

Po roce znovu moc příjemné mikulášské setkání u nás a s nám tolik milými lidmi.
Napětí to bylo veliké. Nejdřív pro dospěláky, protože loňskému andělovi se za pár dní narodí malý andělíček a Mikuláš by u toho neměl chybět. Takže se hledali noví "opravdoví". Chvíli to vypadalo, že do převleků půjdou tatínci, ale nakonec Peťa sehnal skutečného Mikuláše, anděla a čerta - z práce. A ti byli. Anděl krásný a hodný, co děti v případě strachu objal, strašidelný dvoumetrový čert, který naháněl husí kůži nejen ratolestem, ale i maminkám, a vševědoucí Mikuláš, který měl v tlusté knize zapsáno chování dobré i zlobivé (plus pro jistotu naší tiskárnou dodaný dvoulist, kde to stálo červenočerné na bílém pro každé dítko).
 
 
Pak napětí pro děti. Nedočkavé vyhlížení z okna, nejisté úsměvy po zazvonění, s příchodem Mikuláše honem k maminkám, protože co kdyby ti tři náhodou tušili, že "se čerta nebojím" a "jsem hodná/ý" není úplně pravda. Madlenka byla loni hrdinka, letos už došlo na slzičky a křečovité držení za ruku. Ale zvládla to, zazpívala a na psí uši slíbila dobré chování a nápravu... noc se mnou v ložnici (prý pro jistotu) a ráno zase všechno v dobrém i zlém při starém. Miška, která z toho všeho ještě nemá rozum, si zažila svých pár minut slávy, když naprosto beze strachu přednesla vlastní verzi básničky - "jak dělá kravička?"... "bú"...
 
 
Strašně rychle těch pár hodin v příjemném pospolu uteklo a já už se teď moc těším zase za rok. Je hezké vidět, že i v době iPadů a kdejakých lákavě barevných a jakoživých hraček jsou děti schopné uvěřit opravdovosti tří převlečených postav. A i když s bezhlavým strašením dětí bubáky a kdečím dalším nesouhlasím, myslím si, že tenhle rozumně nadávkovaný chvilkový strach, zpytování svědomí a následná úleva v náručí rodičů, že všechno dobře dopadlo, určitě meublíží.


pondělí 30. listopadu 2015

Adventní strom

Adventní strom připraven.
Výrobek od dědečka. Premiéru měl vloni a radost bude určitě dělat ještě hodně následujících let. Číslice už nějakou dobu visí a Madlenka každé ráno chodí kontrolovat, jestli "konečně". Zítra se dočká a já se strašně moc těším na ty obrovské oči a očividné nadšení.

Pod každým číslem bude ještě papírový sáček s drobností pro obě holky. Sponky, gumičky, malé pastelky, vykrajovátka na cukroví nebo plastelínu, "dinovitamíny", figurky (některé tajně recykluju z Madlenčiných zapomenutých zásob, loni mi to prošlo, tak uvidím), pouťové prstýnky, háčkovaní andělíčci, ozdůbky na stromeček a asi jen ve čtyřech malá sladkost, protože nejsem úplně zastáncem předvánočního sacharidového šílenství a od babiček bude čokoládová nadílka určitě víc než uspokojující. A taky krásné adventní úkoly od Jany Z lesa (díky, Peti, za připomenutí), loňský je ke stažení tady a letošní tu
Jen tentokrát nebudou ty sáčky viset všechny najednou. Michalka je ve stádiu "hraboše", a taky si za stromem udělala nenápadnou schovku, takže třeba vaření oběda na sebe "prokukáme". Z důvodu bezpečnosti a utajení se proto každé ráno objeví jeden balíček. Což je svým způsobe hezké udržování napětí "objeví se-neobjeví".

 Jako adventní strom se vlastně může počítat i třešeň. Několik větviček utržených o víkendu, protože já už a holky ještě ten barborkový test nepotřebujeme.
A taky světýlka, zas a znovu a všude.

