Letošku, ahoj!

Věřím na změny letopočtu, letos obzvlášť intenzivně.
Jsem ráda, že letošní rok končí.
Mě dosahující první vážnější kotrmelce v nejužší rodinné konstelaci, první vážné vnitřní zhodnocování co, jestli a jak dál; vážné nehody mých blízkých; stále trvající boj jedné z mých nejbližších kamarádek se zákeřnou nemocí...krom posledního všechno nakonec vlastně dopadlo dobře, jen přetrvával takový ten pocit, kdy něco chvíli co chvíli chytne člověka pod krkem, chvilkové bezdeché kopání nohama ve vzduchu, pak chvilkově pevná zem, nádech a znovu dokola totéž a člověk podvědomě čeká, co ještě.

A to jsem si sem tak moc chtěla psát ty krásné a důležité věci, a že jich bylo spousta. Vůbec mi to nešlo, tak aspoň ve zkratce teď.

      Madlenčin první skautský tábor - přes úvodní slzičky zvládla svůj samostatný týden v šesti letech krásně, pro mě nejpomaleji ubíhající minuty, hodiny, dny v životě. Ona vůbec během letoška neuvěřitelně povyrostla, vyspěla, srovnala se. Každodenní přešlapy se smrskly třeba na týdenní, roste z ní slečna, sice s hlavnou plou bláznivých nápadů v imaginárních oblacích, ale už se nám občas podaří i rozumové spojení v rodičovských nížinách. První školní den, školní pololetí. Nevěřila jsem, že ten režim bude s nástupem školní docházky pro celou rodinu taková změna, ale je - mimimálně logisticky. Madlenčin nástup do ZUŠ na flétničku a, dovolí-li zoubky, později na jí vybranou trumpetu. Je to zvláštní pocit a zároveň moc hezký pocit, když do té samé instituce (provztekané, prosmáté, méně i více ladící... a v závěru místa, kde jsme se s mužem v orchestru/junior big bandu seznámili) najednou chodí vlastní dítko. 

      Michalčin rok byl dlouho a toužebně očekávaným přerodem s dost vypjatého období vzdoru s nevypočitatelnými záchvaty vzteku několikrát denně do běžné vzteklosti dané povahou (v určitých ohledech jsme si tolik podobné. Michalinčino postupné osamostatňování a její vnitří přerod z malé holky na slečnu, sama v tom ještě nemá úplně jasno, ale už se to klube. První školkový rok, kdy už není spolu s velkou ségrou, dost jí ze začátku chyběla, dost slziček proběhlo, ale zvládla to a další její osobní dobrá cesta... a jakou má radost z chození do vlastních kroužků. 

      U mě osobně krásný jarní výlet s mými třemi gráciemi z výšky do Budapeště (o tom tu mám, myslím, někde článek ve stavu konceptu). Radost z učení v kurzech a obrovského štěstí na skvělé lidi v nich - hodně mě obohacují. Mé šití hezky povyrostlo, před Vánoci až do pocitu, že na jednoho člověka je toho pár metrů nad hlavu. Jsem ráda a jsem hrdá. A taky krásná rodinná letní dovolená na klidném místě našeho milovaného Řecka - minimum turistů, maximum odpočinku.

A teď ty nejpohodovější a nejzasněženější vánoční svátky a konec roku, co pamatuju. Naše Offka v horách té speciální náladě a pro mě vnitřnímu zklidnění pomohla snad úplně nejvíc. A taky jsem si uvědomila, že je to byly za posleních 7 let první opravdu sváteční Vánoce, první sváteční Štědrý den, kdy jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou vlnu a potřeby jednotlivců se daly sladit na stejný čas...

A venku teď zase a pořádně sněží a krb a světýlka a zklidněné děti... dohromady nejlepší podoba mého druhého nejoblíbenějšího ročního období. Je mi útulno na duši a do nového ročního odečítání si přeji (zcela bez předsevzetí):

přenést a udržet si tenhle pocit,

pochopit význam toho letošního smýkání,

poučit se, zkusit to jinak a líp,

zklidnit se, 

a hlavně být - jen tak, tady a teď, být pro své blízké, pro sebe

Děkuji!

Takže, letošku ahoj a Pf 2019

Pyžamožrout ušatý

Nový druh, nový svého druhu.

Podařilo se mi zkřížit mou autorskou hračku a žrouta pyžamek.

Pyžamožrout ušatý, seznamte se, prosím.

Za impuls moc děkuju S. Tak lákavá objednávka se nedala odmítnou ani přes dávno uzavřené vánoční zakázky. 

Trochu jsem se bála, jak to všechno premiérově dopadne, trochu se zapotila při zvětšová původního střihu tak, aby se do bříška vešlo dětské pyžamko, aby to všechno proporčně sedělo. Materiál je stejný jako u klasických králičích panenek nebo sponkovníků, tedy minky, bavlna, filc a tady ještě měkké filcové ručky pro hebká objetí. A přes drobné mouchy, které chci ještě vychytat, to vyšlo, myslím, hezky. I když jsem si, pravda, musela v prvních chvílích zvykat na neobvyklou velikost. Ušatý pyžamožrout je totiž se svými 60 cm na výšku (bez uší!) pěkný obřík a v postýlce nebo zavěšený bude nepřehlédnutelný. 

Pyžamožrouty věrně kopírující populární dětské postavičky tak trochu ze zásady nešiju. Když už, tak jen s náznakem požadovaného předlohy, ale pořád ve tvaru a s hlavními prvky těch "mých", klasických. Tohle je ovšem originál. Teď už jsou tito žroutí králičí originály na cestě ke svým malým majitelkám.
A já si moc přeju, aby po vánočním rozbalení byli pořádně hraní, pravidelně krmení a prostě tak nějak celkově dělali radost!
Jako mně.

Lehce sečtěle

Není nad zachumlané chvilky s čajem, kávou, kurkuma latté (moje nedávno objevená chuťová láska) a hlavně knížkou! A když ty chvilky s vámi ještě někdo a rád sdílí, je to blaho násobné. 

Madlenka je čtenářka od malinka, tehdy to byla jediná aktivita, která ji udržela aspoň chvíli na místě, později a v podstatě doteď soustředěně hltá jakýkoli příběh (od dětských knížek po Staré povídky české) - ovšem vede Pipi a Trnkova Zahrada. A teď už si ráda louská i sama v našem privátním čtenářském klubu. 

To s Mišulkou je to složitější. Je to spíše váhavý knihomol. Čtený text byl dlouho na překážku, vyžaduje přirozené vyprávění a aktuální obrázky, spoustu obrázků. Prostě to, co je zrovna slyšet, musí být i vidět. Jinak do toho vypravěči kecá, dožaduje se vysvětlení, nesouhlasně mručí, případně vypíná pozornost úplně. Tak nám z toho postupem času vykrystalizovaly tituly velkých rozměrů, v pevných deskách, kde se toho vizuálně děje na tisíc a jeden příběhů, ale o písmenko člověk nezavadí.

V ilustracích paní Berner rozvíjíme příběhy jednotlivých postaviček, které se v průběhu knížky i všech dílů postupně rozvíjejí. Fabulujeme, vymýšlíme, domýšlíme, hledáme, to se neochodí. Loni Miška dostala knížku Městečko Mamoko - geniálně vtipné ilustrace od dua Mizielinski. ve kterých se budete ztrácet a znovu nacházet... a má to i třeskutě vtipnou zápletku.

