pátek 22. září 2017

Vůně dýně

Měkké denní světlo a jeho nedostatek vynahrazený svíčkami a světýlky, spoustou světýlek.
Poslední teplé výdechy léta a stupňující se ostře chladivá nadechnutí.
Milovaná dýňová polévka několikrát týdně, se sýrem a semínky.
Ve sklence merlot nahrazuje rulandské šedé.
Aromalampa po půstu ožívá skořicí, badyánem a hřebíčkem koupajícími se v obyčejné vodě.
Svetry a bundy diskrétně maskující neochotu k pravidelnému cvičení.
V květnících vřes, drátovec a drobné chryzantémy, sklízení posledních levandulových květů.
Znějící Tracy Chapman, Katie Melua a Nina Simone.
Trocha nové melancholie a spousta důvěrně známých vůní, chutí, pocitů.



Je tu, kalendářně, teplotně, se vším všudy. Podzim.
Po letošním létě si jeho nesmlouvavý, ráz na ráz příchod moc užívám, juchú!
Narozením na začátku srpna bych nejspíš měla mít lásku k letnímu vedru tak nějak stabilně v genech. Ale ono ne. Od dospělosti mě teploty nad 25°C nedělají dobře. Jsem unavená, upocená, ulepená, mrzutá. Všechny své obligátní splíny a propady mívám zpravidla od půlky jara a pravidelně někdy mezi červnem a koncem srpna. A tyhle prázdniny jsem hned několikrát prošla závažnou sebereflexí, proč jsem zase (i sama sobě) protivná... bylo mi vedro. Po hladu a nevyspání třetí zaručený podpůrce beználadí, můj muž by mohl vyprávět.
No, ale teď už je to promlčené, v pořádku, a zatímco spousta lidí okolo propadá smutku a zpomaluje o zapínání zipů na bundách, já ožívám. Protože všechno výše zmíněné.

Odvrácenou stranou podzimního počasí jsou ty protivné nemoci. První ochutnávku už máme s holkami úspěšně za sebou. A i když jsem si trochu zoufala, hodně proklínala neustupující dětský kašel (ten bych ze všech projevů zrušila nejraději) a všechno naplánovaně pracovní rázem stálo, aspoň jsme si naplno užily zářím utnuté pospolu... a mohly bez nalinkovaného týdenního rozvrhu nerušeně výtvarničit. Ráda pro inspiraci nakukuju třeba na stránky Arty Crafty Kids - odkaz tu. Skvělá jsou kouzla s obyčejnými papírovými tácky, takže už máme třeba ježky, koloběh zbarvování listí nebo několik exemplářů medúz. Posledním - a pro mě nej - výtvorem je pak jednoduchá girlanda z novinového listí. Kdo nechce výše uvedeným odkazem listovat, nechť si připraví:
staré noviny, temperky, štětce, špagát nebo bavlnku, korálky (u nás to vyhrál zbytek z dřevěné sady), jehlu nebo děrovačku, nůžky, předloha listu na tvrdém papíru (ne nutně).

Postup je slastně jednoduchý. Dítka dle svých pocitů a potřeb (případně z rodičovsky korigovaného výběru barev) napatlají temperku na noviny. V dotažené verzi oboustranně, v případě omezené výdrže bohatě stačí strana jedna (náš případ). Po zaschnutí na noviny ob/nakreslit listy, vystřihnout a dle množství a vlastní iniciativy listoví navléknout přes děrování nebo prošitím na nitku střídavě s korálky.
A pak už jen zavěsit.
U nás to máme takto...


Pro pořádek a deziluzi pořádku - všechny panenky, plyšáci, zbytky z "maminko, jablíčko na měsíčky" a celý koš neposkládaného prádla jsou  toho času ladně a nenápadně odkopnuty za roh, no :)))


A já na krásný, barevný a pokud možno zdravý podzim připíjím tím merlotem :).

pondělí 18. září 2017

Labutí píseň

Myslela jsem si, když jsem v létě šila tyto tři králičí baletky, že to je taková labutí píseň. Že už je ve svém novém óesvéčé režimu dělat nebudu, protože aby se mi aspoň trochu vyplatily ty hodiny strávené nad každou jednotlivou panenkou nebo sponkovníkem, musela bych je výrazně zdražit a už by o ně nemusel být takový zájem. Bylo mi to líto, dost.

Jenže pak jsem si řekla, že to přeci jen zkusím. Toaletky a kabelky šije tolik šikovných rukou a příliš nového na nich člověk nevymyslí. Zato králíci (a nově i myšky) jsou něco, k čemu jsem si postupně, pomalu a s opravdovou láskou došla sama, metodou pokus omyl, kousek po kousku... že jsou tak nějak moje a pro vás by ode mě měly pod sršní značkou zůstat. Těch 5 zářijových sponkovníků a stejný počet panenek jsou důkazem, že by to mohlo být dobré rozhodnutí. A mám radost, dost.
A děkuju :)!



Tak ještě zakázkové labutí slečny hezky jedna po druhé.
Elsa a její ledové království jsou zatím stále v kurzu (i když u nás doma už to nadšení naštěstí chládne)... Takže tady v králičí podobě, v chladivě saténovém provedení. První svého druhu jsem šila loni pro Madlenku, měla úspěch, tak snad ledy roztají i této.



Druhá panenka ve výrazných růžových barvách, takový protipól té nahoře. Ale šedá mírní, zklidňuje, že jo. 


