Dámská jízda

Další v řadě, dnešní. S Madlenkou. Protože je to pro mě vnitřní nutnost, potřeba, obrovská radost. Protože v běžném denním provozu mám přeneseně i v reálu na tělo hlavně Mišulku. U Mišky je to dáno věkem, pořadím narození asi, povahou hlavně, prostě mamánek. Většinu poškolkových odpolední trávíme pro Mišku přizpůsobenými aktivitami, s ohlížením se na její potřeby, na "Majdi, počkej...". Je to přirozené kvůli věku, pořadí narození, povaze... ale fér úplně ne.

Proto vědomé zavedení dámských jízd jen s tou starší. Okamžiků, kdy se zcela a beze zbytku soustředím jen na jeden dětský svět. Jeho potřeby, představy, strasti i touhy. Kdy mám možnost znovuutvrzení jeho jedinečnosti v tom (pro mě) příliš rychlém odrůstání. Kdy si můžu při nedělené pozornosti poslechnout a sdělit důležité i to relativně banální.

 

 

Dnešní cílená a nerušená objetí, povídání a hry při cestě vlakem na padesátiletý koncert Svěráka a Uhlíře (prarodiči přenechanou událost nám a Johance s její prvorozenou Rozárkou). Svěrákovskouhlířovské kazety převíjené na versatilce jsou moje záklaněškolské dětství. Jejich mp3 téhož a víc patří Madlenčině generaci. Koncert, který i přes šíleně velký (a pro mě osobně šíleně nehezký) prostor O2 arény působil krásně komorně. Majda zpívala jako o život, mně tekly naprosto reálné slzy dojetí z toho co bylo i je (mnou dříve vysmívaná a časem bující expresivnost pocitů se asi dědí, no). A pak dvojjediné společenské hry, dvojitá pohádka a neutnutý rozhovor před spaním v naší manželské posteli.

Nejsem schopná určit, nakolik se moje potřeba zrcadlí v tom skoro šestiletém stvoření. Snad dost na to, aby vědělo, že bez ohledu na věk, pořadí narození a povahu (plus přehršel mých vlastních  aktivit a prací) je pořád jedinečně nejdůležitější.

(A to samé, závěrem zmíněné znovu beze zbytku platí i pro Michalku... toho času na výhradním výletě s tatínkem u chomutovské prababičky).

Soutěžní

O víkendu to byl přesně rok, co jsem začala šít králičí panenky. Uznávám, bez nedůslednosti při mazání starých zpráv na facebooku bych si to nepamatovala, takhle na mě hezky vykoukla výroční připomínka. Ten úplně první králík bylo takové nedochůdče, šišaté, nedržící, na první dobrou ne úplně hezké. Ale já bych ho nikdy nerozpárala, neposlala k jeho textilním začátkům, mám ho ráda :).

Každopádně jsem si řekla, že by to chtělo prvoroční oslavu, takovou tu výherní, kde na konci jeden/a z Vás udělá radost sobě, nebo své dceři, vnučce, neteři, spřátelenému dítku...

Proto SOUTĚŽ na FACEBOOKU Sršení.

Pravidla a podrobnosti na stránce.

Výherní oslava je hlavně na počest ušatých hraček, ale je mi jasné, že ne každý chce plyšáka. Proto jako variantu k panence nabízím jednu ze středně velkých toaletek.

A na závěr trocha přiznané upřímnosti k sobě samé. Jsem lehce nervózní. Nahoře jsem psala o výherní radosti pro někoho z Vás, ale pokud se první pokus vydaří, bude to moc hezký pocit a podpora hlavně pro mě... že šití králíků i šití obecně má smysl. Takže tak :).

Kónický...

...tvar kabelky, který jsem si nejprve ušila pro sebe, rok a kousek testovala, zatěžovala vahou několika učebnic, nákupy a třeba i věcmi na převlečení pro své dva dětské čuníky. Vleze se do ní opravdu hodně a prošitá koženková ucha vydrží i více kilovou zátěž. A vůbec je to jedna z mých nejoblíbenějších tašek. Kromě všeho výše zmíněného i proto, že celistvá vnější koženková fazóna vypadá dobře jak ke sportovnímu, tak elegantnějšímu oblečení. Prostě je jedno, co nosíte na sobě či uvnitř (té tašky), pokaždé to bude v pořádku.

Druhý, všemi parametry shodný kousek už jsem šila na zakázku. Zvenku a na uchách nejuniverzálnější barva koženky - černá, vnitřní, tvrdým ronarem vyztužená podšívka naopak zcela dle osobitého výběru majitelky (ale i s tou koženkou se dá "vyblbnout", odstínů mám spoustu). A míry téhle modelky -  u (oválného) dna š. 24 a h. 10 cm, navrchu šířka rovných 45 cm. Výška kabelky je 29 cm.

Zapínání na magnetický druk, které mi přijde ze všech způsobů nejpraktičtější. Zipy většinou neustálým vkládáním a vytahováním obsahu tašky hrozně trpí a často za chvíli nevypadají úplně nejlíp. Na cennosti je velká zipová kapsa uvnitř. Navíc tím, že se kabelka nosí na rameni, těsně pod podpažím, tak obavám z odcizení peněženky nebo mobilu nepropadám - a nebojím se s ní trajdat po ulicích a v mhd Prahy i měst o fous menších. 

 

Tolik reklamy na "ověřeno výrobcem" :). Chcete-li podobnou i zcela jinou, stačí napsat mail, přes kontaktní formulář tady na blogu (vpravo na liště, jen si, prosím, na chytrých telefonech přepněte do zobrazení pro web), nebo do zprávy na facebooku (odkaz taky na pravé liště)...bude mi ctí ušít.

