Opičárna

Škola není žádná opičárna, to ne!
Ale zase všechno to vzdělávání, naučné a poučné může být zároveň vesele hravé a hravě veselé. Může to být při vědomí vší té důležitosti zábava.
Já měla školu ráda (taková trochu šprtka asi), a taky jsem se jí dost dlouho nemohla vzdát (to než jsem se konečně cestou necestou dostala na tu správnou trasu, i když i nábližky byly fajn).

Takže když mě oslovila budoucí paní učitelka naší budoucí prvňačky s ušitím maňáska do třídy čerstvě školou povinných, hrozně ráda jsem souhlasila. Protože pro mě taky první pokus a první výzva svého druhu. Měla jsem úplně volnou ruku, tak jsem na ní zkusila našít něco, co by tak trochu zrcadlilo dětské osazenstvo třídy.

Hlavičku velkou pro velké neznámé, pusu tvárnou pro grimasy i radostné úšklebky, duši barevnou, neúplný chrup, jazyk soustředěním lehce vyplazený, uši nastražené, ručky měkké pro objetí i vzdorovité založení, nožky s lichými ponožkami. Na jednu stranu pro všehno blbnutí světa...

... na straně druhé edukativní. Ve své klidové poloze třeba průhlednou kapsou na právě probíraná písmenka nebo numera. Na fotkách to není, ale cca půl hodiny před odevzdáním jsem ještě na tělo našila ještě několik barevných knoflíků jako možné záchytné body pro jakékoli poznatky, které budou zrovna ve vzduchu.

Svého pravého jména se určitě brzy dočká, pro mě byl pracovně Opičárna. Jak mě to s ním v procesu bavilo, tak jsem se trochu po jeho dokončení lekla a mírně znejistěla, jestli se ho jako děti nebudou spíš bát (přeci jen je něco jiného představa a něco jiného pak první snaha převést ji do střihu a do 3D), ale můj můž tvrdil, že je vtipný. Tak tomu chci věřit.

***

Ke škole prozatím jen lehce, do pondělí ještě víkend na Offce. Tady nahoře už se celý den převalovaly mlhy, ve vzduchu první vůně podzimu, první ostřejší chlad, a teď kobercové nálety deště, úplně mě to po těch vedrech dobíjí energii, fakt... a k tomu první svetr potřebný i uvnitř, v přeinách rozpláclé sledování Arabely s Madlenkou a hraní stolních her na koberci, to já tak ráda.

S podzimem na prahu prvně po dlouhé době krkolomů zachytávám pocit, že už by to pomalu mohlo být znovu fajn.

Dyzajn market premiéra

Mám to potvrzené přes týden, ale s tím mým bláznivým prázdninovým režimem publikuju až teď. Pro sebe úplně premiérově jdu s koženkou na trh a rovnou na pražský Dyzajn market, proč troškařit, že. Ale budu tam s mou milou By Myyna, tak mám ten knedlík v krku o něco menší. 

Každopádně mě o víkendu 15.-16.9. najdete na náměstí Václava Havla. A teď, co budu mít s sebou...

Původní plán byl našít hodně kabelek a kabelkobatohů, plus nějakou tu toaletku. Jenže jsem se hned na začátku nějak zasekla. Všechno své šití mám postavéné na určité jedinečnosti, tzn. že mě jedinečně baví vytvářet tašky pro konkrétního člověka, se kterým se spolu s látkami probírám i jeho preferencemi, zálibami, potřebami, a tak... až vznikne jeden neopakovatelný exemplář, jedinečný jako jeho majitelka. Bez téhle osobní představy osoby mi to moc nejde a moc netěší, navíc při myšlence více stejných kusů se u mě poměrně rychle dostavuje strašidelný manufakturní syndrom... 

Ale našla jsem, myslím, víc jak elegantní řešení. Protože mě k účasti jemně nakopla Markéta, rozhodla jsem se ušít jen několik tašek z jejích by myyních látek, hlavně z těch, které si už pěkně dlouho syslím a které aktuálně nejsou k sehnání (i když za tyrkysové sýkorky bych se strašně moc přimlouvala třeba na úpletu). Každý typ kabelky bude pouze v jednom, maximálně dvou lehce odlišných provedeních, takže to bude taková malá limitka z absolutní limitky.

Vzorek tu...

Z nádherné látky Od soumraku do úsvitu pak budou spíš toaletky a překlápěcí psaníčka, na velkou kabelu je ta něžně světlá nádhera trochu nepraktická...

