sobota 17. prosince 2016

Adventní výz-doba

Několikátý rok stejného ladění.
Bílá a zelená a dohněda a přírodní... a spoustu světýlek. Nejde mi jinak. Stačí.
A perník od Peťovy maminky (tak krásně je umí). Osvětlené věnce. Osvětlení andělé z polínek.

Oproti loňsku šel i adventní strom (na každodenní výtvarný úkol a sladkost pro holčičky) doběla. Časem a světlem začalo smrkové dřevo přírodně žluto-oranžovět (pro mě odstín chatkových paland), takže jediný rychlý nátěr balakrylem - aby pořád zůstaly stopy dřeva, ale aby neodvanul svátečně-domácí pocit. Přidala jsem loni "co kdyby" koupené kartónové domečky od Unlimited design. Tehdy jsem úplně nevěděla, co s nimi, letos už u nás dvojmístně zapustily základy... Čtyři svíčky na letitém podkladu doplněné o snítky buxusu a levandule z našeho dvorku... A taky prvně mámě smrček v květináči (a v kbelíku navrch), v obývacím pokoji. Dárky se tradičně objevují u jehličnanu v jídelně za rohem, ale pro letošní rok a léta příští jsme dopředu ozdobili něco opravdu živého i v místě pravidelného setkávání, hraní, rozhovorů, prostě v centru. Madlenka má teď výtvarné období na téma "moje rodina", takže máme ten nejmilejší motiv nalepený i na hliníkovém květináči.  



Adventní čas a vědomí konce i začátku jsou pro mě hodně důležité. Čím dál víc, možná.
Na jedné straně institucionalizovaná víra, v jejíž zádveří pořád nerozhodně přešlapuju, nesměle chytám za kliku (moc vnitřní téma na delší popis).

Na druhé straně osobní pocit. Začátky nových letopočtů jsou pro mě berná mince. Novoroční předsevzetí si ale nikdy nedávám, jsou bezcenná. Na samotnou startovní čáru by měl člověk přijít připravený, že... Místo toho sčítám a odčítám v posledních kalendářních týdnech. Takový závěrečný detox, řekla bych. Z toho, čím jsem chtěla být a čím jsem, čím bych chtěla a měla být pro své nejbližší a hlavně pro a za sebe... a úplně nejvíc, co všechno mám možnost změnit, u sebe samé především. Většinou to není příjemné, dost často to pobolívá, ale nelze se bez toho posunout. V nadcházejícím roce obzvlášť. K závěrečnému, klidnému rovná se chybí kousek, třeba trochu odhlédnutí, odstupu. Snad už od zítřka. Těším se.

středa 7. prosince 2016

Zabaleno...

... pod stromeček.


Letošní zdobení smrčku už bude v režii holčiček. Tuším Velký třesk, fyzicky a hlavně barevně. Takže kromě nerozbitných ozdob nakoupeny i decentní balicí papíry. Ať se to vyrovná, ať z toho vizuálně taky něco mám ;). Nezničitelná černo-bílá a syrově přírodní papír.
I distribuci dárků už několikátým rokem přenecháváme těm, pro které jsou tak nějak důležitější. Loni jsme na každý balíček nalepili vytištěný portrét obdarovaného. Teď se vracím k jednoduché kresbě. U Mišky k radostnému provolání stačí už pouhý obal. Madlenka je ale trhač. Loňskému rozbalení na jeden zátah a verbalizovanému co ještě... (pro její věk možná pochopitelné, ale stejně mě to ježilo...) zkusíme sofistikovaně předejít. Majda miluje hádanky, u jídla, u převlékání, prostě kdykoli ji potřebujeme nějak odvést od myšlenkových prokrastinací v jiných sférách. Proto jsem jí na každou jmenovku zezadu napsala jednoduché indicie vztahující se k obsahu.

A teď pod ten povrch.
Oproti Majdiným blížícím se narozeninám, které jsem více méně podřídila jejím přáním a požadavkům (takže Elsa a zmrzlé království - stále se drží jak ševcovské lepidlo) se u Vánoc snažím navodit střízlivější linii. Matka, no.
Koupili jsme třeba kufříky od Kazeto. Na všechny pidi pinďuláky, které není v lidských silách rozumně uklidit a kteří při nášlapu bolí hned na několik vybraných slov. Moc se mi líbí herní zavazadla od Pikle z pytle (hodně díky Myyně, to je jasné), ale naše děti ještě nejsou na takovou záležitost dělané. Madlenčin poslední kufřík na lego například skončil polepený stovkou naprosto nevhodných samolepek, což by u piklových byla škoda. Tyhle jednoduché jsou druhoplánově obal na šperky a dětský dalekohled pro starší a kuchyňské a lékařské nástroje (původně uložené v ošklivé plastové nádobě) pro tu mladší.


Ten čas, ten čas. Dost letí, dost často se ho nedostává a aktuálně se při opětovné nemocnosti dost vleče. Ale měří všem stejně, což je dobré se začít učit - v pěti i dvou a půl. Krabice Čas od Ani-Muk - překližkový ciferník natřený tabulovou černí + příslušenství na měření kdy, jak dlouhou a jak rychle. Jasně, když by to člověk vzal do detailu, všechno z toho by šlo udělat i podomácku, ale ten nápad, materiál, vizuál a hlavně čas, to už se posčítá.
 