čtvrtek 26. listopadu 2015

Nadílka

Když dojde na hračky, je to u mě vždycky nadělení.
Situace je o to vážnější, když osobně vtrhu do tak parádních hračkářství, jako Hračkotéka nebo Hugo chodí bos. V e-shopu se mi docela daří ty obrázky z nákupního košíku promazávat. Držet ovšem vybranou věc v ruce ve většině případů znamená nepustit, v ataku šílenství skládat další a další na pult, až se nakonec na mě paní prodavačka zeširoka usmívá, já se usmívám na ni, a doufám, že úsměvem budou zářit děti naše i našich blízkých.
 
Pro někoho je nákup nových hraček spíš zbytečnost, která má nejistou návratnost a krátkodobou využitelnost, a je fakt, že leckdy - hlavně těm mladším - stačí k úplné spokojenosti třeba plastové krabičky a vařečka. Na druhou stranu nejsou hračky jako hračky. Těm prvoplánovým, dokonalým a hlavně plastovým se snažím vyhýbat (i když i letos nějaká pod stromek samozřejmě pronikne, pravděpodobně nejostřejší lokty bude mít "barbííína Elsa"). Každopádně do svého nej výběru je neřadím.



Co do něj ale jednoznačně a každoročně patří jsou věci od Djeco. Protože materiál, protože ilustrace, protože kreativní. Puzzle duo máme ověřeno léty, dětskými slinami i neohrabanými prstíky, jejich tvrdý papír vydrží opravdu hodně, takže další do řady - pro Mišku. Majda už začíná být herní parťák, kterému při dostatečném přísunu oslavovaných vítězství vydrží herní zápal poměrně dlouho. Velké puzzle už rozbalil nedávný zápal plicní, pod smrčkem tak dojde jen na sadu tří her (pexeso, domino a "pamatovací" hra). A pak něco pro děti kamarádek - pro trochu tvoření a hodně zábavy.
 

Rodinný plánovač je můj loňský objev. Při počtu tři a více rodinných členů a násobném množství aktivit už je kolonka pro každého člena domácnosti téměř nutností. Množiny od Jany Nachlingerové jsou pobídkou pro dětské rozoumky a pastvou pro oči pro všechny přísedící. Nebo je možné bádat, kouzlit a objevovat - je-li ovšem vědci méně než 100, ale i pak to, myslím, může jít. Kouzlit se dá i pastelkami a barvami (a jak to někteří umí!), tak proč si nevyčarovat opravdické a světově i historicky unikátní leporelo.
Něco málo z knížek, protože většinou po jejich koupi nevydržím čekat, a tak je průběžně vytahuju jako Pokustón králíky. Můj malý svět je nádherná knížka pro nejmenší. Madlenka ji dostala od kamarádky a svého rok a půlletého času jí naprosto propadla. Chvilkami jsem tuhle naučnou knihu neměla ráda, protože prohlížení několikrát denně a nejlépe s majitelkou na nočníku zdál se mi jako poněkud podivný způsob předloňského léta... Tu nejmenší knížku, Kočička z kávové pěny, je možné brát i jako úlitbu kávomilných maminek i přípravu budoucích kavárníků. Číslo Rakety pro zvídavé kluky (na Madlenku je tam, bohužel, moc málo princezen). No a Rudolf Karolíny Strykové, ten se mi prostě jen moc líbil (takový bodrý intelektuál) a s vědomím prozatímní bezcílnosti jsem ho vzala.


Pak trochu retra a snahy fouknout kousek vlastního dětství na své potomky. Na plechové bábovičky jsem si myslela od založení pískoviště na dvorku. Po indiánské kánoi toužím od doby, kdy jsem tu svou vlastní při plavbě v bozéňovském kaňonu píchla. A tohle leporelo, to je zase jedna z prvních čtecích vzpomínek... ach ach a dojaté pousmání.


Nebo dřevo. Hodně dřeva, v pestrých barvách i umírněné přírodnosti. Sršníci mají k včelím úlům vztah, a tady se navíc bude cvičit jemná motorika a barvocit. Ovečka je skládanková výzva pro malé i větší, a až holky omrzí, stane se neoddělitelnou součástí adventní a velikonoční výzdoby, tak je pěkná. Noemova archa je zase výzva pro trpělivost a zručnost... a popluje o vánoční stromek dál.