Ovšem největší podíl a prostor budou mít moje věci pro děti, konkrétně pyžamožrouti a sponkovníky. Mám v různých fázích rozpracovanosti cca 20 kousků od každého, ale pozor, znovu nebude ani jeden v úplně stejné kombinaci, toho se mi pořád ještě daří zuby nehty držet. Určitě beru třeba tyto:

K některým žroutům mám i vlajkové girlandy do páru (samozřejmě budou k dostání i samostatně). Některé girlandy budou samotné, především ty černobíle ideální pro rozkoukávání miminek :).

Sponkovníků tu už mám taky spoustu, ale trochu vázne koordinace výroby a postprodukce:))), tak se budu chlubit dodatečně. 

***

Konec hlášení z podhůří, odjíždím za svými prťaty a dalším horským dobrodružstvím.

Proti strachu...

pyžamožroutí medicína, napadlo mě. Ale popořádku.

Zatímco na facebooku Sršení běží do úterního (29.5.18) poledne červnová - protože měsíc Dne dětí a finišování dětského úsilí ve školkách a školách, což je dobré ocenit - soutěž o jeden exemplář dle výběru, já si tu teprve sepisuju článek k výsledku té předchozí, únorové. No jo, na fcb to žije rozhodně víc než tu :).

K výhernímu pyžamožroutovi ještě jeden do páru bráškovi. A protože bráška to v pylové sezóně nemá úplně lehké, jeho polštářek představuje verzi nové generace. Aneb pyžamožrout s úschovnou navíc - třeba na kapesník. Všitá kapsa krásně zapadne do jednoho z barevných pruhů, decentnost celistvosti vzhledu a bezbariérovosti přístupu i po tmě zaručena. 

A teď co mě během šití napadlo, nebo spíš došlo...

... že do téhle kapsy může jít schovat mnohem víc věcí, než jen ten kapesník. Poklady, důležité věci. Nebo třeba různé strachy, bolístky a dětská trápení, která se malým lidem těžko formulují do slov, honí se po nocích, blbě se s nimi v jejich neuchopitelné podobě pracuje. U nás se svého času například hrála stínohra, povídaly vlastní pohádky s vlastními postavami (sloník Kubík jako to přešlapující já a holčička Brigitka (protože Peťa napoprvé rychle hledal oslovení, které se nikde v našem okolí nevyskytuje a nikoho konkrétního nepřipomíná - jednou chci tohle povídání pro čistě soukromou potřebu zaznamenat na věčnost) jako to já-moudré, a tak. Tak si říkám, že tahle pyžamožroutí kapsa by mohla být k užitku i tímto způsobem - dětem pro nakreslené nebo jinak zhmotněné strasti, které před spaním do kapsy uloží, a rodičům, které je najdou, dešifrují, porozumí... a ráno už se může zčerstva a s pochopením povídat.

Protože co vás ne(se)žere, to vás posílí.

A na závěr neohrožené bratrské duo hezky pohromadě.

Poukaz

Poslední novinka letošního roku. Šitá šitým věcem na míru.

Dárkový poukaz.

A rovnou jeden podstatný důvod proč jo poukazy (teda kromě toho, že do Vánoc už žádnou novou objednávku nemůžu přijmout). Protože vlastní zkušenost. Kabelky, tašky, ale ostatně jakékoli zakázkové věci jsou doslova i přeneseně na tělo. Protože u zakázky nekupujete jeden ze sta identických produktů v obchodním řetězci, protože nemáte za půl hodiny pořízeno. Už se mi stalo, že při nejlepší vůli jsme se s darujícím obdarované netrefili do vkusu. A to je pak zbytečné mrzení, komplikace, a vůbec blbá karma. A mě stejně nejvíc baví mluvit a probírat látky s tím, kdo výsledek bude skutečně nosit, vytvářet něco osobního, osobně odpovídajícího, už ze samotného procesu udělat zážitek.

Pokud tedy máte kamarádku, maminku, nastávající maminku, dceru ve věku, který už ocení darování něčeho budoucího, a tak ... nebo pokud chcete být obdarováni sami, do 15.12. zvládnu předvánočně odeslat.

A teď ještě pár organizačních info:

Poukázky můžou být buď na konkrétní výrobek (kuk na alba Sršení na facebooku), nebo na finanční částku. Pokud mi trochu přiblížíte šťastného obdarovaného, přiložím ještě kartičku s připevněnými vzorky látek pro inspiraci a třeba nějakým osobním vzazem. Vše je uschováno v mnou šitých obálkách... 

