Děkuju...uff

Jo, přiznávám, ulevilo se mi.
Že jsem Markétě By Myyna na Dyzajn marketu neudělala úplnou ostudu. Ono to chce hodně odvahy a velkou důvěru přizvat si k sobě na tak velkou akci sice kamarádku, ale zároveň někoho, kdo není ani z pětiny tak známý a vyprofilovaný.

I přes obavy a novou velkou neznámou to byla skvělá a velmi intenzivní premiérová zkušenost. A jak jsem včera zjistila, víc než dvě třetiny věcí našly své majitele (což taky znamená, že jsem prohrála sázku se svým mužem). Takže DĚKUJU!...

• Market nejen za tu odvahu
• všem, kteří u mě nakoupili, pochválili, prohodili pár slov... tahle osobní setkání jsou nejvíc(!)
• všem, kteří na základě první zkušenosti chtějí i další sršní šité věci - to je ještě víc
• svému skvělému zázemí, které za poslední dva měsíce vydrželo mé běžněprovozní výpadky, pomáhlo, tolerovalo - to je pro mě víc než nejvíc... ale tam se děkuje osobně
• a aby to nebylo jak na děkovačce za Oscary, tak děkuju i těm dětem, které zaujali mí rozvěšení žrouti a sponkovníky, ale které v nejednom případě rodiče popostrkávali pryč, protože ještě není svátek, narozeniny, ani Ježíšek... "bad timing"

A kromě radosti a obrovské deky únavy, která na mě v závěru padla, mám pro sebe i pár cenných poznatků, takže uf... 

• jsem sebepropagační mrtvolka (ne, že bych to dlouhodobě netušila) - facebook (i osobní) jsem si založila celkem pozdě, blog měl přes léto i velký kus dřív pěšiny spíše tiché (v přímém rozporu k žité realitě), nemám e-shop a ani instagram (v dnešní době!!! - tak si skoro říkám, že bude možná nejlepší počkat si na nějakou novou sociální síť nebo platformu, ať to chytnu hned na začátku, no, haha)
• jsem marketingové nedochůdče, teď už bych se na kombinaci produkt-místo-akce připravila o něco líp - prostě v září frčí spíš věci pro sebe než vánoční dárky pro děti a ve výsledku by nebyl ten malý prostor tak zahlcený a barevně hýřivý, až mi z toho samotné bylo těsno
• dva výše zmíněné body mi náladu až tak nekazí, protože druhé se dá zlepšit a s tím prvním v aktuální situaci nic moc nenadělám. Šití totiž pořád tvoří jen menší polovinu mé pracovní doby (pořád víc učím) a být virtuálně aktivnější by znamenalo být míň vědomím přítomná pro své děti, což teda ne-e. I při sebelepší organizaci času má den pořád stejný počet hodin. Navíc jsem zjistila, jak jsem náchylná k semletí - jako že jsem kontrolovala mail a sítě na mobilu každou půl hodinu, to bylo děsivé...
• ... ale je mi jasné, že pro rozjetí nějakého většího podnikání v téhle oblasti se to bez neustálé propagace neobejde. Stejně jakože pro větší objemy šití bych nemohla dlouhodobě pracovat sama. Takže poslední poznatek - pro mě bude nejlepší zůstat ještě nějakou dobu ve dvojitém pracovním módu výuka angličtiny/Sršení, a jestli se posouvat vpřed, tak pomalinku polehoučku. Abych z toho či onoho nezbláznila, neztratila radost, že dělám s a pro konkrétní lidi, nevyprchal důvod, proč jsem vlastně začala, nepřišel pocit stereotypní osamělé manufaktury.

***

Teď si vypiju kávu a celý den budu vydechovat, budu s dětmi a budu pokračovat v rovnání a úklidu v sobě i v domě (obojí je dost potřeba). Zítřek ve znamení kurzů angličtiny a hned ve čtvrtek znovu zapnu stroj a s novou chutí se dám do objednávek. Znovu se těším!

***

Na závěr by to chtělo ještě nějaký vhodný vizuál. Jenže já jaksi o víkendu nepořídila víc, než jednu dost špatnou fotku (viz můj facebook). Já jsem si to naživo prožívala a užívala a místo obrázků mám moc fajn vzpomínku a pocit. Takže aspoň jedna květinově děkovná, levandulová, baboletní a přímo od nás.

