pondělí 16. října 2017

Kónický...

...tvar kabelky, který jsem si nejprve ušila pro sebe, rok a kousek testovala, zatěžovala vahou několika učebnic, nákupy a třeba i věcmi na převlečení pro své dva dětské čuníky. Vleze se do ní opravdu hodně a prošitá koženková ucha vydrží i více kilovou zátěž. A vůbec je to jedna z mých nejoblíbenějších tašek. Kromě všeho výše zmíněného i proto, že celistvá vnější koženková fazóna vypadá dobře jak ke sportovnímu, tak elegantnějšímu oblečení. Prostě je jedno, co nosíte na sobě či uvnitř (té tašky), pokaždé to bude v pořádku.

Druhý, všemi parametry shodný kousek už jsem šila na zakázku. Zvenku a na uchách nejuniverzálnější barva koženky - černá, vnitřní, tvrdým ronarem vyztužená podšívka naopak zcela dle osobitého výběru majitelky (ale i s tou koženkou se dá "vyblbnout", odstínů mám spoustu). A míry téhle modelky -  u (oválného) dna š. 24 a h. 10 cm, navrchu šířka rovných 45 cm. Výška kabelky je 29 cm.
Zapínání na magnetický druk, které mi přijde ze všech způsobů nejpraktičtější. Zipy většinou neustálým vkládáním a vytahováním obsahu tašky hrozně trpí a často za chvíli nevypadají úplně nejlíp. Na cennosti je velká zipová kapsa uvnitř. Navíc tím, že se kabelka nosí na rameni, těsně pod podpažím, tak obavám z odcizení peněženky nebo mobilu nepropadám - a nebojím se s ní trajdat po ulicích a v mhd Prahy i měst o fous menších. 


 


Tolik reklamy na "ověřeno výrobcem" :). Chcete-li podobnou i zcela jinou, stačí napsat mail, přes kontaktní formulář tady na blogu (vpravo na liště, jen si, prosím, na chytrých telefonech přepněte do zobrazení pro web), nebo do zprávy na facebooku (odkaz taky na pravé liště)...bude mi ctí ušít.
A já jdu znovu stříhat na králíky.

středa 11. října 2017

Otevřeno pro Vánoce

Otevřela jsem objednávky šité pod stromeček.
Já vím, polovina října, exploze barev na stromech, člověk teprve přivyká novým meteorologickým podmínkám a úbytku denního světla. Ale ...

...uvažujete-li o sršní kabelce, tašce, toaletce, autorské panence nebo jiném šitém (klidně úplně novém!), nenechávejte, prosím, rozhodování na poslední chvíli. 

Čas na šití se mi postupně výrazně zkrátil ve prospěch výuky angličtiny a i jen samotný proces domlouvání podoby sršňovek dokáže být někdy pěkně zdlouhavý (kdo zažil, nejspíš potvrdí ;) ). Tak ať je radost z průběhu i pod tím jehličnanem všestranná, no.

A teď postup jak si přát:
Doporučuju připravit si dobrou kávu, nebo voňavý čaj, a pohodlně se posadit.
Na stránce Sršení odkaz tu je možné nakouknout do tematicky dělených alb s ukázkami už předaných výrobků.
V albu látky si  pak můžete dlouze vybírat tu "svou". Záměrně jsem nevytvořila několik alb s látkami podle barev, takhle je prohlížení sice zdlouhavé, ale mám zkušenost, že člověk si často nakonec oblíbí textilii, kterou by přes přednastavené filtry původně vůbec nepustil. 
A napište mi - zde do zprávy na fejsbúku, na mail srsnovagabriela@gmail.com, nebo přes kontaktní formulář na pravé liště tady na blogu (u chytrých mobilů nutno přepnout do zobrazení pro web).
Pokud máte speciální přání, nebo jste nenašli tu pravou látku, ozvěte se mi bez předchozích kroků a určitě všechno vyřešíme!


A já se moc těším! Na všechno důvěrně známé i třeba úplně nové tvoření, na Vás virtuálně i naživo, na Ježíška :)!




pondělí 9. října 2017

Zoubková ... no jo

No jo, malinko jsem doufala, že nás záležitost z(Z?)oubkové víly mine. Že než Madlenku začnou opouštět první mlíčňáky (bude mít šest a zatím se žádný zub k samovolnému odchodu ani náznakem nechystá), tak se nějaká dobrá dětská duše s druhým chrupem zákeřně prokecne. Že každý vypadlý zoubek oslavíme v kruhu rodinném a nanejvýš rodičovsky oceníme mincí do pokladničky.

Ale ne. Madlenku od jara trápila spodní čtyřka. První velkou peripetií bylo vrtání, které jsme zvládly (tady fakt nejde o mateřský plurál, ale o vyjádření oboustranného úsilí a odříkání) jen díky nové paní zubařce (Kači, ještě jednou moc díky za zařízení!), která jediná zvládla dostat Madlenčin hysterický strach do ošetřitelných hranic. Svou roli kromě klidu a bezmezné trpělivosti určitě sehrál i zubařčin vzhled: "Maminko, ta paní doktorka vypadá jak princezna, a přitom je to úplně normální člověk!", zvolalo dítko po první návštěvě.... Ten samý zub se ale po nějaké době zanítil a v pátek musel ven. Samotné trhání nic moc - jednak Madlenčina hrůza z bolesti, druhak víc jak centimetrová délka zubních kořenů. Žila jsem v domnění, že mlíčňáky drží jen tak na heslo, netušila jsem, že všechny mají kořeny, které se s příchodem druhých zubů postupně rozpouští, až zůstane jen korunka (s tím jen tak heslem). Ale znovu jsme to všechny zvládly, i když asi nejsnáze Miška, která v naprostém klidu odblokovala Madlenčin srdcervoucí křik i fakt, že její sestru vlastní matka drtí v pevném sevření... prostě si lepila nálepky do notýsku. Jediná myšlenka se Madlenky držela a udržela ji v ordinaci, že určitě/konečně přijde ta neznámá víla a že něco přinese, v takovou chvíli byla i nabízená alternativa v podobě jednorázové návštěvy hračkářství úplně mimo mísu.

Takže víla fakt přišla. S tylovým pytlíčkem na vytrhnutý zoubek, za který Madlence během spánku přinesla minci (v reálu to bylo rovných 50 káčé za tu bolest, přirozeně vypadlý chrup už bude jen 10 Kč/ks) a pouťový prstýnek a jednu z úžasných nálepek - motivy jemné jako od víly... je jich v balíčku 100, takže tak na pět plných zubních sad. A když už jsem byla v tom chvatném večerním chystání, tak jsem na internetu hledala ještě nějaký obrázek do rámečku, jako na památku. Nakonec jsem z jedné ilustrace dětského chrupu vyřízla jen ty zuby, dokreslila k nim čárky na zapsání data vypadnutí, dopsala jméno a amatérsky dokreslila. Ranní radost byla obrovská.
 