Platnost mám nastavenou na půl roku, pro vánoční poukazy jednotně do 30.6.2018, ať se to hezky zaokrouhlí. A taky mám vymyšlené, že s prodejem si budu brát kontakt na budoucí majitelku/le, protože sama vím, jak nadlidský výkon je někdy poukaz vyčerpat... takhle mi tu třeba leží loňská masáž, no. Proto si říkám, že bude fajn, když zhruba koncem ledna začnu mile a nevtíravě urgovat.
A jako bonus pro Vás si nebudu účtovat dopravu (zaslání poukázky zdarma je samozřejmost).
Objednávat můžete přes kontaktní formulář tady na blogu, nebo do zpráv Sršení na facebooku
***

Tak uf, tolik pracovních záležitostí. A já se už strašně těším, až se spolu se svými ratolestmi uzdravím, doplním baterky a získám trochu času na nové příspěvky tady na blogu. Děje se toho tolik krásného a já už se tolik potřebuju vykecat:).

Pyžamožrout

Jóóó, konečně i něco pro dorůstající mužské pokolení.

Pyžamožrout na ráno, měkký polštářek na noc.

Moc příjemná vánoční zakázka, barvy a hlavní tvar na přání, zbytek už byl na mně.

A hrozně moc mě to bavilo!

Rozměrově je tenhle nenasyta cca 35 x 30 cm. Materiál bavlna, úplet, minky, fleece, semiš. Po celé přední ploše je kapsa na zip, která bez problému spolkne pyžamko všech dětských velikostí. A když ho otesánek večer znovu vyplivne, může na jeho stále měkkém, dutým vláknem vycpaném tělíčku dítko krásně odplout do spánku. Do kštice ze zapleteného úpletu jsem přišila i poutko pro případnou potřebu zavěšení. Dlouhé, měkce vycpané ruce pro objímaní i frajerské založení.

Tohle šití pro mě byla obrovská radost a zároveň výzva, protože já jsem (díky ženské převaze v užší i širší rodině, u kamarádek...) zajetá spíš v tom dívčím světě víl, kouzelných bytostí, sem tam lehce emancipované princezny, panenek.  Takže vytvoření něčeho klučičího (neutrálního) byl neustálý vnitřní rozhovor, jestli už to je dost pro kluky a ještě není příliš děsivé, a tak. Ale s úsměvem od ucha k uchu jsem si po delší době užívala promýšlení a vyváření něčeho nového.

***

Nastřiženy mám ještě dva žravé polštářky pro své holky, ty ovšem budou znovu ve výše zmíněném dívčím módu. Všechno chystané v nejvyšším stupni utajení, po nocích, pro mé děti bez sršní etikety. Protože Madlenka i Míša mají oči všude, protože Majda už má dost smysl pro detail, tak ať nám ten Ježíšek ještě chvíli vydrží.

Ale kdyby byl zájem, můžu pod stromeček a za zaváděcí cenu 500,- rovných (+ případné poštovné) ještě pár kousků pro kluky i holky stihnout, stačí mi napsat :).

Soutěžní

O víkendu to byl přesně rok, co jsem začala šít králičí panenky. Uznávám, bez nedůslednosti při mazání starých zpráv na facebooku bych si to nepamatovala, takhle na mě hezky vykoukla výroční připomínka. Ten úplně první králík bylo takové nedochůdče, šišaté, nedržící, na první dobrou ne úplně hezké. Ale já bych ho nikdy nerozpárala, neposlala k jeho textilním začátkům, mám ho ráda :).

Každopádně jsem si řekla, že by to chtělo prvoroční oslavu, takovou tu výherní, kde na konci jeden/a z Vás udělá radost sobě, nebo své dceři, vnučce, neteři, spřátelenému dítku...

Proto SOUTĚŽ na FACEBOOKU Sršení.

Pravidla a podrobnosti na stránce.

Výherní oslava je hlavně na počest ušatých hraček, ale je mi jasné, že ne každý chce plyšáka. Proto jako variantu k panence nabízím jednu ze středně velkých toaletek.

A na závěr trocha přiznané upřímnosti k sobě samé. Jsem lehce nervózní. Nahoře jsem psala o výherní radosti pro někoho z Vás, ale pokud se první pokus vydaří, bude to moc hezký pocit a podpora hlavně pro mě... že šití králíků i šití obecně má smysl. Takže tak :).

Labutí píseň

Myslela jsem si, když jsem v létě šila tyto tři králičí baletky, že to je taková labutí píseň. Že už je ve svém novém óesvéčé režimu dělat nebudu, protože aby se mi aspoň trochu vyplatily ty hodiny strávené nad každou jednotlivou panenkou nebo sponkovníkem, musela bych je výrazně zdražit a už by o ně nemusel být takový zájem. Bylo mi to líto, dost.

Jenže pak jsem si řekla, že to přeci jen zkusím. Toaletky a kabelky šije tolik šikovných rukou a příliš nového na nich člověk nevymyslí. Zato králíci (a nově i myšky) jsou něco, k čemu jsem si postupně, pomalu a s opravdovou láskou došla sama, metodou pokus omyl, kousek po kousku... že jsou tak nějak moje a pro vás by ode mě měly pod sršní značkou zůstat. Těch 5 zářijových sponkovníků a stejný počet panenek jsou důkazem, že by to mohlo být dobré rozhodnutí. A mám radost, dost.

