Když se nespí

Můj tip na bezesné okamžiky. Jonas Jonasson. Ono nejde o žádnou vysokou literaturu, ale co si budeme povídat, jsou okamžiky, kdy člověk (nebo aspoň já) spíš než hluboké a podnětné myšlenky, potřebuje rozříznout to podivné noční ticho trochou vnitřního chechotu. Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel jsem přečetla během odpoledne a večera při čekání na narození Michalky. Analfabetku, která uměla počítat jsem četla v nedávném období nemoci dětí, ideálně vprostřed noci s kašlající Michalkou na hrudi. Obojí je vtipné, seversky zdrsnělé, bláznivé, politicky nekorektní. I ty vulgarismy jsou dávkovány tak akorát, že ani slušnějšího čtenáře vlastně neurazí, žádný mazlavý přisprostlý humor. A není to hloupé, bavila jsem se, občas nevěřícně kroutila hlavou (chtěla bych vidět, jak (ve Staříkovi) narvali tu slonici do autobusu :) ), ale taky jsem se leccos dozvěděla z historie 20. století a mezinárodních vztahů (třeba důvod, proč Japonci zaútočili na Pearl Harbor).

 

Pak jsou knížky vtipné, satirické, groteskně nadsazené. Třeba Na úsvitě nové doby nebo Ve stínu kaktusu Jaroslava Žáka. Ale když si uvědomím, jakou realitu autor, a navíc přímý účastník té doby, popisuje, tak mi tuhne úsměv a v žaludku zůstává podivná tíseň. Odpočinu a směju se jen napůl.

 

No, a pak jsou věci nejzrádnější, které mi dokážou zajistit klidně i několik bezesných nocí. U mě to nejsou horory nebo thrillery (o těch samozřejmě vím, že se na ně nesmím dívat, protože bych se pak nemohla jít strachy v noci ani sama vyčurat), ale jeden konkrétní film. Unaveni sluncem Nikity Michalkova. Před hodně lety jsem si ho nahrála z nočního filmového klubu na dvojce, zrovna v období, kdy jsem měla nějaký splín a na duši mi nebylo úplně hej. Anotace k ději ani kritiky většinou nečtu, chci se nechat překvapit, udělat si vlastní názor. Tehdy vůbec nezapůsobil můj pud sebezáchovy. První večer jsem se dívala jen do půlky, byla jsem nadšená (a ukolébaná!). Kamera a výprava působí neuvěřitelně světle, pozitivně, poklidně, jako balzám. Když jsem se druhý večer dívala na závěrečné titulky, bylo mi zle, třásla jsem se a po tváři se mi koulely slzy. Přitom (a nebo právě protože) se v něm neobjevil jediný záběr explicitního násilí, utrpení nebo hrubosti, před kterými by bylo možné si zakrýt dlaněmi oči, obrnit se. I v poslední scéně je jen slyšet výstřel v černém autě stojícím na polní cestě mezi lány zlátnoucího obilí zalitého sluncem. Od začátku do konce to navenek působí jako prosluněné léto, úplně normální život, všechna ta hrůza a zvěrstva stalinských čistek v Rusku jsou jen tušené, pod povrchem. Ten film mě dostihl naprosto obnaženou, bezbrannou. Zasekl se mi pod kůži tak, že jsem pak dlouho nemohla spát. Dodnes patří mezi moje nej, ale asi už se na něj nikdy nebudu chtít znovu podívat.

Mé variace na "když se nespí".