 

No jo, uznávám. Je to první a poslední období, kdy má člověk radost z vypadlého zubu, kdy může být zoubková víla v představách postavou přímo pohádkovou (v dospělém věku už nabývá spíš rozměrů řeznice s kostkovanou zástěrou), kdy člověka čeká druhá přirozená šance... a poslední období, kdy člověk může a beze zbytku umí věřit na víly. Tak je dobré to pořádně oslavit, prožít, prosnít. A i ty noční rodičovské manévry během rádoby neslyšné výměny obsahu vílí pošty a rádoby hladkém zasunování rámečku formátu A4 pod polštář stály kouzelně za to.
 
Tak na všechny víly světa:)!

pátek 22. září 2017

Vůně dýně

Měkké denní světlo a jeho nedostatek vynahrazený svíčkami a světýlky, spoustou světýlek.
Poslední teplé výdechy léta a stupňující se ostře chladivá nadechnutí.
Milovaná dýňová polévka několikrát týdně, se sýrem a semínky.
Ve sklence merlot nahrazuje rulandské šedé.
Aromalampa po půstu ožívá skořicí, badyánem a hřebíčkem koupajícími se v obyčejné vodě.
Svetry a bundy diskrétně maskující neochotu k pravidelnému cvičení.
V květnících vřes, drátovec a drobné chryzantémy, sklízení posledních levandulových květů.
Znějící Tracy Chapman, Katie Melua a Nina Simone.
Trocha nové melancholie a spousta důvěrně známých vůní, chutí, pocitů.



Je tu, kalendářně, teplotně, se vším všudy. Podzim.
Po letošním létě si jeho nesmlouvavý, ráz na ráz příchod moc užívám, juchú!
Narozením na začátku srpna bych nejspíš měla mít lásku k letnímu vedru tak nějak stabilně v genech. Ale ono ne. Od dospělosti mě teploty nad 25°C nedělají dobře. Jsem unavená, upocená, ulepená, mrzutá. Všechny své obligátní splíny a propady mívám zpravidla od půlky jara a pravidelně někdy mezi červnem a koncem srpna. A tyhle prázdniny jsem hned několikrát prošla závažnou sebereflexí, proč jsem zase (i sama sobě) protivná... bylo mi vedro. Po hladu a nevyspání třetí zaručený podpůrce beználadí, můj muž by mohl vyprávět.
No, ale teď už je to promlčené, v pořádku, a zatímco spousta lidí okolo propadá smutku a zpomaluje o zapínání zipů na bundách, já ožívám. Protože všechno výše zmíněné.

Odvrácenou stranou podzimního počasí jsou ty protivné nemoci. První ochutnávku už máme s holkami úspěšně za sebou. A i když jsem si trochu zoufala, hodně proklínala neustupující dětský kašel (ten bych ze všech projevů zrušila nejraději) a všechno naplánovaně pracovní rázem stálo, aspoň jsme si naplno užily zářím utnuté pospolu... a mohly bez nalinkovaného týdenního rozvrhu nerušeně výtvarničit. Ráda pro inspiraci nakukuju třeba na stránky Arty Crafty Kids - odkaz tu. Skvělá jsou kouzla s obyčejnými papírovými tácky, takže už máme třeba ježky, koloběh zbarvování listí nebo několik exemplářů medúz. Posledním - a pro mě nej - výtvorem je pak jednoduchá girlanda z novinového listí. Kdo nechce výše uvedeným odkazem listovat, nechť si připraví:
staré noviny, temperky, štětce, špagát nebo bavlnku, korálky (u nás to vyhrál zbytek z dřevěné sady), jehlu nebo děrovačku, nůžky, předloha listu na tvrdém papíru (ne nutně).

Postup je slastně jednoduchý. Dítka dle svých pocitů a potřeb (případně z rodičovsky korigovaného výběru barev) napatlají temperku na noviny. V dotažené verzi oboustranně, v případě omezené výdrže bohatě stačí strana jedna (náš případ). Po zaschnutí na noviny ob/nakreslit listy, vystřihnout a dle množství a vlastní iniciativy listoví navléknout přes děrování nebo prošitím na nitku střídavě s korálky.
A pak už jen zavěsit.
U nás to máme takto...


Pro pořádek a deziluzi pořádku - všechny panenky, plyšáci, zbytky z "maminko, jablíčko na měsíčky" a celý koš neposkládaného prádla jsou  toho času ladně a nenápadně odkopnuty za roh, no :)))


A já na krásný, barevný a pokud možno zdravý podzim připíjím tím merlotem :).

pondělí 18. září 2017

Labutí píseň

Myslela jsem si, když jsem v létě šila tyto tři králičí baletky, že to je taková labutí píseň. Že už je ve svém novém óesvéčé režimu dělat nebudu, protože aby se mi aspoň trochu vyplatily ty hodiny strávené nad každou jednotlivou panenkou nebo sponkovníkem, musela bych je výrazně zdražit a už by o ně nemusel být takový zájem. Bylo mi to líto, dost.

Jenže pak jsem si řekla, že to přeci jen zkusím. Toaletky a kabelky šije tolik šikovných rukou a příliš nového na nich člověk nevymyslí. Zato králíci (a nově i myšky) jsou něco, k čemu jsem si postupně, pomalu a s opravdovou láskou došla sama, metodou pokus omyl, kousek po kousku... že jsou tak nějak moje a pro vás by ode mě měly pod sršní značkou zůstat. Těch 5 zářijových sponkovníků a stejný počet panenek jsou důkazem, že by to mohlo být dobré rozhodnutí. A mám radost, dost.
A děkuju :)!



Tak ještě zakázkové labutí slečny hezky jedna po druhé.
Elsa a její ledové království jsou zatím stále v kurzu (i když u nás doma už to nadšení naštěstí chládne)... Takže tady v králičí podobě, v chladivě saténovém provedení. První svého druhu jsem šila loni pro Madlenku, měla úspěch, tak snad ledy roztají i této.



Druhá panenka ve výrazných růžových barvách, takový protipól té nahoře. Ale šedá mírní, zklidňuje, že jo. 


No, a tahle třetí sestřička, ta mi byla asi nejbližší. Šedá, béžová a jemně růžová. Látka by na tašce možná působila trochu starosvětsky, ale s panenkou si sednou krásně. Něha jako vyšitá.

 
Teď už mám ve foťáku panenky nově prodané, ale dostat je vizuálně ven, třeba na fejsbůkové stránky Sršení, mi prostě trvá. A taky mám novou verzi klučičího králíka a je to fešák, nezadaný, perspektivní... Toho chci uvést do společnosti co nejdřív.
 

pondělí 4. září 2017

S příchutí...

jahod je tato nová verze dětské kabelky.
 
Protože když člověk přesáhne určitý věk, tři roky plus třeba, je už dost starý na nějakou tu pořádnou parádu. Navíc většinou má i poměrně jasnou představu o tom, co s sebou jako velikáč nutně musí mít... třeba pidimini figurky (čím víc, tím líp), bonbón (a pak samozřejmě dlouho i jen ten obal od něj), pětikorunu na velké nákupy, a tak.