Nejlepší knihovničkou pro nejmenší (a pro velké dělící stěny v podkroví, pro tu nejhezčí dekoraci) jsou poličky na obrazy, u nás z Ikea.

Začátkem školního roku se holky poprvé zapsaly do knihovny. Ta naše, v nově zrekonstruované budově staré školy a se staronovou úžasnou paní knihovnicí, je parádní a vkusný prostor pro objevování příběhů. A přijde mi, že i Míša začala brát výběr a čtení knížek jako seriózní zábavu (a taky si pokaždé zajdeme na něco dobrého do knihovnické kavárny, to aby byl zážitek kompletní). Hledá v regálech, vyhodnocuje, vybírá pravidelné tři tituly. Pravda, něco u obou musím regulovat (třeba Minnie a Barbie příběhy jen za cenu dvou hodnotnější záležitostí), ale zatím jsme si ze všech výpůjčních návštěv odnášely všestrannou radost a těšení se na předspánkové čtení. Naše mladší je třeba ideální cílová skupina pro Petra Horáčka. Do zblbnutí jsme se probrali vlastní Lízou i vypůjčením Novým domkem pro myšku (ten obzvlášť uspěl), a u Ježíška jsem do třetice všeho dobrého objednala ještě trpaslíka Františka. 

A já, uf, já mám vánočně došito. A, kromě léčení vyšitého loketního zánětu, se můžu víc a naplno soustředit i na jiné věci, které mě tak moc baví. Třeba to čtení. Třeba ty chvilky v konečně plném soustředění na holky, třeba u knížek a bez potlačovaného vědomí, co ještě musím pracovně stihnout. 

Tak na všechny lehce sečtělé pohádky světa!

Instantní obraz

... takže hlásím, že jsem úplný trdlo a v minulém článku jsem hrozně kecala.

Já totiž Instagram mám a mám ho už víc zhruba šest (6!) let. Jen jsem ho od založení profilu ani jednou nepoužila a úplně na něj zapomněla, jelikož mi nijak nechyběl. A i to sem tam upozornění na facebooku, že mě někdo sleduje na instagramu jsem považovala za hloupost, případně za nějakou reklamní udičku. No, nejsem já esencí ... "kdovíčeho". 

Každopádně znovuobjevení profilu proběhlo v neděli o půl jedné ráno, kdy jsem si Instagram u sklenky červeného (je podzim) a po několika předcházejících rozhovorech o moderní nezbytnosti téhle sociální sítě zadala do vyhledávače. A ona na mě vykoukla moje fotka s desetiměsíční Madlenkou v náručí, dvacet dva sledujících a nepopsaný list. Tak jsem si rovnou a na první dobrou změnila tu profilovku a uživatelské jméno a celý sváteční den pobaveně dávala k dobru historku, jak jsem sama sebe usvědčila z nevědomé lži.

Od teď mě tedy instantně najdete pod srsnovky ... a až časem pořádně pochopím, jak to všechno funguje, tak tam určitě začnu sypat jeden obrázek za druhým. Pro začátek aspoň ten s natrhanou nejkrásnější podzimní kytkou z maminčiny zahrady, ať se to všechno pěkně propojí, zacyklí. 

Protože jsem v obraze.

Děkuju...uff

Jo, přiznávám, ulevilo se mi.
Že jsem Markétě By Myyna na Dyzajn marketu neudělala úplnou ostudu. Ono to chce hodně odvahy a velkou důvěru přizvat si k sobě na tak velkou akci sice kamarádku, ale zároveň někoho, kdo není ani z pětiny tak známý a vyprofilovaný.

I přes obavy a novou velkou neznámou to byla skvělá a velmi intenzivní premiérová zkušenost. A jak jsem včera zjistila, víc než dvě třetiny věcí našly své majitele (což taky znamená, že jsem prohrála sázku se svým mužem). Takže DĚKUJU!...

• Market nejen za tu odvahu
• všem, kteří u mě nakoupili, pochválili, prohodili pár slov... tahle osobní setkání jsou nejvíc(!)
• všem, kteří na základě první zkušenosti chtějí i další sršní šité věci - to je ještě víc
• svému skvělému zázemí, které za poslední dva měsíce vydrželo mé běžněprovozní výpadky, pomáhlo, tolerovalo - to je pro mě víc než nejvíc... ale tam se děkuje osobně
• a aby to nebylo jak na děkovačce za Oscary, tak děkuju i těm dětem, které zaujali mí rozvěšení žrouti a sponkovníky, ale které v nejednom případě rodiče popostrkávali pryč, protože ještě není svátek, narozeniny, ani Ježíšek... "bad timing"

A kromě radosti a obrovské deky únavy, která na mě v závěru padla, mám pro sebe i pár cenných poznatků, takže uf... 

• jsem sebepropagační mrtvolka (ne, že bych to dlouhodobě netušila) - facebook (i osobní) jsem si založila celkem pozdě, blog měl přes léto i velký kus dřív pěšiny spíše tiché (v přímém rozporu k žité realitě), nemám e-shop a ani instagram (v dnešní době!!! - tak si skoro říkám, že bude možná nejlepší počkat si na nějakou novou sociální síť nebo platformu, ať to chytnu hned na začátku, no, haha)
• jsem marketingové nedochůdče, teď už bych se na kombinaci produkt-místo-akce připravila o něco líp - prostě v září frčí spíš věci pro sebe než vánoční dárky pro děti a ve výsledku by nebyl ten malý prostor tak zahlcený a barevně hýřivý, až mi z toho samotné bylo těsno
• dva výše zmíněné body mi náladu až tak nekazí, protože druhé se dá zlepšit a s tím prvním v aktuální situaci nic moc nenadělám. Šití totiž pořád tvoří jen menší polovinu mé pracovní doby (pořád víc učím) a být virtuálně aktivnější by znamenalo být míň vědomím přítomná pro své děti, což teda ne-e. I při sebelepší organizaci času má den pořád stejný počet hodin. Navíc jsem zjistila, jak jsem náchylná k semletí - jako že jsem kontrolovala mail a sítě na mobilu každou půl hodinu, to bylo děsivé...
• ... ale je mi jasné, že pro rozjetí nějakého většího podnikání v téhle oblasti se to bez neustálé propagace neobejde. Stejně jakože pro větší objemy šití bych nemohla dlouhodobě pracovat sama. Takže poslední poznatek - pro mě bude nejlepší zůstat ještě nějakou dobu ve dvojitém pracovním módu výuka angličtiny/Sršení, a jestli se posouvat vpřed, tak pomalinku polehoučku. Abych z toho či onoho nezbláznila, neztratila radost, že dělám s a pro konkrétní lidi, nevyprchal důvod, proč jsem vlastně začala, nepřišel pocit stereotypní osamělé manufaktury.

***

Teď si vypiju kávu a celý den budu vydechovat, budu s dětmi a budu pokračovat v rovnání a úklidu v sobě i v domě (obojí je dost potřeba). Zítřek ve znamení kurzů angličtiny a hned ve čtvrtek znovu zapnu stroj a s novou chutí se dám do objednávek. Znovu se těším!

