pondělí 29. února 2016

Odpočinková

Prodloužený víkend jen ve dvou (mami, tati, děkujeme!!!!).
Moc jsme ho potřebovali.
Dohnat a pro dny další doplnit všechno, co kvůli naléhavějším důležitostem odsouváme.

Odpočinek a spánek... dali jsme na tip a zvolili hotel "adults only". Klid a pomalé plynutí... Pro mě ale byla výhoda i v tom, že se mi při nemožnosti pozorovat cizí ratolesti stýskalo o něco míň. Dovolenkujícím rodičům tento koncept vřele doporučuju:).
Jídlo ... vaření já moc ne-e. Navíc na důstojné stolování není v aktuální domácí konstelaci moc prostor. Takže pomalu si vychutnávat několik výborných a úžasně nakombinovaných chodů přes hodinu a půl bylo jednoduše jak z jiného světa. A to "jak" vlastně můžu klidně vynechat.
Lyže... já po dvou letech (protože sunutí se v pluhu po sjezdovce za Madlenkou nejde úplně nepočítat) měla trochu obavy, jestli hned nebudu brázdit svahy hlavou napřed. Ale ono se to, naštěstí, nezapomíná.
 
a hlavně
 
BÝT SPOLU a soustředit se jeden na druhého, povídat si, vnímat se.
 
Běžné dny peláší v rychlém a pravidelném rytmu. Většina společného času se točí kolem holčiček, což je přirozené a tak nějak v pořádku. Ale pak je jen kousek od toho, abychom zapomněli, že být spolu není ani po čtrnácti letech samozřejmé. Že ty provozní věci nemají úplně překrýt vztah dvou dospělých, že čas na povídání a naslouchání tomu druhému nejde donekonečna odsouvat večerním ťukotem klávesnice, klapotem šicího stroje, nebo šustěním stránek učebnic. Že je důležité být rodina a zároveň pár.
Ha, jsem patetická, ale to proto, že jsme se měli tak báječně.
 

Ale protože se nám i dost stýskalo, tak zvesela peřinou šedesáti centimetrů nového sněhu v Sonnenalpe Nassfeld zase domů.


Prostě pohádka.

neděle 21. února 2016

Modrá

Modrá je dobrá, lepší, nejlepší.
V různých odstínech, vzorech i strukturách.
Modrý motýl přichycený na zhruba 30x43 centimetrech jásavě mořskou koženkou a jasnou tečkou na temném odstínu.


Kabelka na rameno pro chvíle, kdy je člověk hlavně sám (se) sebou a svými pochůzkami. Ve chvílích, kdy už musí oběma rukama jistit dva ze tří nejdůležitějších mužů svého života, je lepší opásat se popruhem přes tělo. U téhle tašky jdou obě chvíle elegantně oddělit.


A teď ještě trochu odfouknout ten motýlí pel a přiznat se, jak to s výběrem látek a vzorů vlastně je. Takže to, co je zvenku, spočívá hlavně a převážně na křídlech majitelek (majitelů). Tady se při ladění tážu několikerým upřesňujícím dotazem, předvádím látky, nadhazuju kombinace. O tom, jak to bude vypadat zevnitř ale většinou ani nemuknu. Na podšívky jsme tu odborníci my. Teda úplně přesně řečeno můj muž. Už je to něco jako rituál. Já si sešudlím vnějšek tašky, sesbírám hromádku mně milých látek a do nočního ticha narušovaného kdesi nahoře ťukáním do klávesnice volám: "Peťoooo, můžeš se, prosím, na něco kouknout?". Podle naléhavosti situace vystupuju se svým arzenálem do schodů, nebo pokorně čekám na příchod hlavního rozhodčího. Ten vz(s)hlédne a během chvilky ukazuje na jednu z textilií. Já kývám a potvrzuju, že "jsem si to (vlastně) taky myslela".
Protože tam, kde já už si představuju dalších pět možných alternativ, on vidí tu jednu aktuálně správnou.
Protože tak u nás vzniká to, co je většinu času skryto, ale bez čeho by celek prostě nefungoval.
 


Kam

Kam, kam, kam o víkendu, když je počasí jaké je.
Třeba do muzea. Zimní herní výstava v tom místním si z velké části bere ze své letní předchůdkyně. Některé "exponáty" už jsou značně prozkoumané, takže spíš než koncentraci zkoušejí rychlost postřehu. Něco už chybí, něco sem tam přebývá.
Ale i tak to bylo fajn. A hodinová herně-zkoumavá zábava osvěžila.



Ve své stávající podobě bude "herna" otevřená až do konce tohoto roku. Ale třeba v průběhu ještě něco přibude, byla by škoda, kdyby ne.