A děkuju :)!

Tak ještě zakázkové labutí slečny hezky jedna po druhé.

Elsa a její ledové království jsou zatím stále v kurzu (i když u nás doma už to nadšení naštěstí chládne)... Takže tady v králičí podobě, v chladivě saténovém provedení. První svého druhu jsem šila loni pro Madlenku, měla úspěch, tak snad ledy roztají i této.

Druhá panenka ve výrazných růžových barvách, takový protipól té nahoře. Ale šedá mírní, zklidňuje, že jo. 

No, a tahle třetí sestřička, ta mi byla asi nejbližší. Šedá, béžová a jemně růžová. Látka by na tašce možná působila trochu starosvětsky, ale s panenkou si sednou krásně. Něha jako vyšitá.

 

Teď už mám ve foťáku panenky nově prodané, ale dostat je vizuálně ven, třeba na fejsbůkové stránky Sršení, mi prostě trvá. A taky mám novou verzi klučičího králíka a je to fešák, nezadaný, perspektivní... Toho chci uvést do společnosti co nejdřív.

 

Dáme jídlo?

Dáme!
Protože obsluha neodolatelná, prostředí domácí, nabídka pestrá a suroviny věčně čerstvé, bez - kalorií, lepku, laktózy, éček, glutamátu...
Nevíte-li si rady, projeďte prstem po přiloženém menu - hambungeu, uohuik i toustik s náplní dle popisu, nebo vlastní chuti...

... vám mišelinský šéfkuchař tak či onak naskládá podle svého vlastního (profesionálního) uvážení...

A s lehce italským přízvukem severozápadu Moravy vám sdělí, že objednaná bagetka s lososem, rajčetem a plátkem sýru neni dobuý, že hamburger s pořádnou flákotou masa a trochou salátu je přesně to, co v danou chvíli potřebujete.

A když s tou bagetou nepřestanete, můžete si to taky všechno nachystat sami... s černou olivou navrch, třeba.

Ale bohyně dřevotřískového vaření vám brzy promine. S něžným důrazem vás usadí zpět, připraví espeso...

...a na památku dokonce věnuje váš profi portrét.

Chodíme sem často, od Vánoc skoro každý den a ještě dlouho budeme.

Doporučuju:).

Druhý vrh

Druhá várka králičích panenek, toho času u nebo na cestě k malým majitelům a majitelkám (a jedné velké :) ).
Třetí sada je ještě horká od jehly, s vyšším stupněm utajení, takže víc až v roce příštím. Stejně jako nové zakázky (objednávat na e-mail ale možno už teď).

S vyšším věkem slečen majitelek jsem lehce povýšila i králičí úroveň. Ručky prodloužené, dodatečně přišité přes knoflíky. Více pohybu, více hraní.

Tyhle panenky mám moc ráda, baví mě, jsem na ně tak trochu pyšná. Je ale pravda, že u desátého kousku mi elán mírně upadal, u patnáctého už jsem začínala mít pocit překrálíkování. Každá figurka mi zabere několik hodin, a kdybych měla tuhle dobu zkrátit (a šít třeba ve velkém - desíti kousků za měsíc :)), musela bych proces fordovsky rozdělit - šít jednotlivé díly naráz, a potom naráz všechno sestavit. Zkusila jsem to u jedné pětky a musím říct, že mě to nebavilo ani trochu. Pětikusá manufaktura sice byla citelně rychlejší, ale radost a cit k jednotlivým panákům (takové to tebe nedám) se nějak vytrácel. Takže znovu už jen s mnohahodinovými jednotlivostmi...
Otázka ovšem je, jestli bych byla schopná se s tímhle přístupem případně v budoucnu uživit :).

***
A teď už odpočinek, pro šicí stroj i pro mě. Poslední týdny jsme to každý po svém doklepával dost na sílu, nervózně, v závěru vcelku dýchavičně. Takže čas vypnout, srovnat se, začít znovu, začít se znovu těšit.

Na hraní

Králičí panenky... moje nová a velká šitá radost.

