pátek 11. května 2018

Víc než na tělo

Vzpomínky, kdy se s tím nejdřív člověk sžívá, učí se přímo na tělo, na těle v bezesných chvílích doufá ve spánek a se spánkem ještě o stupnici výš prožívá individuální pohár překvapivosti štěstí,  strachu, naplnění i bezedných obav... pro a ze svého nového života, který se zčerstva pohupuje na břiše, v šátku. A když ty životy člověk takhle houpá dvakrát za sebou, to už se zaryje. A když nepustí i přes samostatné krůčky kdysi-miminek, může být radost nosit apoň tu látku aspoň na zádech.

Třeba v podobě kabelky a batohu v jednom, z šátkovací látky Omnifera. Je to taška s příběhem víc než na tělo.


Kabelkobatoh, pro jehož vnik jsem nejprve ušila svůj (dnes dennodenně nošený) prototyp - pro detaily a parametry klik tu, prosím. 
Já jsem totiž houby střelec a každou sebemenší - natož tak velikou - záležitost si potřebuju vyzkoušet nanečisto, pro sebe, abych věděla, co kde přidat, ubrat, změnit, nebo i třeba zákaznici oznámit, že danou věc prostě ušít nemůžu, že bych si za tím nemohla stát. Ale tady jsem mohla a stojím pevně oběma dvěma. Mouchy více než méně vychytány, radost z kombinace růžové, tmavě modré koženky a pevného textilního popruhu veliká. Hlavní zavírání stáhnutím šňůrky a bezpečná všitá kapsa na zip z vnější strany.


***
Přiznání pod čarou, já osobně si uspokojení z šátkování (nebo nosítka) ani u jedné ze dvou svých dětí úplně neprožila. Zkoušela jsem, neprošlo to. Spíš než napevno svázané se raději nosily v náručí, s rozsahem a dosahem, a pak hned hurá po svých. Nevadí. I tak mám pár látkových kousků po každé z nich, které si střežím jako oko v hlavě, pro vzpomínku na naše speciální poprvé i po sté. A myslím, že jednou je taky nějam napevno a napořád zašiju.

Žádné komentáře:

Okomentovat