***

Na závěr by to chtělo ještě nějaký vhodný vizuál. Jenže já jaksi o víkendu nepořídila víc, než jednu dost špatnou fotku (viz můj facebook). Já jsem si to naživo prožívala a užívala a místo obrázků mám moc fajn vzpomínku a pocit. Takže aspoň jedna květinově děkovná, levandulová, baboletní a přímo od nás.

Opičárna

Škola není žádná opičárna, to ne!
Ale zase všechno to vzdělávání, naučné a poučné může být zároveň vesele hravé a hravě veselé. Může to být při vědomí vší té důležitosti zábava.
Já měla školu ráda (taková trochu šprtka asi), a taky jsem se jí dost dlouho nemohla vzdát (to než jsem se konečně cestou necestou dostala na tu správnou trasu, i když i nábližky byly fajn).

Takže když mě oslovila budoucí paní učitelka naší budoucí prvňačky s ušitím maňáska do třídy čerstvě školou povinných, hrozně ráda jsem souhlasila. Protože pro mě taky první pokus a první výzva svého druhu. Měla jsem úplně volnou ruku, tak jsem na ní zkusila našít něco, co by tak trochu zrcadlilo dětské osazenstvo třídy.

Hlavičku velkou pro velké neznámé, pusu tvárnou pro grimasy i radostné úšklebky, duši barevnou, neúplný chrup, jazyk soustředěním lehce vyplazený, uši nastražené, ručky měkké pro objetí i vzdorovité založení, nožky s lichými ponožkami. Na jednu stranu pro všehno blbnutí světa...

... na straně druhé edukativní. Ve své klidové poloze třeba průhlednou kapsou na právě probíraná písmenka nebo numera. Na fotkách to není, ale cca půl hodiny před odevzdáním jsem ještě na tělo našila ještě několik barevných knoflíků jako možné záchytné body pro jakékoli poznatky, které budou zrovna ve vzduchu.

Svého pravého jména se určitě brzy dočká, pro mě byl pracovně Opičárna. Jak mě to s ním v procesu bavilo, tak jsem se trochu po jeho dokončení lekla a mírně znejistěla, jestli se ho jako děti nebudou spíš bát (přeci jen je něco jiného představa a něco jiného pak první snaha převést ji do střihu a do 3D), ale můj můž tvrdil, že je vtipný. Tak tomu chci věřit.

***

Ke škole prozatím jen lehce, do pondělí ještě víkend na Offce. Tady nahoře už se celý den převalovaly mlhy, ve vzduchu první vůně podzimu, první ostřejší chlad, a teď kobercové nálety deště, úplně mě to po těch vedrech dobíjí energii, fakt... a k tomu první svetr potřebný i uvnitř, v přeinách rozpláclé sledování Arabely s Madlenkou a hraní stolních her na koberci, to já tak ráda.

S podzimem na prahu prvně po dlouhé době krkolomů zachytávám pocit, že už by to pomalu mohlo být znovu fajn.

Do-s-ladit

Léto barevně ladí na podzim.

Podzim miluju. Ale přiznávám, trochu s obavami ještě takhle při srpnu koukám na padající uschlé listy. Třeba při jízdách víc do hor, kde u našeho druhého doma máme pořád dost zeleně, chladu a hmyzu... a nově taky jednu lasičku v dřevníku, která by při dobré konstelaci mohla zvládnout myší pokusy dovnitř domu. To je dobré.

I tahle taška šitá na přelomu letních prázdnin ladí s jesení. Snad jen tu lasičku suplují zajíci. A já jsem moc ráda, že se původně zamýšlený neutrální puntík z vnější strany přesunul do podšívky, že mohla vyniknout hořčičná krása z aktuální kolekce Richarda Millera (plus čokoládová koženka, plus vínové popruhy) ... 

... jejíž popelínová lehkost hned po krátkém používání potrápila svou křehkostí pro průklep. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Minimálně jako neodkladatelný podnět pro úpravu zatahování hlavní kapsy. Aktuálně čeká na své ostré testování dvojtunel pro protažení (a následné jednodušší roz/zatahování) šňůrek.

Je vlastně fajn mít ještě možnost do-s-ladit.

Dyzajn market premiéra

Mám to potvrzené přes týden, ale s tím mým bláznivým prázdninovým režimem publikuju až teď. Pro sebe úplně premiérově jdu s koženkou na trh a rovnou na pražský Dyzajn market, proč troškařit, že. Ale budu tam s mou milou By Myyna, tak mám ten knedlík v krku o něco menší. 

Každopádně mě o víkendu 15.-16.9. najdete na náměstí Václava Havla. A teď, co budu mít s sebou...

Původní plán byl našít hodně kabelek a kabelkobatohů, plus nějakou tu toaletku. Jenže jsem se hned na začátku nějak zasekla. Všechno své šití mám postavéné na určité jedinečnosti, tzn. že mě jedinečně baví vytvářet tašky pro konkrétního člověka, se kterým se spolu s látkami probírám i jeho preferencemi, zálibami, potřebami, a tak... až vznikne jeden neopakovatelný exemplář, jedinečný jako jeho majitelka. Bez téhle osobní představy osoby mi to moc nejde a moc netěší, navíc při myšlence více stejných kusů se u mě poměrně rychle dostavuje strašidelný manufakturní syndrom... 

Ale našla jsem, myslím, víc jak elegantní řešení. Protože mě k účasti jemně nakopla Markéta, rozhodla jsem se ušít jen několik tašek z jejích by myyních látek, hlavně z těch, které si už pěkně dlouho syslím a které aktuálně nejsou k sehnání (i když za tyrkysové sýkorky bych se strašně moc přimlouvala třeba na úpletu). Každý typ kabelky bude pouze v jednom, maximálně dvou lehce odlišných provedeních, takže to bude taková malá limitka z absolutní limitky.

Vzorek tu...

Z nádherné látky Od soumraku do úsvitu pak budou spíš toaletky a překlápěcí psaníčka, na velkou kabelu je ta něžně světlá nádhera trochu nepraktická...

Ovšem největší podíl a prostor budou mít moje věci pro děti, konkrétně pyžamožrouti a sponkovníky. Mám v různých fázích rozpracovanosti cca 20 kousků od každého, ale pozor, znovu nebude ani jeden v úplně stejné kombinaci, toho se mi pořád ještě daří zuby nehty držet. Určitě beru třeba tyto:

K některým žroutům mám i vlajkové girlandy do páru (samozřejmě budou k dostání i samostatně). Některé girlandy budou samotné, především ty černobíle ideální pro rozkoukávání miminek :).

Sponkovníků tu už mám taky spoustu, ale trochu vázne koordinace výroby a postprodukce:))), tak se budu chlubit dodatečně. 

***

Konec hlášení z podhůří, odjíždím za svými prťaty a dalším horským dobrodružstvím.

Očka

Ono to chodí tak nějak ve vlnách, ta obliba populárních animákových postaviček, zdá se mi. Jen co lehce odtálo Frozen, je tu zpět věkovitá myška Minnie. A člověk se může stavět na hlavu a podbízet se potomkům s neotřelými (a subjektivně hodnotnějšími) dětskými ilustracemi, snažit se budovat estetično, tříbit vkus a "kdovícobohulibéještě". Ale pak stačí jeden pohled do velikých očí a na zářivou barevnost z dílny Disney a všechna výchovná snaha letí oknem. 