Jo, a jako rodič mám ozkoušeno, že nové zavazadlo dokáže celkem dobře odpoutat pozornost během dívčí války, nebo ji na druhé straně zase rozpoutat, no. Něco jako když jsme s holčičkami čekali na nástup do letadla směr letní dovolená, a ty dvě se křiklavě hádavě nemohly dohodnout, která z nich bude aeroplán řídit. Rozsoudit reálně nešlo, logika nefungovala (pilot není argument), atmosféra houstla... když tu se kolem mihla cizí dívenka, v ručce tyrkysově modrým příruční kufřík na kolečkách s Elsou a Annou. Během milisekundy byl boeing zapomenut a diskuze se přesunula na možné budoucí vlastnictví tohohle tuctového zavazadla. Tady už se s kdo s koho a od koho dalo nějak pracovat, takže tak:).


Každopádně tato kabelečka je veskrze dívčí originál, a tím i zůstane. Záleží mi na jedinečnosti každého kousku, a když už mám šít z podobných vzorů, pokaždé se snažím o obměnu. Třeba aby ty jahody na krásné latté, vzhledem jakoby režné látce a sladká kontrastní malinovka uvnitř majitelce při pohledu na identický model nechytly příchuť do kysela.
Parametry:
Velikost v. 18 x š. 18 x h. 3 cm.
Zvnějšku i zevnitř plátno, vyztužené.
Zapínání hlavní kapsy klopou s magnetickým drukem, vnější skrytá kapsa na zip.
Nastavitelný popruh o šířce 2,5 cm.

A do dvojice ještě třeba středně velká toaletka na cesty nejdřív s maminkou, později i na první samostatné expedice.

 
***
 

A když jsem u těch příchutí, i mně se počáteční nahořklost nervozity z profesního osamostatnění pomalinku neutralizuje, získává na sladkosti. To když si začíná všechno sedat, organizovat se, nabírat konkrétnější obrysy a řád. Je (a bude) to jízda nahoru dolů, raduju se jak malá z každého virtuálního zdviženého palce, milého komentáře, sdílení nových stránek... Tetelím se blahem při každém pozitivním živém hodnocení, a u šitých věcí i při možnosti vidět je fungovat v reálu. A úplně nejvíc je, že se ke mně lidé vrací a šitému ode mě tak nějak věří. Protože příležitost dělat věci (angličtinu i šití), které mají smysl a užitek je prostě ta největší odměna.
Je to radost :).
 

neděle 3. září 2017

Myška

Nová verze sršní panenky.
Vlastně stačilo jen pozměnit uši, přidat pevně přišitý ocásek z úpletu a je tu.
Myška.



Impulzem pro ušití byla naše Miška. Návrat do školky nenese úplně lehce. Od začátku prázdnin jsem v ní měla věrný ocásek, vztekací scény jejího vzdorovitého období nabíraly na obrátkách a decibelech, kdykoli jsem se chtěla vzdálit, nebo se jen chvíli soustředit víc na Madlenku... "Maminko, já do školky nepudu, já budu požád s tebou..". Na jedné straně mě to hodně hřeje, je maminčina, na druhé..., no.

Tak jsem si řekla, že by se jí ten poprázdninový nájezd do režimu snášel snáz, kdyby měla parťáka přímo od maminky, navíc se shodně znějícím jménem. Něco, přes co můžeme bezpečně promítat všechny ty případné nejistoty, strachy, stesky (podobného prostředníka máme i u Madlenky). Takže ten nápad s myškou.

Pomačkaná, ušmudlaná...láskou:)


Původně jsem jí ji chtěla dát až jako dáreček těsně před, ale nakonec už s námi spí a na návštěvy jezdí dobře přes týden. A taky už ví, jaké to ve školce bude, že se nemusí bát a že ji Miška všechno ukáže a nikdy neopustí a že je obě vždycky maminka vyzvedne. Tak si to všechny tři opakujeme jako mantru a, zdá se, že minimálně předškolkově to zabralo.
Uvidíme zítra.
***

No, úplně se mi nechce, i ten podtón lítosti a smutku tam oproti loňsku je. Přestože jsem si párkrát za léto s různou intenzitou stýskala, že se těším, až budu mít čas na práci převážně v běžných denních hodinách plus třeba chvilku pro sebe, že toho nezřídka bylo až až, všechno se mi zpětně sčítá do krásných, intenzivně prožitých a soužitých dvou měsíců. A to se počítá a to bych si co nejdřív chtěla pro sebe i pro nás sepsat, pracuju na tom.
Tak na nový školkový/ní rok!

čtvrtek 10. srpna 2017

Sršení na facebooku

Tak jo, jdu na to.
Nově mě a má šitá tvoření a stvoření najdete i na facebooku na stránce Sršení, klik.

Krásná úvodní fotka od Aimée Weddings (Pavli, díky ... odkaz tu) zastřešuje zbytek, který celkem odpovídá mému stylu učení se a řešení věcí za pochodu, lehce nedokonale :))). Protože se snažím překonávat svou povahu a věci příliš nepromýšlet a prostě je zkusit (kdybych to tak nedělala, nedostala bych se k blogu, k šití a tak, že ano). Takže teď na nové virtuální stránky pomalu sypu své uplynulé šití - do označených fotoalb pro jakous takous orientaci. V blízké budoucnosti přidám i to nové, co mi odpočívá na pracovním stole, nebo už si to šupe s Českou poštou ke svému majiteli.
 
A ještě pár základních věcí organizačních...
  • Zůstává šití na zakázku, které (doufám) bude i tím hlavním. Doba zhotovení výrobku mimo prázdninovou sezónu je do 14 dnů od finální domluvy na vzhledu. O zasílání nezakázkového zboží píšu níže.
  • Svá přání a požadavky můžete posílat buď přes zprávy na facebooku, nebo postaru na mail srsnovagabriela@gmail.com ... těším se na ně z obou stran.
  • Ceny poštovného se odvíjí od ceníku České pošty, jakožto jediného v maloměstě a pro malovýrobce přijatelného dopravce.
  • Platby za zhotovené (vámi elektronicky či osobně schválené) výrobky od teď prosím pouze převodem na bankovní účet na základě vystavené faktury. Zboží budu posílat do tří pracovních dnů od připsání částky na účet. Jakoukoli výjimku/změnu budu samozřejmě dopředu hlásit a konzultovat.
A teď ta nejméně příjemná novinka. Oproti dřívějšímu, veskrze soukromému šití jsem musela zvýšit ceny. Někde jen mírně, jinde to byl skok, který mě samotnou trochu zaskočil. To celé proto, že jsem si konečně sedla a pečlivě sečetla náklady na všechny komponenty, materiál... a hlavně na práci. Snažila jsem se u částek, které jsou v popisech alb a budu je zveřejňovat u každého nového výrobku, nepřekročit snesitelnou výši, ale zároveň potřebuju, aby se mi hodiny strávené na každé tašce, toaletce či králíkovi vyplatily. Konkurencí pro asijské trhy či sériovou výrobu nikdy být nemůžu... a ani nechci.

Konec oficialitám tisknu tímto retro razítkem za 5 ká čé z místního papírnictví. Přesně takový motiv (plus, myslím, švestky) jsem měla inkoustovou modří obtištěný v sešitech z první třídy... nemohla jsem ho tam nechat, že jo.



A hned příště už veskrze pozitivně, v barvách a hravých vzorech, s tušenou vůní vyprané látky zahřáté od šicího stroje. Juch!

