úterý 31. března 2015

Nadílka

Madlenku mám zase doma. Nachlazenou jadernou elektrárnu. Tak se ji aspoň snažím zapojit do všech nutných domácích prací. Je to adrenalin. Vyklízení myčky nepřežil jeden talíř (no, nevadí, už byl stejně nakřáplý), lžičky se sice nerozbily, ale zase byly rozdány všemožným plyšákům. Asi je ještě dlouho budu shánět po domě. Takové předčasné hledání velikonočního zajíčka, zdá se mi. Ono i za okny to vypadá tak nějak převráceně. Sněhová nadílka místo Vánoc na Velikonoce. Během chvíle, co jsme vařily oběd, nám to pěkně napadalo.
 

 

A to vaření ještě. Madlenka si k obědu přála "bílou" polévku (cuketový krém). Nejprve nadšeně souhlasila přiložit ruku k dílu. Taktak jsem stihla tenhle vzácný okamžik zachytit. Tři rozpitvané plátky cukety během okamžiku nahradila hra s panem Bramborou. A když i ten skončil v hrnci, madam ztratila o kuchtění zájem úplně. Šaty v mé skříni jsou mnohem zajímavější a je jich tolik!
 
 

Ale snažím se neklesat na mysli:).

pátek 27. března 2015

Židle

Bílá a šedá. Poslední rok, dva, jsou to mé nejoblíbenější barvy. Možná proto, že s dětmi mám život tak barevný, že si prostě potřebuju odpočinout. A i když se teď, při procházkách městem, nemůžu nabažit jarních výloh květinářství, domů si stejně většinou přinesu nanejvýš nějaký odstín růžové... 

Máme na Ruině sklep o dvou místnostech. Už při plánování rekonstrukce jsme měli jasno, k čemu bude jednou sloužit. Vinný sklípek. Vymyslela jsem si, že v něm chci k sezení nesourodé židle. V létě jsem si pořídila dvě v bazaru a jednu dostala od našich. Stařičká tonetka se nadobro usídlila u šicího stroje. Je nejen krásná, ale skvěle se na ní sedí a záda vůbec nebolí. Dvě zbylé jsem chtěla ošmirglovat, natřít a nějak speciálně ozdobit. Ale nakonec jsem stejně zůstala u čistě bílé a šedé a nechala vyniknout jejich tvar ... I když jeden "dekorativní" zásah přeci jen byl. Zadní stranu opěrek jsem natřela tabulovou černí - na jméno nebo jiné důležité záznamy.



Jak jsem tak pár večerů po sobě natírala jednotlivé vrstvy, přemýšlela jsem o různých věcech. Třeba jak to teď mám s vnímáním sebe sama na rodičovské a proč mám pokaždé, když se mě někdo zeptá, co teď vlastně dělám, to hloupé nutkání obhajovat se, že - kromě čtyřiadvacetihodinové pohotovosti se směsí adrenalinu a ubíjejícího stereotypu - dělám i něco společensky "ocenitelného". Přitom mně osobně dává úkol postarat se a rozvíjet (s větším či menším úspěchem) svoje dvě prťata zatím násobně víc zabrat,než všechny mé práce, studia, tvoření a aktivity dohromady... A nebo proč mám pořád potřebu dokazovat, že jsem s příchodem dětí automaticky nezhloupla a neproměnila se v tolik oblíbený stereotyp "kvokavého opeřence" (kdo to vlastně vymyslel?). Pravda, nutně jedu v jiném režimu a někdy mi trvá poměrně dlouho vyjádřit myšlenku, ale to přisuzuju spíš pravidelnému přísunu spánkového deficitu. 
Tak asi tak, no :).
Ono je to totiž trochu jak s těmi židlemi. I když jsou každá jiného odstínu, jiného tvaru, jsou to pořád židle.

