úterý 31. května 2016

Pokojová vol.2, 3 a 4

Můj suverénně nejdelší příspěvek - z dlouhého prodlouženého víkendu:).

Všechno začalo jako plán na vlastní pokoj pro Mišku. Stejně jako Madlence v tomhle věku, jsme jí ho chtěli nadělit k blížícím se druhým narozeninám. Mišulka měla jít do stávající ložnice a my s manželskou postelí na dobu určitou do "herny", kde zatím od dvou měsíců sama spala. Jenže se do toho vložila Madlenčina ukřivděnost, že bychom ji jako chtěli vyšachovat z přemísťovací akce, takže jsme se nakonec všichni posunuli proti směru hodinových ručiček o místo vpřed.

 
 Po skoro třech dnech od osmi do půlnoci, pár vypjatých momentech a emotivních situacích, několika objevených svalech, nespočtu mozolů, jednom zlomeném nehtu, spoustě amatérských přešlapů a litrech kávy máme hotovo.



Výmalba Primalexem Polar. Bílá je prostě nej, a taky nejpraktičtější, protože všechny pozdější nutné přetěry dětských prstíků, pusinek a graffiti jsou téměř nepoznatelné. Pokoje jsou v podkroví, každý sice s velkým oknem, ale stejně mi přišlo, že klasická bílá toho světla pořád dost ujídala. První den jsme se mordovali s válečkem, nemohli trefit tu správnou hustotu barvy, na obrovských plochách jsme se sunuli vpřed šnečím tempem, hotová jedna místnost a kousek. Druhý den jsem to zkusila s malířskou štětkou a okamžitě jsme si padly do ruku. Peťovi se do změny pracovního nástroje moc nechtělo. Takže zatímco si pomalu válečkoval stropy, já za tu stejnou dobu stihla všechny svislé stěny v obou pokojích. Pravda, chvilku trvalo, než jsem se naučila ten správný grif a vychytala potřebnou konzistenci primalexu, abych nebyla bělejší než místo určení, ale pak to šlo krásně - prostě od soboty jedině se štětkou. Rada mého taťky, který nám přišel namontovat světla, že štětka musí mlaskat (před natíráním navlhčit plus řidší barva, pak vyluzuje při kontaktu se stěnou mlaskavý zvuk) se stala heslem dne. Jak hodiny a únava přibývaly, došlo i na mírně zednické hlášky - třeba když jsem v závěru malování ponoukala svého muže, že by to měl s tou štětkou aspoň jednou zkusit, nebo že až zkusí štětku, nebude chtít nic jiného...no jo:). A ještě další ponaučení - fakt se vyplatí čas strávený pečlivým zakrýváním a oblepováním všeho, co nemá být natřené, není dobré malovat na zeď pestrobarevné dětské obrázky o několika vrstvách (dost potom trvá, než to člověk smirkovým papírem obrousí) a voskovky stěně jdou zakrýt barvou, jen je potřeba je před nátěrem osmirkovat.

 

