Opičárna

Škola není žádná opičárna, to ne!
Ale zase všechno to vzdělávání, naučné a poučné může být zároveň vesele hravé a hravě veselé. Může to být při vědomí vší té důležitosti zábava.
Já měla školu ráda (taková trochu šprtka asi), a taky jsem se jí dost dlouho nemohla vzdát (to než jsem se konečně cestou necestou dostala na tu správnou trasu, i když i nábližky byly fajn).

Takže když mě oslovila budoucí paní učitelka naší budoucí prvňačky s ušitím maňáska do třídy čerstvě školou povinných, hrozně ráda jsem souhlasila. Protože pro mě taky první pokus a první výzva svého druhu. Měla jsem úplně volnou ruku, tak jsem na ní zkusila našít něco, co by tak trochu zrcadlilo dětské osazenstvo třídy.

Hlavičku velkou pro velké neznámé, pusu tvárnou pro grimasy i radostné úšklebky, duši barevnou, neúplný chrup, jazyk soustředěním lehce vyplazený, uši nastražené, ručky měkké pro objetí i vzdorovité založení, nožky s lichými ponožkami. Na jednu stranu pro všehno blbnutí světa...

... na straně druhé edukativní. Ve své klidové poloze třeba průhlednou kapsou na právě probíraná písmenka nebo numera. Na fotkách to není, ale cca půl hodiny před odevzdáním jsem ještě na tělo našila ještě několik barevných knoflíků jako možné záchytné body pro jakékoli poznatky, které budou zrovna ve vzduchu.

Svého pravého jména se určitě brzy dočká, pro mě byl pracovně Opičárna. Jak mě to s ním v procesu bavilo, tak jsem se trochu po jeho dokončení lekla a mírně znejistěla, jestli se ho jako děti nebudou spíš bát (přeci jen je něco jiného představa a něco jiného pak první snaha převést ji do střihu a do 3D), ale můj můž tvrdil, že je vtipný. Tak tomu chci věřit.

***

Ke škole prozatím jen lehce, do pondělí ještě víkend na Offce. Tady nahoře už se celý den převalovaly mlhy, ve vzduchu první vůně podzimu, první ostřejší chlad, a teď kobercové nálety deště, úplně mě to po těch vedrech dobíjí energii, fakt... a k tomu první svetr potřebný i uvnitř, v přeinách rozpláclé sledování Arabely s Madlenkou a hraní stolních her na koberci, to já tak ráda.

S podzimem na prahu prvně po dlouhé době krkolomů zachytávám pocit, že už by to pomalu mohlo být znovu fajn.

V kapse

Máme to doma tak padesát na padesát. S oblibou cestování u našich dětí.

Madlenka je od miminka velký turista. Změnou prostředí a novým neznámým viditelně pookřává, dlouhé přejezdy autem nebyly a nejsou problém. Zato Mišulka je typ spíše domácí, s úlevou se vrací z delších i kratších výletů a láskyplně obchází svoje bezpečné území (moje postýuka, moje židue, atd.). V cizím je nervózní a potřebuje svoji konstantní dobu aklimatizace. Výlety autem nikdy neměly úplně hladký průběh a ještě do loňska by se daly přirovnat k mírné formě utrpení - oboustranného, protože z Miščiných vzteklých etud od patnácté minuty jízdy jsem beznaději a negativismu brzy propadala i já, čímž se nám to hned ze začátku pěkně zacyklilo :). V takových chvílích jsem potají i nahlas vzpomínala na záběr z taxíku v jakémsi zahraničním filmu a toužila po tom zvukotěsném plexiskle mezi předními a zadními sedadly, jen s tím malinkým, výklopným okénkem na podávání potřebného obnosu. Ale pomalinku, polehoučku se to zlepšuje. A s dostatečným zapojením animátora, zásobou jídla a hraček (vše v naprosto přesně rovném dílu pro obě - to si zase ostřížím zrakem hlídá Majda) a hudebních hitů se dá v relativním klidu a míru přežít cesta třeba až do Rakouska.

A protože na letošní léto plánuju s holkama co nejvíc výjezdů, abychom se s Madlenkou doma neunudily a abych Mišku ještě víc cestovatelsky utužila, ušila jsem dopředu dva kapsáře na všechny ty nezbytné věci.

Z oblíbené kočárkoviny. Látku jsem brzy zavrhla, protože při nástupním a výstupním stylu mých princezen bych ji mohla prát hned po první jízdě, takhle není špína až tolik vidět, případně stačí přetřít hadrou (ale prát se, samozřejmě dají). Zepředu veselé puntíky na tmavě hnědém podkladu, zadní strana - pro vyvážení poměru cena/výkon - levnější jednobarevná kočárkovina, uprostřed pak pro pevnost tvrdý ronopast.