středa 25. března 2015

Objevy

Před minulým víkendem jsme s holkami oficiálně odzimovaly náš dvorek. Odkryly pískoviště a z dřevníku vytáhly bábovičky a všemožné, z části pozapomenuté, hračky. Madlenka měla z toho znovuobjevování nelíčenou radost. Mišce stačil ke štěstí rohlík a zamyšlené pozorování staršího torpéda. A i na mě čekal na naší minizahradě jeden milý objev. Loni jsem zapíchla do trávníku cibulky odkvetlých tulipánů a úplně na ně zapomněla. Šest zelenáčů už se dere ze země, barva květů bude další překvapení.
Už se nemůžu dočkat, až bude letně teplo a na dvorek a domů se bude volně přebíhat bez zdlouhavého převlékání a přezouvání. A dřevník se na léto promění v domeček na hraní.


Dneska se nám po návratu ze školky ven moc nechtělo. Doma máme totiž další neodolatelnou hrací plochu. Dvakrát dva metry naší manželské postele. Ložnice je na noc výhradním prostorem rodičů, dítka spí každé ve svém. Přes den se s ní ale dějí divy. Dnes proměna na zaoceánský parník. Majda nanosila plyšové a hadrové pasažéry (tak trochu Noemova archa, jen s jedním exemplářem od každého druhu :) ). Plavily jsme se na všechny světadíly a objevovaly, jaká zvířata na nich žijí a co je tam jiného, než u nás. Pravda, druhá lodní důstojnice se nám občas trochu zakutálela. Naštěstí ale vždycky našla pevný bod a s elegantně hozenou nožkou přes nožku do něj zakousla svůj první a jediný zub.


Bylo nám fajn. Víc než fajn.

úterý 24. března 2015

Botičky

Dostala jsem střih na dětské capáčky (Pavli, děkuju!). Nechala jsem se unést jeho jednoduchostí a hned se do botiček pustila. Něco takhle miniaturního jsem nikdy nešila, samý záhyb, samá oblina. Prostě výzva pro moji vrozenou netrpělivost. Navíc jsem chtěla, aby byly vnitřní švy skryté. Tyhle capáčky je mají většinou přiznané, ale na dětskou nožku mi textilní koženka přišla moc ostrá a studená. První botka mi trvala celý večer, druhá už jen něco přes hodinu.
***
V průběhu mě napadla ještě varianta se zvýšeným zatepleným lemem kolem kotníků, na zapínání nebo mašli. Tak teď ve volných chvilkách lepím papírový model na budoucí střih. A další mám zatím v hlavě. Plus několik náčrtů motivů v notýsku. Jsem zvědavá na tu realizaci :).
 
Ale baví mě to moc.


neděle 22. března 2015

Padnoucí

Objevila jsem na stěně graffiti. Vyvedené tužkou, jemnou linkou, 50x50. V prvním okamžiku jsem chtěla bezodkladně dopadnout a potrestat viníka. Pak jsem si ale vzpomněla, jak jsme kdysi dávnou s mou prostřední sestrou (mně bylo asi 7 a Johance 4) stvořily něco podobného. Jedna z nás (zřejmě já?) dostala skvělý nápad, že nakreslíme na stěnách po domě obrázky, jestli je jako naši najdou, nebo se budeme ještě dlouho bavit tím, že o nich víme jenom my.  A ještě skvělejší nápad byl nakreslit ty obrázky kolem vypínačů. Dalo nám to hroznou práci, protože doma jsme měli vypínačů nespočet a dílo jsme nechtěly nijak odfláknout. Napětí samozřejmě trvalo jen do prvního rozsvícení, pak už šlo o adrenalin jiného druhu. I když naši se vlastně zase tolik nezlobili, aspoň co si pamatuju...
A tak jsem milou nástěnnou malbu nechala bez postihu a prozatím na místě. Navíc je v pokoji, kde mám svůj šicí stroj a kde pravidelně roztahuju pastelky, tiskátka, barvy. Nějaké to alternativní dílko sem proto krásně zapadne.
***
Další tiskařský pokus. Bílá na šedé. Má oblíbená kombinace barev. Padnou si hezky.


sobota 21. března 2015

Na chuť

Dnešní workshop s Mamacoffee. Odpočinkové dopoledne s vůní a překvapivou chutí kávy, spoustou zajímavých informací o její alternativní přípravě, inspirativní popovídání na závěr. Kávě z aeropressu nebo dripu budu asi muset přivykat postupně. Už teď mám ale chuť znovu vybalit z krabice mlýnek, nakoupit vše potřebné a začít zkoušet, odměřovat, čarovat.
 
