středa 29. června 2016

Dárková

Dárková taška na včerejší narozeninovou oslavu.
Pro úžasného kluka, který toho za pět let života přestál tolik, že by se leckomu z nás dávno podlomila kolena (mně určitě jo). Obdivuju ho i jeho mámu, jak to zvládá (to já bych zřejmě ne).
Neobyčejný klučina s obyčejnými klučičími zálibami.
Proto ta dárková taška s auty.
 
 
Celolátková, tedy pratelná na 40°C (i na 60°C bych si troufla), kdyby pak měla sloužit i jako úložiště hraček při výletech, nebo úschovna věcí do školky.
 

A uvnitř kromě semaforu na baterky (ten mi zas tak fotogenický nepřišel, ale oslavenci se prý dost zamlouval) ještě tahle vlastně prázdninová knížka. Nejdřív mě zaujal název, který napovídal, že tam asi bude dost dopravních prostředků, které prý kluky ba (vím já, já jsem dlouhodobě zaseklá u kočárků pro panenky :) ).


Ale uvnitř nejenže jsou ty způsoby dopravy, ale taky několik pěkných tvořivých návodů, jak jejich vyloupnutelné šablony kreativně využít. A to se, myslím, o letním volnu bude hodit na všech frontách.


***

A teď pro změnu zabalit plátěné tašky jako dárky pro paní učitelky a tety ve školce. A taky na dosah nachystat novou literaturu pro mé dvě Sršnice. Něco mi říká, že bude potřeba hned jak procitneme do prvního července. Prázdniny, uf :).

pondělí 27. června 2016

Býk

Originál mému jedinečnému protějšku. Ještě k narozeninám.
To s bizonem mi tak krásně nahrálo, až jsem se málem podřekla.
Znovu můj osobní pohled a znovu v nádherném provedení od Myyny.




Můj muž má býčí povahu, zdá se mi.
Na jednu stranu se téměř do ničeho nežene po hlavě, věci si promýšlí, zvažuje, zkouší na obou stranách vah. Tenhle klid mě s mou zrychlenou povahou někdy dovádí k šílenství, jenže bzučení a dotírání mi je většinou platné asi jako té mouše. Nejlepší je usednout a počkat. Vřavy, extrovertní předvádění a pohledy plných tribun nevyhledává. Ale když už v nějaké aréně být musí, když se pro něco rozhodne a když mu o něco jde, dokáže vyrazit s neuvěřitelnou silou, energií a odhodláním. Ze stoického pohodáře je rázem hrůzu nahánějící tvor s ostrými zbraněmi... I když ona jen i ta tělesná stavba budí respekt.
Zkrátka můj muž je síla a stabilita (které mě drží), klid (který tolik potřebuju) a obrovská výdrž. Důkazem budiž naše soužití, protože skoro patnáct let se mnou, to už chce pořádnou dávku trpělivé vytrvalosti, o tom já něco vím:).

***
A teď už vlastně zbývá jen osobní pohled na mě. Představovala bych si nějaké děsně vznešené, elegantní a ladné zvíře, ale aktuálně osciluju spíš někde mezi mnohonožkou a fretkou, a ty si za rámeček nedám:).

pondělí 20. června 2016

Tee-pee

Ušila jsem něco jako tee-pee.



On by v něm zřejmě žádný zkušený indián nebydlel. Dveře nejdou dovřít, větru dešti neodolá, protipožární prvky nula nula nic. Ale...


... ale náš kmen je neobyčejný. 
Mladý, s celou budoucností před sebou. Zatím bez totemu, ale s láskou k přírodním božstvům i plyšovým opičkám. S větrem ve vlasech, trávou mezi prstíky a občas pískem v plíně.

 
 S vyspělou gastronomií a vytříbeným citem pro stolování,...
 


...a taky s propracovaným systémem hromadné dopravy, včetně používání bezpečnostních prvků.


Kmenová rada - Nejstarší, Velká a Malá (svá pravá jména si budou muset získat při letníchvýpravách). Velká se najednou zarazila a s pohledem upřeným ven na prérii šeptla, že vidí bizona. Že ho možná i slyší. Nejstarší ji vyslala na průzkum. Chvíli ticha rozřízlo vítězné zvolání kdesi za útesem Pergoly.
Tati, budeš můj bizon?
Nejstarší se rozesmála nad chytrostí svého kmene.
...
Bizon ležel v trávě blízko posvátného stromku. Velká a Malá vybíhaly, bojovaly, pištěly, vracely se pro ošetření válečných zranění na kolínkách a pár motivačních pus.
Máme ho úplně ulovit? ... Ale to ne, jen trošku, Bizon je přece užitečný.
Naše indiánské léto začíná.