Je to děsně chytrá taktika, protože děti už od těch nejmenších velikostí milují nadpřirozeně veliká kukadla. A já bych se za ně moc přimlouvala u všech svých oblíbených ilustrátorů/-ek. Což je pokrytectví první úrovně, protože sama je u vlastně vyráběných hraček ani neotevřu a to aktuálně populární se snažím jen naznačit. 

Když začátkem měsíce naše Míša čtyřletě slavila v módu Minnie, kromě úlitby v podobě nafukovací tématické postavy (uááá, ale pro její zářivě rozšířená očka to stálo za to, jak jinak) jsem se zuby nehty snažila většinu utáhnout na černé obrysy, puntíky a odstíny barev. A až začátkem měsíce následujícího bude v podobném módu čtyřletě slavit moje neteřinka, dostane šitou myšku-sponkovník ...

...  a navrch sponky a čelenky do zásoby. Protože je to parádnice a malá velká vlasová stylistka. 

Ale hlavně, i pro její rozzářená očka stojí za to ty vlastní trochu přimhouřit.

Od soumraku do úsvitu

Láska na první pohled existuje!

Motiv od mé nejmilejší by Myyna jsem prvně viděla víc jak před rokem (myslím). Pro mě je v něm všechno, barvy i (po)city. Z toho by byla úžasná látka, kňourala jsem loni tenhle měsíc (myslím, že jsem nebyla sama). Trochu jsem si zoufala, že se Markéta tehdy rozhodla plně a bez výhrad soustředit na své papírové království. Není divu, je krásné a beze zbytku své/její (jen koukněte do sešitových paláců s tapetami z balicích papírů, hradeb z blahopřání a cimbuří třeba ze samolepek)... Ale co ta látka, že jo. A přišla Šárka z La BUM a všechno se spojilo, propojilo, dostalo textilní formu. Prostě pohádka.

A já z toho lněného teď můžu čerpat a (doslova) od soumraku do úsvitu tvořit. Protože něco se (pro mě premiérově) chystá. Protože po prázninách bych měla (pro mě premiérově) Markétě  přimcmrndávat. 

S láskou.

Pan batoh

Pro muže toho nešiju moc. Vlastně bych to spočítala na prstech jedné ruky. O to víc je to pak napětí a nervozita, abych se trefila, aby to klaplo, aby mi to pan nehodili na hlavu. V tomto případě na bedra. Protože pan batoh (i když rozhodně není jen pro pány).

Nejdřív měl vypadat trochu jinak, trochu jiná verze kabelkobatohu (klik třeba sem), ale já ke světle šedé kožence a kohoutí stopě ne a ne najít správnou látku na popruh, abych se nad tím nemusela ošívat a mohla si za tím stát (tímto Ti, Market, moc děkuju za trpělivost, těch dotazů bylo fakt víc než dost:))) ).

Ale výsledek se, myslím, povedl. Ba co víc, on se oslavenci líbí, on ho i nosí, všechno nejlepší!

Rozměrově zůstává klasická sršňovka (cca 40 x 30 x 7 cm). Navíc je lem na stahování (tady to pořád ještě budu muset o kousek vizuálně a prakticky lépe vyřešit) a samozřejmě nově batohové popruhy. S těmi jsem taky byla spokojená až na druhý pokus, kdy už jsem chytla ten správný úhel. Hlavní kapsa volná, v námořnicky modrém provedení, ať to ladí k vnějšku, ať uvnitř není až taková tma. A protože batoh nemá klopu, na vše citlivé a cenné je určena velká vnější skrytá kapsa na zip. Při nošení je nalepená na záda, a to už člověk pozná, že se mu na ně někdo sápe, že jo.

***

Zavazadel není nikdy dost. A já pomalinku, polehoučku začínám plánovat balení do batohů, do tašek, do kufrů. Protože prázdninové přesuny, Madlenčin úplně první a úplně samostatný tábor s Junákem hned zkraje července, už je to velká skoroškolačka (no, trochu se bojím, ale před ní hraju hrdinku, a Majda to má myslím, podobně:) ). Mišce jsem taky slíbila sbalení kufru (protože když starší ségra, tak proč ne ona), který prý s sebou budeme vozit na naše dvojjediné výlety v době Madlečiny nepřítomnosti - třeba na nákup do supermarketu, muzea, na hřiště, na cyklostezku... tak si to představuje a i já to vidím v živých barvách, možná lehce přeexponovaných díky jejím neustávajícím záchvatům vztekliny, když není po jejím. Ale to přejde a bude to dobré, že jo... že JO... ŽE JO :)))?!

Proti strachu...

pyžamožroutí medicína, napadlo mě. Ale popořádku.

Zatímco na facebooku Sršení běží do úterního (29.5.18) poledne červnová - protože měsíc Dne dětí a finišování dětského úsilí ve školkách a školách, což je dobré ocenit - soutěž o jeden exemplář dle výběru, já si tu teprve sepisuju článek k výsledku té předchozí, únorové. No jo, na fcb to žije rozhodně víc než tu :).

K výhernímu pyžamožroutovi ještě jeden do páru bráškovi. A protože bráška to v pylové sezóně nemá úplně lehké, jeho polštářek představuje verzi nové generace. Aneb pyžamožrout s úschovnou navíc - třeba na kapesník. Všitá kapsa krásně zapadne do jednoho z barevných pruhů, decentnost celistvosti vzhledu a bezbariérovosti přístupu i po tmě zaručena. 

A teď co mě během šití napadlo, nebo spíš došlo...

... že do téhle kapsy může jít schovat mnohem víc věcí, než jen ten kapesník. Poklady, důležité věci. Nebo třeba různé strachy, bolístky a dětská trápení, která se malým lidem těžko formulují do slov, honí se po nocích, blbě se s nimi v jejich neuchopitelné podobě pracuje. U nás se svého času například hrála stínohra, povídaly vlastní pohádky s vlastními postavami (sloník Kubík jako to přešlapující já a holčička Brigitka (protože Peťa napoprvé rychle hledal oslovení, které se nikde v našem okolí nevyskytuje a nikoho konkrétního nepřipomíná - jednou chci tohle povídání pro čistě soukromou potřebu zaznamenat na věčnost) jako to já-moudré, a tak. Tak si říkám, že tahle pyžamožroutí kapsa by mohla být k užitku i tímto způsobem - dětem pro nakreslené nebo jinak zhmotněné strasti, které před spaním do kapsy uloží, a rodičům, které je najdou, dešifrují, porozumí... a ráno už se může zčerstva a s pochopením povídat.

Protože co vás ne(se)žere, to vás posílí.

A na závěr neohrožené bratrské duo hezky pohromadě.

Víc než na tělo

Vzpomínky, kdy se s tím nejdřív člověk sžívá, učí se přímo na tělo, na těle v bezesných chvílích doufá ve spánek a se spánkem ještě o stupnici výš prožívá individuální pohár překvapivosti štěstí,  strachu, naplnění i bezedných obav... pro a ze svého nového života, který se zčerstva pohupuje na břiše, v šátku. A když ty životy člověk takhle houpá dvakrát za sebou, to už se zaryje. A když nepustí i přes samostatné krůčky kdysi-miminek, může být radost nosit apoň tu látku aspoň na zádech.