Další velké téma (nejen vývojově) je u nás lidské tělo.
Proto pro obě slečny magnetická tabule od Janod. Jde pod kůži, jde dovnitř, řeč těla v několika jazycích. Učitelským dětem, vnučkám, pravnučkám (a ostatně i jejich předkům) přijde vhod i klasické dřevěné ukazovátko.
 


A jsme-li na tělo, tak tuhle knížku jsem v regálu prostě nechat nemohla. Primárně určena pro Madlenku, protože princezny i prdění jsou u nás dost aktuální. Tímto to máme hezky pohromadě. Vtipné, napínavé, poučné. Navíc, jméno autora (i s akademickými tituly), to sedí jako..., no až neuvěřitelně (ani pan Google mi neprozradil víc) :))).
 



... a nad rámec mateřských představ ještě třeba lego, vystřihovánky, Mišce dřevěné jídlo do kuchyňky, oběma třpytivé princeznovské šaty. Aby to plnění letošních nepsaných přání aspoň trochu vyšlo, nebylo na prd, no:).

pondělí 5. prosince 2016

Štěstí v loterii

Losovala nakonec Madlenka.
A vybrala komentář č. 1.
Gratuluju a zítra posílám:).

Omlouvám se za kvalitu fotky, na ostrost jsem s Madlenkou zkrátka krátká - s ní se i nudná algebra dává do pohybu:)

Pro zájemce souhrn návrhů tady (snažila jsem se najít přímo odkaz na způsob dárcovství, ne všude se mi zadařilo):


Prošla jsem všechny. U každého jsem si uvědomila, že to všechno, co mám, a to nejpodstatnější - zdravé děti, není z 99% má zásluha, ale jen neuvěřitelné štěstí v loterii... A jsem ráda, že - kromě mentálních políčků sama sobě za skuhrání pro pitomosti a obdivného mudrlanství - můžu udělat i něco konkrétního.

pátek 2. prosince 2016

The Perfect Match

Druhá volná toaletka. Přesně takhle by to asi vypadalo, kdybych šila jen sama za (ze) sebe. Na jedné straně šedá a černá se lehkým barevným akcentem nebo vzorem jednoduchých linií, bezpečná kombinace. Druhá strana stejné mince pak tato...


V pastelových odstínech, se vzorem lehce v rozkvětu, pevně sešitá křehkost. Tahle kombinace spolu komunikuje, nekřičí, rozumí si. A na sobě mám vyzkoušeno, že promlouvá i k lidem, kteří na zprofanovaný model romantična úplně neslyší. Navíc toaletka se nejčastěji nosí v hlubinách tašky a vytahuje jen v pravý okamžik, stejně jak schováváme a vytahujeme to křehké v nás.


Já dnes tak trochu slavím. Na den přesně dva roky, co si píšu tenhle blog. Začala jsem z určitého přetlaku, z potřeby zaznamenávat si pro nás a hlavně pro sebe zdánlivě nepodstatné drobnosti a okamžiky, které jsou ale důležité v celku, jen jsem měla tendenci v koloběhu s dvěma malinkými dětmi opomíjet, nedostatečně vnímat, a tak... No, a taky jsem se potřebovala jednoduše vykecat, to je jasné:). Postupem času se zdá, že tohle moje psaní zajímá a baví i víc lidí, což mě strašně těší a všechny milé komentáře mi dost čechrají sebevědomí, to je taky jasné:).

A protože to brzy budou i dva roky, co jsem začala zkoušet šít, moc ráda bych tuhle poslední toaletku darovala. Uvažovala jsem, jak to udělat, protože sama moc nemusím ty běžné pokyny ke sdílení příspěvku nebo návrhy na pochvalné komentáře (navíc v článcích pojmenovaných českým giveaway, nebo protisrstným GA). Jenže bez komentářů to úplně nepůjde, takže navrhuju:

Napište mi do komentáře třeba tip na nějakou adventní sbírku nebo organizaci, které bych mohla přispět.
V pondělí Miška vylosuje výherce, kterému pošlu tuhle toaletku jako dárek.
 

P.S.
Všechno to samozřejmě dělám lehce sobecky a zištně. Protože pokud všechno klapne (a neukáže se třeba, že je moje virtuální bublina čtenosti úplně lichá :) ), tak se budu moci radovat dvojnásobně, že můžu udělat radost šitím a že zároveň někde malinko pomůžu - the perfect match.

středa 30. listopadu 2016

Druhý vrh

Druhá várka králičích panenek, toho času u nebo na cestě k malým majitelům a majitelkám (a jedné velké :) ).
Třetí sada je ještě horká od jehly, s vyšším stupněm utajení, takže víc až v roce příštím. Stejně jako nové zakázky (objednávat na e-mail ale možno už teď).


S vyšším věkem slečen majitelek jsem lehce povýšila i králičí úroveň. Ručky prodloužené, dodatečně přišité přes knoflíky. Více pohybu, více hraní.