***
A ještě trochu něco jako technických informací.
Stan je z obyčejného, levného plátna. Bílý, protože při letních přesunech po prérii plánuju vytáhnout fixy a barvy na textil a postupně na něj zaznamenávat všechny kmenové zážitky. Z vnitřní strany jsou na švy všity tunely pro bambusové tyče (díky jejich lehkosti nedojde při pádu ke ztrátám na životech či majetku). Šito z šesti dílů, na vchod je jeden díl do 2/3 rozstřižený a olemovaný. Výška v nejvyšším bodě cca 165cm (záleží, jak široce se tyče rozestaví), spodní vnitřní průměr něco ke dvěma metrům. Díly jsem stříhala malinko od oka, protože šablonu od kamarádky jsem někam zauklízela (ale kdybych měla šít znovu, tak pro jistotu víc prostuduju Pinterest), a úplně jsem zapomněla, že půlcentimetrová odchylka naroste na dvou a půl metrech délky do celkem znatelných rozměrů (přesně by to spočítal Bizon). Při hře je naštěstí trocha šišatosti úplně šumafuk.
 

pátek 17. června 2016

Zrcadlení

Moje maminka je švadlena, která učí ... se ... a pracuje hlavně večer.

Madlenčina odpověď na usměvavý dotaz jakési (později zaskočené) paní, čím jsem. Není divu, protože Majda má vysokoškolská léta, a potom roky za okny kanceláří, v životě neviděla. Pro ni jsem odjakživa tím, čím jsem teď. Madlenka mi nastavuje zrcadlo. A já se do něj koukám někdy s ostychem, někdy s obavami, ale hodně často se zvědavou radostí.
No, a taky máme nové skutečné zrcadlo - po třech letech života na Ruině první celotělové. Říkala jsem si, že je na čase sem tam vyfotit třeba ušitou tašku, jak vypadá nošená. Dosavadní koupelnové fotky jsem zájemkyním o moje kabely posílala ve zprávách a, i přes uklizené ručníky a toaletní potřeby, s lehkým pocitem trapnosti. Takže mám nové stojaté zrcadlo z ikea v šicí místnosti.
Jenže jsem úplně nedomyslela, totiž že na té fotce tašky budu muset být i JÁ. A já se nerada fotím a samofotím ještě míň. Michalka by řekla Á jejej.

První ostrý odraz jsem nakonec vyřešila:

...ta paní vpravo mi je tak nějak sympatičtější:)))


Ale hlavní roli v zrcadlení hraje nová halenka. V oblíbeném střihu z nejoblíbenější látky od Myyny (schraňovala jsem ji, zapírala, dlouho se odhodlávala jít na ni s nůžkami).
Čistá bavlna jako ideální materiál do teple oddychujících letních podvečerů.




A oddychnout si jdu na chvíli i já. Čeká nás proslavený víkend. Těším se.

pondělí 13. června 2016

Hodně fajn

Páteční kulturní výlet do Prahy, dárek od našich Peťovi k narozeninám, Peťova premiéra v Národním.

V rytmu swingu buší srdce mé... totiž nás obou, protože seznámení v junior big bandu před patnácti lety, to už je skoro historická náklonnost.
Všem milovníkům tleskání na druhou dobu doporučuju, bylo to krásné. I to víno chutnalo, i ten balkónový výhled na podvečerní panoráma Hradčan (s odmyšlením osazenstva) lahodil.
 
 
 
My tu společnou (partnerskou) kulturu posledních několik let docela odbýváme. Abychom jen sami dva někam vyrazili, většinou potřebujeme zcela přímé ponouknutí, ideálně v podobě lístků, ideálně včetně pohlídání dětí, prostě all inclusive :). Každopádně vyjet si čas od času přes noc sami dva je hodně fajn a hodně potřeba.
***
A taky nové boty jsou hodně potřeba. Protože když člověk hodinu před odjezdem zjistí, že kromě kulturního přehledu ztratil za těch pár let mateřské i většinu botníku pro společenské příležitosti, půjčí si půl hodiny před zahoukáním vlaku při předávce dětí boty od maminky, aby už v půli cesty mezi hlavním nádražím a divadlem najisto věděl, že ve zdraví tu druhou část prostě neujde. Takže Baťa a ten nejbleskovější nákup bot v životě (velké díky aktuálně vystavenému sortimentu, dvěma ochotným paním prodavačkám a hlavně svému muži za narozeninový dárek). Protože lakovky (tyhle v lakované kůži) si přeju už od svých deseti, kdy jsem několik měsíců pravidelně listovala předvánočním vydáním Burdy a kromě hustého, stylového smrčku obdivovala černé a červené lakované balerínky na vyfocených dětských modelkách... Tak si teď vyšlapuju, čistě materiálně se kochám... a s trpělivostí přelepuju prasklý puchýř, který se mi s železnou pravidelností udělá na tom jediném místě na patě u kterýchkoli nových bot.
Ale to se ochodí a všechno bude fajn, hodně.