Třeba v podobě kabelky a batohu v jednom, z šátkovací látky Omnifera. Je to taška s příběhem víc než na tělo.

Kabelkobatoh, pro jehož vnik jsem nejprve ušila svůj (dnes dennodenně nošený) prototyp - pro detaily a parametry klik tu, prosím. 

Já jsem totiž houby střelec a každou sebemenší - natož tak velikou - záležitost si potřebuju vyzkoušet nanečisto, pro sebe, abych věděla, co kde přidat, ubrat, změnit, nebo i třeba zákaznici oznámit, že danou věc prostě ušít nemůžu, že bych si za tím nemohla stát. Ale tady jsem mohla a stojím pevně oběma dvěma. Mouchy více než méně vychytány, radost z kombinace růžové, tmavě modré koženky a pevného textilního popruhu veliká. Hlavní zavírání stáhnutím šňůrky a bezpečná všitá kapsa na zip z vnější strany.

***
Přiznání pod čarou, já osobně si uspokojení z šátkování (nebo nosítka) ani u jedné ze dvou svých dětí úplně neprožila. Zkoušela jsem, neprošlo to. Spíš než napevno svázané se raději nosily v náručí, s rozsahem a dosahem, a pak hned hurá po svých. Nevadí. I tak mám pár látkových kousků po každé z nich, které si střežím jako oko v hlavě, pro vzpomínku na naše speciální poprvé i po sté. A myslím, že jednou je taky nějam napevno a napořád zašiju.

Jak ta jedle

V hlavní roli pokojová jedle a něco jako prostírka, přesněji šitá podložka.

Něco jako prostírka a vychytávka jako varianta na misku. Oboustranný a uvnitř vyztužený kruh, který by klidně mohl být na stole, ale tady koresponduje s padesátkovým křesílkem po babičce (obojí v jemňounkém vzoru látky po ní schraňované a ji připomínající) a slouží jako podložka a ochrana podlahy před nepozornou závlahou květináče s hlavní hrdinkou.

Jedličku máme, jestli dobře počítám, už skoro 8 let. Dostal ji můj muž. A protože tehdy jsme ani jeden nebyli žádní extra zahradníci a bydleli v malém bytě bez kytek, zůstala u našich, kde ji v mém dětském pokoji do mrňavém květináče sem tam někdo náhodně nalil vodu. A ona si svých 15 centimetrů živé výšky 3 roky držela a nepustila. Takže když jsme se stěhovali na Ruinu, měla už pomyslné potvrzení na přežití v extrémních podmínkách, rovná se osvědčení pro mou extrémně nepravidelnou (kaktusovou) péči. Jako bonus dostala nový rozměr květináče, novou hlínu a pozici na parapetu okna v jídelně hned naproti mé židli u stolu. Rozbujela a další 4 roky mi každý den nenápadně dokazovala, jak je silná, krásná a svá mému pěstitelskému jelimanství navzdory. Abych to docenila. Abych hned zkraje letošního letního jara a po odvozu Madlenky do Junáku vyrazila s Miškou pro nový květináč. Abych tu neplánovaně velkou a těžkou nádobu táhla v náručí cestou necestou, současně nohou brzdla dítko s jejím dětským kočárkem a ústy vydávala pokyny k chování na pozemních komunikacích i zpoceně včerpaná provolání někam do oblak. Donesla jsem, přesadila, přemístila na čestné místo v obýváku a už druhý den měla pocit, že úplně cítím růst nových výhonků. Dnes má o dobré patro víc a já ji dost často bezděčně a letmo hladím po nepichlavých větvích, sem tam prohodím vlídné slovo, mám ji ráda. A uznávám, že jsem s prvotním úsudkem o ní byla vedle.

***
Vedle byl i poslední měsíc a kousek. Já ta jara mám pravidelně v hlavě tak nějak pod dekou, těžce a tlumeně. Zatímco spousta lidí po zimě ožívá a užívá si slunko, probuzené vůně, novou energii, já musím přejít na automatickou převodovku, abych to uřídila a fungovala v mezích nutné potřeby vstát, postarat se, pracovat, nezabírat si přehnaně, ne-tvářit se, bez radosti, a tak. Prostě za mě jaro ne-e. A nejlepší přírodní metodou, jak se s tou dekou sama za sebe popasovat, je prostě počkat, až to do pár týdnů přejde a nenadělat při tom přílišnou paseku. A ono si to sedne, jakože už skoro teď, navíc po odpočinkové dovolené bez mých malých lásek, po nepřetržitém pobytu na čerstvém vzduchu a při fyzicky vyčerpávajícím, lehce stresujícím a dlouho odkládaném (protože proč golf, protože teď už vím, že určitě) kurzu k získání zelené karty. Znovu, ale pomalinku, nabírám na obrátkách v reálném i virtuálním světě svého šití.

A taky se amatérsky těším z naší pidi zahrady/dvorku deset krát devět. Před pěti lety zněl plán jasně - čistá dlažba a čistý trávník. A dnes tu máme řádku buxusů, zakrslou jabloň, sloupovitou třešeň, rybíz, jahodníky, levanduli, kopretiny, bylinky, jedno rajče, truhlíky muškátů a obrostlou pomlázku z Velikonoc 2018... a plánů minimálně na pětiletku dopředu. A já se (i když pořád zahradničím s úspěšností padesát na padesát a s nepřímou úměrou k vyvinuté péči) těším z každého lístku, vyhlížím každý pupen, raduju se z každého květu. A uznávám, že s radikálním postojem k zahradě jsem (jako u spousty jiných věcí v ne-poslední řadě) byla vedle...

... jak ta jedle.

Kočárová

Už jsem to tu, myslím, jednou psala. Že občas koupím i látku, kterou bych si sama pro sebe nejspíš nevybrala, ale přijde mi něčím zajímavá, že pak ta látka třeba čeká měsíce (nebo i roky), než někoho zaujme. Ale jednou se dočká, zatím pokaždé. Protože každý máme tu svou.

Dočkala se i tato, něžně neuchopitelná. A rovnou velkoplošně na kabelce, která se stejně krásně vyjímá na rameni, přes tělo i na kočáru. Zpěvnému ptactvu to v zajetí s hnědou koženkou a v celkovém rozměru zhruba 40x35x8 cm dost sluší. Navíc ty rozkvetlé větvičky, to už je skoro jaro.

Zvnějšku důležitá "zazipovaná" kapsa na všechno potřebné a potřebně rychle přístupné. Uvnitř klasika kočárových kabelí - dostatek kapes. Plus ještě silnější guma pro přidržení láhve. Zapínání hlavní kapsy opět na zip. Popruh přes tělo odepínatelný. Všechna poutka (na popru i úchyty na kočár) cudně schovatelné.

***
Svou vlastní tašku na kočár vlastních dětí jsem si neušila. Při první jsem ještě nešila, při druhé jsem ještě neměla dostatek šitého sebevědomí. A zpětně mi to je trochu líto. Protože to uteklo. Protože zpětně viděno je doba tahání se s kočárkem do kopců, přes městská dláždění i přírodní terén, do nepřátelských schodů obchodů, do kufru auta... přes všechny momentální překážky světa strašlivě krátká. V jednom okamžiku má člověk miminko a najednou - cvak - předškoláka, co jede na čtyři dny na školu v přířodě. Nejdřív si člověk celkem dlouho zvyká na čtyřiadvacetihodinovou přítomnost bezbranného stvoření a najednou - cvak -  je tu zvykání si na jeho postupné odpoutávání se. No jo, přiznávám, srašně se mi po Madlence a po tom dvojitém hluku doma stýskalo...