Světla. No... tak já jsem věděla úplně přesně, jaké světlo nechci, a měla matnou představu, jaké by mělo být - světlo pro všechny věkové kategorie, jednoduché, bez stínítka (kvůli šikminám a trámům v pokojích), s vysokou svítivosti... a hezké. Probrouzdala jsem internet, obešla jsem pár obchodů, až jsem nakonec skončila v jedné místní velkoprodejně a zoufale listovala katalogy (přišlo mi, že označení stylový, elegantní, nadčasový nebo designový má snad kdejaký ošklivý kus plastu, neprosvitné látky nebo překombinovaná pitomina). A pak paní prodavačka, nejspíš z bezradnosti ze mě, přišla s geniálním nápadem, jestli prostě nechci jen kabel s objímkou a velkou žárovku. Jo! Že objímky mi ukážou kolegové o patro níž. Tak jsem sestoupila a zažila něco jako setkání jiného druhy. Viděno z jejich strany, ženská v sukni, balerínách a s kabelkou přes rameno: "Dobrý den, vymyslela jsem si světla k dětem do pokojíků a potřebovala bych objímku E27." Ticho. Ženská: "Existují různé druhy nebo vzhled těch objímek?" No. Zase ta ženská: "A jaké jsou druhy? Plastové a keramické. Divná ženská: "A máte nějaký vzorník nebo na ukázku? Chtěla bych se podívat, jak vypadají, jaký mají tvar a tak." No....černé a bílé... Takže jsem to vzdala. Nebo skoro. Ten nápad s kabelem (něco jak jsou světla od Jakuba Velínského, jen za cenu, která bude odpovídat 2x2 lustrům v dětských pokojích - a tedy nejisté sezóně) mě držel. Na internetu jsem hledala objímky, hledala kabely, přemýšlela, jak se co nejdříve dostat do nějakého vzdáleného hobby marketu bez dětí. Nakonec jsem našla kabel v Ikea a pro konkrétní keramické objímky jsem se s velkým nádechem ještě vypravila do toho elektra. Můj šikovný taťka objímky vyměnil, světla přimontoval a já slavnostně našroubovala provizorní žárovky. Nemůžu totiž sehnat tu jednu jedinou, která by splňovala všechny parametry - velká (cca 120x155), matná, teplé světlo, LED, min. 18W, 1650lm, rychlý náběh, ať člověk nemusí stát dlouho v polotmě, než bude bezpečné vyrazit do místnosti... jednu jsem našla, ale osvícení má jen 300° (část kryta plastem, a ten se mi ne-e)...tak uvidíme, snad brzy. A po oddychu ještě plánuju vyladit smotání a uchycení kabelu.

 
 
Neděla byla ve znamení ikea montáže, vrtání poliček do dvojitého sádrokartonu (obrovský dík tatínkovi), lepení, velkého úklidu po stopadesáté, prvního zabydlení (to pravé už je na holkách).

Polštáře ušité v Madlenčiných aktuálních "top" barvách. Místo klasických poliček ty na obrazy - netrčí tolik do místnosti, s přehledem a přehledností se na ně vejde vše potřebné.

Místo běžné lavice policový díl Ikea naležato + neprůhledné krabice pro zaryté odmítače přehledného pořádku.

Ušité polštáře a košík na pastelky - pozůstatek z velikonočního zajíčka, a papírový pytel (u nás na plyšáky) od Nana party.
 
 
Opravdu velkou radost mám z puntíkových nálepek od lepeeto. Nejdřív jsem plánovala dát na dělící stěnu tapety, ale než jsme se rozhoupali, byly vyprodané. Od dalšího nápadu tisknout jemně béžová kolečka na stěnu jsem zase brzo ustoupila (naštěstí). A nakonec jsem se rozhodla pro tyto nálepky - cenou a praktičností o třídu převyšují první dvě varianty. Holky měly mít stejné, ale protože záhy po objednání proběhlo ono Madlečino rezolutní "ne růžové!", dodatečně jsem měnila objednávku na jednu modro-béžovo-hnědou variantu. Zeď je u Mišky 2,60 x 4,70m, u Majdy kvůli komínu 2,60 x 4,20. Puntíky jsem lepila u Míši v rozestupech 50cm na šířku a 40 na výšku, u Majdy 45 na 40, a u obou jedna sada bohatě stačila. A skvělé bylo, že když jsem se i přes vodováhu a metr náhodou sekla, puntík šel bez problému, otisku nebo poškození odlepit a znovu nalepit. Taky jsem přikoupila nalepovací mraky - kdyby se náhodou hodily. A hodily. Zatmelení děr od hřebíků a hmoždinek pořád nepěkně bilo do očí, na nové zasádrování a nátěr už jsem neměla sílu, takže milé mraky plus jedna kapka pod obraz putovaly k pandě od Myyny. Lehká improvizace, ale myslím, že to docela ladí.

