Tee-pee

Ušila jsem něco jako tee-pee.

On by v něm zřejmě žádný zkušený indián nebydlel. Dveře nejdou dovřít, větru dešti neodolá, protipožární prvky nula nula nic. Ale...

... ale náš kmen je neobyčejný. 

Mladý, s celou budoucností před sebou. Zatím bez totemu, ale s láskou k přírodním božstvům i plyšovým opičkám. S větrem ve vlasech, trávou mezi prstíky a občas pískem v plíně.

 

 S vyspělou gastronomií a vytříbeným citem pro stolování,...

 



...a taky s propracovaným systémem hromadné dopravy, včetně používání bezpečnostních prvků.

Kmenová rada - Nejstarší, Velká a Malá (svá pravá jména si budou muset získat při letníchvýpravách). Velká se najednou zarazila a s pohledem upřeným ven na prérii šeptla, že vidí bizona. Že ho možná i slyší. Nejstarší ji vyslala na průzkum. Chvíli ticha rozřízlo vítězné zvolání kdesi za útesem Pergoly.

Tati, budeš můj bizon?

Nejstarší se rozesmála nad chytrostí svého kmene.

...

Bizon ležel v trávě blízko posvátného stromku. Velká a Malá vybíhaly, bojovaly, pištěly, vracely se pro ošetření válečných zranění na kolínkách a pár motivačních pus.

Máme ho úplně ulovit? ... Ale to ne, jen trošku, Bizon je přece užitečný.

Naše indiánské léto začíná.

***
A ještě trochu něco jako technických informací.

Stan je z obyčejného, levného plátna. Bílý, protože při letních přesunech po prérii plánuju vytáhnout fixy a barvy na textil a postupně na něj zaznamenávat všechny kmenové zážitky. Z vnitřní strany jsou na švy všity tunely pro bambusové tyče (díky jejich lehkosti nedojde při pádu ke ztrátám na životech či majetku). Šito z šesti dílů, na vchod je jeden díl do 2/3 rozstřižený a olemovaný. Výška v nejvyšším bodě cca 165cm (záleží, jak široce se tyče rozestaví), spodní vnitřní průměr něco ke dvěma metrům. Díly jsem stříhala malinko od oka, protože šablonu od kamarádky jsem někam zauklízela (ale kdybych měla šít znovu, tak pro jistotu víc prostuduju Pinterest), a úplně jsem zapomněla, že půlcentimetrová odchylka naroste na dvou a půl metrech délky do celkem znatelných rozměrů (přesně by to spočítal Bizon). Při hře je naštěstí trocha šišatosti úplně šumafuk.

 

Odpolední

Počasí venku nic moc, tak je potřeba udržovat náladu aspoň uvnitř.

Při třetím týdnu doma pospolu mi už pomalu začíná docházet herní inspirace. Na internetu jí je ale naštěstí plno. Včera odpoledne to vyhrály šablony na plastelínové tvoření. Výtvarně zdatní jedinci si můžou motivy na A4 předkreslit sami. Pro nás ostatní je tu třeba Pinterest a klik sem. Tentokrát jsem obrázky jen vytiskla, ale protože se nadmíru osvědčily, budu příště i laminovat pro opakovatelné použití.

A pak už jen stačí posbírat po domě dostatečné množství plastelíny (já nedám dopustit na play-doh, je sice dražší, ale dobře se s ní pracuje i nejmenším prstíkům (bonus pro děti) a nemastí, nebarví, je vypratelná a po uschnutí jde vysát (bonus pro mě); v případě laminace se ale nejspíš budu muset vrátit ke klasicky mastné a lepivé verzi), nějaké korálky, provázky, drátky, dřívka a bižu "tšpytivé drahokamy" a výroba pohádkových bytostí, kouzelného stromu nebo nejoblíbenější večeře může začít.

 

Madlence vydržel tvořivý zápal neuvěřitelnou hodinu a jedinou požadovanou aktivitou z mé strany bylo pravidelné potvrzování umělecké kvality zpracování.