 

Samostatně

Je na čase protnout měsíční virtuální ticho po pěšině.
Zabodnout pár milníkových tyček, mezi které časem třeba dodatečně natáhnu i laťky podrobnějších záznamů prázdninových zážitků, a že jich je. Milých, příjemných, vtipných, i těch, které se mi určitě v lepším rozpoložení podaří na veselo natřít.

Miška z kraje července oslavila třetiny. S rodinou i celou partou kolem Krtka. A je už prostě VELKÁ, samostatná.
Já jsem z kraje srpna oslavila pětatřicetiny. Taky jsem VELKÁ.
Skončila mi rodičovská dovolená, pět a půl roku jiného režimu. Původně jsem si v hlavě sumírovala takové retrospektivní shrnutí, jaké to jako na té mateřské bylo, co mi to dalo a vzalo. V závěru jsem se na to vyprdla, zavčas jsem si uvědomila, že by to byla blbost. Všechny jsme na tom podobně a všechny to máme zároveň trochu jinak. A vlastně jsem s mateřstvím pořád na začátku, tak jaképak copak.
Protentokrát zůstanu jen u konstatování, že tahle pětiletka (pro mě osobně nejnáročnější období za poslední třicet let) mě naučila urputně netrvat i se pohodlně nespoléhat na zavedené vzorce, plánovat i plány během milisekundy měnit, překonávat únavu, dotknout se svých psychických i fyzických limitů, pociťovat bezpodmínečnou lásku i bezradný vztek, nechávat věci plynout (no, dobře, tohle konkrétně musím ještě dost pilovat), nebát se neznámého a nového, hledat a objevovat.


Všechno výše zmíněné se teď sečetlo a já se po celkem dlouhém období rozmýšlení rozhodla nevrátit ke své původní profesi. Protože jsem z ní odcházela s pocitem, že kdyby jednoho dne zmizeli všichni její zástupci, nic tak hrozného by se nestalo (a možná hodně lidem by se i ulevilo), protože ten pocit úplně nezmizel a protože tak nějak vím, že když bych to nezkusila teď, už se nerozhoupu nikdy.
A co je nejdůležitější, nechci se připravit o dobu se svými dětmi, kdy mě ještě potřebují a hlavně chtějí.

Takže, tramtadadá...



Takže jsem teď oficiální OSOBA SAMOSTATNĚ (a snad jednou i ) VÝDĚLEČNĚ ČINNÁ v mých dvou profesních láskách - UČENÍ ANGLIČTINY a ŠITÍ - dávají mi smysl, baví mě. Jednotlivě by mě zatím neuživily, ale v kombinaci jim už celkem věřím. Navíc jen šít doma o samotě bych dlouhodobě nevydržela, potřebuju lidi, kontakt s nimi, takže rovnováha. Na rozjezd si dávám (mám tu luxusní možnost) dobu, než půjdou holky do školy. A i když mám při začátku pěkně stažený žaludek, bojuju s obrovskou únavou z prázdninové práce po nocích a nedostatkem času, jsem nervózní ze ztráty pohodlných zaměstnaneckých jistot a hlavně bych potřebovala definitivně překonat své malé osobní démony, kteří s narůstajícím vyčerpáním evidentně prospívají, nechci to vzdát a na to nově osamostatněné se rozechvěle těším.
Tak snad to klapne:).

***

Plán otevřít od září e-shop mých výrobků nevyjde, ten čas, ten čas... Ale aspoň se intenzivně snažím něco do zásoby, pro sebeprezentaci a o rozjetí stránek na facebooku, ty snad už koncem týdne. Budu mít krásnou úvodní fotku a časem i další záležitosti ve stejném stylu, ať mám k těm všem změnám i nějakou obměnu vizuální - a výsledek mi dělá obrovskou radost. Pavla to trefila přesně.

pátek 7. července 2017

Léto

... aspoň dvoukopečkové zmrzliny minimálně pětkrát za týden, pozdní večerky a dekompenzované vstávání za rozbřesku, zvykání si na znovu nemuset držet běžný jízdní řád a snaha o udržení třeba jen základních denních mezníků (třeba večerního čištění zubů kvůli té zmrzlině, že jo), nepřetržité balení tašek, velehory špinavého prádla a věčné hledání toho jednoho čistého trika, které tam někde prostě ještě musí být, ale taky bosé nohy, chrousti vylétající přesně ve dvacet jedna třicet, čas na znovubytí pospolu, deštníky z lopuchů, knížky, Černého Petra, maxi i mikro jízdy na kolách, víly v lesním porostu, pády do kopřiv... a ještě louky a voda, s chlórem, solí i přirozeně zabydlená. To všechno, zdá se, bude naše léto.

Část z toho otištěná na post-narozeninové tašce pro mou nejmladší sestřičku. Květy na červencově vyprahlé zemi, dokola temně mořské hlubiny (bez ryb - máme to obě stejně).
Velikostí š. 30, v. 35, h. 5 cm.


Popruh v čtyřcentimetrové šíři, konstrukce zpevněná, vyztužená, protože už brzy dvojité dětské štěstí potřebuje pevnou základnu. Zvnějšku kapsa na zip, zipové je i zavírání hlavního, toho času volného, prostoru.



A u nás - krom na začátku zmíněného... Madlenka stále ve svých nepraktických snových výšinách, kde všechno zemitě pokažené, neuposlechnuté, životu ne zcela bezpečné se děje "Mami, já omylem...". Michalka (pro mě stále) nepředvídatelně přepíná ze zuřivých scén svého vzdorovitého období na pozici andělského stvoření k zulíbání a většinu času a prostoru je můj ocásek, jako by si hlídala, že teď, přes léto, jí maminka nikam neodejde. Má pravdu... Mám ten luxus a možnost být přes léto povětšinou s dětmi a krom jediného dne pracovat jen v době jejich spánkového oddechu. Zas ale upřímně, já to celé vzájemné pospolu dokážu nejvíc vnímat a docenit až právě při jejich sladkém snění, se sklenkou vína a v konečně konejšivém tichu - prostě absolutní, dojímavá láska beze slov, bez zvuku.
A dnes můj poslední oficiální zaměstnanecký den.

A zítra tu naši nejmladší potřetí narozeninově přivítáme.

Tak šup do víru letošního léta.

čtvrtek 22. června 2017

Předprázdninové

Je to už co by kačírkem dohodil... Léto u vody různé chuti a pláží všeho druhu.
Na hlavu slamák, do ruky malinovku a na ty plavky, co vždycky zůstanou trochu mokré, apartní kapsa.
Z posledního šití mám čtyři volné.



Jednu neutrálně dětskou, zbylé tři třeba jako dárek pro paní učitelku, instruktorku, trenérku...předprázdninově oddechující. Jako praktické poděkování. Jako varianta k hrníčkům, čajům, mýdlům... A dovnitř třeba malá verze opalovacího krému nebo sprchové gelu.