A zlatý hřeb mého nadšení. Madlenka už základy finanční gramotnosti potřebuje jako prasátko drbání. Potřebuje Prasečí banku. Nádherně zpracovanou, vtipnou s geniálním způsobem výběru obsahu - prostě se jen čuníkovi zakroutí krkem, nic se nerozbíjí, nic se neřeže, nic se neničí. Prasátko máme i pro Mišku (co kdyby za pár let náhodou nebylo), ale dostane ho až jako dekoraci do jejího budoucího dětského pokojíčku.
 
 
 
Nadílce a jemnému vnucování mateřského vkusu nevinným potomkům hurá, zdar a třikrát sláva!
 
***
 
I když mám teda pocit, že letos na plné štědrovečerní čáře vyhrají u Mišky večeře a u Madlenky ta divná Disney barbína... :)

Herní

... koutek pro Michalku.
 
Denní postýlku jsme poslali o miminko dál, tak bylo potřeba vymyslet něco na tu spoustu různorodých hraček. Plastové krabice mi přišly nevzhledné, u papírových pytlů, které se mi líbí moc a chvíli jsem o nich uvažovala jako o horkém kandidátovi, mě nakonec odradila zákonitá nepřehlednost.
 
Vyřešila to botníková lavice z IKEA, kterou jsme původně koupili jako doplněk k té stávající v předsíni. Na hračky nejlépe posloužily úložné boxy (ponožky moje a holek jsou dočasně vydány na pospas lichožroutům). Jsou neprůhledné, takže trvale udržitelný mišmaš obsahu pořád vypadá docela uklizeně. Nakonec jsem na boční stranu přivázala textilní košík. Šila jsem ho loni jako závěsné úložiště pro Miščiny dudlíky a další neustále hledané pidi věci. Teď je z něj důstojná mobilní knihovnička.
 
Zrecyklováno, smontováno, zabydleno. Mám radost a Miška svou novou herní plochou taky nepohrdá.


Dřív jsem měla (poměrně naivní) představu, že půjde levou zadní oddělit dětské hračky, pastelky, plastelíny a "všechnytyvěcicosseboutiminilidéfurttahají" a zachovat uspořádané prostředí důstojné dospělého. Samozřejmě to dopadlo přesně obráceně a dětský element se plíživě roztáhl do všech místností, až zůstala jen ložnice, jako poslední bašta výlučného světa rodičů. "Herní koutek" je v kuchyni, v obyváku, v pracovně, v koupelně i v hostinském pokoji. Michalka roznáší a přemísťuje, Madlenčina dílka dáváme pravidelně "na výstavu". A ono je to vlastně strašně fajn. Ráda koukám, jak si holky tvoří své světy a jak se tu i tam zabydlují. A přestože občas soptím při marné snaze dát tomu nějaký řád, je to všechno znamení, že v našem domě žijeme společně, rovnocenně, nesterilně, jako rodina.

středa 25. listopadu 2015

Advent

Mám moc ráda tento čas očekávání, sváteční nálady, pokojného rozjímání.
Oproti předchozím letům se snažím uklízet si víc v sobě, než hekticky honit kdejaké smítko a šmouhu na okenní tabuli. Předchozí roky jsem měla pocit, že bych mohla předvánočnímu shonu (protože já to vždycky potřebovala mít tip ťop vypulírované a sladěné) uniknout jedině odjezdem někam do hor, do zahraničí. Jenže to by pro mě zase nebyly Vánoce.
Proto si letos slibuju soustředit se jen na to podstatné a víc si užívat holčiček a společnosti lidí, kteří jsou pro mě důležití. A těším se i na naše malé rodinné rituály, jako třeba ověšení adventního stromu (Madlence jsme vysvětlili, že jestli se na něm prvního prosince objeví dárečky, znamená to, že k nám určitě dorazí opravdický Mikuláš, tak teď každé ráno kontroluje strom i datum); počítání sýkorek, co si k nám lítají na semínka; výběr vánočního stromku, který každoročně kupujeme společně  po Majdiných narozeninách a rovnou ho i zdobíme, ať je to těšení ještě intenzivnější; pozdravení a podarování prababiček a pradědečků, kteří už s námi nejsou, nakresleným obrázkem a zapálením svíčky; stavění dřevěného betlému po prastrýci u našich (když tak koukám ven, lov mechu už by měl pomalu začít, ať stačí pořádně proschnout); olomoucké vánoční trhy, na kterých každoročně koupíme novou ozdůbku na stromek ... a ještě a ještě...