Mišulce se lepení plastelíny na papír tolik nezamlouvalo. Se svým smyslem pro řád a pořádek není na nějaké bláznivé experimentování stavěná. "Na papír se kreslí" a "z plastelíny se dělají kuličky", takže dodržení a oddělení obou postupů hlasitě vyžadovala. V rámci rozvoje tvořivosti a jemné motoriky jsme se aspoň dopracovaly k zapichování tyčinek do plastelínové koule, na tyčinky pak ještě navlékala korálky. Výsledný dort několikrát sfoukla, rozkrájela a se svou typickou poker face odešla za zajímavější zábavou.

Krásně jsme se měly, slečny se zabavily a já si beze spěchu vypila odpolední kafe ještě horké.

Nadílka

Když dojde na hračky, je to u mě vždycky nadělení.

Situace je o to vážnější, když osobně vtrhu do tak parádních hračkářství, jako Hračkotéka nebo Hugo chodí bos. V e-shopu se mi docela daří ty obrázky z nákupního košíku promazávat. Držet ovšem vybranou věc v ruce ve většině případů znamená nepustit, v ataku šílenství skládat další a další na pult, až se nakonec na mě paní prodavačka zeširoka usmívá, já se usmívám na ni, a doufám, že úsměvem budou zářit děti naše i našich blízkých.

 

Pro někoho je nákup nových hraček spíš zbytečnost, která má nejistou návratnost a krátkodobou využitelnost, a je fakt, že leckdy - hlavně těm mladším - stačí k úplné spokojenosti třeba plastové krabičky a vařečka. Na druhou stranu nejsou hračky jako hračky. Těm prvoplánovým, dokonalým a hlavně plastovým se snažím vyhýbat (i když i letos nějaká pod stromek samozřejmě pronikne, pravděpodobně nejostřejší lokty bude mít "barbííína Elsa"). Každopádně do svého nej výběru je neřadím.

Co do něj ale jednoznačně a každoročně patří jsou věci od Djeco. Protože materiál, protože ilustrace, protože kreativní. Puzzle duo máme ověřeno léty, dětskými slinami i neohrabanými prstíky, jejich tvrdý papír vydrží opravdu hodně, takže další do řady - pro Mišku. Majda už začíná být herní parťák, kterému při dostatečném přísunu oslavovaných vítězství vydrží herní zápal poměrně dlouho. Velké puzzle už rozbalil nedávný zápal plicní, pod smrčkem tak dojde jen na sadu tří her (pexeso, domino a "pamatovací" hra). A pak něco pro děti kamarádek - pro trochu tvoření a hodně zábavy.

 

Rodinný plánovač je můj loňský objev. Při počtu tři a více rodinných členů a násobném množství aktivit už je kolonka pro každého člena domácnosti téměř nutností. Množiny od Jany Nachlingerové jsou pobídkou pro dětské rozoumky a pastvou pro oči pro všechny přísedící. Nebo je možné bádat, kouzlit a objevovat - je-li ovšem vědci méně než 100, ale i pak to, myslím, může jít. Kouzlit se dá i pastelkami a barvami (a jak to někteří umí!), tak proč si nevyčarovat opravdické a světově i historicky unikátní leporelo.

Něco málo z knížek, protože většinou po jejich koupi nevydržím čekat, a tak je průběžně vytahuju jako Pokustón králíky. Můj malý svět je nádherná knížka pro nejmenší. Madlenka ji dostala od kamarádky a svého rok a půlletého času jí naprosto propadla. Chvilkami jsem tuhle naučnou knihu neměla ráda, protože prohlížení několikrát denně a nejlépe s majitelkou na nočníku zdál se mi jako poněkud podivný způsob předloňského léta... Tu nejmenší knížku, Kočička z kávové pěny, je možné brát i jako úlitbu kávomilných maminek i přípravu budoucích kavárníků. Číslo Rakety pro zvídavé kluky (na Madlenku je tam, bohužel, moc málo princezen). No a Rudolf Karolíny Strykové, ten se mi prostě jen moc líbil (takový bodrý intelektuál) a s vědomím prozatímní bezcílnosti jsem ho vzala.

Pak trochu retra a snahy fouknout kousek vlastního dětství na své potomky. Na plechové bábovičky jsem si myslela od založení pískoviště na dvorku. Po indiánské kánoi toužím od doby, kdy jsem tu svou vlastní při plavbě v bozéňovském kaňonu píchla. A tohle leporelo, to je zase jedna z prvních čtecích vzpomínek... ach ach a dojaté pousmání.