Doba klidová

Moc jsem to po hektickém podzimu a  bláznivých prvních třech prosincových týdnech, plných přenášených nemocí, rušení a nahrazování hodin angličtiny, chystání Mikuláše a medvědí narozeninové oslavy Madlenky (u nás se obojí jede ve velkém, ale zvlášť za slavení v nejbližším celorodinném kruhu, kdy se nás při dobré konstelaci může doma sejít už plných 20 "kousků", jsem strašně ráda), balení dárků a odškrtávání ze sepsané role úkolů potřebovala. Přepnout na úsporný režim, odpočívat, myslet jinak a na něco jiného, odjet vidět sníh a vrátit se domů... Ale ze všeho nejdřív chvíli v uklizeném prostoru koukat na naši tradiční vánoční výzdobu a ladit hlavu na svátky.

Mám naši Ruinu strašně ráda. Už v době, kdy jsme si tento maloměstský dům z roku 1897 byli s mužem (a tehdy ještě nezjištěnou Madlenkou) obhlédnout a kdy plně otpovídal tomuhle srdečně pejorativnímu pojmenování, jsem měla takový ten poklidný a ujišťující pocit, který se ale blbě vysvětluje, prostě že jsem tu musela žít celý život, že tady můžu být a jsem doma. No, a tak se už pátým rokem (někdy až otravně úzkostlivě) snažím udržet krásnu volného velkého prostoru a klidných, neutrálních tónů... ve věčném boji s hýřivostí barev dětských hraček, pořád kompromis a úhybné manévry, no :). Třeba letos jsme vánoční stromeček zdobili ještě před odjezdem na hory, aby se po příjezdu třiadvacátého v podvečer dalo jen usednout na pohovku, nalít víno a zkouknout Love Actually (což je pro mě začátek Vánoc, a taky trochu nostalgie po naší svatbě - stejné překvapení jsme  od sourozenců a našich kamarádů z orchestru a big bandu dostali i my). Zdobení ještě víc v režii holčiček. Miška se zodpovědně zapojila hned od začátku, Madlenka tradičně přišla až v poslední třetině a s jedním okem na pohádce hodnotila dosavadní průběh a aktivně za Míšina důrazného nééé navrhovala/uskutečňovala změny. Lehce jsem trnula, co všechno na ten krásný jehličnan navěsí, ale výběr ozdob měly bílý a pastelový, tak to můj systematický a řádem postižený mozek snášel dobře. I ty na dne krabice objevené zlaté vlasy děda Vševěda (nevím, jak se těm třpytivým ocáskům normálně říká). Jen když Michalka iniciativně přinesla ostře růžové boa z jejich kostymérny a Madlenka červené cosi, nechala jsem s lehkým důrazem dopadnout své mateřské poslední slovo, no.

Výzdobou v kteroukoli roční dobu jsou pro mě světýlka, spousta teplého světla. Hvězda z IKEA dostala své místo až letos po odumřelé závěsné kokedamě, ale stluší jí to tam. Světýlka na baterky na věncích, světýlka v ošatkách a miskách, spousta svíček. Doplňková barva tmavé zeleně, do milované aromalampy od oblíbené Ema Mamisu badyán, hřebíček a skořice plovoucí ve vodě (takový svařák na čichanou). A nejoblíbenější zimní "vazba" do vázy  - ruscus spolu s nevěstiným závojem, není pro mě nic vánočnějšího, u ničeho jiného se na mě prodavačky u nás v květinářství netváří tak pochybovačně. Tradiční adventní strom v jídelně, ať můžou dítka s lehkých utrpením počítat jak dlouho ještě do Ježíška (letos poprvé přišla Madlenka s otázkou, jestli ten Ježíšek nejsme náhodou my - ještě jsme to argumentačně/logisticky/strategicky ustáli, ale dávám tomu rok, maximálně dva...a, přiznávám, bude mi toho konečného odhalení smutno, dálší nevratný krok k velké holce).

A letošní novinky. Prvním je svícen, který jsem si přivezla z ostravského Meat Design. Zažil své vtipné uvedení do společnosti, kdy jsem plná nadšení večer po příjezdu hlásila svému z podstaty racionálnímu muži, že jsem sehnala adventní věnec. Po vybalení se mi (nikoli nečekaně) dostalo pohledu, pod kterým klasicky mládnu do první dekády. Po dohodě, že tomu budeme spíš říkat svícen, než ten čtyřhranný věnec byly obě karmy v rovnováze a milý držák na svíčky mohl začít odpočítavat adventní neděle (a navíc nám hezky kopíruje opěrky židlí :)) ). Druhou novinkou keramický strom na čajovou svíčku. S výškou kolem 40 cm není žádné cudné tintítko, ale láska na první pohled a horký adept na celoroční svícení.