 
 V souhrnu, vzhled jsem promýšlela několik měsíců, zařizovala měsíc a organizovala na minulý víkend. Ale ani přes všechny přípravy jsme s Peťou trochu pozapomněli, jak je na Ruině všechno velké. Prostor je hrozně fajn a strašně snadno se na něj zvykne, ale občas (asi tak jednou za tři roky) je to s ním celkem nadoraz. Třeba kolik hodin zabralo jen svépomocné malování těch 3 místností o desítkách čtverečních metrů, a chystání a úklid a šroubování a lepení a vrtání a zase úklid a stěhování zpět a zařizování. Bez hlídací pomoci babiček a velkého přičinění mého tatínka, který v neděli udělal obrovský kus práce a téměř ve finiši mě zachránil od nervového kolapsu, by to v žádném případě nevyšlo. Takže DĚKUJEME!!!
 
Madlenka se po přeletu do jiné místnosti zabydlela okamžitě, Michalce to srovnání se s jiným prostředím a novou půdou pod nohama trvalo o kousek déle, ale už ho taky začíná brát za své. Takže je všechno tak, jak má být. 
A z výsledku mám fakt radost.
 
 
 
 
 

úterý 24. května 2016

Nedělní

... procházka nad město

...s přáteli...
 

... pohádkovými bytostmi...
 
 
...jídlem na piknik...faunou...
 
 
... i flórou ...
 
 
Takové znovupřipomenutí, že člověk nemusí urazit desítky kilometrů, aby mu bylo dobře.
 

 

pátek 20. května 2016

Nalehko

Miška už je víc chodec a "motorkář", než pasažér, takže velký sporťák vytahuju jen minimálně a vyrážíme jen tak nalehko. Na pochůzky po městě, kdy potřebuju zabránit zmizení dítka v davu nebo mezi regály, vyhnout se jeho pádu do vystaveného zboží, překazit útěk za holuby, pejsky... nebo prostě jen chci být někde rychle a nejkratší cestou, úplně stačí golfky. Co mi ale nestačilo byl maličký úložný prostor pod nimi.
 
Potřebovala jsem jednoduchou a skladnou tašku, velkou tak akorát na to nejdůležitější (takže asi tak na šest rohlíků, půlku chleba, šunku, pribiňáky, láhev s pitím, nové látky, knížku, plyšáka a ještě něco navrch), zapínání na magnetický druk (otevření tašky a uložení nákupu jednoručně), rozepínací popruhy na madla. Z vnější strany kočárkovina, uvnitř bavlna.
 


Pravda, kdybych si teď měla vybrat vzhled vozidla, tak bych chytla po něčem mnohem umírněnějším (asi tak modrá, šedá, béžová). Ale Miška je dědička a před čtyřmi lety to byl ještě "vodvaz" doruda. Takže držím barvy - šedá, červená, černá ... a beruška.
 

A teď ještě vychytat ten mechanismus páky.
Pokaždé zapomenu, že dítě na silnici rovná se nákup na silnici. Fyzika, no jo:).

čtvrtek 19. května 2016

Pokojová vol. 1

Příští víkend budeme proti směru hodinových ručiček měnit pokoje v podkroví. Kolo kolo mlýnský na nejvyšší úrovni. A taky musíme vymalovat a pro budoucí bytové archeology zakrýt vrstvami běloby všechna ta graffiti, hlavonožce, "cotojemajdo-jane".

Peťa mé nadšení úplně nesdílí. Pokaždé, když rozšířím seznam o další ještě zkusíme stihnout položku, čelo se mu zkrabatí, oči protočí a hlasivky zachroptí.
Ale já se dost těším. Přemýšlím, co-kdy-kam-jak. Rozhoduju se pro barvy a vzory, kombinuju a tvořím.

Teď třeba nové podsedáky, povlaky a polštáře ve tvaru obláčků.

 
A někdy musím plány úplně předělat (přešít), to když mi přes ně udělá čáru třeba Madlenka s jejím opětovným, rezolutním a pořád těžko uvěřitelným vyjádřením, že už nemá ráda růžovou, ale líbí se jí jen modrá, šedá, nebo černá. Nevím, od koho to má ;), kde to slyšela, a co já teď s těmi stohy růže všech odstínů. Každopádně vybrat správný modrý tón je (pro mě překvapivě) taky docela oříšek... A co kdybych jí tam té pink přeci jen trochu pink-la, jeden nikdy neví, že...