No, a tahle třetí sestřička, ta mi byla asi nejbližší. Šedá, béžová a jemně růžová. Látka by na tašce možná působila trochu starosvětsky, ale s panenkou si sednou krásně. Něha jako vyšitá.

 
Teď už mám ve foťáku panenky nově prodané, ale dostat je vizuálně ven, třeba na fejsbůkové stránky Sršení, mi prostě trvá. A taky mám novou verzi klučičího králíka a je to fešák, nezadaný, perspektivní... Toho chci uvést do společnosti co nejdřív.
 

pondělí 4. září 2017

S příchutí...

jahod je tato nová verze dětské kabelky.
 
Protože když člověk přesáhne určitý věk, tři roky plus třeba, je už dost starý na nějakou tu pořádnou parádu. Navíc většinou má i poměrně jasnou představu o tom, co s sebou jako velikáč nutně musí mít... třeba pidimini figurky (čím víc, tím líp), bonbón (a pak samozřejmě dlouho i jen ten obal od něj), pětikorunu na velké nákupy, a tak.

Jo, a jako rodič mám ozkoušeno, že nové zavazadlo dokáže celkem dobře odpoutat pozornost během dívčí války, nebo ji na druhé straně zase rozpoutat, no. Něco jako když jsme s holčičkami čekali na nástup do letadla směr letní dovolená, a ty dvě se křiklavě hádavě nemohly dohodnout, která z nich bude aeroplán řídit. Rozsoudit reálně nešlo, logika nefungovala (pilot není argument), atmosféra houstla... když tu se kolem mihla cizí dívenka, v ručce tyrkysově modrým příruční kufřík na kolečkách s Elsou a Annou. Během milisekundy byl boeing zapomenut a diskuze se přesunula na možné budoucí vlastnictví tohohle tuctového zavazadla. Tady už se s kdo s koho a od koho dalo nějak pracovat, takže tak:).


Každopádně tato kabelečka je veskrze dívčí originál, a tím i zůstane. Záleží mi na jedinečnosti každého kousku, a když už mám šít z podobných vzorů, pokaždé se snažím o obměnu. Třeba aby ty jahody na krásné latté, vzhledem jakoby režné látce a sladká kontrastní malinovka uvnitř majitelce při pohledu na identický model nechytly příchuť do kysela.
Parametry:
Velikost v. 18 x š. 18 x h. 3 cm.
Zvnějšku i zevnitř plátno, vyztužené.
Zapínání hlavní kapsy klopou s magnetickým drukem, vnější skrytá kapsa na zip.
Nastavitelný popruh o šířce 2,5 cm.

A do dvojice ještě třeba středně velká toaletka na cesty nejdřív s maminkou, později i na první samostatné expedice.

 
***
 

A když jsem u těch příchutí, i mně se počáteční nahořklost nervozity z profesního osamostatnění pomalinku neutralizuje, získává na sladkosti. To když si začíná všechno sedat, organizovat se, nabírat konkrétnější obrysy a řád. Je (a bude) to jízda nahoru dolů, raduju se jak malá z každého virtuálního zdviženého palce, milého komentáře, sdílení nových stránek... Tetelím se blahem při každém pozitivním živém hodnocení, a u šitých věcí i při možnosti vidět je fungovat v reálu. A úplně nejvíc je, že se ke mně lidé vrací a šitému ode mě tak nějak věří. Protože příležitost dělat věci (angličtinu i šití), které mají smysl a užitek je prostě ta největší odměna.
Je to radost :).
 

neděle 3. září 2017

Myška

Nová verze sršní panenky.
Vlastně stačilo jen pozměnit uši, přidat pevně přišitý ocásek z úpletu a je tu.
Myška.



Impulzem pro ušití byla naše Miška. Návrat do školky nenese úplně lehce. Od začátku prázdnin jsem v ní měla věrný ocásek, vztekací scény jejího vzdorovitého období nabíraly na obrátkách a decibelech, kdykoli jsem se chtěla vzdálit, nebo se jen chvíli soustředit víc na Madlenku... "Maminko, já do školky nepudu, já budu požád s tebou..". Na jedné straně mě to hodně hřeje, je maminčina, na druhé..., no.

Tak jsem si řekla, že by se jí ten poprázdninový nájezd do režimu snášel snáz, kdyby měla parťáka přímo od maminky, navíc se shodně znějícím jménem. Něco, přes co můžeme bezpečně promítat všechny ty případné nejistoty, strachy, stesky (podobného prostředníka máme i u Madlenky). Takže ten nápad s myškou.

Pomačkaná, ušmudlaná...láskou:)


Původně jsem jí ji chtěla dát až jako dáreček těsně před, ale nakonec už s námi spí a na návštěvy jezdí dobře přes týden. A taky už ví, jaké to ve školce bude, že se nemusí bát a že ji Miška všechno ukáže a nikdy neopustí a že je obě vždycky maminka vyzvedne. Tak si to všechny tři opakujeme jako mantru a, zdá se, že minimálně předškolkově to zabralo.
Uvidíme zítra.
***

No, úplně se mi nechce, i ten podtón lítosti a smutku tam oproti loňsku je. Přestože jsem si párkrát za léto s různou intenzitou stýskala, že se těším, až budu mít čas na práci převážně v běžných denních hodinách plus třeba chvilku pro sebe, že toho nezřídka bylo až až, všechno se mi zpětně sčítá do krásných, intenzivně prožitých a soužitých dvou měsíců. A to se počítá a to bych si co nejdřív chtěla pro sebe i pro nás sepsat, pracuju na tom.
Tak na nový školkový/ní rok!