Velký dík patří lidem z Pikoly, za sílu, nadšení a taky odvahu začít trochu jinak a otevřít si tuhle skvělou kavárnu.
 
***
Včera ušité psaní (nejen) do kavárny - jedno poutko na zápěstí, zavírání na zip, černá koženka a černobílé pepito. Této látce jsem přišla na chuť teprve nedávno, ale baví mě čím dál víc.


pátek 20. března 2015

Ze sna

Napadlo mě to před nějakou dobou. Ve chvíli poklidného klimbání při uspávání Madlenky. A pořád mě ten skorosen nepustil, spíš naopak.
Knihkupectví.
V tomhle městě žádné není. Teda jsou tu dvě, ale mou představu o důstojném knižním stánku nenaplňují ani náhodou. To moje vysněné knihkupectví:
... by nebyla prodejna bestsellerů, kteří jako jediní odolávají tlaku přáníček, cédéček a kancelářských serepetiček. Byly by tam knihy, po stěnách, od stropu, u podlahy.
...paní prodávající by zákazníky listující si v knížkách neprovrtávala za zády pohledem s podezřením, že si nějakou tu stránku chtějí potají uzmout. Protože knížky je nutné osahat, ovonět, prolistovat, potěžkat, trochu pročíst. A k tomu by tam samozřejmě sloužil velký ušák, nebo aspoň pohodlné křesílko.
...dotazu na nějaký méně propagovaný titul by se dostalo víc než suché odpovědi "to neznám". Knihy, co nemáme, objednáme a ještě je dostanete v pěkném balení, třeba i s vlastnoručně ušitou záložkou nebo koženkovým obalem.
...určitě by tam nehrálo rádio se stanicí, jejíž moderátoři zarytě odmítají správně skloňovat a v zájmu (asi) lidovosti na sebe zvesela povykují.
...taky kočárkem by se tam dalo zajet. Tak nějak tuším, že maminky příchodem na mateřskou automaticky neztrácí schopnost číst něco jiného než dětská říkadla a zkrácené články na internetu. Jen je někdy pěkný oříšek dostat se s tím vozidlem do místa určení.
...a ty dětské knížky, těch by byl víc jak jeden regál s příběhy o Krtkovi. Třeba z takových nakladatelství Meander nebo Baobab by se tam toho našlo docela dost.
...a taky čtenářská odpoledne a literární workshopy, a... a... a

... a vypadalo by trochu takto... (zdroj: Pinterest)

A tak si sním, že třeba jednou, až holky budou dostatečně velké a samostatné, jedno takové knihkupectví otevřu. A nebo ho tady do té doby otevře někdo jiný a ušetří mě organizačních a provozních starostí. Na oplátku tam budu ráda chodit jako pravidelná a vděčná zákaznice.


pondělí 16. března 2015

O včelách a lidech

Nedělní pošmourné odpoledne. Sršníci vyrazili na výstavu O včelách a lidech. Moc hezky udělaná, poučná, interaktivní, zábavná. Pro tříleťáka i jeho "doprovod".

A zatímco Peťa s Miškou obcházeli a pročítali informační panely, my s Majdou jsme se vrhly do víru včelího života. Madlenka jako včelka létavka sbírala pyl a nektar... 
... ten kladla do buněk, které předtím jako včela stavitelka pomohla poskládat...
... a jako včela strážkyně se učila rozpoznat své protivníky...