Tyhle panenky mám moc ráda, baví mě, jsem na ně tak trochu pyšná. Je ale pravda, že u desátého kousku mi elán mírně upadal, u patnáctého už jsem začínala mít pocit překrálíkování. Každá figurka mi zabere několik hodin, a kdybych měla tuhle dobu zkrátit (a šít třeba ve velkém - desíti kousků za měsíc :)), musela bych proces fordovsky rozdělit - šít jednotlivé díly naráz, a potom naráz všechno sestavit. Zkusila jsem to u jedné pětky a musím říct, že mě to nebavilo ani trochu. Pětikusá manufaktura sice byla citelně rychlejší, ale radost a cit k jednotlivým panákům (takové to tebe nedám) se nějak vytrácel. Takže znovu už jen s mnohahodinovými jednotlivostmi...
Otázka ovšem je, jestli bych byla schopná se s tímhle přístupem případně v budoucnu uživit :).

***
A teď už odpočinek, pro šicí stroj i pro mě. Poslední týdny jsme to každý po svém doklepával dost na sílu, nervózně, v závěru vcelku dýchavičně. Takže čas vypnout, srovnat se, začít znovu, začít se znovu těšit.

úterý 22. listopadu 2016

Tažní ptáci

První ze dvou volných toaletek.
Plánovala jsem jich k rozebrání víc, víc už nestihnu.
Látky s motivem letu mě baví. Tahle obzvlášť. Šedá, černá, akcent zelenožluté, všeho tak akorát.


Důvěrně známé sestavení, zapínání, volný prostor uvnitř.


***
 
Zrovna teď mi do sluchátek hraje nové cd kapely Velmi Krátké Vlny (odkaz tu). Pokřtěné o víkendu - tak moc příjemný zážitek, odpočinek a hodně radost, že tuhle sestavu znovu slyším, po dlouhé odmlce znovu naživo. Přiznávám, postupem času jsem Peťu čím dál častěji popichovala, jestli už nemlčí příliš dlouho, jestli to fakt bude mít smysl, jestli to nebude na sílu k zalíbení ... abych v sobotu poslouchala tu v rytmickém pohybu, tu tiše s otevřenou pusou, tu s knedlíkem v krku. Mělo to smysl, protože po mezidobí směrování sice s excelentním zpěvákem, ale celkovým dojmem na hraně nahraně, porozchodovém hledání a tom závěrečném odpočinku jsou zpět v podobě, která na mě působí opravdově, pravdivě, v tom nejlepším slova smyslu civilně, sedí to a sedí to dohromady, věřím jim, že jsou to oni. A  protože reflektory svítí nejvíc na zpěváka, nejde si nevšimnout, jak moc se posunul a získal oprávněnou jistotu a sílu... Velkou zásluhu na tom celistvém obrazu (moc nemusím slovo image) má určitě i přizvání profíka, který dřeň kapely zná jako své struny, protože sám svého času se skloněnou hlavou, vážným výrazem a postojem z mírného profilu udával basovou linku... Z nových skladeb každému co jeho jest. Madlenka si při jízdách do školky pravidelně žádá Rybáře. Já jsem propadla Tažným ptákům (proto si je kradu do názvu), asi kvůli svému věku, rozpoložení, nevím. Na albu to třeba až tolik nevyzní, ale naživo je to strašně silné.
 
Uf, tak snad teď trochu odlehčit...Pár hodin před koncertem jsem trnula, jestli bude jediný možný centimetr pro prodloužení koncertních kalhot stačit muži k důstojnosti. Nohavice z látky s příměsí vlny se totiž po prvním vyprání ukázaly jako velmi krátké. Příště bych se tak ze své pozice trochu přimlouvala za delší záložky, aspoň pro toho pána s pozounem. 

středa 16. listopadu 2016

e(x)spressní

Koncem října jsem absolvovala svůj narozeninový dárek od muže - certifikovaný dvoudenní baristický kurz - příprava espressa a latte art. A bylo to skvělé. První sedmihodinová část obsahovala základy teorie o pěstování, sklizni a zpracování kávy, technologii a technice (spousta zajímavých a přínosných informací) a přípravu správného espressa na profi strojích, takže spousta vážení, měření se stopkami a zkumavkami, koordinovaných pohybů, ochutnávání. To mě bavilo moc a řekla bych, že i šlo. Druhý den přišla na řadu příprava kávových nápojů s mléčnou emulzí. A to už bylo zoufalé. Na plné čáře se projevila nulová praxe z provozu (ve srovnání s ostatními čtyřmi účastníky) a já se zasekla hned u vytváření správné konzistence mléčné "pěny", nešlo mi to a nešlo. Z nějakých pětatřiceti pokusů o capuccino se mi možná povedly dvě - v základní verzi, nějaké rozetky, srdíčka, natož něco víc sofistikovaného nepřicházelo v úvahu. Zhruba od druhé poloviny dne jsem propadala beznaději, vztekala se, mračila, chtělo se mi nad těmi vylitými zkaženými nápoji i sama nad sebou lítostí brečet... prostě úplně stejná reakce, zoufalost a zloba, jako když Madlenka prohrává v člobrdu, nebo když jí hned a okamžitě nejde napsat nějaké písmeno, nakreslit zvířátko, nebo tak. Teda jen s rozdílem, že já jsem se s vypětím udržela a do těch krásných velkých espresso strojů nekopala, hrníčky nerozbíjela a na lektorky neječela. Mám neodbytný pocit, že ten certifikát jsem s pevným přivřením obou víček dostala jen proto, že věděli, že se do ostrého provozu v nejbližší době určitě nechystám a že třeba (časem) to i trochu natrénuju.... Během tříhodinové cesty domů jsem v autě trochu ztratila napěnění, a když jsem si další den ráno dala doma naše kapslové presso, které rázem chutnalo dost nedobře, bylo rozhodnuto, že tomu dám ještě šanci, že vyměníme pohodlné zmáčknutí čudlíku s instantně předpřipravenou dávkou kávy. Už čtrnáct dní máme doma Ježíška v podobě pákového stroje a já testuju, zkouším, odvažuju, nastavuju, sleduju tlak, ochutnávám, uvědomuju si velkou práci před sebou, každý šálek mám přesně po zásluze, a teprve dnes se mi povedla i ta první správná emulze a náznak hezké rozetky. Ranní radost obrovská.