Minulý týden jsem došila první vánoční zakázky, toaletky hlavně. Hodně mě bavily, ale dostala jsem nutkavou potřebu na chvilku odkročit od všech těch hran a rovných linií a zkusit něco víc hravého, zaobleného, tvůrčího, prostě nového. Takže jeden večer vznikl střih a zkušební verze králičí panenky. Lítala kolem ní spousta much, které bylo potřeba vychytat, rozměry nepoměrné, oči umazané, švy nepevné. Prostě spíš k vzteku, než k radosti. Ale Miška tohle chuďátko adoptovala na první dobrou, takže teď do postele každý večer ukládáme kromě Mišky a jejích neodlučitelných kámošů opi a ošíka, ještě osmdesáti centimetrového medvěda a nově i chromého zajíčka. A mě to zase trochu nakoplo zkusit panenku znovu a líp. Druhý večer jsem dotáhla vzhled obličeje, upravila rozestup uší, aby nelezly do očí, a doladila zpevnění tlapek/ručiček. Třetí večer jsem přišla na způsob obšívání minky, které svou rubovou strukturou těsným, rychlým stehům úplně nepřeje, a taky na čistější způsob zakončení tělíčka. Výsledná panenka už se docela povedla, myslím.

 

Velikost tělíčka 25 cm, s ušima dalších cca 14 cm.

Materiál: hlavička a uši z dětského minky, neuvěřitelně heboučké textilie, kterou mají tendenci bezděky si přiložit k líci i ročníky s volebním právem. Ostatní části těla z bavlny. Dekorace bavlněná krajka, filc, knoflíky...

Výplň z dutého vlákna.

Očka a nosík nově vyšité bavlnkou. Verze pro větší děti (ty, co už objevují svět jinak, než pusinkou) má jako bonus textilní barvou vyvedou růž na tvářích. Panenky pro malošky se pro jistotu (bezpečnost) nerdí.

Panenky pro větší jsou tiché, pro mladší jsou tu kombinace chrastícího tělíčka a/nebo šustících uší.

Vše je pratelné na 40°C, bavlněné části jsou žehlitelné. Jen minky a případné šustivé uši si s žehličkou nerozumí.

Šustivé uši se kvůli celofánové výplni drží spíš nahoře. Bez ní elegantně splývají kolem obličejíku.

Teď jednotlivě a popořadě.

Modré duo už má své malé majitelky. Tichá panenka pro brzy dvouletou slečnu. A něco jako usínáček pro čerstvé miminko - je placatější, minky i na zádech... Tenhle konkrétní tvar budu ale muset ještě víc vyladit.

 

Jeden trojúhelníkový chrastivě šustivý model i pro kluky (zadaný). Volná je tato vesele barevná panenka chrastící a šustící.

Zatím volné jsou i tyto panenky. Má oblíbená černo-šedo-růžová kombinace na tiché panence. A chrastící panenka v něžných odstínech.

A ještě všechny najednou ... asi ani nemusím psát, jak jsem si je zamilovala, že:).

***

Nastřiženo a dostatek látky mám ještě na pár dalších panenek. Ale šití teď musí počkat. Holky z poloviny marodí (zase ten Majdin nevyzpytatelný kašel, od podzimu do jara), doma mám obě. Člověk si na denní ticho zvykne neuvěřitelně snadno, takže místy trochu bojuju. Ale zase si můžu hodně hrát. S Madlenkou je to setrvale o princeznách, dvojrole dcery modré krve a režisérky. Miška většinou dostává nějaké štěky, podle své aktuální polohy a rozpoložení. Na mě zůstávají role mužské a/nebo záporné. Dnes jsem ale měla štěstí, hrála jsem prince, který musí princezně splnit pět! přání (tši jsou málo, to chce každá), aby si ji mohl vzít. To poslední bylo přinést živou a mrtvolkovou vodu. Trochu jsem se dusil smíchy, ale sehnal jsem...

Tak na hraní!

 

 

Úplet

Odhodlala jsem se vyzkoušet šití z úpletových materiálů.

A nebyla bych to já, kdybych na to nešla úplně obráceně. Nejdřív jsem nakoupila hromadu látek, a pak teprve začala zjišťovat, jestli mi to vůbec půjde.

Ale zase to bylo teď, nebo nikdy, protože Miška je právě v tom správném věku, kdy už neroste závratnou rychlostí, už (nebo vlastně ještě, když teď vidím, jak často mění své nastrojení Madlenka) ji nemusím několikrát denně převlékat do čistého, a přitom má ještě velikost, na kterou se nespotřebuje tohoto drahého materiálu tolik. Ani tak se o nějaké výhodnosti mluvit nedá, zvlášť když v řetězcích člověk koupí za cenu metru látky kopu hotových triček. Na druhou stranu, kdybych měla u dětí přemýšlet jen v kategoriích vyplatí se/nevyplatí, tak se moc daleko nedostanu, možná ani k těm dětem... Takže tohle je takový prodělečný podnik s vysokou mírou lásky.

