pondělí 29. května 2017

Jako z pohádky

Bylo, nebylo...
O jednom víkendovém ránu, kdy už královna matka konečně nemusela scházet do podhradí a opouštět se špunty v uších své dvě princezny a pantatínka krále kvůli skriptům a poznámkám... přiletěla strašlivá pětihlavá saň...


Nebo tak nějak by to mohlo začínat. Každopádně za stejných podmínek a v tutéž dobu jsem (jupííí) s čistou hlavou a tak ráda zaplula do světa svých kouzelných bytostí. Madlenka chtěla hrát divadlo. Sádrové loutky svého dětství a jejich obživnutí v ručkách zbrklých vodičů ještě stále hlídám ostřížím zrakem. Chtělo to něco odolného, Madlenka pořád ráda kreslí, 1 + 1 = charaktery z jedinečných (proto)typů + laminovací folie.


K polednímu už od přípravy oběda slyším ozvěnu rozehraných lítých bitev a dramatických zápletek. A pak nářek a pláč ... deus ex machina. Saň odnesla princezny i královnu do svých podzemních písečných slují a, navzdory pětihlavému rozumu, zapomněla jejich lokaci na metr a půl krát metr a půl velké poušti.


Madlenka dovedla své beatnikovské kvílení ke kakofonické dokonalosti (a středem a natrvalo se po osvobození druhé ze tří odebrala domů převlékat), já s Miškou jsme nebohou poslední vězeňkyni po půlhodině usilovného přehazování dun plastovými lopatičkami nakonec zachránily. Dobře to dopadlo.
***
A já, až se dospím, lehce vzpamatuju a Peťa se vrátí ze služebky, bude to ještě o několik úrovní výš v pořádku. Protože mám za sebou splnění jednoho velkého cíle a před sebou otevřených tolik dalších. Je mi teď po to všem hodně hezky.
Trochu jako v pohádce.

Žádné komentáře:

Okomentovat