Nebo dřevo. Hodně dřeva, v pestrých barvách i umírněné přírodnosti. Sršníci mají k včelím úlům vztah, a tady se navíc bude cvičit jemná motorika a barvocit. Ovečka je skládanková výzva pro malé i větší, a až holky omrzí, stane se neoddělitelnou součástí adventní a velikonoční výzdoby, tak je pěkná. Noemova archa je zase výzva pro trpělivost a zručnost... a popluje o vánoční stromek dál.

A zlatý hřeb mého nadšení. Madlenka už základy finanční gramotnosti potřebuje jako prasátko drbání. Potřebuje Prasečí banku. Nádherně zpracovanou, vtipnou s geniálním způsobem výběru obsahu - prostě se jen čuníkovi zakroutí krkem, nic se nerozbíjí, nic se neřeže, nic se neničí. Prasátko máme i pro Mišku (co kdyby za pár let náhodou nebylo), ale dostane ho až jako dekoraci do jejího budoucího dětského pokojíčku.

 

 

 

Nadílce a jemnému vnucování mateřského vkusu nevinným potomkům hurá, zdar a třikrát sláva!

 

***

 

I když mám teda pocit, že letos na plné štědrovečerní čáře vyhrají u Mišky večeře a u Madlenky ta divná Disney barbína... :)

Měsíční

Začalo to Madlenčiným dotazem, jestli někdy pojedeme na Měsíc. Tahle otázka nemá nic společného se zájmem o technologický pokrok lidstva či pokračující vesmírný program. Tahle otázka plyne z čistě cestovatelské vášně naší starší a zmíněná destinace stojí zhruba na úrovni "pojedeme do Jeseníku".

Pokračovalo to obrázkem během jedné z mnoha současných kreslících čtvrthodinek. "Maminko, já tě nakreslím, jak jedeš na Měsíc... a víš co, já pojedu s Tebou."

Skončilo to nápadem, vyrobit si mapu měsíční krajiny, abychom se tam po příjezdu neztratily. A tenhle nápad nám zabral posledních pár dní, protože je to projekt náročný a navýsost zodpovědný. A taky při něm jde zapojit spoustu dovedností, smyslů a Majdiných oblíbených činností.

Takže:

Den první

uříznout kartón dle aktuálních geodetických potřeb - nám stačil cca 40x40

s vervou natrhat dostatečné množství starých novin, větší kusy jsou pro budoucí reliéf lepší

zmačkané noviny namáčet do tekutého škrobu, pěkně se v té hmotě rochňat a patlat, a pak na kartónu vytvořit kopce, rokliny, údolí a ohrady... nechat přes noc uschnout

 

 Den druhý

vzít temperky (nebo jakékoli kryjící a hustší barvy) a štětce a pěkně to všechno barvu po barvě natřít

a když člověk disponuje jen sadou základních barev, dají se dělat "jakože kouzla" s výrobou oranžové, fialové, hnědé

a taky je důležité namalovat "može" a "hžiště"... nechat přes noc uschnout

Den třetí

zafixovat lakem (já vzala ten úplně obyčejný na vlasy)

a začít zabydlovat, prozkoumávat terén, dobývat vrcholy

Bavilo a pořád nás to obě baví. A při současném rozpoložení nám takový výlet na Měsíc náramně prospívá :).

Nejen vystřihovánka

Další krásný nápad na tvořivou hru s dětmi od Jany Z lesa.
Skvělé třeba v době, kdy Michalka spala a já potřebovala udržet nachlazenou Madlenku aspoň deset minut na místě, nebo minimálně v rozumné vzdálenosti od všech potenciálně lomozících věcí.
Vytisknout, vybarvit, vystřihnout, zalaminovat (to jsme ani nestihly) a oblékat do čehokoli, co dům a jeho okolí dá.

Při zemi

Michalčiny bdělé fáze se prodlužují, a s nimi i náš pobyt při zemi. A taky citoslovce hop, bác a bum teď hodně frčí. Naše nejmenší se totiž učí bourat, co my větší postavíme. Postupně se osměluje a získává demoliční jistotu. I Madlenka konečně pochopila, že Míšino ničení staveb není jen přízemní záležitost, ale potřebný vzdělávací proces, přestala ji okřikovat a kárat a dokonce už všechny úspěšné pokusy odměňuje potleskem. Hurá!