Boty... a Peťův pohled, když zjistil, že si je na zpáteční cestě nenápadně fotím na mobil... :).

úterý 7. června 2016

Receptář

Jídlo na Peťovu nedělní rodinnou oslavu narozenin. Já to tu omílám pořád dokolečka, ale běžné, každodenní, opakované vaření mě vůbec nebaví ... a mí nejbližší si už na to s určitou dávkou respektu (shovívavosti) zvykli. O to víc si užívám chystání jídel na oslavy. Protože, samozřejmě, když člověk něco dělá jednou za čas, stačí i relativně průměrná úroveň na velké ovace. A ty já, přiznávám, ráda:).

Takže... dle času konzumace bráno od druhé poloviny.

Obligátní sušené švestky zabalené do anglické slaniny... Meteorologické podmínky nepřály, proto dopředu upečené v troubě. Pokud bych je dělala na grilu (na alu podtácku či bez, je lepší samotné špejle nebo párátka na chvíli namočit do vody - nezačnou doutnat, hořet... a taky si říkám, že by nemuselo být marné "namarinovat" švestky v medové lázni, ten sladko masový kontrast by to mohlo ještě víc podtrhnout, příště zkusím).
 
Salát s tmavými fazolemi a avokádem...
1 středně zralé avokádo, plechovka tmavých fazolí (případně uvařené "čerstvé"), svazek jarních cibulek, rajčata, paprika, olivový olej, sůl, pepř, limetka nebo citrón.
Vše (kromě fazolí) nakrájet na menší kousky, dle chuti osolit, opepřit, zakapat olivovým olejem. Avokádo má tendenci měnit barvu, mně se osvědčilo dělat tenhle salát max dvě hodiny před podáváním. Hned po smíchání zakrýt mísu alobalem a dát do ledničky. Na prolnutí chutí stačí 20-ti minutové (zakryté) odstátí při pokojové teplotě.
 
Tzaziky...
popisovat určitě netřeba... prostě tučný, hutný jogurt, malinko kopru, sůl, pepř a nastrouhanou okurku pořádně vyždímat přes utěrku... jo, a kvalitní olivový olej na zjemnění, ten já dávám snad úplně do všeho nesladkého.
 
A dvě omáčky na hlavní chod... houbová:
Žampiony, smetana 12% (klidně ale i víc), lžíce mouky, olivový olej, sůl, hrnek vývaru (kdo nemrazí kostky pravého, tak i komerční v kelímku - pak už nepřidávat sůl). Na plátky nakrájené žampiony osmažit na olivovém oleji - není to na smaženici, takže doporučuju minimální míchání, líp drží neslizkou konzistenci, lehce osolit a opepřit, zalít vývarem, poté smetanou a zaprášit moukou. Provařit tak 5 min. Musím používat bezlepkovou mouku. Jejím specifikem je menší hutnost a zatraceně větší hrudkovitost, prostě ji v mléce/smetaně člověk nikdy úplně "nerozkvedlá". Nejlíp se mi osvědčilo prášit ji na vařené jídlo přes malé sítko.
 
a pepřová:
Balíček celého pepře (já používám čtyřbarevný), olivový olej, vývar, smetana, mouka, sůl a pepř. Kuličky pepře nejprve na mírném ohni prohřeju s olivovým olejem, ať povolí (pro příští akce si je nejspíš do toho oliv. oleje naložím), pak zvýším stupeň, zaliju vývarem, po chvíli smetanou a zapráším moukou ... po 5 - 10 min. provaření hotovo.

 