První pokusy v trojčlence já-šicí stroj-materiál úplně nevyšly. To když jsem u střihů z Ottobre pořád nemohla pochopit systém našívání lemů (buď to táhlo, nebo odstávalo, o čistotě vzhledu ani nemluvit), taky nemám dvojitou jehlu, overlock ani coverlock, takže jsem bojovala se správným nastavením běžného stroje i se způsobem začištění švů a lemů.

Po pár dnech na rozdýchání a spolknutí ega jsem to zkusila znovu. Počasí už směřuje k podzimu, takže nový střih na triko s dlouhými raglánovými rukávy. A ono to začíná jít. Pomalu, ale dost na to, abych mohla bez uhýbání pohledem a nejistého úsměvu potvrdit, že jsem to šila já. Případně nechat zkušenější švadleny přijít blíž než na půl metru.

Výsledkem (kromě zesíleného tiku obracet všechno kupované oblečení naruby a zkoumat švy a sešití) jsou nositelné kousky oblečení.

Pro začátek variace na Králíky z klobouky a hvězdné růžové mámení.

A ještě úplet na majitelce, která se už několikátý den a několikrát denně baví vyvažováním sukulentu. Balanční kaktus od Plan Toys jsem měla ve skříni schovaný na některé z dalších všechnonejlepší, ale vyhrocená situace jednoho z odpolední si přímo říkala o alespoň materiální vzpruhu. Navíc stokrát jinak vyvážený kaktus slouží i jako pěkný a stokrát jiný exponát na výstavu.

Promítání

Nečekala jsem, že to holky tak chytne ... a nepustí.

Baterková promítačka na baterky od Moulin Roty - koupeno, jak jinak u mě, v Hračkotéce. A to jsem se původně jen začala poohlížet po letních narozeninových dárcích pro Mišku a jednom svátečním pro Majdu. Nakonec přišla celá krabice nádherných věcí a, jak jinak u mě, nevydržela jsem se vším čekat do července.

Holky se v úterý na krabičku vrhly, sestersky poškorpily a vítězná starší a silnější osůbka se po krátké instruktáži na dobrou půlhodinu zavřela do naší bezokenní koupelny, kde ji nikdo nesměl rušit - "Mamí, podívej, co tam je, ale NEOTVÍREJ!!!". Baterka, mechanismus, "kouzlo" a příběhy - prostě všechny Madlenčiny nej v jednom.

Tahle konkrétní promítačka obsahuje tři "kotouče" (roční období, pěstování mrkve a krmení zvířátek sklizenou úrodou). S Miškou zatím jednoduše pojmenováváme, co na tom kterém obrázku je. Madlenka ale odložila své předspánkové čtení pohádek a v postýlce musíme nad hlavou promítat jednotlivá políčka a vymýšlet k nim děj, jména postav, jejich věk, vzájemné vztahy, záliby, minulost, přítomnost i budoucnost. A taky je to dobrý způsob, jak z Madlenky dostat její celodenní zážitky. Na bílé stěně se najednou objevují ty čtyřleté radosti i bolístky. Všechno je to barevné, důvěrné, s odstupem a bezpečné. A přiznávám, pro mě strašně důležité.

Oficiální návod k pořadí obrázků je na obalu, ale my začínáme klidně od prostředka.

A až po několikáté repríze jsme s Madlenkou přišly na to, že pro zaostření není třeba natahovat ruku, ale úplně stačí pootočit "objektivem", no jo.

***

Tahle věc baví i mě. Tolik, že jí snad tu plastovou frizúru odpustím. Protože mi trochu vrátila večery mého vlastního malého já, kdy jsme si promítali s našimi. To se z jedné stěny obývacího pokoje sundal obdélníkový obraz nahnědlé krajinky, zhaslo se a promítačka pouštěla na čistou stěnu s tím jedním obnaženým hřebíkem zvětšené odrazy našich zážitků. Pamatuju si systematicky označené lepenkové krabičky plné diapozitivů, těžce dýchající promítačku, její dvoudobé klapnutí, kdy jsme se zatajeným dechem čekali, jestli a až se přes kužel osvětleného prachu promítne obrázek, abychom ho pak mohli pěkně okomentovat, označit černočernými stinnými prsty, po stopadesáté probrat jeden konkrétní detail. A taky jak jsme s Johankou (Sašenka ještě asi byla jen v myšlenkách, nebo moc malinká) pokaždé od našich vyžadovaly ukázky jejich "mládí"... přičemž si uvědomuju, že v době promítání jim vlastně bylo zhruba jako je teď mně ...

S dětmi si často pouštíme digitální záznamy z kamery, komentujeme, vzpomínáme, ukazujeme, holky jsou nadšené ... ale stejně mi ta mechanická nedokonalost promítání na zeď, složitost kroků a zatajení dechu trochu chybí.