Ovšem kdo první dva dny zdánlivě vůbec nesmutnil byla naše Miška. Dost si svou samojedinost a výhradní pozornost rodičů užívala, zpívala, brebentila. A pak přišel den třetí a předspánkové otázky, jestli až se probudí, bude tu i Majda, a dnes i popotahování a nervozita při ségřiném odchodu do Junáku, a lehký strach, jestli její parťák a rival v jednom náhodou neplánuje další days off. A možná, když si to teď tak sepisuju - a tudíž v tichu večera sumíruju, je tahle nová změna v rodinné konstelaci i důvodem Michalčiných obnovených hysterických záchvatů vzteku. Ona totiž změny od malinka moc nemusí. A změny v rodiném prostředí obvzlášť. Tak snad heuréka.
Tolik z interních zápisků pod čarou:).

Of(f)ka

Když jsme si tuhle chatku v krásných horách za humny loni na jaře pořizovali, Madlenka ji pojmenovala Ofka.

Podle mě to jméno sedí náramně, pro sebe k němu v duchu přidávám ještě jedno f. 

Prostě off - absolutní vypnutí.

O chatě jsme v různých úrovních reálnosti, reality a vědomí uvažovali od Miščina půlročního života. Protože trávení léta s dětmi. Protože možnost zasněžené zimy (pro mě hned po podzimu nejkrásnější roční období) a lyžování, ve zbytku roku pak toulání se po lese, čistý vzduch. Protože dojezdová vzdálenost do hodiny - tak akorát, aby si člověk připadal, že někam odjel, ale aby se zároveň mohl kdykoli bez průtahů vracet. Protože bezprostřední a všedními nutnostmi nerušená blízkost s mými nejbližšími, hraní her, výtvarničení, rozhovory o ničem i o tom nejpodstatnějším, čtení těch nejdelších pohádek a následné usínání zároveň s dětmi (pro mě poslední dobou natvrdo až do rána a bez procitnutí na převlečení se do pyžama) - prostě pro všechno, co jsem na mateřské postupem času brala jako místy protivný stereotyp a co si teď, při šílené rychlosti pracovního a školkového života, s láskou připomínám, odchytávám, užívám... Protože já pro odpočinek potřebuju odstup a změnu prostředí hlavně. Protože odpočinek je pro mě tvoření a přetváření.

Pro všechno zmíněné a pro to poslední obzvlášť jsme celkem brzy zavrhli novodobé (ty původní jsou krutě nedostatkové zboží, případně v krutě beznadějném stavu) roubenky. Jednak vadily cenou, ale taky mi přijde, že přes všechnu snahu se jejich alpinismus do Jeseníků prostě nehodí. No a hlavně, nebylo by na nich co - v mezích reálných schopností  a obyvatelnosti - opravovat. A tak nakonec shodou okolností a Peťovy pozornosti máme tu naši Ofku. V létě ještě využívaná v původním plném vybavení. Od podzimu už ale postupné třídění, opravy a úpravy - protže i když přebíraný stav by k pro využívání stačil na dlouhé roky, pro užívání si vlastního potřebuju mít věci podle svého, po svém a po našem. Nakonec jsem ráda za Ofčino narození v devadesátkách minulého století, protože tu žádné genius loci roubených staveb nemám potřebu udržet  (protože mi vlastně ani není vlastní). A tak si tu teď můžu dle libosti brousit, obkládat, lepit, vrtat, řezat, šroubovat, tmelit, natírat, pilovat a plánovat. Projektů klidně na desetiletku dopředu, a to vše při konejšivém vědomí, že nedodělané vydrží než bude čas, že před tím zvládnu bez výčitek zavřít dveře. 

***

Vizuálně první ze čtyř téměř dokončených místností. Nejdřív jsem si představovala, že Ofka bude takový protipól našeho domu, barevně hýřivá. No, nešlo mi to. Asi dokud mám možnost a výsadu prožívat si barevnost dětského světa, prostě pro tento čas potřebuju neutrální, bílo-šedo-modré zakotvení, odrazový můstek pro všechno. Takže nově v obývacím prostoru máme:

• laminátovou podlahu v chladnějším tónu dubu - ten nahradil naoranžovělý odstín buku
• stěny v čistě bílé a staré palubky v barvě téhož... původní dřevěné schodiště zbavené koberce a ze 2/3 vrstev nátěrů a chemoprénu ještě čeká na finální zásah nátěrem do šeda
• komoda z masivu z mého dětského pokoje, kterou jsem jen zbavila zažloutlého laku a natřela, plus kožené úchytky z IKEA
• šedá pohovka a našité polštáře z mých srdcovka látek
• do kontrastu nový potah starého křesla a zbrusu nový velký koš na hračky = opakování milovaného geometrického vzoru, dvakrát na malé ploše stačí
• znovu ikeácký stůl a krabicové poličky jako mini-knihovna - bez knih pro mě není žádný obytný prostor kompletní... a já tady mám i čas dokonce i na čtení, jupí
• za oknem zasněžený výhled

Ještě toho tolik čeká na proměnu. Já čekám a těším se spolu s tím. Přes zimu jsem tu ale nic moc nedělala,  odpočívala, byla jsem v totálním off režimu.

***

Pravda, tentokrát jsem to své off trochu porušila a s sebou si vzala taky kus své reálné i virtuální práce, holt termíny a povinné odvody se na jarní prázdniny neptají. Ale stejně. Pořád se můžu hned z brzkého rána (díky našim ptáčatům), před nazutím do lyžáků (ještě pořád je tu sníh), s hrnkem horkého černého čaje v jedné ruce a s voňavým espressem v druhé (můj dvojboj ideálního začátku dne) koukat z okna na oblé vrcholky hor. A jsem tak zvláštně klidně spokojená. A ano, šťastná. 

Mé druhé doma.

Prototyp naostro

Dlouhé plánování, dlouhé promýšlení napříč všemi vzhledy, tvary a rozměry... až nakonec pro dlouho zadanou objednávku vnikl prototyp mého prvního batohu. Toho času už dlouho (cca měsíc) nošený, a tudíž řádně otestovaný, takže s ním můžu ven. Před naše dveře i do svého virtuálu.

A není to žádný "backpack" se šňůrkami, ale klasická stojatá sršňovka s popruhy. Takže náklad třeba několika víc jak áčtyřkových učebnic + další 2/3 objemu pro ne-zbytné doplňky udrží a unese bez nepříjemných zářezů do ramen. Pravda, u samotného systému proměny batohu v kabelku na rameno (protože to tahle věc fakt umí!) jsem se nechala inspirovat. Ale jen okem, konkrétní rozměry úponů (jejich přichycení k lemu) a popruhů jsou podle mých potřeb a představ. Protože bezskrupulózní kopírování pro prodej nemám ráda, u jiných, natož u sebe - snad se mi daří nekázat vodu a nepít víno.