 
Pokojné(-ové) výzvy.
 
 

pondělí 16. května 2016

Osobní

Chtěla jsem pro holky něco osobního. Něco, co bude vyjadřovat, jak je vnímáme, jejich sílu i stránky trochu ve stínu. Pravda, jsou ještě malinké, pořád se dotváří a mění, ale myslím, že základní forma je nám od začátku daná, to, co můžeme v průběhu života měnit, jsou hlavně barvy, vzory, možná křivky.

Myyně (mám ji i její obrázky moc ráda, ten, kdo byl u nás doma, ví:)... odkaz na nový e-shop tu ) jsem holky nejdřív popsala u vína pod pražským sluníčkem. Detaily jsme doladily na dálku.
A tady je výsledek téhle mateřsko-výtvarné spolupráce...



Madlence motýl - pro její schopnost letu i přelétavost, pro pestrou barevnost i mírnou exaltovanost, pro umění pojmout tolik v jednom okamžiku i nepředvídatelnost okamžitého směru, pro nespoutanost i křehkost...
Michalce medvěd - pro její odhodlání, stabilitu i útočnou sílu, pro cílevědomost i tvrdohlavost, pro uvážlivý pohyb vpřed i pohodlný zimní spánek, pro tulivou srst i ostré drápky, pro hravou obratnost i výhružné bručení...


Originální obrázky pro naše milované originály. Můj osobní vzkaz na zadní straně jen a jen pro každou z nich. A rámy v barvě dubu, zatím jen provizorně přichycené. Čekají, až koncem měsíce přichystáme nové pokojíky.
Ale já mám radost už teď, a velkou.

Pěší

 Nedělní procházka kousek za městem.
Malý test, kolik už nejmenší člen výpravy ujde.
A ujde toho na své necelé dva roky docela dost. A dokonce vesměs drží kurz, tempo i náladu:).
 
 
Zblblá městem a herně vybavenými zahradami babiček jsem si trochu říkala, jestli to holky bude jen tak nalehko bez dětských lákadel bavit. Ukázalo se, že naše dítka jsou městem zblblá ještě o něco víc. Tam venku, na vzduchu, na loukách, na pěšině i v lese bylo tolik přirozeně/přírodně poutavého, až měly oči navrch hlavy. Madlenka se ptala na jméno kdejaké kytky nebo stromu (pro příště si nastuduju nějakou encyklopedii rostlin v kostce),  brouci a jiná havěť ji fascinovali. Miška si většinu času držela svou poker face, ale bez přemlouvání se přidávala ke všemu, co jsme se starší ségrou vymysleli. Třeba v podřepu pozorovat ploštice - Madlenka s nadšením, u Mišky jsem si ale nebyla jistá, jestli přežijí.
 
 
Se stoupajícím terénem bylo třeba zapojit trochu víc fantazie. Prozkoumat velehory z bludných balvanů (jeden z nich měl i skalní rozestup pro "trpaslíky nebo barbíny"), nahlédnout do pařezových obydlí skřítků, nebo zapsat se oblázkem do návštěvnické knihy těstě na úpatí kopce s hlavním cílem cesty - něco co kdysi byla zřícenina a ještě dřív možná nějaké sídlo.
 

Úplně nahoře už Madlence, rozehřáté krkolomným výstupem, jela představivost sama. Našla si trůn královny, viděla komnaty, víly, hluboké příkopy, kam házeli zpupné rytíře, i tajemné strážní věže z pařezů, do kterých vstup hlídají osminozí zbrojnoši se svými sítěmi.
 
 
Krásně se nám prošlo.
A příště zas někam do lesů, do kopců, pěšky a s dětským světem.

 
 
 

pondělí 9. května 2016

Lítačkové

... kalhoty pro Madlenku.
Pro všechna její rozpoložení - vzlety, chvilková usednutí i zamyšlené pauzy.