Hlavní chod - grilované maso, protože to naprostá většina naší větší úzké rodiny může (a já spolu se sýry úplně nejvíc).
Tentokrát hovězí - část falešná svíčková a část roštěná. Steaky řežu min. 2 cm (ideálně tak 2,5). Před grilováním nechávám 20 - 30 min odpočívat a získat pokojovou teplotu. Cca 5 minut před grilováním potřu olivovým olejem, osolím, případně opepřím. Osolením do 20 min. před úpravou maso určitě žádnou šťávu neztrácí, naopak masitá chuť ještě líp vynikne. Podle mě je nejlepší "čisté" maso, bez marinád a příkras, prostě každý ať si jej později doplní dle vlastní chuti... i když teď jsem narazila na recept s čerstvě namletou kávou, a ten já asi budu muset zkusit... No, a samotné grilování... máme plynový gril (nedám na něj dopustit, rychlost, obslužnost a hlavně čistota, no jo). Griluju pod poklopem cca na 230°, ale čas přesně říct neumím ... první (delší) fáze z jedné strany je asi tak na dva pomalé doušky vína a jedno letmé zamyšlení, druhá strana dle oka. Ale vyčetla jsem krásně návodný tip na propečenost - kdo rád rare, nechť maso sundá z grilu je-li po zmáčknutí měkké jako sval pod samostatným palcem ruky, kdo medium rare (to je náš favorit), když má maso odpor jako sval pod palcem při stisku palce a ukazováčku, a kdo je na nekrvavost, tak ať se řídí tuhostí svalu při současném stisku palce, ukazováčku a prostředníčku....ale hlavně do masa neřezat, nepíchat. Po sundání z grilu jsou ještě dobré tak 2 - 3 min. na odpočinek...
No, a pak je úplně nejlepší na horký steak položit plátek bylinkového másla:
máslo nakrájet na kostky, nechat povolit, přidat nasekanou čerstvou petrželku, česnek, sůl a pepř (nebo vlastně cokoli, co člověk rád). Vše důkladně promnout, válec zabalit do pečícího papíru a nechat ztuhnout v lednici. Dá se i zamrazit pro použití v následujícím měsíci či dvou.
A na závěr první fáze odpoledního hodování. Recept na nepečený, letní dort jsem si vypůjčila od Moniky z U nás na kopečku - tu (naše verze měla čerstvé ovoce - maliny, borůvky a jahody). Já mohla ochutnat jen střední, krémovou vrstvu, ale prý byl moc dobrý celý, takže příště zkusím i s bezlepkovými sušenkami a bez želatiny, jedno zbylé mascarpone na mě v lednici ještě pokukuje. Každopádně jsem nad rámec originálního receptu přidala do korpusu dvě lžíce dobrého kakaa (pro zvýraznění chuťových rozdílů). A dva začátečnické tipy nakonec - po natlačení korpusu do formy je dobré dát jej na chvíli do lednice pro úplné vychladnutí (lépe se udrží tvar následné krémové vrstvy) a pečicí papír po obvodu formy je nejlepší srovnat/zastřihnout ještě před nanášením krému. Pozdější zástřihy už vypadají lehce "ožužlaně".
 
 
 
Tolik z červnového vaření. Pro teď koncentruju chutě a sbírám síly na to další, červencové a už dvouleté slavení.
Těším se.

pondělí 6. června 2016

35

let mého muže.
V neděli na den a téměř hodinu přesně rodinná oslava v nejužším kruhu (šestnáct velkých i dorůstajících).
Ta nejdůležitější (blaho)přání jsme si ale v čtyřčlenném objetí pošpitali hned zrána.



Každopádně dům plný blízkých lidí je hrozně fajn.
***
Myslím, že oslavenec se bavil. A mně zase bavilo to všechno chystat. Výzdoba jen decentní, modro-černo-bílá... (ten nápis z Pinterestu, odkaz na šablonu tu. Jídlo o trochu vynalézavější a co nejdřív se o něm dopodrobna rozepíšu.
Protože když už jednou za čtvrtletí opravdově vařím, tak si to tu musím náležitě rozložit, zdůraznit, že ano :))).

sobota 4. června 2016

S lehkým důrazem

A znovu šiju.
Kabelka lehce okřídlená, s důrazem mořských hlubin.

 
Kabelka klasické velikosti 35x40. Náramenní ucha, uvnitř na formálně lehce kontrastní podšívce dvě tvarem i barvou přiznané kapsy a jedna skrytá, zipová.


Kabelka pro člověka obrovské vnitřní síly, výdrže a neuvěřitelného odhodlání. Člověka, který nesobecky zvládá přetvářet  tisíce obtížných bodů v lehkost bytí. S důrazem na to nejdůležitější.
Kabelka, která koncem měsíce poletí za oceán.

pátek 3. června 2016

Minutovník

Poslední dobou bylo všechno rozpočítané na minuty, tik tak tik tak...
Teda všechno kromě holčiček, tam sice často počítám v duchu do deseti a hlasitě do dva a jedna je, ale většinou se jen snažím...
Překlady, kurzy, výuka, šití, pokojíky, rozmýšlení a načínání dalších věcí... ale pro teď, pauza, uf.
Protože začíná léto a oslavy a svatby, a jen co napíšu mail své vedoucí práce, že letos opravdu ke státnicím nepůjdu a stačí mi tak jen zápočet za konzultace k uzavření studia, dám si to nejteplejší, nejvoňavější a nejdéle vychutnávané kafe, nohy nahoru (s čerstvě a hlavně zaráz nalakovanými nehty! :) ) a možná, možná začnu i první knížku po několika měsících.
Svět je fajn... hlavně díky protikladům.
***

Ale třeba tohle se mi neochodí (ani s tím novým lakem). Až je mi skoro líto konce školního roku.
Tak fajn skupinu jsem letos měla.