Ale i když tentokrát nebudu třeba umývat zasklené plochy (máme jich příliš moc), nahánět pavoučí muže v rozích (nějaký by se určitě našel) nebo prát záclony (vlastně nemáme žádné), jednu věc rozhodně neopomenu a zálibně se v ní vyžívám. Dekorace. Na červeň a zlato mě moc neužije, takže jednoduché věnce, andělé ze dřeva a sádry, jemný perleťový třpyt a spousta světýlek. Každý rok dokupuju nové ( bílé a čiré LED světelné řetězy z Kiku na tužkové baterie jsou nej) a pořád jich není dost. Proto když pondělkem začal adventní čas a moje angína se rozhodla dát na ústup, vybalila jsem krabice, uvařila si čaj, pustila valašské koledy a roznášela, rozvěšovala, rozsvěcovala. A bylo mi tak hezky.
Tak ať je ten letošní advent prožitý, voňavý a plný světla.

pondělí 23. listopadu 2015

Muzeum jinak

Konečně po delší době zase něco krásného, účelného a poučného zároveň. Muzejní zážitek jinak. Na to, že máme Pradědovo dětské muzeum coby nás přes kopec přehodili, zajeli jsme tam prvně teprve minulé sváteční úterý.
Citlivě zrekonstruované vesnické stavení, úžasný světlý interiér, naprostá většina předmětů ze dřeva, plechu, látek, přírodnin. Vlastně ani nevím, jestli jsem tam narazila na něco echt plastového. 
V horním poschodí si pohrají a hravou formou se poučí o Jesenicku dítka širokého věkového spektra. Batolata mají svou speciální ohrádku (v ní jsem strávila poměrně dost času, a to nejen kvůli doprovázení Míšky).
V přízemí prosklená kuchyně s dobrotami za zlaťáky a několik dalších tajemných a hracích prostor.
Holky byly i po skoro dvou hodinách stále herně zapálené a nadšené do objevování. Já byla nadšená kromě všeho výše ještě z opravdu vtipných úložných prostor v "šatně" a žárovkového svítidla nad schody (tenhle nápad k nám musím nějak propašovat).
Jen jedna věc mě mrzela. Trochu (kecám, vlastně docela dost) mi vadil styl "lítej a nič" některých ratolestí, nebo přesněji řečeno jeho totální ignorace příslušnými rodiči. Přestože majitelé milou formou prosí v pravidlech muzea rodiče, aby dětem pomáhali uklízet "exponáty" (a že je opravdu úplně všechno k ochytání, ozkoušení, ohraní), když jsme přišli, nebyl jeden jediný domek aspoň zdánlivě kompletní, místo výstavy filcových hub byly na poličkách třeba polorozbité květináčky levandulí, kostky a propriety se pomíchaně válely všude kolem, nějaký klučina bez skrupulí narážel nádherných plechovým odrážedlem ve tvaru retroauťáku do zdi, po úžasných originál montessori hračkách se klidně šlapalo... a rodiče vesměs seděli, četli noviny, nebo se tvářili, že jich se to vlastně tolik netýká. Nevím, možná to bylo tím, že po poledni a v upršený volný den tam bylo poměrně hodně lidí, takže uklízení a mírný dohled se mohl zdát jako sisyfovská práce. Nevím, možná hraje roli pocit, že když něco není moje a mám to k dispozici za vstupné, není nutné brát ohledy. Nevím, možná tím děti učíme něco o určitých hodnotách a vztazích. Nevím, možná to jenom moc řeším.
Tak či onak, určitě se k Pradědovi vrátíme, teď v zimě, a pak někdy za tepla, ať holky můžou prozkoumat i přírodní hřiště na zahradě.
***
A ještě něco málo málo kvalitních fotek.
























středa 18. listopadu 2015

Pro sebe a pro ni

Nejsem moc příznivcem rodinných stejnokrojů, ale jsou okamžiky, kdy se to všechno tak hezky sejde, že ještě ráda ustupuju ze svých "zásad". Třeba jako teď. Další nádherná sýkorková látka by myyna, Madlenčiny blížící se narozeniny (na dětský batůžek nebo kabelku začíná být pomalinku velká) a moje neustávající potřeba nových zavazadel. Takže když už zrovna šiju tu spoustu milých vánočních zakázek, nutkání střihnout ještě na dvě tašky navíc prostě nešlo odolat. No jo, no.