Taky jsme zjistily, z čeho se tělo naší pří příbuzné skládá, a v opravdovém mikroskopu viděly detail nohy a složeného oka.
Samozřejmě bylo potřeba vyzkoušet si i práci včelaře (obdivovala jsem propracovanost obleku a včelařského klobouku) a poskládat produkty, které díky včelkám používáme.

A nakonec zaznamenat právě získané vědecké poznatky pro příští generace muzejních návštěvníků.
Mě třeba pobavil druh nesytka sršňová. Mám totiž pocit, že dva malé exempláře chováme i v našem hnízdě.
Bylo nám hezky.





sobota 14. března 2015

Jedna dvě, Majda jde... a Michalka leze

Michalka se dnes poprvé sama vydala na průzkum. Motivací nebyla hromada pestrobarevných hraček, kdepak. Spadlý okvětní plátek tulipánu to byl, co ji tak zaujalo, že zapomněla na svoje trápení s koordinací a jednoduše vyrazila. Tak si to aspoň představuju, protože jsem u toho nebyla od začátku. Uklízím v kuchyni a Madlenka najedou volá na Michalku, ať tu kytku nejí. Koukám a píďalka je o metr dál od svého původního stanoviště, požmoulaný lístek vítězoslavně v pacce. A všichni jásáme a tleskáme a máme radost. Metr je pro teď víc, než mílový běh. Jsem pyšná.
 
Madlenka je počtář. Čísla ji fascinují, baví. A jak postupně procházíme všemožnými sešity pro předškoláky, začínám tušit, že s případným doučováním bude z mé strany konec zhruba ve třetí třídě. Pak bude muset nastoupit Peťa. Jde ostatně jeho geny :).
 
Dnes je krásně. Ne venku, ale doma. Jsme pohromadě, ve zdraví si užíváme sebe navzájem a nikam nespěcháme. A navíc odpoledne čekáme milou návštěvu. Po domě voní úlovky z ranní procházky do pekárny a květinářství - primulky, narcisy, mix řezaných do vázy. 
Těším se všemi smysly a vítám jaro za dveřmi.
 


 
 

Příklady táhnou... někdy

Kdybych si měla vybrat jednu věc, která mě z domácích činností opravdu moc nebere, tak by to bylo asi vaření. Když jsme bydleli na bytě, sváděla jsem tuto "neoblibu" na velikost pracovní plochy v kuchyni (alibismus). Na Ruině mám kuchyňskou plochu téměř letištní...a pořád nic. Tak že by to byl nedostatek času a klidu na kulinářské dovednosti? Samozřejmě alibismus na druhou. Proto moc obdivuju všechny (ženy i muže), kteří s neuvěřitelnou lehkostí, grácií a potěchou (!) provádí svá gastronomická kouzla. A pak to u nich voní a chutná a je tam hezky pospolu u stolu. A tak se snažím rozšiřovat portfolio zhruba deseti jídel a v koutku duše si představuju, jak co nevidět převezme otěže jedna z našich ratolestí.
Madlenku čas od času posílám "uvařit něco dobrého do kuchyňky". Většinou mi v mističce přinese půlku dřevěné mrkve, nebo kousek polámané těstoviny. "A to je všechno?", ptám se zklamaně. "Ááále, to stačí," odpovídá v předtuše mnohem zábavnějších her "na školu", "na vlak", "na tvoření"...
Zkrátka, "verba docent, exempla trahunt"...nebo tak nějak.
Měla bych se nad sebou zamyslet :))).
***
To níže ale nemá ode mě. Výsledek výzvy "běž schovat ten binec v kuchyňce, jinak to všechno vysaju".
:)

