středa 31. května 2017

Hnízdo+

Můj osobní příspěvek do rodinného hnízda.
Přesně týden jsem čtyřnásobná spřízněná teta, prvně i podle příjmení, prvně synovce... a tímto ještě letos nekončíme!
Takže miminkovské hnízdo v modro-šedé (prvně vyzkoušeno tady) a k němu "navrch či naspod" prošívaná deka.


Barvy jemně a lehce tónované pro klidný spánek. Puntík byl taková neutrální sázka na jistotu - moje znalost "klučičích" vzorů (nejen) na textiliích je stále ještě v plenkách. Vnitřní délka znovu cca 62 cm, takže tak zhruba do čtyř měsíců, než milý malý člověk začne vlastní vůlí objevovat prostor. 


Znovu vázání na šňůrku ve všitém lemovacím proužku. A opět vyjímatelná podložka - z lícové strany bavlna, z rubu froté, uvnitř nepropustná pogumovaná vrstva a měkký vatelín. V případě potřeby jde využít jako přebalovací eko-podložka na cesty. Vše pratelné na 60°C.


A nakonec moje (premiérová) deka z korespondujících kusů látek (plus černé mraky na rozjasnění) z přední strany, z druhé pak celistvý kus (to kdyby měl člověk pocit, že toho rozkouskovaného dne s nemluvnětem je už příliš). Velikost cca 60x60... Poprvé jsem všívala vatelín, takže trochu obavy o jednotnost stehů a kámošení s mnou odhadnutým nastavením stroje, ale dopadlo to...


... a bavilo moc.

***
Dneska jsem Mišce oblékla do školky tričko a uvědomila si, že je to to samé, ve kterém ji Madlenka přišla prvně navštívit v porodnici. Pouhopouhý kus látky, ale kolik ve mně vyvolal pocitů. Celý den se mi to připomínalo, jak je to chvilka a přitom tak dávno, jak mi rostou před očima, kam se nevratně posouváme, co nás ještě i už nikdy nepotká ... radost i velký knedlík v krku zároveň. Látky mají tu moc a já už vím, že tohle celkem obyčejné a nehezké tričko i přes svou třídící obsesi nikdy nevyhodím ...
A pro malého R. bych si moc přála stovky světlých puntíků na blankytné obloze, a pokud sem tam mrak, tak jen pevně a jasně ohraničený, pouze pro lepší vnímání životních kontrastů...

pondělí 29. května 2017

Jako z pohádky

Bylo, nebylo...
O jednom víkendovém ránu, kdy už královna matka konečně nemusela scházet do podhradí a opouštět se špunty v uších své dvě princezny a pantatínka krále kvůli skriptům a poznámkám... přiletěla strašlivá pětihlavá saň...


Nebo tak nějak by to mohlo začínat. Každopádně za stejných podmínek a v tutéž dobu jsem (jupííí) s čistou hlavou a tak ráda zaplula do světa svých kouzelných bytostí. Madlenka chtěla hrát divadlo. Sádrové loutky svého dětství a jejich obživnutí v ručkách zbrklých vodičů ještě stále hlídám ostřížím zrakem. Chtělo to něco odolného, Madlenka pořád ráda kreslí, 1 + 1 = charaktery z jedinečných (proto)typů + laminovací folie.


K polednímu už od přípravy oběda slyším ozvěnu rozehraných lítých bitev a dramatických zápletek. A pak nářek a pláč ... deus ex machina. Saň odnesla princezny i královnu do svých podzemních písečných slují a, navzdory pětihlavému rozumu, zapomněla jejich lokaci na metr a půl krát metr a půl velké poušti.


Madlenka dovedla své beatnikovské kvílení ke kakofonické dokonalosti (a středem a natrvalo se po osvobození druhé ze tří odebrala domů převlékat), já s Miškou jsme nebohou poslední vězeňkyni po půlhodině usilovného přehazování dun plastovými lopatičkami nakonec zachránily. Dobře to dopadlo.
***
A já, až se dospím, lehce vzpamatuju a Peťa se vrátí ze služebky, bude to ještě o několik úrovní výš v pořádku. Protože mám za sebou splnění jednoho velkého cíle a před sebou otevřených tolik dalších. Je mi teď po to všem hodně hezky.
Trochu jako v pohádce.