Velikostně v šíři 16 a na výšku 21 cm. Gumka pro případné zajištění. Na zip. Dovnitř se kromě plavek do velikosti XXL vejde i sprchový gel nebo opalovací krém běžných rozměrů, menší hřeben, hromádka zapomenutých sponek a gumiček... nebo třeba klíče, ať je člověk nemusí klasicky bezradně lovit v útrobách plážových tašek.



***
U nás začalo testování prázdninového provozu.
Holčičky v tom mají jasno, bude to free ride. Já se současně těším a bojím (na paměti loňské léto a setrvalé anti-období nejmladší) téměř bezvýhradní šedesáti-denní jízdy pospolu. A taky spíš opatrně našlapuju a hledám cestu nejhladšími oblázky přes seznamy věcí k řešení, provedení, dokončení v mých mimo-mateřských zaměstnáních. Vypadá to trochu jako nástěnka z Pelíšků, jen chybí Mick Jagger (... i když tím by rockově mohly být ty děti, že jo).



Zkrátka, čeká mě období po-pětiletkových velkých změn.
Jo, a taky jíme první, nedočkavostí předčasně sklizené, vlastní jahody.
Pravé, předprázdninové.

středa 14. června 2017

Bambule

Pro upršené dopoledne, třeba to minule sobotní.
Pro nutkavou potřebu udržet ruce v pohybu a odlehčit hlavě, lehce-víkendově-rodinně tvořit.
Pro využití letitých zbytků vlny.
Pro hrací část zahradního pidi-domečku.
Pro to všechno bambulatá girlanda na špagátu.


Vlaječky jsou přežitek - loňský, sluncem vybledlý. Chtělo to novou srandu pro oživení otevřené části dřevěné konstrukce, kterou jsem přes osmiměsíční prenatální Mišku natírala na bílo. Srandu pro všechny způsobilé udržet užitečnou plastovou pomůcku od jistého prodejce kávy, oblečení a drobností do bytu. Já dřív pro nahodile potřebné bambulky používala vlastnoručně vykrouženou (dle pokynů od mé babičky vytvořenou) jednorázovou formu z tvrdého papíru. Mohla jsem si libovolně nastavovat délku vlasu i velikost vlněných koulí. Tyhle formy jsou sice jen tří-velikostní, za to na furt. A třeba ručkám pětiletých (s mírnou dopomocí) sedí skvěle.

... jen drobná, technická - před a za každou bambulí je dobré udělat uzlík, ať drží přesně tam, kde je třeba...

Pro letošek i barevná živost. Pastelové tóny jsou zatím mnou snesitelným vrcholem škály, ale stoupám :)... A brzy snad i kočárkovinový kapsář, barevně, hravě i herně odpovídající provizornímu místu ikea podsedáků - na tu spoustu plastu. Ráda bych dřevo a kov, ale v exteriérovém světe dětí se mu nedaří, no což...

 
 
... hlavně, že je živo a všichni víme, k čemu a kam patříme.
 
***
 
Jako teď u mě, ze dne na den změny, pořád se něco děje a snad i bude dít. A i když mám čas od času potřebu usednout, jakože odpočívat, a často prosím své blízké o pofoukání křídel, mám celkem ráda život v letu. 
Ze dne na den.
 


pondělí 12. června 2017

Nepropustné

Plavecká sezóna nabírá na obrátkách. Do tašek sbalit osušky, krémy na a po opalování, plavky... Po kratochvíli to samé táhnout domů. No, a když člověk všechny, řádně vodou nasáklé propriety cpe do plátěnek, tak se klidně může stát, že mu na bedrech či v podpaží zůstanou chlorované, či rybníkově přírodní, mokré koláče. Jedním z řešení je o malinko víc eko a vzhledově hezčí varianta igelitových pytlíků.
Jednoduché, nepropustné kapsy z kočárkoviny. Velikost zhruba 16 na 22 cm (bez problémů pojmou plavky, šampon i malý kartáč na vlasy). Zipové zavírání. Úchytku jsem oproti předchozím exemplářům vyměnila za gumku. Podle mě to líp vypadá, a navrch i prakticky funguje jako zafixovaní při případné potřebě srolování, skladu, úspoře místa...


Tyhle dva kousky byly dárkem právě pro malé plaváčky. Ale stejně dobře můžou fungovat i jako záchytné místo plenkového odpadu při výletech... a naše Madlenka si do své, už rok využívané plavecké kapsy jednou sbalila i vodovky a mokré štětce.
Funkčnost potvrzena.

pátek 9. června 2017

Jako prázdninový

Dnes byla Madlenka na svém mazáckém a Miška na premiérovém školkovém výletu. Vrátily se mi v podvečer obě s očima navrch hlavy, nadšené, plné zážitků... pohádkový princ Bajaja, lehce strašidelné postavy, naturální živý kůň, lněné tkaní s Krtkem ... prostě příliš velká nálož na večerní uspávání. Ale jak mám ty své čtvrtky už historicky (tzn. cca 4 roky) více méně bezdětné, hrozně moc jsem se na jejich skákavé, staccato výletní vyprávění těšila.
Školkové cestování rovná se blížící se prázdniny.
A hřejivé dny u vody, nebo propršená obloha u stolních her třeba.
Vše možno zahrnout do jednoho látkového stahovacího pytle s "českým" názvem backpack.
 




Do velikosti š.35 a v. 37 cm se bez problému vlezou: osuška (pro echt úsporu místa a možnost přibalení jednoho běžného ručníku, např. pro vysušení vlasů, doporučuju rychleschnoucí osušku třeba z nejmenovaného řetězce sportovních potřeb a oděvů - funguje), ne-eko plastové přezůvky k bazénu/přírodní vodě, kosmetika, hřeben, plavky... Poslední tři jmenované je nejlepší šoupnout do nepromokavé kapsy z kočárkoviny. Zejména po plavbě či ne-dobrovolném koupání. Nepromokne, nepropustí. Ať už ve své čisté, či s reflexními a tvarově odpovídajícími květy nažehlené podobě. 


***

Taky já se pomalu balím, chystám, připravuju. Na prázdniny i na život po-mateřské pětiletce. Všechno se rýsuje, sedá si, adolescentně nejistě pohupuje. Velký kus za mnou, ještě mnohem větší přede mnou. Jsem rozechvěle nejistá... Začínám po pauze víc šít, plnit přání i pomalinku naplňovat svoje představy. Blázinec při tempu probuzeného šneka. Hlava i ruce musí znovu chytit rytmus... Mám současně radost i pocit, že chvilku potřebuju něco jako prázdniny.
Tak červen, červenec, srpen a nejpozději září ukáže.

***
A uvědomuju si, že fotky z kompaktu nejsou nic moc (vlastně vůbec nic)... prostě horší, než mé ultra amatérské snímky stařičkou Nikon zrcadlovkou. To bych taky chtěla dořešit :).

středa 31. května 2017

Hnízdo+

Můj osobní příspěvek do rodinného hnízda.
Přesně týden jsem čtyřnásobná spřízněná teta, prvně i podle příjmení, prvně synovce... a tímto ještě letos nekončíme!
Takže miminkovské hnízdo v modro-šedé (prvně vyzkoušeno tady) a k němu "navrch či naspod" prošívaná deka.