A to mě přivádí k jiné věci. Totiž že automatika, pohodlnost a jednoduchost nemusí mít za rovnítkem kvalitu, a to v kterékoli oblasti, politiku nevyjímaje. Poslední dobou víc vnímám a zase o kus víc mě straší, jak snadno si lidé kolem mě na to rovná se zvykli. Názory a postoje si vybírají podle důvěrně známé, líbivě zpracované značky a barvy přelepky, jako by to byly ty kapsle. S chlácholivou jistotou, že po jednoduchém zmáčknutí čudlíku jim vždy vyteče předvídatelně stejné množství tekutiny, stejné chuti a konzistence, stejná pop(ulistická) řešení. Je to rychlé, pohodlné, bez námahy, bez přemýšlení, s iluzorním zážitkem. Blbé je, že přes líbivý obal nelze zjistit, co je skutečně uzavřeno v instantně a sterilně dávkovaných porcích, jaký druh jak pražené kávy, kolik nepravdivého odpadu (balastu, frází, polopravd a lží) se do namletí dostalo, a kolik odpadu z toho pak ještě zůstane dalším generacím. A to případné pobolívání žaludku z přepálených, přelouhovaných zrnek, to už se nějak snese, zapije, přejde pokrčením ramen. Smutno mi je.
***
A tak si aspoň denně zvedám náladu třeba sadou nádherných kalíšků a podšálků na espresso, které mi na zakázku vyrobila nejšikovnější Bára z EmaMamisu. Každý z šestice je záměrně nesouměrný, každý z nich je svým způsobem dokonalý, za každým stojí kus dřiny a neošulitelného času. Mám je moc ráda.


čtvrtek 3. listopadu 2016

Na zimu

Zima za dveřmi. Děti taky. Teď navíc v novém, zatepleném oblečení.
Snaha o přirozené nafocení s povětšinou rozostřeným výsledkem. Jsou pořád v pohybu a já ještě na foťáku nenašla čudlík na sportovní nastavení.


Tak aspoň jeden záběr, kdy jsou z profilu i z ánfasu vidět oba kusy (oděvu).
Dvouvrstvé čepice a nákrčníky, zvenku úplet, zevnitř fleece. Zvětšovala jsem část střihu z kojeneckého kloboučku, což bylo hodně proměřování a přepočítávání, a i tak jsem to trochu přestřelila. Původně zamýšlená velikost pro Mišku skončila na Madlence, a to s pořád trochu volnějším obvodem. Čepky mají jen jeden šev vzadu a jsou malinko delší, předpokládala jsem, že se lem bude ohrnovat. Nebude, není zájem.
Lítačkové kalhoty ze zimního softshellu s nápletem v pase a na nohavicích. Skvělý materiál na sychravé počasí, hřeje, neprofukuje, dobře odolává vnější vlhkosti i tvrdým dopadům při zakopnutí (obojí v reálu mnohokrát ověřeno).
Barvy a vzory si vybíraly holky samy. Vlastně celý stajling byl v jejich režii, mé slovo s přibývajícím časem povážlivě ubývá na váze.

 
Nevím, jak je to jinde, ale u nás je oblékání velké téma. Hlavně po ránu. Naše rána bývají stereo a stereotypně napjatá. Ono je totiž jedno, jestli vstaneme na čas, o pět, deset, třicet minut dřív, nebo i kdybychom na krásně zaspali, ranní itinerář se pravidelně hroutí v momentu oblékat. Naučila jsem se ošacení s Madlenkou dopředu konzultovat, ale stejně je ta hromádka ráno blbě a musí si všechno znovu vybrat sama, nejlépe stylem na podlaze mám o oblečení ze skříně větší přehled. Následuje dohadování o vhodnosti barev, vzorů, materiálů, termoregulačních vlastnostech s ohledem na meteorologické podmínky za okem (to je občas na podporu mateřských argumentů nutno dokořán otevřít), účelu, atd. Pak oboustranné žalostné kvílení, vzteklé vrčení, podupávání. A pak jakástakás dohoda. Minuty do odjezdu běží. Interval zdvíhání rodičovských ukazováčků směrem k hodinovým ručičkám se zkracuje... A Madlenka sedí polonahá na gauči, s ponožkou v ruce a se zasněným pohledem na protější zeď. Miška je zatím mírnější, protesty se omezují na au, šktí, tačí, neci, ale většinou se s ní dá domluvit (v krajním případě přeprat)... No a pak snídaně, zuby, batohy, a už fakt honem jdeme... Načež Madlenka v chodbě pronáší ještě si musím... Rituály jsou prý zdrojem jistoty, bezpečí, no nevím. Ale že je to tak i jinde, že jo :)?!