 

Jenže Michalka už jenom při zemi dlouho nezůstane. Ráno se poprvé a pak během dne ještě postopadesáté u nábytku sama postavila. Dosednutí bylo sice pokaždé dost natvrdo, ale obě si od toho pohybu vzhůru hodně slibujeme.

...

Kostky, které se mi líbí úplně nejvíc (vlastně jako skoro všechno od Djeco), protože jsou z tvrdého kartonu, který odolá jak Madlenčině váze, když na ně opět "náhodou" sedne, tak i Michalčině dvouzubé pusince. Navíc mají krásné obrázky (milá změna od všech večerníčkových postav), a jsou i didaktické - děti se učí rozlišit velikost zvířat, poznat jejich mláďata, potravu (dobře, ten ježek je zase mystifikace), a časem dojde i na počty.

Já chci panáka

...na dvorku, žádala v pondělí Madlenka. Toho skákacího. Ráda jsem souhlasila, protože mě všechny tyhle dětské hry pořád baví a jsem ráda, že mi pro ně pomalu dorůstají parťáci (na skákání sama jsem ve svém věku už přeci jen trochu zbabělá). Jednoho jsem nakreslila já, (pidi) druhého Majda. Já skákala jen toho svého, Madlenka oba. Madlouše jsem ohromila rychlostí svého prvního kola. Ten obdiv v očích byl kouzelný. Postupem času a s přibývajícími panáky se naše výkony, řekla bych, docela srovnaly. Skákání podle pravidel nevydrželo dlouho, takže na řadu přišly variace "jako medvěd, čáp, žába, jako žížala (u té to chtělo trochu kreativity).

Mišulka všechno nejdřív zpovzdálí sledovala, ale nakonec si svého prvního panáka "skočila" taky. Nějaké rozptýlení od dalšího zoubkového trápení ji přišlo vhod.

A mně ostatně taky. Ta šup, šup, holky, rosteme, ať můžeme ke schovkám, máš babu, a panáka (hm, zajímavá posloupnost ;) ) přidat gumu, přehazovanou, vyvolávanou, vybíjenou...

Objevy

Před minulým víkendem jsme s holkami oficiálně odzimovaly náš dvorek. Odkryly pískoviště a z dřevníku vytáhly bábovičky a všemožné, z části pozapomenuté, hračky. Madlenka měla z toho znovuobjevování nelíčenou radost. Mišce stačil ke štěstí rohlík a zamyšlené pozorování staršího torpéda. A i na mě čekal na naší minizahradě jeden milý objev. Loni jsem zapíchla do trávníku cibulky odkvetlých tulipánů a úplně na ně zapomněla. Šest zelenáčů už se dere ze země, barva květů bude další překvapení.

Už se nemůžu dočkat, až bude letně teplo a na dvorek a domů se bude volně přebíhat bez zdlouhavého převlékání a přezouvání. A dřevník se na léto promění v domeček na hraní.

Dneska se nám po návratu ze školky ven moc nechtělo. Doma máme totiž další neodolatelnou hrací plochu. Dvakrát dva metry naší manželské postele. Ložnice je na noc výhradním prostorem rodičů, dítka spí každé ve svém. Přes den se s ní ale dějí divy. Dnes proměna na zaoceánský parník. Majda nanosila plyšové a hadrové pasažéry (tak trochu Noemova archa, jen s jedním exemplářem od každého druhu :) ). Plavily jsme se na všechny světadíly a objevovaly, jaká zvířata na nich žijí a co je tam jiného, než u nás. Pravda, druhá lodní důstojnice se nám občas trochu zakutálela. Naštěstí ale vždycky našla pevný bod a s elegantně hozenou nožkou přes nožku do něj zakousla svůj první a jediný zub.

Bylo nám fajn. Víc než fajn.