Dvě kabelky přes tělo v "dívčích" rozměrech cca 24 x 28 x 4 centimetry. Pro mě s klopou a zapínáním na magnetický druk. Zevnitř tmavomodrý puntík a zvenku světle šedá koženka, jak jinak. Pro Madlenku se zapínáním na zip v kombinaci s růžově puntíkatou podšívkou a růžovou koženkou,jak jinak. U obou dvojitá vnitřní kapsa.



Ve stejných sportovních úborech bych ven asi nevyšla, ale na první procházku městem s Madlenkou a těmito taškami se těším hodně :).

Důležitě samozřejmé

Při zpětném čtení si znovu uvědomuju, jak nedostatečně píšu o Mišce. Asi je to tím, že většina pokroků je staronových, takže mám tendenci je brát trochu jako samozřejmost, a že oči navrch hlavy mám většinou z Madlenčiných novot (třeba to stříhání vlasů, čerstvé rudě voskovkové graffiti na sněhobílých stěnách, posedlost algebrou a sčítáním, a tak).

Ale není to fér. Michalčiny pokroky jsou sice o něco míň překvapivé, ale rozhodně ne samozřejmé.

Taky mám pořád tendenci brát ji jako tu malou, co by ještě spoustu věcí nezvládla. Častý omyl. Ve výsledku jsem překvapená, co těchto šestnáct měsíců vlastně dokáže.Třeba nedávno první malování prstovými barvami. Pravda, dost materiálu skončilo ve vlasech (a část i v pusince), ale průběh i výsledné dílko jsou krásné, barevné, žádný hnědý mišmaš. A se zaujetím tvořit vydržela úplně stejně dlouho, jako její starší ségra.

 


Nebo jemná motorika a trpělivost. Dlouhé minuty dokáže přebírat korálky nebo rozebírat drobné figurky. A oblíbený je i Tescoma držák na flašky. Není úplně jednoduché všechny kytičky vyšroubovat, a potom je zpátky zapíchat do malých dírek. Miška to s výrazem kopírujícím obtížnost úkolu zvládá skvěle.



A kreslení pastelkami, uklízení hraček do krabic, skládání čtyřdílných puzzle, zvuky a pohyby zvířat (teď je oblíbený tučňák), první nočníkové úspěchy, odpor vůči všemu, co hučí (čelo krabatí na vysavač i fén bez rozdílu), šest nových zoubků, šplhání po schodech tam i zpět, tisíc a jedna proměna mimiky během několika sekund, schopnost nedat se v dětském kolektivu a klidně i lokty si vydobýt své místo, vcelku stabilní jízda na plastové motorce... uf, na jeden malý život je toho dost a dost.

A je to moc důležité, pro nás pro obě.

pondělí 16. listopadu 2015

Zkrátka

Jak to napsat. Zkrátka, často jsem se bavila nad fotkami a příběhy o jiných ratolestech provádějících něco v době takzvaného "podezřelého ticha". Často jsem při nich měla dojem, že (jako matka s "dlouholetou" čtyřroční + jeden rok zdvojenou zkušeností) mám tuhletu časovou smyčku o délce pár desítek sekund pod kontrolou. Že mám jako intuici a postřeh, a tak.

Takže by mě vlastně vůbec nemělo překvapit, že Madlenčino ranní "já už se trochu nudím, věžíš?", její posedlost "sčíháním" a nově nalezená obliba ve hře na kadeřnici vyústí během dvouminutového ticha při oblékání Michalky v toto...


"Jsem se musela osčíhat, protože mám ty vlasy náramně dlouhé."

Po mých vlastních dvou minutách nevěřícího ticha a následného hubování, že si těmi krejčovskými nůžkami mohla ustřihnout uši, jsem se zmohla třeba na ocenění souladu formy a obsahu. Vytříbeně řečeno a zkráceno na obou stranách téměř stejně.

Zkrátka, tímto se přidávám k dlouhé řadě rodičů, kterým podobné dvě minuty ticha přinesly překvapivý a, s odstupem času, vtipný zážitek.

