Mišulka s babičkou. Moje maminka to s dětmi (a
těmi úplně malinkými obzvlášť) neuvěřitelně umí. Já si jsem jistější
v kramflecích až tak 1,5+, takže ráda pozoruju, jak si ty dvě spolu hrají,
cvičí, „mluví“, a pak se opičím. Třeba teď jsem zkoukla lekci „jak motivovat
kojence k lezení“. Michalku to v lehátku nebo břiše dlouho nebaví, na
zemi by se tolik chtěla za těmi zajímavými věcmi podívat, ale udělá maximálně
letadlo, zaplachtí rukama… a dál to nejde. A tak jsou na denním pořádku vztek a
křik a slzičky v pětiminutových intervalech. No a v týdnu si ji vzala do
parády babička. Úplně obyčejnou hrou (tak mi to přišlo) dokázala podpořit a
rozvinout Miščiny nesmělé náznaky plazení. Možná by se k tomu Michalka
v brzké době dobrala sama, anebo taky ne.
V každém případě jsem za babičky (moji i Peťovu maminku) hrozně vděčná. Za pomoc a podporu, kterou od nich dostávám já, a za obrovskou lásku a pozornost, kterou od nich dostávají děti. Zvlášť, když kolem sebe vidím, že to rozhodně není samozřejmost.
V každém případě jsem za babičky (moji i Peťovu maminku) hrozně vděčná. Za pomoc a podporu, kterou od nich dostávám já, a za obrovskou lásku a pozornost, kterou od nich dostávají děti. Zvlášť, když kolem sebe vidím, že to rozhodně není samozřejmost.
Ahoj Gabčo , musím uznat , že máš uplnou pravdu. Nejen, že mít kolem sebe babičky , které fungují na 120 %, mají neuvěřitelnou dávku energie a hlavně trpělivosti, která mě kolikrát tak moc chybí, není samozřejnmostí. Taky to, že bez nich a manžela, bych nemohla dodělavat školu a občas "vypadnout"mezi dospěláky. Je dobré vědět, že je nás víc :))) měj se , pa Martina Coufalová
OdpovědětVymazatPřesně, Marti :).
Vymazat