 
Materiál softshell, tentokrát dvoubarevná kombinace. Špatně jsem odhadla spotřebu látky a ve výsledku chyběl pověstný 1 centimetr. Ale z nouze ctnost, šedé odepínací nohavice jsou nakonec docela fajn uzemnění té růžové bouře.
Na kapsách a v pase úplet. Lem je o něco vyšší, ať při venkovních expedicích vždy bezpečně kryje záda - případně se dá frajersky přehnout. Ani podle manuálu se mi nepodařilo přijít na způsob nastavení stroje pro přechody se zvlášť silnými vrstvami látek. Zato jsem mimoděk zjistila, jak tu mašinu seštelovat, aby mi bez zádrhelů a tahání šila pružné materiály. Takové menší heuréka.
A ještě reflexní nažehlovačka. Plánovala jsem to obráceně, ale Madlenka si vybrala šnečka a Mišce přisoudila motýlka ... i když myslím, že po inspekci Michalčiných kalhot svého sesterského rozhodnutí trochu litovala :).
 

A na závěr Michalčiny kalhoty na své majitelce a v pohybu. Protože když lítá starší ségra, nelze zůstat pozadu :).



neděle 8. května 2016

Mimo

Poslední dny jsem trochu mimo. Trochu mimo virtuální realitu. Děje se toho tolik a já nestíhám zapisovat, ukládat, "publikovat" pro budoucí připomenutí.
Dost se teď točí kolem angličtiny. Kromě odsouvané diplomky, pravidelného učení v jazykovce a soukromých hodin ještě nově překlady. Velká výzva a zkušenost k tomu. A baví mě to, moc.
Ale nejvíc se otáčím kolem holčiček. Radost a zároveň pocit, že v tomhle "oboru" se mám pořád ještě sakra co učit, o nás a hlavně o sobě.
A taky v rámci toho všeho koloběhu trochu přemýšlím. O věcech, které jdou ovlivnit, i o těch, na které nedosáhnu. O možných rozhodnutích i nezúčastněném čekání na výsledek. Trochu o strachu a bezradnosti, hodně o snaze naučit se důvěřovat... a věřit.

... něco jako tato bezděky vytvořená "dekorace" v šicí místnosti. Vlastnoruční loňský košík s prvním pokusem o tisk na látku (na ovladače se nakonec vůbec nehodil), kaktus krásný, živý, ale při špatném úchopu člověk dostane plnou hrst bodlinek, a navrch pírko kdovíčí, na našem dvorku zapomenuté pro let.  

Každopádně si říkám, že být na jedné straně mimo nemusí být nutně špatně, protože o to víc je člověk na straně druhé.
Na té důležitější.

neděle 1. května 2016

Víkendovka

Velká víkendovka. Pro sebe. Podle upraveného střihu od Lisy Lam. Latté koženka a echino, které jsem si dlouho schraňovala, hrozně moc se mi líbilo.
A tu tašku jsem nakonec na výletě nevynosila.
Proč?
Protože je moc barevná :)))... a  já se "s ní" prostě ne a necítila.
Ale třeba se časem sžijeme, třeba budeme kámošky. Nebo ji třeba můžu darovat, komukoli, kdo ji bude mít rád.


Rozměry úctyhodné 35x50x6. Široký odpojitelný popruh přes tělo pro těžší náklady oblečení, převlečení, kosmetiky, čtiva... Užší odpojitelný popruh na rameno, to když by člověk chtěl tohle zavazadlo prezentovat jako kabelku do kavárny (a pak s ní třeba vyplenil nákupní centrum). Zapínání klopy otočnou sponou.


Uvnitř velký, čistý prostor a jedna bezpečnostní kapsa na zip. V tyrkysové modři, ať se člověk v hlubinách líp orientuje.


***
Ale ten výlet, ten jsem si nerozmyslela. A dobře jsem udělala. Kromě velkého posunu v psaní závěrečné práce (což byl hlavní důvod víkendu mimo domov a dětský mumraj) i dvě tak milá a podnětná setkání. Moc jsem to všechno potřebovala, moc jsem si odpočinula.
Zúčastněným na všech stranách DĚKUJU!