čtvrtek 18. února 2016

Odpolední

Počasí venku nic moc, tak je potřeba udržovat náladu aspoň uvnitř.
Při třetím týdnu doma pospolu mi už pomalu začíná docházet herní inspirace. Na internetu jí je ale naštěstí plno. Včera odpoledne to vyhrály šablony na plastelínové tvoření. Výtvarně zdatní jedinci si můžou motivy na A4 předkreslit sami. Pro nás ostatní je tu třeba Pinterest a klik sem. Tentokrát jsem obrázky jen vytiskla, ale protože se nadmíru osvědčily, budu příště i laminovat pro opakovatelné použití.


A pak už jen stačí posbírat po domě dostatečné množství plastelíny (já nedám dopustit na play-doh, je sice dražší, ale dobře se s ní pracuje i nejmenším prstíkům (bonus pro děti) a nemastí, nebarví, je vypratelná a po uschnutí jde vysát (bonus pro mě); v případě laminace se ale nejspíš budu muset vrátit ke klasicky mastné a lepivé verzi), nějaké korálky, provázky, drátky, dřívka a bižu "tšpytivé drahokamy" a výroba pohádkových bytostí, kouzelného stromu nebo nejoblíbenější večeře může začít.
 

Madlence vydržel tvořivý zápal neuvěřitelnou hodinu a jedinou požadovanou aktivitou z mé strany bylo pravidelné potvrzování umělecké kvality zpracování.

Mišulce se lepení plastelíny na papír tolik nezamlouvalo. Se svým smyslem pro řád a pořádek není na nějaké bláznivé experimentování stavěná. "Na papír se kreslí" a "z plastelíny se dělají kuličky", takže dodržení a oddělení obou postupů hlasitě vyžadovala. V rámci rozvoje tvořivosti a jemné motoriky jsme se aspoň dopracovaly k zapichování tyčinek do plastelínové koule, na tyčinky pak ještě navlékala korálky. Výsledný dort několikrát sfoukla, rozkrájela a se svou typickou poker face odešla za zajímavější zábavou.


Krásně jsme se měly, slečny se zabavily a já si beze spěchu vypila odpolední kafe ještě horké.

středa 17. února 2016

Neříkej mi


"Mamííí, tatínek mi řekl MADLO!"
"Ale vždyť se tak jmenuješ, ne?"
"NE, já jsem MADLENKA nebo MAJDA!!!"
"Tak jsi asi něco provedla." ...

Se jmény je potíž. Z těch, co se nám líbila, jsme pro holky vždycky nakonec vybrali takové, které bylo nejvíc tvárné. Jméno pro různé příležitosti a věkové kategorie, dalo by se říct (a taky nám museli být milí stávající nositelé, to je jasné). No a Magdalena byla první a jasná volba, když jsme se dozvěděli, že to mrňavé uvnitř je slečna. Magdalena zní krásně, honosně, není tak časté... a vůbec ji v komunikaci nepoužíváme. Ten uragán doma oslovujeme voláme Madlenko, Majdo, Majdi, Madloušku, Madlouši,  Madlínku, Madli. Madla(o) se opravdu vžila pro situace napjaté, vyhrocené a výhružné. Ani nevím proč.
Proto kdo si nechce naši starší znepřátelit, nechť jí neříká Madlo:).

Ale Madlenčino rozčarování tak nějak chápu. Já se se svou oficiální verzí jména taky dlouho nedokázala sžít. Na gymplu se mi jeden z mých tehdejších kluků snažil říkat Gabrielo, protože to prý znělo vznešeně. No, dlouho nám to nevydrželo:). A z dob ještě mladších mám averzi vůči oslovení Gabro. Jméno mám podle knížky Amálie Kutinové Gabra a Málinka. A Gabra byla takový sígr, dost nesympatická osoba. Jenže když jsem se narodila, maminka mě svým spolužačkám na vysoké představila jako tu Gabru (přestože doma mi tak pak už nikdy nikdo neřekl). Když jsem se s nimi po dvanácti letech znovu viděla, samozřejmě jsem pro ně pořád byla Gabra. A já se cítila uražená a nedokázala jsem pochopit, proč mi jako pořád nadávají... Každopádně mi zůstala tendence nenazývat lidi pravými jmény (oslovení Petře nebo Anno zvládnu jen ve stavu naštvání na daného nositele) a i tvrdou koncovku "o" často mírním na "i".

Hynečku, Vildo, Jarmilko!
:)

***
Obrazově mimo jmennou mísu. Další kousky do šatníku. Holky rostou neuvěřitelným tempem. U Mišulky si už a u Madlenky ještě užívám dětské vzory. Přestože s tou starší výběr látek pro jistotu konzultuju, pokaždé jsem mírně na trní, jestli už ty opičky, sloni, lišky, sovičky nedostanou označení "trapný". Zatím dobrý :).

Michalce pestrobarevnou soví zástěrku. 


Madlence o poznání větší poměr růžových a fialových tónů. Přes to slon nejede.






...

pondělí 15. února 2016

Skluz

Taška pro Peťovu maminku.
K narozeninám, takže prezentuju s víc jak měsíčním skluzem.
Ono je to teď všechno takové mimo trasu, ale myslím, že už nabíráme správný směr. Ke zdraví, k odškrtávání splněných úkolů, k promýšlení realizace té kupy věcí, kterou jsem si v době své čtrnáctidenní nečinnosti vymyslela. Tak uvidíme:).
 