úterý 25. října 2016

Na hraní

Králičí panenky... moje nová a velká šitá radost.


Minulý týden jsem došila první vánoční zakázky, toaletky hlavně. Hodně mě bavily, ale dostala jsem nutkavou potřebu na chvilku odkročit od všech těch hran a rovných linií a zkusit něco víc hravého, zaobleného, tvůrčího, prostě nového. Takže jeden večer vznikl střih a zkušební verze králičí panenky. Lítala kolem ní spousta much, které bylo potřeba vychytat, rozměry nepoměrné, oči umazané, švy nepevné. Prostě spíš k vzteku, než k radosti. Ale Miška tohle chuďátko adoptovala na první dobrou, takže teď do postele každý večer ukládáme kromě Mišky a jejích neodlučitelných kámošů opi a ošíka, ještě osmdesáti centimetrového medvěda a nově i chromého zajíčka. A mě to zase trochu nakoplo zkusit panenku znovu a líp. Druhý večer jsem dotáhla vzhled obličeje, upravila rozestup uší, aby nelezly do očí, a doladila zpevnění tlapek/ručiček. Třetí večer jsem přišla na způsob obšívání minky, které svou rubovou strukturou těsným, rychlým stehům úplně nepřeje, a taky na čistější způsob zakončení tělíčka. Výsledná panenka už se docela povedla, myslím.
 
Velikost tělíčka 25 cm, s ušima dalších cca 14 cm.
Materiál: hlavička a uši z dětského minky, neuvěřitelně heboučké textilie, kterou mají tendenci bezděky si přiložit k líci i ročníky s volebním právem. Ostatní části těla z bavlny. Dekorace bavlněná krajka, filc, knoflíky...
Výplň z dutého vlákna.
Očka a nosík nově vyšité bavlnkou. Verze pro větší děti (ty, co už objevují svět jinak, než pusinkou) má jako bonus textilní barvou vyvedou růž na tvářích. Panenky pro malošky se pro jistotu (bezpečnost) nerdí.
Panenky pro větší jsou tiché, pro mladší jsou tu kombinace chrastícího tělíčka a/nebo šustících uší.
Vše je pratelné na 40°C, bavlněné části jsou žehlitelné. Jen minky a případné šustivé uši si s žehličkou nerozumí.


Šustivé uši se kvůli celofánové výplni drží spíš nahoře. Bez ní elegantně splývají kolem obličejíku.


Teď jednotlivě a popořadě.
Modré duo už má své malé majitelky. Tichá panenka pro brzy dvouletou slečnu. A něco jako usínáček pro čerstvé miminko - je placatější, minky i na zádech... Tenhle konkrétní tvar budu ale muset ještě víc vyladit.


 
Jeden trojúhelníkový chrastivě šustivý model i pro kluky (zadaný). Volná je tato vesele barevná panenka chrastící a šustící.


Zatím volné jsou i tyto panenky. Má oblíbená černo-šedo-růžová kombinace na tiché panence. A chrastící panenka v něžných odstínech.


A ještě všechny najednou ... asi ani nemusím psát, jak jsem si je zamilovala, že:).


***
Nastřiženo a dostatek látky mám ještě na pár dalších panenek. Ale šití teď musí počkat. Holky z poloviny marodí (zase ten Majdin nevyzpytatelný kašel, od podzimu do jara), doma mám obě. Člověk si na denní ticho zvykne neuvěřitelně snadno, takže místy trochu bojuju. Ale zase si můžu hodně hrát. S Madlenkou je to setrvale o princeznách, dvojrole dcery modré krve a režisérky. Miška většinou dostává nějaké štěky, podle své aktuální polohy a rozpoložení. Na mě zůstávají role mužské a/nebo záporné. Dnes jsem ale měla štěstí, hrála jsem prince, který musí princezně splnit pět! přání (tši jsou málo, to chce každá), aby si ji mohl vzít. To poslední bylo přinést živou a mrtvolkovou vodu. Trochu jsem se dusil smíchy, ale sehnal jsem...
Tak na hraní!
 