Modelka moje v drobnohledu: míry těla tašky v. 40 cm (+ 3 cm stahovatelný lem), š. cca 30 cm, h. 7 cm. Délka popruhů mám na svou 172 cm vysokou postavu 72 cm (plus prodloužení o úchytky a kruhy), tohle se pak při zakázkovém šití řeší na tělo (na výšku majitelky/majitele). Třícentimetrové popruhy jsou z toho nejpevnějšího plátna, které jsem schopna sehnat. Koženkové by třeba vypadaly lépe, ale po dlouhodobém (řekněme přes rok) nošení a častém praní s nimi nemám tu nejlepší zkušenost, začínají se lámat. Textilní část tašky vyztužená měkkým nažehlovacím ronarem. Vyztužená podšívka v původní verzi hladká, bez kapes (ať mi nedrhnou ty učebnice). Vše cenné a případným cizím nenechavým prstům zapovězené se schová ve velké vnější kapse na zip - při nošení zádech i na rameni je vše jisto jistě v bezpečí. Uzavírání hlavního otvoru stahovatelným lemem a šňůrkou. Barvám a vzorům se samozřejmě meze nekladou. Jen když něco nově, šiju ji nejdřív pro sebe - nanečisto (nepotřebujete někdo cestovní obal na laptop?). Proto ta tmavě modrá a vzor kohoutí stopy, textilní lásky.

A protože nejde o žádnou bezchybnou missí soutěž, tak i pár věcí, které jsem pro osrou verzi změnila (případně zvažuji změnit). 1. Nevím, co mě vedlo dát průklepy po celém obvodu lemu (pro protažení a funkčnost šňůrky bohatě stačí jeden, že). 2. V prázdnějším režimu má textilní koženka tendenci křivit se - v ostré verzi vyřešeno výztuží i pro koženku, drží krásně. 3. Toť úvaha do budoucna - stahování na šňůrku vázáním do mašle je trochu zdlouhavé, byť vizuálně mi přijde fajn. Plastové "čudlíky/zádrhely" (teď si opravdu nevzpomenu na oficiální název) jsou sice funkční, ale strašně nehezké, prošitým tunýlkům moc nevěřím, ale možná by stály za zkoušku (píšu si).

Na závěr ještě něco jako photo-story. Takové to, když se při pondělní půldeváté ranní, během přebíhání za pracovními záležitostmi potkáte ve dveřích se svým mužem: "Jéé, Peťo, můžeš mě rychle vyfotit s batohem?"... rychle běžíte pro co nejmenší polštář kvůli efektu plnosti, rychlé tři mobilní cvak naostro a rychlá pusa na rozloučenou a hezký den.

A když se tak koukám na výsledek, jsem spokojená. Protože jesli mám ještě někdy zveřejnit nějaké ne(na)líčené figurální foto se svými výtvory, batohy jsou jasná jednička.

Milé dámy...

... deset z deseti nutričních poradců potvrzuje, že snídaně je důležitá. Stejných deset (i přes započatý masopust) souhlasí, že pyžamo se do zakázaných potravin nepočítá.

Všemi deseti tak lze našim dívčím dítkám doporučit milé dámy pyžamožroutí.

Hani, moc děkuju za impuls k další šité lásce pro děti (spolu s králíky a sponkovníkem)! Protože tento polštář s kapsou na pyžamo je nejen užitečně naučný pro úklid pyžamek, ale i baví. Teda mě určitě. Proto se z Hankou prvotně zadané varianty pro syna - kuk tady (a pak několik jiných provedení v pyžamožroutím albu na facebooku Sršení) - vyvinula i verze pro dcery, na zkoušku a pro změnu pro ty mé.

Takže v rámci testovacího modelu pro Mišku - místo bujné čupřiny korunka, místo vatelínem vypaných svalů na založení schopných pažích sepnutelné ručky. Troška krajky, dlouhé řasy, nosánek (jako) vyšitý a barevně odpovídající aktuálním preferencím majitelky.

Ovšem to neznamená, že jsou holky jen bezbranná a bezzubá stvoření, aby bylo hned po ránu jasno. To víme, to známe. Korunka ne-korunka. Ve fialové ...

... a dokonce ani s převahou růžové. Mimochodem jsem ještě donedávna nevěděla, že dříve byla převažující barvou pro miminka-kluky právě tato, přičemž holkám jako značení oblékali převážně modrou. Prostě stereotypy třeste se.

Foto pyžamožroutky naší Madlenky - noční obleček ve velikosti 122 slupnut jakoby nic, holky šikovné.

A na závěr ještě provnání sil a velikostí na mých vlastních modelkách v čase čerstvě předvánočním... Miška na svých měkce bosých tlapkách neslyšně doběhla Peťu v našem "skladu" ve chvíli hledání nových baterek do některé z bláznivě hlučných hraček a při té příležitosti objevila i zamýšleného Ježíška. Ve světle přímého dotazu "Čo to je?" už nešlo s krátkodobou omezeností 3,5 leté paměti počítat, takže neplánovaný ranní dárek od maminky pro obě. Vlevo s člověčí velikosti 110, vpravo 122. Pořád je kam růst a ještě pořád to stačí.

***

A pod čarou snad ještě k těm streotypům, a tak. Zážitek z dneška, celkem se hodí. Čerstvý sníh, čekání v koloně na výjezd z parkoviště u místní sjezdovky, kolem pěti minut snažící se pán ob auto přede mnou vyjet do prudšího kopce se zledovatělým podkladem. S dalšími lidmi pomáháme rozlačit. Po mé poznámce, že není s pohonem na dvě kola před zlomem nejlepší nápad přidávat na plynu a bylo by fajn zkusit to spíš  vzít víc po zasněžěné a nerozježděné krajnici, jsem z naštvaného bručení a pohledu daného řidiče celkem fyzicky cítila všechen ten antagonismus vůči růžové, krajkám, slabým (nejen) pažím a princeznovským korunkám svého pohlaví. 

Vřelo to oboustranně. 

Jeho závěrečné mlčenlivé uhnutí autem, můj adrenalinem napumpovaný, lehce prokluzující výjezd napoprvé. A ve zpětném zrcátku pan řidič vyjíždějící na chlup stejnou trasou... 

To není o plácání sama sebe do ramen, jen že nutně nemusí být tak důležité barvy, jako spíš cesta.

Oboustranně.

Hlava

"Takže jak to dneska chcete?"
Kadeřnická otázka. Přímo na h(H)lavu.

Takže já bych si protentokrát přála něco nového. Abych se nemusela stydět, abych si mohla vážit. A taky důstojnost, rozum, přehled i nadhled, slušnost a respekt k zákonům by se mi moc líbil. Vždyť s tou hlavou budu chodit do čtyřiceti, že ano.
Děkuji.

O Hlavě mám v hlavě jasno od včerejší prezidentské debaty. A trochu se mi ulevilo, když jsem se z F-D-H trojice z kandidátské osmičky (devátý kandidát, který je natolik přesvědčen sám o sobě, že ve skutečnosti volební kampaň a diskuze neabsolvuje, mě jako voliče svou arogantností uráží, ale třeba panu Zemanovi křivdím, třeba to bylo jen ze zdravotních důvodů, náročnosti předvolebního období, které by fyzicky neustál, a tak... ale i tak) finálně rozhodla pro pana Fischera. Nechci agitovat, každý máme svou svobodnou hlavu. Ani nechci volat po účasti za volebními plentami, v mé sociální bublině to není třeba. Takže si moc přeji, aby nepraskla.