Barvy jemně a lehce tónované pro klidný spánek. Puntík byl taková neutrální sázka na jistotu - moje znalost "klučičích" vzorů (nejen) na textiliích je stále ještě v plenkách. Vnitřní délka znovu cca 62 cm, takže tak zhruba do čtyř měsíců, než milý malý člověk začne vlastní vůlí objevovat prostor. 


Znovu vázání na šňůrku ve všitém lemovacím proužku. A opět vyjímatelná podložka - z lícové strany bavlna, z rubu froté, uvnitř nepropustná pogumovaná vrstva a měkký vatelín. V případě potřeby jde využít jako přebalovací eko-podložka na cesty. Vše pratelné na 60°C.


A nakonec moje (premiérová) deka z korespondujících kusů látek (plus černé mraky na rozjasnění) z přední strany, z druhé pak celistvý kus (to kdyby měl člověk pocit, že toho rozkouskovaného dne s nemluvnětem je už příliš). Velikost cca 60x60... Poprvé jsem všívala vatelín, takže trochu obavy o jednotnost stehů a kámošení s mnou odhadnutým nastavením stroje, ale dopadlo to...


... a bavilo moc.

***
Dneska jsem Mišce oblékla do školky tričko a uvědomila si, že je to to samé, ve kterém ji Madlenka přišla prvně navštívit v porodnici. Pouhopouhý kus látky, ale kolik ve mně vyvolal pocitů. Celý den se mi to připomínalo, jak je to chvilka a přitom tak dávno, jak mi rostou před očima, kam se nevratně posouváme, co nás ještě i už nikdy nepotká ... radost i velký knedlík v krku zároveň. Látky mají tu moc a já už vím, že tohle celkem obyčejné a nehezké tričko i přes svou třídící obsesi nikdy nevyhodím ...
A pro malého R. bych si moc přála stovky světlých puntíků na blankytné obloze, a pokud sem tam mrak, tak jen pevně a jasně ohraničený, pouze pro lepší vnímání životních kontrastů...

pondělí 29. května 2017

Jako z pohádky

Bylo, nebylo...
O jednom víkendovém ránu, kdy už královna matka konečně nemusela scházet do podhradí a opouštět se špunty v uších své dvě princezny a pantatínka krále kvůli skriptům a poznámkám... přiletěla strašlivá pětihlavá saň...


Nebo tak nějak by to mohlo začínat. Každopádně za stejných podmínek a v tutéž dobu jsem (jupííí) s čistou hlavou a tak ráda zaplula do světa svých kouzelných bytostí. Madlenka chtěla hrát divadlo. Sádrové loutky svého dětství a jejich obživnutí v ručkách zbrklých vodičů ještě stále hlídám ostřížím zrakem. Chtělo to něco odolného, Madlenka pořád ráda kreslí, 1 + 1 = charaktery z jedinečných (proto)typů + laminovací folie.


K polednímu už od přípravy oběda slyším ozvěnu rozehraných lítých bitev a dramatických zápletek. A pak nářek a pláč ... deus ex machina. Saň odnesla princezny i královnu do svých podzemních písečných slují a, navzdory pětihlavému rozumu, zapomněla jejich lokaci na metr a půl krát metr a půl velké poušti.


Madlenka dovedla své beatnikovské kvílení ke kakofonické dokonalosti (a středem a natrvalo se po osvobození druhé ze tří odebrala domů převlékat), já s Miškou jsme nebohou poslední vězeňkyni po půlhodině usilovného přehazování dun plastovými lopatičkami nakonec zachránily. Dobře to dopadlo.
***
A já, až se dospím, lehce vzpamatuju a Peťa se vrátí ze služebky, bude to ještě o několik úrovní výš v pořádku. Protože mám za sebou splnění jednoho velkého cíle a před sebou otevřených tolik dalších. Je mi teď po to všem hodně hezky.
Trochu jako v pohádce.

úterý 25. dubna 2017

Aprílově

Proč šít na jaře kalhoty ze zateplené látky, kterou jsem v zimní slevě koupila holkám na podzim?
Ha, protože Apríl.
Letošní vychází učebnicově. Chvíli tak, pak zas onak. Chvíli krátkorukává trika, o několik dní později šup na půdu pro vaťáky a sněhule do té patnácticentimetrové nadílky (i uprostřed města).


Zimní softshell je parádní materiál. Nejen že je funkční, ale skvěle se s ním i pracuje. No, a navíc jsem náhodně stihla v akci koupit nádherný potisk. Schovávala jsem si ho na nějaký echt pěkný střih, až budu mít víc času si s ním pohrát, propracovat... Praktická potřeba kvůli počasí a nepraktická nutnost odpočinout si nakonec vedla k jednoduchému výsledku.


S Madlenčinými gaťaty jsem moc spokojená, sedí přesně, tak akorát na tělo (M. nesnáší planďáky). Nutno dodat, že původně byly střižené na Mišku, ale udělala jsem příliš dlouhé záložky a přišlo mi škoda je stříhat, když u Majdy stačilo jen našít spodní lem na stávající délku.



Na druhé kalhoty z jednoho kusu látky už mi nezbýval materiál, tak jsem zkusila udělat dvoubarevné nohavice. No, nejsem s tím vůbec spokojená (i ta šířka je trochu moc), takže výsledek vskutku aprílově nahoru-dolů.



Ale zase si říkám, že aspoň tyto vydrží až do podzimu, a až se Mišuli prodlouží nožičky, udělám spodní část nohavic nově a líp. Pořád zapomínám, že Ottobre má ty velikosti trošičku jinak než třeba Burda, a hlavně že moje děti nejsou úplně figuríny pro tabulky. Budit holky na měření, když mě takhle v sobotu večer po odložení skript popadla touha šít, se mi nechtělo.
***
I když vlastně bych bývala mohla, protože před jedenáctou přiběhla Madlenka, že se Miška dusí a hýká... Další z řady vzteklým obdobím vyřvaných laryngitid. Takže znovu koukání z otevřeného okna do nočního mraziva, inhalace kortikoidu, uklidňování, a jakmile do pobledlého, lehce apatického gumídka znovu vešlo trochu růže, odvolat tatínka z orchestrálních oslav, kdybychom ještě náhodou museli na pohotovost... Když přijel, musely jsme mu připadat jako nepovedený aprílový žert. Obě koťata spokojeně usínající u druhé čtené pohádky v naší manželské posteli. A ráno už Míša lítala, jako by se nic nestalo.
Každopádně jsem moc ráda, že nestalo - byť je to celkem pravidelně a já už mám nacvičeno, co dělat, přeci jen mi pokaždé malinko spadne srdce do kalhot.

čtvrtek 20. dubna 2017

Stůl

Mám hotovo.
Mám několik nových zkušeností.
Mám radost.
***
Stůl pro Madlenku.
 