***

Ale všechny nůžky teď u nás jdou na dobu neurčitou o dvě police výš.




Mobilní

Měkké pouzdro na mobilní telefon, nebo pastelky, propisky, malý notýsek, cokoli.
Ve veselých tónech, protože barevného povzbuzení není nikdy dost.
Tak ať se hezky nosí!




I my jsme, zdá se, po třech týdnech znovu mobilní. Důrazně klepu na všechno tvrdé v dosahu! I když mám ještě Madlenku pro jistotu a aklimatizaci doma, je neuvěřitelně osvěžující moci vyrazit ven jinak než za doktory. V sobotu jsme třeba ve větru, který později přinesl mraky a déšť, pouštěli draka. A jak jsem tam tak stála a vdechovala ostře chladný vzduch, v duchu jsem prosila, aby s sebou odvál i všechno to trápení a bolest mých blízkých lidí a nakonec i těch hodně vzdálených, o kterých jsem se v průběhu posledního týdne téměř denně dozvídala. Minulý týden jsem si několikrát uštědřila virtuální políček, za své fňukání, stížnosti a někdy i rouhání, protože ve světle (nebo spíš stínu) toho všeho kolem jsou moje "problémy" jen směšné nepříjemnosti.
Věřím, že všechno bude dobré.

 A taky už zase šiju. A jsem ráda, že všechny zakázky budou pod vánočním jehličnanem s jistotou a včas.




středa 11. listopadu 2015

Světýlka

Mám ráda světlo.
A když ho s příchodem podzimu začne nezadržitelně ubývat, vytahuju z krabic světýlka.
Bílé a čiré žárovky, svíčky a svícny jsou snad v každé místnosti.
Nádech blížících se svátků, jistota směru ve zšeřelém domě, útulnost, bezpečí.
Mám ráda světýlka.

pondělí 9. listopadu 2015

Měsíční

Začalo to Madlenčiným dotazem, jestli někdy pojedeme na Měsíc. Tahle otázka nemá nic společného se zájmem o technologický pokrok lidstva či pokračující vesmírný program. Tahle otázka plyne z čistě cestovatelské vášně naší starší a zmíněná destinace stojí zhruba na úrovni "pojedeme do Jeseníku".

Pokračovalo to obrázkem během jedné z mnoha současných kreslících čtvrthodinek. "Maminko, já tě nakreslím, jak jedeš na Měsíc... a víš co, já pojedu s Tebou."

Skončilo to nápadem, vyrobit si mapu měsíční krajiny, abychom se tam po příjezdu neztratily. A tenhle nápad nám zabral posledních pár dní, protože je to projekt náročný a navýsost zodpovědný. A taky při něm jde zapojit spoustu dovedností, smyslů a Majdiných oblíbených činností.

Takže:
Den první
uříznout kartón dle aktuálních geodetických potřeb - nám stačil cca 40x40
s vervou natrhat dostatečné množství starých novin, větší kusy jsou pro budoucí reliéf lepší
zmačkané noviny namáčet do tekutého škrobu, pěkně se v té hmotě rochňat a patlat, a pak na kartónu vytvořit kopce, rokliny, údolí a ohrady... nechat přes noc uschnout

 
 Den druhý
vzít temperky (nebo jakékoli kryjící a hustší barvy) a štětce a pěkně to všechno barvu po barvě natřít
a když člověk disponuje jen sadou základních barev, dají se dělat "jakože kouzla" s výrobou oranžové, fialové, hnědé
a taky je důležité namalovat "može" a "hžiště"... nechat přes noc uschnout


Den třetí
zafixovat lakem (já vzala ten úplně obyčejný na vlasy)
a začít zabydlovat, prozkoumávat terén, dobývat vrcholy



Bavilo a pořád nás to obě baví. A při současném rozpoložení nám takový výlet na Měsíc náramně prospívá :).

Háčkovaná

Začínáme třetí týden doma. Madlence se léčení slabšího zápalu plic protahuje, Michalce se vrátila viróza, a já už taky pojídám antibiotika. Moc mě tenhle průběh podzimu nebaví.
 