 

pondělí 17. října 2016

Plavací

Věci do školky pro jednu i pro druhou, plavání jakbysmet, tancování pro Madlenku, mých několik kurzů, moje cvičení... Pocit, že zbytečně velkou část času a mentální kapacity věnuju na správné a včasné chystání a přemisťování svršků, botiček, lahví na pití, hygienických potřeb, psacích potřeb, učebnic, klíčů... vyvrcholil, když jsem onehda přišla po celodenním pracovním lítání na jógu a zjistila, že to tmavé na dně kabely jsou předchozí den ve školce posbírané elasťáčky holek, nikoli můj cvičební úbor (ten  si stále hověl nachystán na stole). Narvaná do úzkých džín jsem dost dobře neprožívala ani úvodní dechová cvičení, možnost dostat se do jogínských pozic samozřejmě nulová. Takže předčasný odchod, nepříjemný vnitřní dialog se špetkou samohany a rozhodnutí ušít nám všem tašky na všechny příležitosti.

Tady Madlenčin taško-pytlík na poškolkové plavání. Pro Majdu šňůrky na záda, pro mě ucha na nošení v ruce.


Madlenka už od letoška plave v kurzu bez rodičů (k oboustranné spokojenosti, nutno dodat), takže na velkou osušku, plavky, šampón, hřeben, přezůvky a plavecké brýle stačí i tyto dětsky nositelné rozměry. Při troše snahy a fyzické síly by se tam vešel i župan, ale ten většinou není potřeba.


Zavazadlo šité z kočárkoviny, která mi zůstala z šití batůžků pro holky (tady). Na tento materiál nedám dopustit. Je lehký, pevný, výborně se udržuje, jen tak nepromokne, rychle schne a dobře se s ním pracuje.  Ucha z nylonových popruhů, barevně ladící se stahovatelnou šňůrkou.
 

Na mokré plavky a kosmetiku ještě menší kapsa se zipem, geniálně jednoduchá záležitost z jednoho pruhu látky.


Jsem spokojená :).

Svatební

Sobotní svatba našich letitých kamarádů.
Po letitém vztahu, takže oznámení přišlo trochu jako překvapení, nejmilejší.
Lucko & Jirko, děkujeme za pozvání!
 
Krásné to bylo. Pravda, civilní obřad na obecním úřadu nesl tradiční známky léta neměnného přístupu, ale vzhledem k tomu, že už to je bráno i jako určitý kolorit, byla ta úřednická zkostnatělost a hra na váž(e)nost spíš důvodem k povzneseným úsměvům a ne úplně korektním vtipným poznámkám.
Odpoledne a večer nadmíru vydařený, příjemný, přátelský, nenucený. Jej, víc takových. Víc takových setkání s lidmi, které máme rádi a se kterými se aktuálně kvůli různě rozběhnutým pracovním, dětným i bezdětným cestám nescházíme tolik, kolik bychom chtěli. 
 
***
 
Ode mě ručně dělané vývazky, moc ráda jsem tenhle dávný slib splnila. Ve svatebních barvách námořnické a limetky, s něžnými květy hortenzie navrch.


úterý 11. října 2016

Bábovka bezlepková

Počasí na deku, horký čaj a něco sladkého.
Nové ořechy padající ve velkém a loňské zásoby ještě v ošatce.
Takže ořechová bábovka.

Vyzkoušela jsem kamarádčin recept, abych ho mohla, abych nemusela jen dýchat tu vůni a trpět s pohledem na pomlaskávající strávníky. Pečení bez lepku je sám o sobě oříšek (a vlastně jediný v jinak bezproblémovém omezení), protože u spousty věcí nejde jen tak nahradit pšeničnou mouku stejným poměrem speciální směsi nebo kukuřičné/rýžové/pohankové varianty, aniž by to mělo vliv na výslednou konzistenci, tvar nebo chuť (tvrdne, padá, drolí se, vázne v krku, je k vzteku, třeba tak).
No ale tady to šlo a vyšlo. A troufám si tvrdit, že pokud by vydržela po poklopem až do třetího dne, vydržela by i k snědku. U nás už můžu testovat jen drobečky.

4 celá vejce
200g krupicového cukru (já tam dala míň a třtinový, protože bílý doma máme jen moučku na efekt - proto ta o něco tmavší barva)

3/4 hrnku oleje
250g mouky (na trhu jsou toho mraky, dobrá zn. je Jizerka, ale konkrétně tady jsem použila směs na pečení s přídavkem chia od Adveni - proto - znovu - ta tmavší barva, protože jsem to fakt nespálila:) )
1 prášek do pečiva
1 vanilka (vanilkový cukr, nebo jeden lusk)
1 hrst mletých vlašských ořechů - v té naší skončily hrsti minimálně dvě, Michalka louskala se mnou a nějak se to zvrtlo :) )
1/2 hrnku mléka
Celá vejce vyšlehat s cukrem do pěny. Přidat mouku smíchanou s práškem do pečiva, vanilku a ořechy - jen lehce promíchat. Nakonec naředit mlékem a nechat 10 minut odstát. Péct v troubě na 150°C přikryté alobalem od uložení mladšího dítka po konec srdceryvného Člověče, nezlob se se starší, tak do 60 min, řekla bych.  Hodně dlouho se bude zdát, že prostředek se nechce, na rozdíl od okrajů, upéct a naskočit, tahle nervy drásající nejistota se ale rozplyne těsně před koncem pečení (je třeba sledovat).