Tolik exkurze do výzdoby. 

***

Před Vánoci ještě teď už tradiční odjezd do rakouských Alp. Katschberg se nám osvědčil. Pro děti i po oddechu a liduprázdných, zasněžených svazích lačnící dospělé skvělé místo. Pro mě osobně potřebná pauza od povinností, seznamů úkolů, vatření, uklízení, vnucovanému tlaku na vánoční přípravu a náladu. Letos - teda vlastně vloni- to mělo pár kritických okamžiků, ale zvládli jsme je a za tento model bych ráda přimluvila i letos. Madlenka už s námi sjela i pár párkilometrových červených, na modrých svazích pomalu rovná nožky do paralelu, mám z ní radost a ještě větší radost mám z jejího nadšení pro sjíždění. Michalka není povahou takový kamikadze, takže tady začínáme vožením s tátou a jištěnými dojezdy o samotě (zbytek, sáňky, sněhuláci, horká čokoláda, prostě nepřepálit začátek). Ale přijde mi, že jak vidí jezdit nás všechny ostatní, bude to i s jejím vrozeným opatrnictvím dobré. Strašně moc se těším, až budeme brázdit svahy jako kachní rodina.

Ježíšek a vánoční svátky se vydařili, i když některé okamžiky máme v plánu pro příště zkorigovat a víc učit děti (a možná i malinko prarodiče), že Vánoce nejsou jen a pouze (jestli vůbec) o dárcích, že to důležité je rodinná přítomnost... A závěr roku na naší ostružinské chatě, dvakrát s dvěma skupinami lidí, které mám tu čest a štěstí považovat za přátele, v pospolitosti, kdy utřete nudli u nosu nebo podáte občerstvení kterémukoli probíhajícímu dítěti, kdy není jedno, čí dítě vám zrovna po hlavě slítlo z přespříliš příkrých schodů (naštěstí všechno dobře dopadlo, uf a třikrát uf)...

***

Takže na závěr tohoto celého elaborátu (si) moc přeju, aby celý příští rok byl tak podnětný, tak plný výzev, překážek, obtíží... a jejich úspěšného konečného zdolání, tak láskyplný, plný důležitých věcí... zkrátka naplněný, jako ten se sedmnáctkou na konci... pro nás pro všechny.

***

A úplně pod čarou - těším se, až si hned zítra stoupnu před tabuli, až hned jak to půjde zapnu šicí stroj. Až budu mít pracovní odstup od svátečním cukrem poblázněné Madlenky a obdobím vzdoru zmítané Mišky. Rovnováha zase jinak:).

Dámská jízda

Další v řadě, dnešní. S Madlenkou. Protože je to pro mě vnitřní nutnost, potřeba, obrovská radost. Protože v běžném denním provozu mám přeneseně i v reálu na tělo hlavně Mišulku. U Mišky je to dáno věkem, pořadím narození asi, povahou hlavně, prostě mamánek. Většinu poškolkových odpolední trávíme pro Mišku přizpůsobenými aktivitami, s ohlížením se na její potřeby, na "Majdi, počkej...". Je to přirozené kvůli věku, pořadí narození, povaze... ale fér úplně ne.

Proto vědomé zavedení dámských jízd jen s tou starší. Okamžiků, kdy se zcela a beze zbytku soustředím jen na jeden dětský svět. Jeho potřeby, představy, strasti i touhy. Kdy mám možnost znovuutvrzení jeho jedinečnosti v tom (pro mě) příliš rychlém odrůstání. Kdy si můžu při nedělené pozornosti poslechnout a sdělit důležité i to relativně banální.