 Uchycení kolem opěrky hlavy na popruh a sponu, kolem sedadla guma š.2,5. Dvě mělčí vrchní kapsy, pak vystupující a stahovatelná kapsa na láhev s pitím a kus popruhu na zavěšení plyšáka, případně připevnění tiché knížky (jestli se k ní vůbec dokopu, než mi holky dorostou do časáků pro adolescenty). Spodní kapsa je nejhlubší a nedělená, se zapínáním na magnetický druk, tam by měly přijít knížky, omalovánky, něco většího a vyššího. Olemování kapes pro Madlenku zeleně, pro Michalku dorůžova, ať to v té sesterské sounáležitosti (soutěživosti) mají aspoň trochu rozlišené.

***

Tohle byla představa, realita je zatím taková, že kapsář slouží jako vícepřihrádkový koš na odpadky všeho druhu a skupenství. Holky se pravidelně nemůžou rozhodnout, kterou barvu olemování a popruhů vlastně chtějí (většinou jen tu jednu stejnou, jak jinak) a Miška při jedné ze svých atak období vzdoru (kterou, matně si vzpomínám, rozpoutal na podlahu spadlý a  ihned nezvednutý obal od sušenky) vzteky rozkopala ten nevinný růžový popruh...

No, ale já tu představu o radostných jízdách plných expedičních písní, slunečních brýlí a vlasů vlajících ve větru ještě nevzdávám. On ten čas přijde a jednou třeba v poklidu dojedeme i na můj milovaný sever Itálie.

Takže ještě zpevnit nervy, zpevni švy... a bude to v kapse:). 

Nalehko

Miška už je víc chodec a "motorkář", než pasažér, takže velký sporťák vytahuju jen minimálně a vyrážíme jen tak nalehko. Na pochůzky po městě, kdy potřebuju zabránit zmizení dítka v davu nebo mezi regály, vyhnout se jeho pádu do vystaveného zboží, překazit útěk za holuby, pejsky... nebo prostě jen chci být někde rychle a nejkratší cestou, úplně stačí golfky. Co mi ale nestačilo byl maličký úložný prostor pod nimi.

 

Potřebovala jsem jednoduchou a skladnou tašku, velkou tak akorát na to nejdůležitější (takže asi tak na šest rohlíků, půlku chleba, šunku, pribiňáky, láhev s pitím, nové látky, knížku, plyšáka a ještě něco navrch), zapínání na magnetický druk (otevření tašky a uložení nákupu jednoručně), rozepínací popruhy na madla. Z vnější strany kočárkovina, uvnitř bavlna.

 

Pravda, kdybych si teď měla vybrat vzhled vozidla, tak bych chytla po něčem mnohem umírněnějším (asi tak modrá, šedá, béžová). Ale Miška je dědička a před čtyřmi lety to byl ještě "vodvaz" doruda. Takže držím barvy - šedá, červená, černá ... a beruška.

 

A teď ještě vychytat ten mechanismus páky.

Pokaždé zapomenu, že dítě na silnici rovná se nákup na silnici. Fyzika, no jo:).

Domeček

Škrtám si ze seznamu :). Domeček pro holky z původního dřevníku je připraven k nastěhování... Teda skoro, ještě chybí šedě lakovaná stolička a náplň do kapsářů. Na sobotní oslavě Michalčiných narozenin a Madlenčina svátku dostanou malé majitelky sadu nádobí. Nejvíc by se mi líbilo pořídit znovu to porcelánové z IKEA, co mají doma v kuchyňce, ale betonová dlažba je už moc velké demoliční riziko. Jídelní set proto bude plastový (alespoň v pastelových barvách). 

Ušité vlaječky (to je nezbytnost) a dostatečný úložný prostor. Původně jsem měla v plánu navrtat tam poličky, ale jak znám Madlenku a její naprostou ignoraci okolí, když si jde za objektem svého zájmu, mohla bych na tu stěnu rovnou přitlouct i lékárničku. Kapsář je praktičtější (na obsluhu, manipulaci i úklid). Místo látky jsem použila plastový ubrus na stůl - je omyvatelný a snese i zbytky písečno-hliněného vaření (bohužel v čistě bílé měli jen tu nejtenčí variantu, tak uvidíme, co vydrží), látkové nášivky, uchycení kovovými oky na obyčejné kovové háčky.

Jen dnes si venku určitě nepohrajeme. Madlenku dostihla kombinace horkého počasí a dlouhých pobytů ve studené vodě. Kašle na všechny a na všechno. A nálada taky není kdovíjaká. Takže pohádky, lego, pexeso, všechno hezky doma pod dekou. Miška zrovna spí a já jdu vařit horký čaj a sobě hodně silnou kávu, den bude teprve v polovině :).