pondělí 9. října 2017

Zoubková ... no jo

No jo, malinko jsem doufala, že nás záležitost z(Z?)oubkové víly mine. Že než Madlenku začnou opouštět první mlíčňáky (bude mít šest a zatím se žádný zub k samovolnému odchodu ani náznakem nechystá), tak se nějaká dobrá dětská duše s druhým chrupem zákeřně prokecne. Že každý vypadlý zoubek oslavíme v kruhu rodinném a nanejvýš rodičovsky oceníme mincí do pokladničky.

Ale ne. Madlenku od jara trápila spodní čtyřka. První velkou peripetií bylo vrtání, které jsme zvládly (tady fakt nejde o mateřský plurál, ale o vyjádření oboustranného úsilí a odříkání) jen díky nové paní zubařce (Kači, ještě jednou moc díky za zařízení!), která jediná zvládla dostat Madlenčin hysterický strach do ošetřitelných hranic. Svou roli kromě klidu a bezmezné trpělivosti určitě sehrál i zubařčin vzhled: "Maminko, ta paní doktorka vypadá jak princezna, a přitom je to úplně normální člověk!", zvolalo dítko po první návštěvě.... Ten samý zub se ale po nějaké době zanítil a v pátek musel ven. Samotné trhání nic moc - jednak Madlenčina hrůza z bolesti, druhak víc jak centimetrová délka zubních kořenů. Žila jsem v domnění, že mlíčňáky drží jen tak na heslo, netušila jsem, že všechny mají kořeny, které se s příchodem druhých zubů postupně rozpouští, až zůstane jen korunka (s tím jen tak heslem). Ale znovu jsme to všechny zvládly, i když asi nejsnáze Miška, která v naprostém klidu odblokovala Madlenčin srdcervoucí křik i fakt, že její sestru vlastní matka drtí v pevném sevření... prostě si lepila nálepky do notýsku. Jediná myšlenka se Madlenky držela a udržela ji v ordinaci, že určitě/konečně přijde ta neznámá víla a že něco přinese, v takovou chvíli byla i nabízená alternativa v podobě jednorázové návštěvy hračkářství úplně mimo mísu.

Takže víla fakt přišla. S tylovým pytlíčkem na vytrhnutý zoubek, za který Madlence během spánku přinesla minci (v reálu to bylo rovných 50 káčé za tu bolest, přirozeně vypadlý chrup už bude jen 10 Kč/ks) a pouťový prstýnek a jednu z úžasných nálepek - motivy jemné jako od víly... je jich v balíčku 100, takže tak na pět plných zubních sad. A když už jsem byla v tom chvatném večerním chystání, tak jsem na internetu hledala ještě nějaký obrázek do rámečku, jako na památku. Nakonec jsem z jedné ilustrace dětského chrupu vyřízla jen ty zuby, dokreslila k nim čárky na zapsání data vypadnutí, dopsala jméno a amatérsky dokreslila. Ranní radost byla obrovská.
 

 

No jo, uznávám. Je to první a poslední období, kdy má člověk radost z vypadlého zubu, kdy může být zoubková víla v představách postavou přímo pohádkovou (v dospělém věku už nabývá spíš rozměrů řeznice s kostkovanou zástěrou), kdy člověka čeká druhá přirozená šance... a poslední období, kdy člověk může a beze zbytku umí věřit na víly. Tak je dobré to pořádně oslavit, prožít, prosnít. A i ty noční rodičovské manévry během rádoby neslyšné výměny obsahu vílí pošty a rádoby hladkém zasunování rámečku formátu A4 pod polštář stály kouzelně za to.
 
Tak na všechny víly světa:)!

Žádné komentáře:

Okomentovat