Jak jsem š(i)la na zajíce

Namyslela jsem si pro holky podobu letošního velikonočního zajíčka.

Že jako tu tradiční nadílku, kterou i já od svých rodičů dostávám stále a ráda ještě ve svých 30+, nebudu dávat do nevzhledných igelitových pytlíků, nebo do loňských pytlíků látkových, ale že když už zajíček nosí (snáší, klade...?), tak ať pořádně.

 

A protože od představy k realizaci většinou potřebuju pošťouchnout něčím konkrétním, našla jsem na internetu moc pěkný a navrch krásně návodný střih - zdarma ke stažení tady.

 

Jako materiál na tělíčko jsem použila běžně dostupný fleece, obličej je vyšitý bavlnkou (tady typ Sněhurka), přední části uší z bavlny a uvnitř výplň do polštářů.

 

Problém byl, že originál je jen něžná hračka do dlaně (pozor, střih je bez přídavků na švy), do které by se toho moc nevešlo. Takže jsem zkusila s tužkou a pravítkem v ruce ušáka zvětšit. Říkala jsem si, že tři centimetry by mohly stačit. U tvaru hlavičku se mi to podařilo dodržet, ale u tělíčka pořád ne a ne chytnout ten správně velký rozměr. První chlupáč tak vyšel dost nesouměrně. Napodruhé jsem vzor hlavy trochu sestřihla (opět stylem "plus mínus") a zajíc byl své internetové verzi hned o něco podobnější. I když jsou oba výsledné modely rozdílné, oba jsou krásné, vlastně jako naše holky :).

 

 

No a ještě ta nadílka. Původně jsem ji chtěla dát dovnitř bříška. Otvor na zádech měl být na suchý zip, a po Velikonocích bych plyšáky dovycpala a napevno zašila. Jenže - Madlenka touží po velkém kinder vajíčku (při každé návštěvě supermarketu nahlas dumá, jestli to zajíc ví, když mu nic nepsala, jestli to nepoplete, jestli se k nám na hradby z polí vůbec dostane), a to bych tím plánovaným otvorem sice asi prostrčila, ale ven už by to bylo na císařský řez. Navíc chci holkám kromě toho "vajca" nadělit i něco nesladkého, plastelínu, malé pastelky, a tak. Takže rozjetý šicí stroj musel v rychloakci zvládnout ještě dva látkové košíky. Zaječí nosiči jsou k nim jen v ruce zlehka přišití tlapkami. A bude-li později zájem, můžou obě věci sloužit i odděleně.

 

Do Velikonoc ještě oba dostanou visačku se jménem majitelky a pudrově růžovou mašli, aby je holky snadno našly.

Tohle hravé šití mě baví, hodně a čím dál víc:).

Panenka

pro panenku.
Dlouho šitá, dlouho předávaná a ještě poměrně dlouho potrvá, než bude i hraná.
S Lidunkou si teď  můžou hledět z očka do očka. Délku mají téměř shodnou - 50 a kousek na 50 cm.
Prozatím ladící k dříve šitým košíkům a vlaječkám.

Střih mi půjčila kamarádka, která tyhle panenky (v klučičí verzi třeba nebojácné piráty) šije a šije je krásně. Odkaz tady.

Příjemná zábava a oddych od všech těch tašek.

 

 

***

Víkend byl krásný a plný zážitků.

 

Taťka slavil kulatiny, takže se znovu po nějaké době sešla celá široká rodina. Omílám to zas a znovu, ale vždycky se na tato setkání těším, jsou důležitá a jsou potřeba. Užili jsme si to i tentokrát, i když s naším potěrem to je zatím stále jen "do konce hlavních zpráv", takže kolem osmé všem máváme na rozloučenou, utancovaní, uběhaní, přejedení, skoro vypovídaní. A těším se na fotky.

 

Včera večer jsme s Peťou koukali na Inside Out od Pixaru. Pravda, primárně určeno mladší generaci, a pravda, dost často tady brblám na Disneyovky. Ale uznávám, že jsem svou pravdu zase musela trochu přehodnotit. Tohle se mi líbilo a oči se mi v závěru na tajňačku leskly. Možná stárnu, možná dětinštím, možná jen teď víc reaguju na filmy o dětech, o rodině. No jo, no:).

 

A teď už polední pauza, káva a první knížka po taaaak dlouhé době. Mám se hezky.

Nadílka

Když dojde na hračky, je to u mě vždycky nadělení.

Situace je o to vážnější, když osobně vtrhu do tak parádních hračkářství, jako Hračkotéka nebo Hugo chodí bos. V e-shopu se mi docela daří ty obrázky z nákupního košíku promazávat. Držet ovšem vybranou věc v ruce ve většině případů znamená nepustit, v ataku šílenství skládat další a další na pult, až se nakonec na mě paní prodavačka zeširoka usmívá, já se usmívám na ni, a doufám, že úsměvem budou zářit děti naše i našich blízkých.