úterý 10. března 2015

10

Před nějakou dobou mě kamarádka nominovala na zveřejnění svých Top 10 knížek. Problém. Své "top" sice mám, ale 10 jich rozhodně není. Takže tady je pouze desetičlenný vzorek:
  • Peter Hoeg - Cit slečny Smilly pro sníh - vlastně cokoli od Hoega, ale Smillou to začalo
  • William Saroyan - Odvážný mladý muž na létající hrazdě - láska z dob gymplu
  • Simon Mawer - Mendelův trpaslík - ale i The Fall nebo The Glass Room
  • Pavel Tigrid - Kapesní průvodce...
  • Robert Gilmore - Alenka v říši kvant - taková kvantová fyzika pro dummies, kteří středoškolskou fyziku povznešeně ignorovali, tzn. přesně pro mě :)
  • John Kennedy Toole - Spolčení hlupců - tahle knížka se mi vlastně vůbec nelíbila, protože její hlavní hrdina mě dokázal celou dobu vytáčet jako nikdo před ním ani po něm :), už jen pro tuto schopnost si místo na seznamu zaslouží
  • John Irving - Motlitba za Owena Meanyho - jiný Irving, podle mě, napodruhé mě dostal
  • Caitlin Moran - How To Be a Woman - v určitém období mě hodně vzala, a doteď si na ni občas vzpomenu
  • Khaled Hosseini - The Kite Runner - pro poučení i zbavení se stereotypů
  • Marek Orko Vácha - Motlitba argentinských nocí - k zamyšlení nejen pro katolíky


Když se nespí

Můj tip na bezesné okamžiky. Jonas Jonasson. Ono nejde o žádnou vysokou literaturu, ale co si budeme povídat, jsou okamžiky, kdy člověk (nebo aspoň já) spíš než hluboké a podnětné myšlenky, potřebuje rozříznout to podivné noční ticho trochou vnitřního chechotu. Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel jsem přečetla během odpoledne a večera při čekání na narození Michalky. Analfabetku, která uměla počítat jsem četla v nedávném období nemoci dětí, ideálně vprostřed noci s kašlající Michalkou na hrudi. Obojí je vtipné, seversky zdrsnělé, bláznivé, politicky nekorektní. I ty vulgarismy jsou dávkovány tak akorát, že ani slušnějšího čtenáře vlastně neurazí, žádný mazlavý přisprostlý humor. A není to hloupé, bavila jsem se, občas nevěřícně kroutila hlavou (chtěla bych vidět, jak (ve Staříkovi) narvali tu slonici do autobusu :) ), ale taky jsem se leccos dozvěděla z historie 20. století a mezinárodních vztahů (třeba důvod, proč Japonci zaútočili na Pearl Harbor).
 
Pak jsou knížky vtipné, satirické, groteskně nadsazené. Třeba Na úsvitě nové doby nebo Ve stínu kaktusu Jaroslava Žáka. Ale když si uvědomím, jakou realitu autor, a navíc přímý účastník té doby, popisuje, tak mi tuhne úsměv a v žaludku zůstává podivná tíseň. Odpočinu a směju se jen napůl.
 
No, a pak jsou věci nejzrádnější, které mi dokážou zajistit klidně i několik bezesných nocí. U mě to nejsou horory nebo thrillery (o těch samozřejmě vím, že se na ně nesmím dívat, protože bych se pak nemohla jít strachy v noci ani sama vyčurat), ale jeden konkrétní film. Unaveni sluncem Nikity Michalkova. Před hodně lety jsem si ho nahrála z nočního filmového klubu na dvojce, zrovna v období, kdy jsem měla nějaký splín a na duši mi nebylo úplně hej. Anotace k ději ani kritiky většinou nečtu, chci se nechat překvapit, udělat si vlastní názor. Tehdy vůbec nezapůsobil můj pud sebezáchovy. První večer jsem se dívala jen do půlky, byla jsem nadšená (a ukolébaná!). Kamera a výprava působí neuvěřitelně světle, pozitivně, poklidně, jako balzám. Když jsem se druhý večer dívala na závěrečné titulky, bylo mi zle, třásla jsem se a po tváři se mi koulely slzy. Přitom (a nebo právě protože) se v něm neobjevil jediný záběr explicitního násilí, utrpení nebo hrubosti, před kterými by bylo možné si zakrýt dlaněmi oči, obrnit se. I v poslední scéně je jen slyšet výstřel v černém autě stojícím na polní cestě mezi lány zlátnoucího obilí zalitého sluncem. Od začátku do konce to navenek působí jako prosluněné léto, úplně normální život, všechna ta hrůza a zvěrstva stalinských čistek v Rusku jsou jen tušené, pod povrchem. Ten film mě dostihl naprosto obnaženou, bezbrannou. Zasekl se mi pod kůži tak, že jsem pak dlouho nemohla spát. Dodnes patří mezi moje nej, ale asi už se na něj nikdy nebudu chtít znovu podívat.