 
Ona teď poslední dobou hodně kreslí, maluje, výtvarničí. Tytam jsou doby, kdy jsem přišla do školky a na první mrknutí oka věděla, které dílko je její = naše M jako minimalismus, jedna čára pro vybarvení, tečka pro linii. Nebavilo ji to, nešlo. Držení pastelky jako kopáč rozvodů, křečovitá křeč v ruce. Koupila jsem si knížku o grafomotorickém rozvoji dětí, založila ji, zapomněla ... a jen dobře. Většinou bývá horlivá mateřská snaha o zapadnutí zdravých dětí do tabulek na škodu (a já to určitě jednou a beze zbytku pochopím)... Prostě teď jsou tužky, pastelky a fixy všude a v jídelně máme na liché stěně i soukromou galerii, jejíž prohlídka žádnou návštěvu nemine.
Ale už to chtělo odpovídající, ergonomicky vhodné prostředí pro tvorbu. Takže opravdický pracovní stůl a k němu židli respektující ještě nějakou dobu rostoucí sedící. Druhé objednáno na netu, první zděděno po mně. Rustikální vzhled devadesátkového nábytku nebyl nic moc, ale zase jde o masiv, takže škoda toho skutečného materiálu nevyužít. Pořád jsem v hlavě měla tenhle kus nábytku za nový. Naši mi ho koupili jako náhradu za psací stůl po mamince. Před nástupem na nižší gympl... víc jak před dvaceti lety. Čas je fakt relativní.
Konec okecávání, ke stolu... Plán byl, že ho zbavím hnusně naoranžovělého nádechu a po zbroušení jen napustím bílým voskovým olejem, aby se zachovala struktura dřeva (škoda, že ten neutrální tón pravého materiálu nejde navěky zachovat jen bezbarvým lakem). Půjčila jsem si brusku na ty všechny velké a nečlenité plochy, ale brzy zjistila, že z jejích vibrací se mi dělá podivně fyzicky zle a že všechno nakonec budu muset dělat ručně smirkovým papírem různé hrubosti, což mě stejně (a v konejšivém tichu) bavilo mnohem víc. Jako z brusky, tak i z vosku nakonec sešlo. Suky a letokruhy vsávaly nový nátěr úplně jinak než hladké dřevo a než jsem si představovala. Všechno špatně a záchrana všech amatérů bílým Balakrylem (jen v dílech s viditelnými suky i nátěr základovou barvou, pro jistotu) a elsovská modrá na pracovní desku a šuplíkový díl - do bílého nátěru jsem postupně kapala a kuchyňskou metličkou zamíchávala primalexovou tekutou tónovací barvu. Navrch ještě dvojitá vrstva bezbarvého laku pro větší odolnost (třeba propisky jsou sviňa, záhy otestováno) pracovní desky a čelních stran šuplíků. Po zaschnutí smontovat, nalepit na spodní stranu noh polštářky proti odírání podlahy (ty lehce urputně dávám na všechno neživotné, nohaté)...a je mi trochu líto, že už nemám do čeho rýpnout:).
 


No, a to je výsledek několikadenní prokrastinace od učení se na státnice.
Já tam ten smysl vidím:).


Kulaté úchytky vyměněny na/za super pevnou kůži (Pájo, děkuju, nakonec jsem v té krátké délce ani nemusela ohýbat zamokra). A kdybych si včas uvědomila, že mám ve vrtačce špatný druh vrtáku, mohly být ty díry do kůže o milimetr a kus přesnější (kulaté matky z místní kutilské prodejny, myslím, ujdou - křídlové matky z vnitřní strany a hlavička šroubků z vnější se mi nelíbily).
Sklopný (pětileté potencionálně nebezpečný) mechanismus přední části stolu jsem zafixovala uříznutými kusy dřevěných opékacích klacíků (přilepeno obyčejným Herculesem, dřevo na dřevo drží parádně)... V závěru jsem chtěla šuplíky nějak ozdobit. Nejdřív v opakujícím se vzoru zbytku Lepeeto nálepek na protější  zdi, pak černými trojúhelníky, co si primárně schovávám na renovaci skříně ve vlastní pracovně. Nakonec (a díky virtuální podpoře) zůstane tenhle stoprocentně amatérský po(pře)čin dočista načisto.


V celkovém pohledu nějak tak. I s nově ušitým obalem na nudně kancelářský, odpadkový koš. Neudržela jsem se a šicí stroj zapnula. Ta božsky černobílá látka nedala jinak.


Chtěla jsem Madlence došít i držáky na tužky. Ale předběhla mě a úložný prostor si zvolila sama. A ono je to nakonec vlastně to nejpřehlednější řešení.
Prostě její pokoj, její volba.
Já můžu dát jen základ - pro dvě či čtyři nohy, na tom nesejde.


A tak to má, snad, být.

pondělí 17. dubna 2017

Na koledu

Oboustranné plátěnky na velikonoční nadílku.
Loni jsem si se Zajíčkem daleko víc vyhrála (plyšáci a košíky tu). Letos je to o poznání jednodušší, ale zase praktičtější. Trochu válčíme s Madlenkou a jejím zubním kazem, takže alespoň u nás doma ušák přinesl omalovánky, knížku, foukací fixy, samolepky... prostě takové ty dentálně neškodné záležitosti, které se do tašek hezky vlezly... A od zítřka můžou sloužit jako zavazadla na věčné přenášení oblečení do a ze školky, třeba.


Co mi paměť sahá, velikonoční pondělí (přinejmenším jeho příjemnější část) patřilo hledání zajíčka, respektive toho, co po sobě nechal. A dost mě baví tuhle tradici držet i pro své děti. V noci kvůli nejistému aprílovému počasí zanechal své otisky v přízemí - barevně odlišené pro každou z holek. Ty samou nedočkavostí nemohly dospat a ranní hygienu, převlékání a snídani zvládly samy, bez pobízení a v takové rychlosti, že Peťa musel na dokumentaci pátrací akce vyrazit ještě v pyžamu.
Plán byl, že hledačky půjdou po stopách a nálepky budou postupně sbírat, až dorazí ke skrýši. Madlenka byla, i přes výrazně vyšší počet otisků a delší cestu, tradičně u cíle rychlostí blesku. Miška si zase víc než závěr užívala cestu, včetně nekonformního skladování lepítek... Venku pak přeci jen čekalo v našem nepřehledném porostu i čokoládové vejce, to bylo radosti. 
Ovšem v duchu výše zmíněného cukrovinkového embarga, jsem tři čtvrtiny rozbalené čokolády v nestřeženém okamžiku schovala na horší časy, nikdo nic nepoznal... zákeřná matka. Holky si ale stejně z koledování s tatínkem donesly plnou igelitku třpytivě zabalených figurek (zabaveno), krásně opentlené pomlázky (vystaveno) a několik skutečných, natvrdo vařených vajec na povinnou velikonoční pomazánku (snědeno)... Sama jsem tu osekanou tradici vyplácení proti uschnutí nikdy moc nemusela, nejen kvůli zvláštní genderové logice a téměř valentýnskému soutěžení která jich (koledníků) měla nejvíc, ale hlavně jsem nikdy nevěděla, jak se mám při švihání tvářit, a byla jsem přesvědčená, že jakákoli říkanka delší než dva rýmy by se měla pokutovat... Ale Madlenka, a po prvotním fňukání lehce i Miška, tímhle svátkem nadšeně žije. Tak se snažím nebýt příliš okatě brzda, ať si svou finální oblibu nebo averzi vytvoří mé holky samy...a taky abych jim neodradila koledníky:))).