Zbytek dnes ke snídani.
K tomu horká káva s mléčnou pěnou.
První rozsvěcování žároviček a pocit, že už je čas na aromalampu a ztlumené tóny mých oblíbených podzimních alb...říznuté tichem.
Zahřátý šicí stroj, záložky v učebnicích.
Po posledních třech hektických týdnech a velkých změnách začínám najíždět na určitý režim. Zjišťuju, že když už mi bdění přes polovinu týdne a dne neřídí děti, jsem na pováženou nedisciplinovaná. Teď se sama za sebe učím mezi pracovně-volnočasovými úkoly aspoň pravidelně snídat a obědvat.
Poplácání po zádech.
Zbytek je v plánu (s) časem... nechci být bábovka, že.

pátek 7. října 2016

Rychlebky

S Peťou jsme zvažovali projet kousek Portugalska, pohraničí Evropy. Spolu, sami se sebou, sami za sebe, druhý ze dvou bezdětných okamžiků za rok. Odpočinek. Pak se to začalo zkracovat, ořezávat, krachovat.
A v ten samý moment se ozvali manželé Myynovští, co takhle společný rychlebský víkend.
Jo!
A bylo to skvělé.
V pohraničí, co by kamenem přes pohoří od nás dohodil, v naprostém tichu, v klidu, na vzduchu letně dodechujícího podzimu, v Nových Vilémovicích ubytovaní tady.
Procházky, opékání špekáčků, popíjení svařáku a vína, časem plápolající krb, nakládaný hermelín, stolní hry, začtení se a povídání o méně i zásadně důležitém. Poprvé za daný týden usínání ještě v den probuzení. Doznívající únava z na chvíli nic nutně nemuset.
Střípky focené na mobil, jediné, v daný moment použitelné využití téhle chytré věci. Chyceni mimo síť.
***
Hraničky. Páteční, těsně předvečerní procházka. Kdysi ne tak dávno tu byla vesnice. To místo dnešních luk a kousků kamenných zdí v trávě má silnou atmosféru. Pro mě určitě. Pod moderními teniskami mi vržou kamínky polní pěšiny, ale slyším dozvuky hudby z taneční zábavy, útržky nesrozumitelných německo-polských hovorů, cítím život lidí, vlastní vnitřní vrtění a poposedávání. Snaha pochopit, potřeba porozumět bez soudů tam i zpět, vnímání individualit i celku. V jednom místě nacházím tenký signál domů, volám, ale proti své věčné tendenci popocházet při hovoru musím stát, jinak vypadnu ...


Možná paralela s pohraničím. Spousta zarostla jemně ochmýřenou trávou, ostnaté slupky vztahů v nich ale pořád jsou. Ale ještě víc uvnitř je třeba něco nového, bez vyhrocených stěn. Zřejmě to nevyklíčí, zřejmě to seschne s koncem podzimu. Jenže co když se to uchytí třeba ve figurkách pro naše děti, v další generaci, bylo by dobré neskončit v neurčitém povědomí. V pohraničí.
 


Sobotní procházení se Javorníkem. V rámci Dne architektury. Ten šumperský jsem provařila (doslova), tak aspoň tady. Kromě architektonických informací, poznámek o místním stavitelském rodu Uttnerů, ještě poznatek, že spousta věcí rezonuje bez ohledu na velikost místa a geografickou polohu. Jen v menším měřítku je všechno o trochu víc osobnější, víc to leze do vztahů. Každopádně moc zajímavé, jen v závěru trasy už toho povídání pomalého popocházení na mě bylo trochu moc, tak jsme přidali do kroku směrem k cílovému místu.


Tančírně. Úspěšně a s neuvěřitelným citem zrekonstruované budově, dispozičně i vybavením dělající čest svému názvu. Až na nějaké drobnosti mají tam nic neruší, nebije do očí není mimo (třeba na záchodě mají skvělý retro vypínač - nemačkat, točit). A dělají tam dobrý borůvkový mléčný koktejl, můžu říct.


S pohledem na radostně vyvěšenou výtvarnici závěrečný dodatek - ono je jedno, na jaké hranici (světadílu, státu,...) člověk je. To s kým je tak nějak důležitější, že jo.


Děkujeme!

čtvrtek 6. října 2016

Pražská

Minulý týden, výletní od začátku do konce.
A i přes mírně nervózní cestování napříč republikou, moc fajn.
Nejdřív slavící víkend v Krušných horách. Fotky nemám, nějak nebyl čas vytáhnout foťák z kufru auta.
Pak třídenní mezipřistání v Praze.
Madlenka po několikáté, Miška poprvé vědomě. Bylo třeba ukázat jim skrze davy turistů hlavní pamětihodnosti, že ano.  A po cestě i mou alma mater - Kde je ta tvoje vysoká škola? No tady. To teda vůbec není. Je úplně normálně velká! Zato pohled na Národní divadlo Madlenku naplňoval mírným vzrušením, protože o jeho požáru si v její oblíbené dětské knížce čteme docela často... Míša to všechno strpěla se svou klasickou poker face, nelíčenou radost ovšem měla z jízd metrem a hlavně tramvají. Tamvaj byla prostě nejvíc, v několikaminutových intervalech radostné mávání a vítání všech projíždějících souprav.