Mé variace na "když se nespí".
 

pondělí 9. března 2015

Nefňukat

Trochu nestíhám. Školu hlavně. Dva měsíce nemocí, a tím zabitých večerů, mi udělaly znatelnou čáru přes rozpočet. A já teď zběsile doháním psaní diplomky na jednom oboru, abych pak hned plynule přešla k seminárkám a psaní závěrečné práce na druhém. Ale zavařila jsem si to sama :). To jsem si tak totiž ještě jako monomatka říkala, že potřebuju nějakou intelektuální vzpruhu a možnost pravidelně a bez výčitek odjíždět tu vzpruhu realizovat. Začala jsem pedagogikou a (stále ještě jako monomatka) si po roce přibrala angličtinu. A do toho přišla Michalka. Jako těhotná jsem si pořád ještě říkala, že to dám "levou zadní". Jenže jsem si úplně neuvědomila, že řeči vícečetných maminek (které mi ve své době strašně lezly krkem - ty řeči...a někdy i maminky), třeba jako "jedno dítě, žádné dítě", vůbec nejsou tak daleko od pravdy. Minimálně v tom, že vlastní volný čas není dvakrát, ale násobně menší. Nebo že odpočinout si ve většině případů znamená udat jedno dítě na hlídání a být jen s tím druhým. Protože i když mám ten luxus blízkosti obou babiček, je mi trapné šoupnout jim takhle malé děti obě.

Ale abych si tu jen nestěžovala, tak musím dodat, že i tak jsem za to svoje "študýrování" ráda (hlavně katedra anglistiky je skvělá) a že mě pořád baví něco nového se dozvídat, přemýšlet, objevovat. A přestože jsem posledních pár dní značně nervózní a pod tlakem, tak to prostě nevzdám :)!
***
A navíc důkaz, že na tom nejsem tak bídně, jak jsem to tu na začátku vykreslila. Na sobotu a část neděle jsem se mohla přesunout akademicky tvořit do Prahy. Velký kus práce je hotový, takže si tímto velím, nefňukat :)!

neděle 8. března 2015

O babičkách a dětech

Michalka má dnes osm měsíců. Tak všechno nejlepší, moje malá ženo!

Mišulka s babičkou. Moje maminka to s dětmi (a těmi úplně malinkými obzvlášť) neuvěřitelně umí. Já si jsem jistější v kramflecích až tak 1,5+, takže ráda pozoruju, jak si ty dvě spolu hrají, cvičí, „mluví“, a pak se opičím. Třeba teď jsem zkoukla lekci „jak motivovat kojence k lezení“. Michalku to v lehátku nebo břiše dlouho nebaví, na zemi by se tolik chtěla za těmi zajímavými věcmi podívat, ale udělá maximálně letadlo, zaplachtí rukama… a dál to nejde. A tak jsou na denním pořádku vztek a křik a slzičky v pětiminutových intervalech. No a v týdnu si ji vzala do parády babička. Úplně obyčejnou hrou (tak mi to přišlo) dokázala podpořit a rozvinout Miščiny nesmělé náznaky plazení. Možná by se k tomu Michalka v brzké době dobrala sama, anebo taky ne.