 
Taška:
... celoplátěná
... oboustranná
... vyztužená tlustým měkkým vlizelínem
... podle střihu Lisy Lam
... můj oblíbený tvar, protože i když nevypadá jako objemné zavazadlo, kupodivu se do ní hodně vleze. Já ve své nosím věci pro sebe i holky na batolecí nebo poškolkové plavání. Tato je určena na šanony, prospekty, poznámky... A taky se mi líbí, že díky oboustrannosti a uchům ze šikmého proužku nikde nic nečouhá, neruší, netřepí se, takový hladký skluz.
 
 

Z vnější strany červeně zářící květy (babiččina oblíbená barva). Zevnitř neokoukatelná černobílá kombinace a nesmrtelný puntík.
 
 
 

neděle 14. února 2016

Plesová

Miluju tanec.
Miluju tanec se svým mužem.
Miluju swingové tóny Moravia Big Bandu a skvělou společnost kamarádů.
 
A včera večer to vyšlo, jooo! Holčičkám už je natolik dobře, že jsme mohli s klidným svědomím vyrazit. Užili jsme si to moc, stejně jako předloni i rok před tím.
 
A nevynechali jsme ani už téměř tradiční předodchodové strojené foto v nastrojení u našich v obýváku.


Madlenka mi pořád chtěla nosit "vlečku", a i když byla nejdřív zklamaná, že ty moje šaty nejsou ani trochu růžové nebo třpytivé, nakonec prohlásila, že jsem i tak "krásná maminka". A já si úplně vybavila, jak jsme s holkami někdy před dvaceti a více lety prožívaly odchody našich na ples. Úplně stejně jsme se jim v pyžamech motaly pod nohama, potřebovaly si na všechno to slavnostní sáhnout, nemohly se vynadívat, jak to mamince ve velké večerní (ty černé šaty z bavlněné krajky si pamatuju dodnes) a nalíčené sluší, a když nás babička konečně nahnala do postelí, ještě dlouho jsme si s Johankou špitaly, jak to bude vypadat, až jednou půjdeme na ples my.

čtvrtek 11. února 2016

Intermezzo

neplánované
nevítané
natahované

... jak už to u nemocí bývá. Jen kdyby se u nás banality pokaždé podivně nekomplikovaly. A taky už bychom mohli mít všechny výsledky, čekání a nejistotu ohledně dětí nesu nějak hůř.

V mezidobí zabavuju, animuju, předčítám, dělím, stírám, odsávám, tiším, skrytě i okatě si zoufám... a spřádám plány nad látkou textilní i studijní. Obě mi tu teď netknutě leží, první zplihle a smutně, druhá s němou výčitkou a tučným vykřičníkem.

Peťa a prarodiče fungují, naplno, neuvěřitelně.

A bude ještě líp, když ne zítra, tak pozítří, nebo za týden určitě.


Plnící pero.
Moje první od dob první třídy. Tehdy jsem ho dostala jako předposlední, potupa krasopisem, že ano.
Tohle je ale úplně jiná úroveň. Od kamaráda, vánoční, německé.
Radost veliká.

pondělí 1. února 2016

Panenka

pro panenku.
Dlouho šitá, dlouho předávaná a ještě poměrně dlouho potrvá, než bude i hraná.
S Lidunkou si teď  můžou hledět z očka do očka. Délku mají téměř shodnou - 50 a kousek na 50 cm.
Prozatím ladící k dříve šitým košíkům a vlaječkám.

Střih mi půjčila kamarádka, která tyhle panenky (v klučičí verzi třeba nebojácné piráty) šije a šije je krásně. Odkaz tady.

Příjemná zábava a oddych od všech těch tašek.

 
 
***
Víkend byl krásný a plný zážitků.
 
Taťka slavil kulatiny, takže se znovu po nějaké době sešla celá široká rodina. Omílám to zas a znovu, ale vždycky se na tato setkání těším, jsou důležitá a jsou potřeba. Užili jsme si to i tentokrát, i když s naším potěrem to je zatím stále jen "do konce hlavních zpráv", takže kolem osmé všem máváme na rozloučenou, utancovaní, uběhaní, přejedení, skoro vypovídaní. A těším se na fotky.
 
Včera večer jsme s Peťou koukali na Inside Out od Pixaru. Pravda, primárně určeno mladší generaci, a pravda, dost často tady brblám na Disneyovky. Ale uznávám, že jsem svou pravdu zase musela trochu přehodnotit. Tohle se mi líbilo a oči se mi v závěru na tajňačku leskly. Možná stárnu, možná dětinštím, možná jen teď víc reaguju na filmy o dětech, o rodině. No jo, no:).
 
A teď už polední pauza, káva a první knížka po taaaak dlouhé době. Mám se hezky.