Co mě ale baví hodně, je možnost být spolu a ve chvílích "lepšího stavu" si užívat jedna druhé, povídat si, hrát hry, na které ve zdravém provozu není tolik času, a tvořit. Zrovna teď nám schne jeden "projekt", ze kterého mám opravdovou radost.
 
Ze soboty na neděli si naši vzali Michalku. Jen co mi opadla teplota, vrhla jsem se na dlouho odkládaný obleček pro Madlenčinu barbínu (ona je teda po mé nejmladší sestřičce a Majda ji bez skrupulí zkonfiskovala). S Madlenkou jsme koukaly na Star Dance, já háčkovala a Madlenka zkoumala moji krabici s korálky, aby si vybrala "drahokamy na zástěrku". Ve výsledku to vzala stylem "všechno na jednu hromadu, protože takhle je to nejkrásnější, a ty paní tanečnice to mají stejně". Já do finálního vyřazování zase stihla krátkými sloupky vytvořit sukni, top, šálu a čepku. Doplňující Madlenčin požadavek: "A ještě jí uháčkuj zapínací kozačky a rukavice s prstama, jo?" jsem ale odmítla. Každopádně vzít po dlouhé době do ruky háček a vlnu bylo moc fajn.
 
 
 
A teď už do konvice další várku čaje, odměřit léky, uvařit a vymyslet odpolední program.

úterý 3. listopadu 2015

Podzimní

Jak já ten podzim miluju. Opravdu. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví ... dalo by se říct:).
Mám ráda a nevadí mi ani podzimní mlhy a lezavo, listopadová jinovatka na spadaných listech, dvě vrstvy svetrů. Obvykle mě pak chytá taková příjemná, zadumaná melancholie v tónech Tracy Chapman, Katie Melua nebo Hany Hegerové -  a začínám mít chuť na červené víno. Ovšem, pravda, posledních pár let nějak není na mé oblíbené rozervané smutnění prostor, správné "klíma" a možnost se z toho červeného dostatečně vyspat :).
Takže se snažím nedumat, nesmutnit a užívat si tu slunečnější stránku podzimu a barvy a vykukující stromy, a tak.


Ideálně, když se na to všechno nemusím koukat z okna, ale můžu vyrazit ven. V neděli Madlence poprvé zabraly léky, Mišce opadla teplota, tak jsme je obě naložili do kočárů (Majda po prvotní nejistotě přijala jízdu jako fajn "pohodlíčko", Miška vypadala spokojeně, že má konečně navrch) a vyrazili na projížďku. Po čtyřdenní přísné karanténě nám všem udělal čerstvý vzduch náramně dobře.


Tak podzimu zdar, nemocem a bolestem dětských zoubků zmar (prosíííím)...:)

pondělí 2. listopadu 2015

Rýmování

Můj knižní tip na zvednutí nálady a rodičovské morálky. Kniha rýmů Jen jestli si nevymejšlíš, kterou napsal a ilustroval Shel Silverstein. Těžko říct, jestli víc pasuje do škatulky "dětská" nebo "pro dospělé", vždycky jí z každé kus čouhá. A ono je to vlastně fuk, na každý pád je vtipná.
Díky, Gábi, za ni!



Rýmujeme, slovem i tělesně, už několikátý den, s antibiotiky i bez. Ty dvě nejmladší obzvlášť intenzivně. A když už upadám na mysli, otevřu namátkou na některé stránce, přečtu nahlas a s Madlenčiným nechápavě podezíravým pohledem v zádech se nepokrytě chechtám.

Chytání
Zkusil jsem chytit rýmu,
když se kolem mě mihla.
Bylo to koncem října,
kdy každý kýchá, chrchlá...
Zkusil jsem chytit rýmu,
nějak to ale stihla -
prostě mi pláchla.
Ještě že tobě neuprchla.


čtvrtek 29. října 2015

Restart

Dvoudenní výlet do Prahy. Tolik jsem ho potřebovala, přepnout, vypustit, spát, dobít baterky.
Všeho se mi dostalo měrou vrchovatou.
S dvojitým mateřstvím už si nedávám příliš vysoké cíle. Minutový itinerář nabitý výstavami, muzei, divadly, nákupy a tisíce a jedním setkáním se při posledních výletech smrskl na hlavně se vyspat, dobré kafe s dobrými lidmi a knihkupectví.
 