V každém případě jsem za babičky (moji i Peťovu maminku) hrozně vděčná. Za pomoc a podporu, kterou od nich dostávám já, a za obrovskou lásku a pozornost, kterou od nich dostávají děti. Zvlášť, když kolem sebe vidím, že to rozhodně není samozřejmost.

pátek 6. března 2015

Žabák

Včera došité bavlněné šatky pro Madlenku. Do školky, jako obměna k oboustranným zástěrkám. Tahle žabková látka mi dost dlouho ležela netknutá ve skříni, ale skoro jarní počasí si přímo říkalo o její využití. Měla jsem z výsledku hroznou radost a nemohla se dočkat, co na ni řekne Majda. Večer jsem ji hezky zavěsila v obyváku, aby ji hned zrána uviděla. Uviděla a... a problém. "Kde jsou princezny?!"... Po chvilce napětí jsem si vzpomněla na pohádku o princi zakletém v žabáka. Netuším, jak to přesně bylo, tak jsem si to trochu poopravila. Že ta velká žába je právě ten zakletý princ, malé žabky dvořané a všichni čekají, až se objeví hodná princezna, která je bude chtít nosit, a tím je vysvobodí. A tak byly milé šaty vzaty na milost (skoro bych řekla v oblibu) a látkový žabák v závěru dostal i jednu nesmělou pusu...
Takže už jen ušít nestačí, "výrobek s příběhem" je třeba :).
 
 
 

čtvrtek 5. března 2015

Zahrada

Není nad čerstvý vzduch. Když jsme se ve středu konečně dostaly ven, uvědomila jsem si, jak moc jsme ho potřebovaly.
 
Na zahradě u našich. Babička doma hlídala stále nemocnou Mišulku. My s Madlenkou jsme mezitím odzimovaly zahradní domeček - pro vnučky ho vyrobil můj taťka. Je skvělý (domeček i dědeček). A ještě lepší je, že se do něj celkem pohodlně vlezeme obě i s vodníkem.  Ale že bylo tak krásně, udělaly jsme si "jakopiknik" na terase. A povídaly si a byly na sluníčku, na vzduchu, spolu.
***
A ještě k tomu vodníkovi. Jmenuje se Brčál. V chatce jen trávil zimu a od jara už hezky pošupe pod vrbu. Je to vlastně taková verze trpaslíka, kterou moje maminka koupila v době Madlenčiné posedlosti pohádkou Bubáci a Hastrmani. On je teda dost ošklivý, ale máme ho rádi... Madlenka je teď zamilovaná do Trnkovy Zahrady, tak si říkám, jestli časem nedojde i na toho sádrového trpaslíka:).
A protože já mám tuhle knížku taky hodně ráda, mrzí mě, že Plzeň a výstava Trnkova Zahrada 2 jsou pro nás tak z ruky.



pondělí 2. března 2015

Do puntíku

Vyhlásili jsme válku všem bacilům, co nás už dva měsíce drží v šachu. Včera mi zabrala antibiotika, tak jsem vzala celý dům savem. Odér tu byl jako na krytém koupališti, ale mně ten pach chlóru téměř voněl. Úplně jsem cítila, jak ty malé potvory hubím, do puntíku! ... Večer zbyl ještě čas a energie na ušití nových polštářů a košíku na ovladače, laděno do puntíku, samozřejmě. A v euforii ušité a na důkaz vítězství vyvěšené vlaječky. Peťovi přišlo toho ženského-lososového elementu už trochu moc, takže časem budu mírnit. Pro teď ale, sláva vítězům :)!
***
A puntík na závěr. Madlenčin nový povlak na polštář. Od malinka nespí "na", ale "v" něm, v podkově původního kojícího polštáře. Vzhledem k tomu, že Miška si oblíbila stejný systém, budu muset těch povlaků našít ještě několik... Ten mantinel za postelí byl můj poslední výtvor před porodem Michalky. Přes břicho jsem se ke stroji téměř nedostala :).