Doba klidová

Moc jsem to po hektickém podzimu a  bláznivých prvních třech prosincových týdnech, plných přenášených nemocí, rušení a nahrazování hodin angličtiny, chystání Mikuláše a medvědí narozeninové oslavy Madlenky (u nás se obojí jede ve velkém, ale zvlášť za slavení v nejbližším celorodinném kruhu, kdy se nás při dobré konstelaci může doma sejít už plných 20 "kousků", jsem strašně ráda), balení dárků a odškrtávání ze sepsané role úkolů potřebovala. Přepnout na úsporný režim, odpočívat, myslet jinak a na něco jiného, odjet vidět sníh a vrátit se domů... Ale ze všeho nejdřív chvíli v uklizeném prostoru koukat na naši tradiční vánoční výzdobu a ladit hlavu na svátky.

Mám naši Ruinu strašně ráda. Už v době, kdy jsme si tento maloměstský dům z roku 1897 byli s mužem (a tehdy ještě nezjištěnou Madlenkou) obhlédnout a kdy plně otpovídal tomuhle srdečně pejorativnímu pojmenování, jsem měla takový ten poklidný a ujišťující pocit, který se ale blbě vysvětluje, prostě že jsem tu musela žít celý život, že tady můžu být a jsem doma. No, a tak se už pátým rokem (někdy až otravně úzkostlivě) snažím udržet krásnu volného velkého prostoru a klidných, neutrálních tónů... ve věčném boji s hýřivostí barev dětských hraček, pořád kompromis a úhybné manévry, no :). Třeba letos jsme vánoční stromeček zdobili ještě před odjezdem na hory, aby se po příjezdu třiadvacátého v podvečer dalo jen usednout na pohovku, nalít víno a zkouknout Love Actually (což je pro mě začátek Vánoc, a taky trochu nostalgie po naší svatbě - stejné překvapení jsme  od sourozenců a našich kamarádů z orchestru a big bandu dostali i my). Zdobení ještě víc v režii holčiček. Miška se zodpovědně zapojila hned od začátku, Madlenka tradičně přišla až v poslední třetině a s jedním okem na pohádce hodnotila dosavadní průběh a aktivně za Míšina důrazného nééé navrhovala/uskutečňovala změny. Lehce jsem trnula, co všechno na ten krásný jehličnan navěsí, ale výběr ozdob měly bílý a pastelový, tak to můj systematický a řádem postižený mozek snášel dobře. I ty na dne krabice objevené zlaté vlasy děda Vševěda (nevím, jak se těm třpytivým ocáskům normálně říká). Jen když Michalka iniciativně přinesla ostře růžové boa z jejich kostymérny a Madlenka červené cosi, nechala jsem s lehkým důrazem dopadnout své mateřské poslední slovo, no.

Výzdobou v kteroukoli roční dobu jsou pro mě světýlka, spousta teplého světla. Hvězda z IKEA dostala své místo až letos po odumřelé závěsné kokedamě, ale stluší jí to tam. Světýlka na baterky na věncích, světýlka v ošatkách a miskách, spousta svíček. Doplňková barva tmavé zeleně, do milované aromalampy od oblíbené Ema Mamisu badyán, hřebíček a skořice plovoucí ve vodě (takový svařák na čichanou). A nejoblíbenější zimní "vazba" do vázy  - ruscus spolu s nevěstiným závojem, není pro mě nic vánočnějšího, u ničeho jiného se na mě prodavačky u nás v květinářství netváří tak pochybovačně. Tradiční adventní strom v jídelně, ať můžou dítka s lehkých utrpením počítat jak dlouho ještě do Ježíška (letos poprvé přišla Madlenka s otázkou, jestli ten Ježíšek nejsme náhodou my - ještě jsme to argumentačně/logisticky/strategicky ustáli, ale dávám tomu rok, maximálně dva...a, přiznávám, bude mi toho konečného odhalení smutno, dálší nevratný krok k velké holce).

A letošní novinky. Prvním je svícen, který jsem si přivezla z ostravského Meat Design. Zažil své vtipné uvedení do společnosti, kdy jsem plná nadšení večer po příjezdu hlásila svému z podstaty racionálnímu muži, že jsem sehnala adventní věnec. Po vybalení se mi (nikoli nečekaně) dostalo pohledu, pod kterým klasicky mládnu do první dekády. Po dohodě, že tomu budeme spíš říkat svícen, než ten čtyřhranný věnec byly obě karmy v rovnováze a milý držák na svíčky mohl začít odpočítavat adventní neděle (a navíc nám hezky kopíruje opěrky židlí :)) ). Druhou novinkou keramický strom na čajovou svíčku. S výškou kolem 40 cm není žádné cudné tintítko, ale láska na první pohled a horký adept na celoroční svícení.

Tolik exkurze do výzdoby. 

***

Před Vánoci ještě teď už tradiční odjezd do rakouských Alp. Katschberg se nám osvědčil. Pro děti i po oddechu a liduprázdných, zasněžených svazích lačnící dospělé skvělé místo. Pro mě osobně potřebná pauza od povinností, seznamů úkolů, vatření, uklízení, vnucovanému tlaku na vánoční přípravu a náladu. Letos - teda vlastně vloni- to mělo pár kritických okamžiků, ale zvládli jsme je a za tento model bych ráda přimluvila i letos. Madlenka už s námi sjela i pár párkilometrových červených, na modrých svazích pomalu rovná nožky do paralelu, mám z ní radost a ještě větší radost mám z jejího nadšení pro sjíždění. Michalka není povahou takový kamikadze, takže tady začínáme vožením s tátou a jištěnými dojezdy o samotě (zbytek, sáňky, sněhuláci, horká čokoláda, prostě nepřepálit začátek). Ale přijde mi, že jak vidí jezdit nás všechny ostatní, bude to i s jejím vrozeným opatrnictvím dobré. Strašně moc se těším, až budeme brázdit svahy jako kachní rodina.

Ježíšek a vánoční svátky se vydařili, i když některé okamžiky máme v plánu pro příště zkorigovat a víc učit děti (a možná i malinko prarodiče), že Vánoce nejsou jen a pouze (jestli vůbec) o dárcích, že to důležité je rodinná přítomnost... A závěr roku na naší ostružinské chatě, dvakrát s dvěma skupinami lidí, které mám tu čest a štěstí považovat za přátele, v pospolitosti, kdy utřete nudli u nosu nebo podáte občerstvení kterémukoli probíhajícímu dítěti, kdy není jedno, čí dítě vám zrovna po hlavě slítlo z přespříliš příkrých schodů (naštěstí všechno dobře dopadlo, uf a třikrát uf)...

***

Takže na závěr tohoto celého elaborátu (si) moc přeju, aby celý příští rok byl tak podnětný, tak plný výzev, překážek, obtíží... a jejich úspěšného konečného zdolání, tak láskyplný, plný důležitých věcí... zkrátka naplněný, jako ten se sedmnáctkou na konci... pro nás pro všechny.

***

A úplně pod čarou - těším se, až si hned zítra stoupnu před tabuli, až hned jak to půjde zapnu šicí stroj. Až budu mít pracovní odstup od svátečním cukrem poblázněné Madlenky a obdobím vzdoru zmítané Mišky. Rovnováha zase jinak:).