Sbalit si svůj velký kufr v barvě skořice (čímž mi dochází, že jsem pěkně kecala, když jsem tu kdysi tvrdila, že nemám nic oranžového - takže mám ten kufr). Jednou jedinkrát jsem to porušila a na obvyklé dva pražské dny si vzala jen větší tašku přes rameno. Ta ramena mi pak mou hloupost ještě pěkně dlouho připomínala, to když jsem na nich a pod nimi táhla čtyři nové tašky plné knih.
 
Večerní příjezd a dlooouhý spánek. Tak akorát, abych před odpoledním setkáním s mými dlouholetými a milými stihla vyplenit dvě hračkářství (tahle akce si asi zaslouží samostatný článek).
A pak už dobré kávy v krásných prostorách a spoustu povídání. Jsem tolik ráda za tu skupinu lidí, kterou jsem poznala na vysoké. A na vysoké úrovni zůstává i naše kamarádství. Je strašně hezké zjistit, že i když jsem se s některými neviděla skoro čtyři roky, při setkání hovor plyne a navazuje, jako kdybychom se naposled viděli před týdnem. A skoro po šesti hodinách strávených spolu si toho máme ještě tolik co říct. Za to jsem moc vděčná.
 
Středeční milé setkání s inspirativním člověkem u dopolední kávy, procházka podzimním Karlínem, a pak už zpět na cestu domů.
 
Sečteno podtrženo, užila jsem si to, odpočinula si, načerpala dávky dobrého kofeinu a zajímavých informací, nevyfotila jedinou fotku, která by mi to později připomněla. Ale to nevadí. Mám to v sobě a je mi dobře.
***
 
Fotky z nádraží a vlaku. Knížka od Anny Bolavé Do tmy. Tísnivá, bez oddechu, zadírá se pod kůži jako stonky přesličky. Je dobré se do ní pustit, až když už je člověk srovnaný. Dočtená.

čtvrtek 22. října 2015

Kompletně

A do třetice růžový komplet.
 
 
Všechno to začalo objednávkou tašky. Velikostně kratší sršňovka zhruba třicet na třicet pět. Látka na přání, šedá koženka. Nastavitelný popruh přes tělo (přes madla kočáru), jakožto nejlepší záruka dvou volných rukou na chytání, vodění, tahání, krmení... malého doprovodu. Pro bezpečnost opět zapínání na zip. Na podšívku jsem měla původně vymyšlený drobný hnědý puntík, ale pak jsem v místní prodejně látek narazila na tuhle vzorově kontrastní a barevně ladící tkaninu. A dvě olemované vnitřní kapsy. Plus...
 
 
... poutko na klíče, nebo vychytávku v podobě pouzdra na sluchátka. Inspiraci z Pinterestu jsem doplnila o knoflíkovou dírku na zadní straně, kterou se jednoduše vytáhne konektor sluchátek rovnou do příslušného přehrávače umístěného třeba právě ve vnitřní kapse tašky. Sluchátka zase zipovým otvorem přímo do uší a případný zbytek kabelu nikde nezavazí. Takové moje malé heuréka.
 
 
A ještě větší pouzdro, nebo spíš taštička, dvoukapsá, vzorovaná, účelná.
 
 
Jej, bavilo mě to.
 
***
S Jitkou jsme se na téhle tašce domlouvaly od léta. Přípravy to byly důkladné a důkladně promýšlené. A vlastně tak mi to vyhovuje úplně nejvíc - když nejsem hozena napospas své nerozhodnosti a barevným hranicím větou typu "to nechám úplně na tobě". Je mi sice jasné, že někoho může můj tisíc a jeden dotaz rozčilovat, uvádět do rozpaků, nejistoty, nebo tak, ale já zkrátka ráda spolupracuju (aspoň na začátku :) ). A jsem nejraději, když šiju pro konkrétní osoby, které znám aspoň podle vidění, ne jen jako souhrn písmenek z podpisu. Zkrátka ráda šiju na míru... Ale třeba to jednou překonám:).
 
Pěkně jsem si to tu okecala, zpět k podstatnému. A podstatné je moje přání do Prahy, aby se výsledek líbil a nosil, kompletně :)!