Jedna dvě, Majda jde... a Michalka leze

Michalka se dnes poprvé sama vydala na průzkum. Motivací nebyla hromada pestrobarevných hraček, kdepak. Spadlý okvětní plátek tulipánu to byl, co ji tak zaujalo, že zapomněla na svoje trápení s koordinací a jednoduše vyrazila. Tak si to aspoň představuju, protože jsem u toho nebyla od začátku. Uklízím v kuchyni a Madlenka najedou volá na Michalku, ať tu kytku nejí. Koukám a píďalka je o metr dál od svého původního stanoviště, požmoulaný lístek vítězoslavně v pacce. A všichni jásáme a tleskáme a máme radost. Metr je pro teď víc, než mílový běh. Jsem pyšná.

 

Madlenka je počtář. Čísla ji fascinují, baví. A jak postupně procházíme všemožnými sešity pro předškoláky, začínám tušit, že s případným doučováním bude z mé strany konec zhruba ve třetí třídě. Pak bude muset nastoupit Peťa. Jde ostatně jeho geny :).

 

Dnes je krásně. Ne venku, ale doma. Jsme pohromadě, ve zdraví si užíváme sebe navzájem a nikam nespěcháme. A navíc odpoledne čekáme milou návštěvu. Po domě voní úlovky z ranní procházky do pekárny a květinářství - primulky, narcisy, mix řezaných do vázy. 

Těším se všemi smysly a vítám jaro za dveřmi.

 

 

 

Zahrada

Není nad čerstvý vzduch. Když jsme se ve středu konečně dostaly ven, uvědomila jsem si, jak moc jsme ho potřebovaly.

 

Na zahradě u našich. Babička doma hlídala stále nemocnou Mišulku. My s Madlenkou jsme mezitím odzimovaly zahradní domeček - pro vnučky ho vyrobil můj taťka. Je skvělý (domeček i dědeček). A ještě lepší je, že se do něj celkem pohodlně vlezeme obě i s vodníkem.  Ale že bylo tak krásně, udělaly jsme si "jakopiknik" na terase. A povídaly si a byly na sluníčku, na vzduchu, spolu.

***

A ještě k tomu vodníkovi. Jmenuje se Brčál. V chatce jen trávil zimu a od jara už hezky pošupe pod vrbu. Je to vlastně taková verze trpaslíka, kterou moje maminka koupila v době Madlenčiné posedlosti pohádkou Bubáci a Hastrmani. On je teda dost ošklivý, ale máme ho rádi... Madlenka je teď zamilovaná do Trnkovy Zahrady, tak si říkám, jestli časem nedojde i na toho sádrového trpaslíka:).

A protože já mám tuhle knížku taky hodně ráda, mrzí mě, že Plzeň a výstava Trnkova Zahrada 2 jsou pro nás tak z ruky.

Na dobré cestě

Dnes poprvé je oběma holkám líp. Madlence zabrala antibiotika a začíná řádit. Michalka se uzdravuje pomalejšími krůčky, ale naštěstí už je bez horeček.

Já trochu schizofrenicky a v několikaminutových intervalech přepínám mezi rolí zdravotnice a animátorky. Zdravotnice by tímto chtěla udělit Oskara vynálezcům odsávačky hlenů zapojitelné do vysavače a inhalátoru. Bez nich bychom tu mohli na spoustu věcí kašlat daleko déle a intenzivněji. Cena animátorky pak putuje k aktuální kampani Albertu, který k nákupu dává skládačky různých postaviček z farmy. Ale pozor, konečně nejde o žádné odpudivé nebo rádoby líbivé figurky z plastu nebo gumy! Konečně je tu něco z papíru, tvrdého, s docela povedenými obrázky. A tak jsme s Madlenkou vytáhly velký kus papíru, pastelky a začaly té domácí zvěři kreslit domečky, rybníky, pole, louky, lesy. Madlenku to baví, ale ještě větší zábava je ty figurky do kousku rozebrat a skládat zvířátka úplně nová, takže tu je třeba kozopes, prasoosel, husoslepice (co to žere a kde to asi bude bydlet?) ... traktor se nám (zatím) naklonovat nepodařilo.

 

A taky je dobrá tabule (originálně nám visí na zdi v kuchyni a píšeme na ni nákupní seznam). Od té doby, co ji "objevila" Madlenka, leží hlavně na zemi a vznikají na ní úplně jiné světy, než je ten konzumní.

 

Mišulka, pokud zrovna nespinká a nenabírá ztracené síly, na všechno to tvoření okolo jen odevzdaně kouká. I když dnes už o sobě dávala vědět mnohem důrazněji :). Věřím, že za pár dní bude v pořádku.