Trojská Zoo. Zvítězili tučňáci, lachtani a předvádějící se lední medvědi. Zbytek osazenstva musel ustoupit zájmu o lízátko, pití ... a, u Michalky, o bagr cestářů na vnější cestě.



Vtipné bylo poslouchat rozhovory ostatních dospělých návštěvníků s jejich dětmi. Třeba když se snažili upoutat pozornost rozmrzelého batolete výběhem se zebrami Koukej támhle je koníček v pyžamu... Jak asi takový kůň po ránu dělá. A jak dělá lama, žirafa nebo psoun? Samé překladatelské oříšky.


Lanovkou na Petřín. Za devět let života v Praze jsem na tenhle kopec nevyšla, nevyjela. Až teď, jako turista. Rozhlednu jsme minuli. Náš brzy pětiletý komentátor ji opovržlivě označil za nedodělanou, protože je přes ni vidět. Zato zrcadlové bludiště bylo to pravé na vyblbnutí a nalezení svých dalších , která lze bezchybně a bez řečí zapojit do jakkoli složitých tanečních choreografií.


Nebo mít z toho všeho velkou hlavu, oči šejdrem, či modelkovsky dlouhé dolní končetiny.


A nakonec nám děti sežrali dinosauři...


... aby se pak mohla znovu vylíhnout ta nejkrásnější dravá stvoření na světě. Každé s dárkovým dino vejcem v podpaží. Vejce mělo ve vodě bobtnat několik dní. Jenže naše holky trpělivostí s klubáním prehistorických mláďat jaksi neoplývají (a my zase s jejich stížnostmi), tak jsem se rozhodla vývoj trochu popohnat a v noci skořápky tajně nakřápla a ulámala. To bylo ráno radosti.


Přivezli jsme si spoustu společných zážitků a já navrch několik poznání. Jako třeba...
Nepouštět Madlence v autě Pojďte, pane, budeme si hrát, protože se tomu nahlas chechtá, a zvonivý smích pak zákonitě vzbudí Mišku, a předčasně probuzená Miška pak zuří, a to i já brzo začínám zuřit, a tak dál, klasika.
Nebrat do auta hračky, které nejdou spravedlivě rozdělit.
Brát do auta drobnosti na jídlo, hodně drobností.
Mít pořád po ruce vlhčené ubrousky, hodně ubrousků.
Nepředpokládat.
Šetřit hlasivky.
...
Ale to jsou nepodstatné maličkosti. To hlavní a podstatné je přiznání si, že jsem ráda za své první a jediné ultimátum Peťovi před sedmi lety a po sedmiletém chození, že dokud si mě neveme, tak se z Prahy nevracím, že ho neohroženě přijal, a že proto nevychovávám své děti ve velkoměstě, jeho širším centru, natož v satelitních dálkách. Být doma v maloměstě je vlastně hrozně fajn.

neděle 18. září 2016

Tak i tak

Pro mě látka letošního podzimu. Připomíná mi podzim, tu jeho světlejší stránku. Musela jsem si udělat radost a střihnout.
Na dvě toaletky.
Na dvě, protože jsem se za nic na světě nemohla rozhodnout, jestli k téhle skvostné textilii půjde víc lahvově zelená, nebo žlutooranžová koženka, jestli udělat klasický obdélník, nebo poprvé zkusit větší, lehce zešikmený formát.
Proto tak i tak.
 
Větší toaletka už je pryč. Obdélníková je ještě volná, toho času zavěšená v pracovně, nějak (překvapivě) mě ta barevná kombinace nabíjí, těší, kochám se.
 
A taky se kochám hromádkami nových látek. Třeba na tašky, toaletky, košíky... pod vánoční stromeček. Stačí si přát.


Velikost 25x22x5, vnitřní kapsička a vnější skrytá kapsa na zip.


Velikost 23x18x3, hladká vně i uvnitř.

pátek 16. září 2016

Krabice

Když potřebujeme udělat něco na zahradě bez pomoci od menší a nenechavých otázek a žádostí o pozornost od té větší.
Když máme k dispozici velké krabice.
Když si vzpomenu. Protože tohle není nové ani originální, ale funguje to na jedničku.
Takže stačí vzít dvě zbytkové krabice (vysoké tak akorát, aby se z nich špatně samovolně unikalo), sadu vypratelných fix a navrch umístit dvě děti. Krabičkové výrazy dětských pusinek se poměrně rychle přehoupnou do úsměvu, oči rozšíří, čelo zkrabatí v tvůrčím zápalu...


... to totiž v jedné bedně vzniká pohádkový zámek pro princeznu, mnoho komnat, tanečních sálů, věží...


... nebo třeba historicky první kresba koně...


... z druhého ateliéru je pak slyšet havááá, ošííí, nóóós, pusááá, vasýýý, protože se právě rýsuje premiéra samostatně načrtnutého obličeje...


A my s Peťou stejně přerušujeme rozdělanou práci a pravidelně odbíháme divit se, obdivovat, tleskat vykukujícím hlavičkám našich stvoření za jejich tvoření.
...
Archivuju všechna jejich výtvarná poprvé, wow a pro tebe mami. Jak ale narvat do složky kartón 60x80 cm? Takový překladatelský oříšek :).