S jarní, natož velikonoční výzdobou, kterou jindy dělám moc ráda, to taky úplně neklaplo. Tak jsme si aspoň v upršeném nedělním dopoledni zablbly s vyfouknutými vejci (já s Miškou tematicky zajíce, Madlenka se rozhodla pro portrétní zobrazení naší rodiny, exempláře od obou si schovám) a upekly beránka bez lepku a bez ucha, kterému Michalka hned po vychladnutí vykousla na zádech díru...


Ale jo, bylo to moc fajn :).

pondělí 20. března 2017

V kapse

Máme to doma tak padesát na padesát. S oblibou cestování u našich dětí.
Madlenka je od miminka velký turista. Změnou prostředí a novým neznámým viditelně pookřává, dlouhé přejezdy autem nebyly a nejsou problém. Zato Mišulka je typ spíše domácí, s úlevou se vrací z delších i kratších výletů a láskyplně obchází svoje bezpečné území (moje postýuka, moje židue, atd.). V cizím je nervózní a potřebuje svoji konstantní dobu aklimatizace. Výlety autem nikdy neměly úplně hladký průběh a ještě do loňska by se daly přirovnat k mírné formě utrpení - oboustranného, protože z Miščiných vzteklých etud od patnácté minuty jízdy jsem beznaději a negativismu brzy propadala i já, čímž se nám to hned ze začátku pěkně zacyklilo :). V takových chvílích jsem potají i nahlas vzpomínala na záběr z taxíku v jakémsi zahraničním filmu a toužila po tom zvukotěsném plexiskle mezi předními a zadními sedadly, jen s tím malinkým, výklopným okénkem na podávání potřebného obnosu. Ale pomalinku, polehoučku se to zlepšuje. A s dostatečným zapojením animátora, zásobou jídla a hraček (vše v naprosto přesně rovném dílu pro obě - to si zase ostřížím zrakem hlídá Majda) a hudebních hitů se dá v relativním klidu a míru přežít cesta třeba do Rakouska.

A protože na letošní léto plánuju s holkama co nejvíc výjezdů, abychom se s Madlenkou doma neunudily a abych Mišku ještě víc cestovatelsky utužila, ušila jsem dopředu dva kapsáře na všechny ty nezbytné věci.


Z oblíbené kočárkoviny. Látku jsem brzy zavrhla, protože při nástupním a výstupním stylu mých princezen bych ji mohla prát hned po první jízdě, takhle není špína až tolik vidět, případně stačí přetřít hadrou (ale prát se, samozřejmě dají). Zepředu veselé puntíky na tmavě hnědém podkladu, zadní strana - pro vyvážení poměru cena/výkon - levnější jednobarevná kočárkovina, uprostřed pak pro pevnost tvrdý ronopast.


 Uchycení kolem opěrky hlavy na popruh a sponu, kolem sedadla guma š.2,5. Dvě mělčí vrchní kapsy, pak vystupující a stahovatelná kapsa na láhev s pitím a kus popruhu na zavěšení plyšáka, případně připevnění tiché knížky (jestli se k ní vůbec dokopu, než mi holky dorostou do časáků pro adolescenty). Spodní kapsa je nejhlubší a nedělená, se zapínáním na magnetický druk, tam by měly přijít knížky, omalovánky, něco většího a vyššího. Olemování kapes pro Madlenku zeleně, pro Michalku dorůžova, ať to v té sesterské sounáležitosti (soutěživosti) mají aspoň trochu rozlišené.
***
Tohle byla představa, realita je zatím taková, že kapsář slouží jako vícepřihrádkový koš na odpadky všeho druhu a skupenství. Holky se pravidelně nemůžou rozhodnout, kterou barvu olemování a popruhů vlastně chtějí (většinou jen tu jednu stejnou, jak jinak) a Miška při jedné ze svých atak období vzdoru (kterou, matně si vzpomínám, rozpoutal na podlahu spadlý a  ihned nezvednutý obal od sušenky) vzteky rozkopala ten nevinný růžový popruh...

No, ale já tu představu o radostných jízdách plných expedičních písní, slunečních brýlí a vlasů vlajících ve větru ještě nevzdávám. On ten čas přijde a jednou třeba v poklidu dojedeme i na můj milovaný sever Itálie.
Takže ještě zpevnit nervy, zpevni švy... a bude to v kapse:). 

pátek 10. března 2017

Osudová

Na každého čeká jedna osudová.
Láska i látka.
O tom prvním nepochybuju, o tom druhém jsem přesvědčená.
No dobře, spíš v to druhé doufám. To když při objednávání preferovaných textilií pravidelně (a vesměs nahodile) plním virtuální košík i potisky, které bych sama za sebe nebo pro sebe určitě nevybrala. To když opakovaně naprosto popírám svou averzi vůči vyslovenému i realizovanému to by se (ještě) mohlo hodit (prostě s výjimkou látek, knih, fotografií a výtvarných počinů svých dětí jsem racionálně třídící drsoň).

A abych si ještě míň fandila s odhadem, tak často beru látky, které na skladě  čekají dost dlouho. Třeba jako ta uvnitř únorově předané tašky - dobrého půldruhého roku. Protože málokdo si troufne na barevně výrazné, zlatavě orámované listoví, a to navíc v době, kdy na stromech ještě neraší ani pupence. K tomu kombinace s rudou koženkou a ve velikosti příručního zavazadla. To už chce odvahu, a taky schopnost kašlat na černo-bílé trendy i konvence.
Moc ráda jsem tento osobní atyp šila.




Přesné rozměry jsem si v tom barevném opojení nenapsala (a zrcadlovou fotku sama sebe s kabelou si sem, cudně i alibisticky, pořád netroufám dát). Každopádně jsou dostačující  na velikost šanonu a termosky s čajem. Zapínání na magnetický druk, protože častému vytahování dříve zmíněného zip zbytečně překáží a brzy se ničí. Na peněženku, toaletku, psací potřeby, mobil... a další věci potřebující utajit při cestách soukromě i mhd jsou určeny dvě velké a skrytě zazipované kapsy. A protože pedagogická činnost při současném spolupůsobení dvou malých dětí není žádné peříčko, jsou i všechna kritická místa tašky přizpůsobena násobené zátěži - čtyřcentimetrová, pevně prošitá ucha, dvojité prošití oválného dna.  Tvar, lehce odlišný právě tím oválem naspodu, jsem si rozkreslovala sama, takže je (i když opravdu jen lehce) autorsky můj.




***
A já. V pondělí jsem byla po skoro roce nakupovat oblečení jenom pro sebe. Rozhodnutá nabourat svůj šatní stereotyp tmavě modré, bílé, šedé a starorůžové, být konečně víc barevná (že se jako přes kupu veselých tónů doberu i ke korespondujícím pocitům). Takže jsem se vrátila se dvěma taškami hadříků pro holky, a v té třetí (nejmenší) se kromě výše zmíněných odstínů vyjímal jeden hořčičně žlutý tenounký pásek a jeden šátek s pruhem téže barvy. No, materiální marnost se mnou, zatím osudová:).
***
Na jaro ušiju hořčičně žlutý polštář naší pohovce.