Jsme na dobré cestě!!!

 

 

Začarované

Od začátku roku je to pro nás nějaké začarované. Sotva se jeden jakžtakž vyhrabe z nemoci, další uléhá. Kapesníky, sirupy, odsávačky a hektolitry čaje jsou našimi nejčastějšími společníky. Po pár dnech ve školce to opět vypadá na další týden pospolu. Takže už přemýšlím, čím budu ta svá koťata zabavovat, aby nám bylo víc hej, než ouvej.

Trochu inspirace jsem našla na návštěvě dětské výstavy Radka Pilaře. Skládačku z maxikostek asi nevyrobím, ale taková čarovná stínohra nebo "pohádkový rám" by nemuselo být nic těžkého. Nebo spíš vím, koho poprosím o výrobu :). A když se na šňůrách omrzí pohádkové příběhy, můžeme pokračovat s Madlenčinou oblíbenou hrou "na školu" a zavěšovat písmena, číslice, tvary, barvy, nebo kouzlit s různými posloupnostmi, např. jak ze semínka vyroste kytička, jak se z kukly vylíhne motýl, jak se proměňují stromy během ročních období, jak funguje lidské tělo...

Takže abrakadabra...nudo, zdraví, nálado!

Zpětně

Madlenka šla v pondělí po třech týdnech do školky. Na jednu stranu docela úleva od zdvojeného koloběhu (teď si třeba můžu během Michalčiné spací půlhodinky dát v tichu kafe, psát blog, číst, dělat věci do školy (ne, ty ne :) ). Místy jsem měla pocit, že mi dochází síly, často mi docházela trpělivost. Ale ono to mělo i spoustu krásných okamžiků a vyústění. Asi úplně nejlepší je, že doma začínám mít místo miminka a školkačky dvě sestřičky, které na sebe hrozně hezky reagují a, v rámci věku a možností, si "hrají". Madlenka si Míšou povídá, daleko lépe a s minimem protestů (konečně :)!) chápe, že je zrovna nutné něco kolem a s Miškou dělat. A Míša je teď bez Madlenky celá nesvá, uplakaná a daleko víc na ni doléhá to její zubní (nebo čertvíjaké trápení). Když se včera Majda vrátila ze školky, měla Míša nelíčenou radost a úplně ožila. Jsem moc ráda.
Jen bych chtěla umět některé věci vidět, ocenit, užívat si hned, a ne až zpětně.
***
Další z Madlenčiných výtvarných počinů pár dní nazpět. Kresba fixem na textil. Budou z toho polštáře pro babičky a dědečka. Většinou jde o motivy "Majda", "Majda s..." nebo "šnek"... Jedno dílko jsme dali v rámci svatebního daru našim Šťastným - nutno dodat, že tam Madlenka nakreslila nevěstu, ženicha, jejich budoucí tři děti a jejich dům. Jen jsem to, bohužel, úplně zapomněla vyfotit.
***
A ještě nová květinová dekorace u nás doma. Ze svatby, která byla krásná, pohádková, veliká. A já se k ní ještě v budoucnu vrátím, až budu mít nějaké fotky (sama jsem žádné nestihla). Takováto veselka si zaslouží víc, než jen pár zpětných řádek.

 

 

 

Bylo nebylo

S Madlenkou si rády a často čteme knížky. Ale nejraději mám, když si vytváříme vlastní příběhy. Dřív to bylo samozřejmě spíš na mně, ale jak Majda roste, je hlavním vypravěčem čím dál častěji ona. Nalepí obrázky, a pak společně vymýšlíme děj.
Třeba jako včera odpoledne - pohádka "O dvou Růženkách, schované ježibabě a modrém papouškovi, co uletěl z klece, aby mohl dělat pošťáka".

A ještě jedna pohádková záležitost dnešního dne. Přišlo loutkové divadýlko. Úplně mě to vrátilo zpátky v čase. Do doby, kdy mi bylo asi tak šest. Stejné kaolinové loutky s trochu přihlouplým výrazem, stejné kulisy, stejná opona. A i když je to dárek pod stromeček, musela jsem ho hned rozbalit, postavit, osahat.
Už se nemůžu dočkat prvního představení.