A já jdu znovu stříhat na králíky.

Otevřeno pro Vánoce

Otevřela jsem objednávky šité pod stromeček.

Já vím, polovina října, exploze barev na stromech, člověk teprve přivyká novým meteorologickým podmínkám a úbytku denního světla. Ale ...

...uvažujete-li o sršní kabelce, tašce, toaletce, autorské panence nebo jiném šitém (klidně úplně novém!), nenechávejte, prosím, rozhodování na poslední chvíli. 

Čas na šití se mi postupně výrazně zkrátil ve prospěch výuky angličtiny a i jen samotný proces domlouvání podoby sršňovek dokáže být někdy pěkně zdlouhavý (kdo zažil, nejspíš potvrdí ;) ). Tak ať je radost z průběhu i pod tím jehličnanem všestranná, no.

A teď postup jak si přát:

Doporučuju připravit si dobrou kávu, nebo voňavý čaj, a pohodlně se posadit.
Na stránce Sršení odkaz tu je možné nakouknout do tematicky dělených alb s ukázkami už předaných výrobků.
V albu látky si  pak můžete dlouze vybírat tu "svou". Záměrně jsem nevytvořila několik alb s látkami podle barev, takhle je prohlížení sice zdlouhavé, ale mám zkušenost, že člověk si často nakonec oblíbí textilii, kterou by přes přednastavené filtry původně vůbec nepustil. 
A napište mi - zde do zprávy na fejsbúku, na mail srsnovagabriela@gmail.com, nebo přes kontaktní formulář na pravé liště tady na blogu (u chytrých mobilů nutno přepnout do zobrazení pro web).
Pokud máte speciální přání, nebo jste nenašli tu pravou látku, ozvěte se mi bez předchozích kroků a určitě všechno vyřešíme!

A já se moc těším! Na všechno důvěrně známé i třeba úplně nové tvoření, na Vás virtuálně i naživo, na Ježíška :)!

Zoubková ... no jo

No jo, malinko jsem doufala, že nás záležitost z(Z?)oubkové víly mine. Že než Madlenku začnou opouštět první mlíčňáky (bude mít šest a zatím se žádný zub k samovolnému odchodu ani náznakem nechystá), tak se nějaká dobrá dětská duše s druhým chrupem zákeřně prokecne. Že každý vypadlý zoubek oslavíme v kruhu rodinném a nanejvýš rodičovsky oceníme mincí do pokladničky.

Ale ne. Madlenku od jara trápila spodní čtyřka. První velkou peripetií bylo vrtání, které jsme zvládly (tady fakt nejde o mateřský plurál, ale o vyjádření oboustranného úsilí a odříkání) jen díky nové paní zubařce (Kači, ještě jednou moc díky za zařízení!), která jediná zvládla dostat Madlenčin hysterický strach do ošetřitelných hranic. Svou roli kromě klidu a bezmezné trpělivosti určitě sehrál i zubařčin vzhled: "Maminko, ta paní doktorka vypadá jak princezna, a přitom je to úplně normální člověk!", zvolalo dítko po první návštěvě.... Ten samý zub se ale po nějaké době zanítil a v pátek musel ven. Samotné trhání nic moc - jednak Madlenčina hrůza z bolesti, druhak víc jak centimetrová délka zubních kořenů. Žila jsem v domnění, že mlíčňáky drží jen tak na heslo, netušila jsem, že všechny mají kořeny, které se s příchodem druhých zubů postupně rozpouští, až zůstane jen korunka (s tím jen tak heslem). Ale znovu jsme to všechny zvládly, i když asi nejsnáze Miška, která v naprostém klidu odblokovala Madlenčin srdcervoucí křik i fakt, že její sestru vlastní matka drtí v pevném sevření... prostě si lepila nálepky do notýsku. Jediná myšlenka se Madlenky držela a udržela ji v ordinaci, že určitě/konečně přijde ta neznámá víla a že něco přinese, v takovou chvíli byla i nabízená alternativa v podobě jednorázové návštěvy hračkářství úplně mimo mísu.

Takže víla fakt přišla. S tylovým pytlíčkem na vytrhnutý zoubek, za který Madlence během spánku přinesla minci (v reálu to bylo rovných 50 káčé za tu bolest, přirozeně vypadlý chrup už bude jen 10 Kč/ks) a pouťový prstýnek a jednu z úžasných nálepek - motivy jemné jako od víly... je jich v balíčku 100, takže tak na pět plných zubních sad. A když už jsem byla v tom chvatném večerním chystání, tak jsem na internetu hledala ještě nějaký obrázek do rámečku, jako na památku. Nakonec jsem z jedné ilustrace dětského chrupu vyřízla jen ty zuby, dokreslila k nim čárky na zapsání data vypadnutí, dopsala jméno a amatérsky dokreslila. Ranní radost byla obrovská.

 

 

No jo, uznávám. Je to první a poslední období, kdy má člověk radost z vypadlého zubu, kdy může být zoubková víla v představách postavou přímo pohádkovou (v dospělém věku už nabývá spíš rozměrů řeznice s kostkovanou zástěrou), kdy člověka čeká druhá přirozená šance... a poslední období, kdy člověk může a beze zbytku umí věřit na víly. Tak je dobré to pořádně oslavit, prožít, prosnít. A i ty noční rodičovské manévry během rádoby neslyšné výměny obsahu vílí pošty a rádoby hladkém zasunování rámečku formátu A4 pod polštář stály kouzelně za to.

 

Tak na všechny víly světa:)!