 

Pro někoho je nákup nových hraček spíš zbytečnost, která má nejistou návratnost a krátkodobou využitelnost, a je fakt, že leckdy - hlavně těm mladším - stačí k úplné spokojenosti třeba plastové krabičky a vařečka. Na druhou stranu nejsou hračky jako hračky. Těm prvoplánovým, dokonalým a hlavně plastovým se snažím vyhýbat (i když i letos nějaká pod stromek samozřejmě pronikne, pravděpodobně nejostřejší lokty bude mít "barbííína Elsa"). Každopádně do svého nej výběru je neřadím.

Co do něj ale jednoznačně a každoročně patří jsou věci od Djeco. Protože materiál, protože ilustrace, protože kreativní. Puzzle duo máme ověřeno léty, dětskými slinami i neohrabanými prstíky, jejich tvrdý papír vydrží opravdu hodně, takže další do řady - pro Mišku. Majda už začíná být herní parťák, kterému při dostatečném přísunu oslavovaných vítězství vydrží herní zápal poměrně dlouho. Velké puzzle už rozbalil nedávný zápal plicní, pod smrčkem tak dojde jen na sadu tří her (pexeso, domino a "pamatovací" hra). A pak něco pro děti kamarádek - pro trochu tvoření a hodně zábavy.

 

Rodinný plánovač je můj loňský objev. Při počtu tři a více rodinných členů a násobném množství aktivit už je kolonka pro každého člena domácnosti téměř nutností. Množiny od Jany Nachlingerové jsou pobídkou pro dětské rozoumky a pastvou pro oči pro všechny přísedící. Nebo je možné bádat, kouzlit a objevovat - je-li ovšem vědci méně než 100, ale i pak to, myslím, může jít. Kouzlit se dá i pastelkami a barvami (a jak to někteří umí!), tak proč si nevyčarovat opravdické a světově i historicky unikátní leporelo.

Něco málo z knížek, protože většinou po jejich koupi nevydržím čekat, a tak je průběžně vytahuju jako Pokustón králíky. Můj malý svět je nádherná knížka pro nejmenší. Madlenka ji dostala od kamarádky a svého rok a půlletého času jí naprosto propadla. Chvilkami jsem tuhle naučnou knihu neměla ráda, protože prohlížení několikrát denně a nejlépe s majitelkou na nočníku zdál se mi jako poněkud podivný způsob předloňského léta... Tu nejmenší knížku, Kočička z kávové pěny, je možné brát i jako úlitbu kávomilných maminek i přípravu budoucích kavárníků. Číslo Rakety pro zvídavé kluky (na Madlenku je tam, bohužel, moc málo princezen). No a Rudolf Karolíny Strykové, ten se mi prostě jen moc líbil (takový bodrý intelektuál) a s vědomím prozatímní bezcílnosti jsem ho vzala.

Pak trochu retra a snahy fouknout kousek vlastního dětství na své potomky. Na plechové bábovičky jsem si myslela od založení pískoviště na dvorku. Po indiánské kánoi toužím od doby, kdy jsem tu svou vlastní při plavbě v bozéňovském kaňonu píchla. A tohle leporelo, to je zase jedna z prvních čtecích vzpomínek... ach ach a dojaté pousmání.

Nebo dřevo. Hodně dřeva, v pestrých barvách i umírněné přírodnosti. Sršníci mají k včelím úlům vztah, a tady se navíc bude cvičit jemná motorika a barvocit. Ovečka je skládanková výzva pro malé i větší, a až holky omrzí, stane se neoddělitelnou součástí adventní a velikonoční výzdoby, tak je pěkná. Noemova archa je zase výzva pro trpělivost a zručnost... a popluje o vánoční stromek dál.

A zlatý hřeb mého nadšení. Madlenka už základy finanční gramotnosti potřebuje jako prasátko drbání. Potřebuje Prasečí banku. Nádherně zpracovanou, vtipnou s geniálním způsobem výběru obsahu - prostě se jen čuníkovi zakroutí krkem, nic se nerozbíjí, nic se neřeže, nic se neničí. Prasátko máme i pro Mišku (co kdyby za pár let náhodou nebylo), ale dostane ho až jako dekoraci do jejího budoucího dětského pokojíčku.

 

 

 

Nadílce a jemnému vnucování mateřského vkusu nevinným potomkům hurá, zdar a třikrát sláva!

 

***

 

I když mám teda pocit, že letos na plné štědrovečerní čáře vyhrají u Mišky večeře a u Madlenky ta divná Disney barbína... :)