 

 

Dnešní cílená a nerušená objetí, povídání a hry při cestě vlakem na padesátiletý koncert Svěráka a Uhlíře (prarodiči přenechanou událost nám a Johance s její prvorozenou Rozárkou). Svěrákovskouhlířovské kazety převíjené na versatilce jsou moje záklaněškolské dětství. Jejich mp3 téhož a víc patří Madlenčině generaci. Koncert, který i přes šíleně velký (a pro mě osobně šíleně nehezký) prostor O2 arény působil krásně komorně. Majda zpívala jako o život, mně tekly naprosto reálné slzy dojetí z toho co bylo i je (mnou dříve vysmívaná a časem bující expresivnost pocitů se asi dědí, no). A pak dvojjediné společenské hry, dvojitá pohádka a neutnutý rozhovor před spaním v naší manželské posteli.

Nejsem schopná určit, nakolik se moje potřeba zrcadlí v tom skoro šestiletém stvoření. Snad dost na to, aby vědělo, že bez ohledu na věk, pořadí narození a povahu (plus přehršel mých vlastních  aktivit a prací) je pořád jedinečně nejdůležitější.

(A to samé, závěrem zmíněné znovu beze zbytku platí i pro Michalku... toho času na výhradním výletě s tatínkem u chomutovské prababičky).

Svátky

Nejlepší za několik let, řekla bych.

Poslední adventní týden jsme ujeli předvánočnímu shonu a vnějšímu tlaku na sváteční náladu do Rakouska (středisko Katschberg-Aineck doporučuju - super pro všechny věkové i výkonnostní kategorie). Zalyžovat si a být spolu bez nutnosti uklízet, vařit, dělat milion nutných/zbytečných věcí. S Peťou jsme se shodli, že tohle je výborný model i pro roky následující. A protože to měla být náhrada za naši letní dovolenou, rozhodli jsme se pro servis all inclusive v hotelu přímo na sjezdovce, zařízeném na a pro děti (spokojené dítě-šťastný rodič, i naopak). Všechno vyšlo náramně, holky byly zdravé, počasí ideální, technického sněhu na téměř liduprázdných sjezdovkách dostatek. Strašně moc jsem si po tom náročném a bláznivém podzimu odpočinula, jedla výborné jídlo, dýchala čerstvý vzduch a chodila spát s našimi kuřaty už po osmé večerní. A ty horské štíty na obzoru, ty mi samy o sobě zlepšovaly náladu až do nebes.

Jel s námi i můj tatínek, nejlepší kámoš holčiček, takže jako bonus jsme v čase dětského poobědového spánku mohli na svahy vyrazit s Peťou jen sami dva. Mišička stála na lyžích poprvé a poprvé (a zatím naposled) se svezla v tátově náruči z kopce dolů, aby prohlásila, že neci, začátky se zkrátka nesmí přepálit. Zato Madlenka se nakonec krásně rozjezdila. První den ji ještě měl Peťa na popruhu, ale dle tradice se v pravidelných intervalech měnila v zasněného gumového medvídka. Druhý den jsme šly lyžovat spolu, bez jištění. Už v první třetině kopce jsem se neudržela a ztropila ukázkovou scénu. Zatímco jsem na na rodičovské zvednutí čekající dítko hučela a syčela, v hlavě mi běželo, že buď ji svým přístupem navždy vůči lyžování zablokuju, nebo se v ní konečně něco přepne a začne už dříve naučené zatáčení a brždění konečně soustavně používat. U Mišky by mi tenhle cukr a bič určitě neprošel (je víc opatrná, soustředěná, zasekávací), ale Madlenka je z jiného těsta, u ní je to ve všem hop nebo trop, případně obojí, čert aby se v tom vyznal. Ale povedlo se, naštěstí. V půlce kopce (a po mém posledním naštvaném poodjetí, ať si dělá, co chce) se Madlenka s fňukáním poprvé sama zvedla a už bez větších zaškobrtnutí zbytek kopce sjela - velký jásot a spoustu pochval u vleku a nahoře horká čokoláda. Od té doby si to více méně suverénně křižovala modrou sjezdovkou dolů, těch 850m dávala na jeden zátah a spodní rovnější část i přes mé pokyny k zatáčení pouštěla šusem (když zabočím, tak zastavím...divej!). A co je úplně nejlepší, ona si tuhle aktivitu opravdu oblíbila, takže každá poslední jízda dalších dní byla tak trochu prosmutněná a musela jsem jí neustále slibovat, že na lyže budeme jezdit i u nás. Jsem strašně ráda, že to vyšlo... Jo, a taky musím vyzdvihnout narozeninové rukavice s motivem Elsy a Olafa - ukázkový příklad, jak se dá posedlost změnit v užitečnou didaktickou pomůcku - pojedeme za Olafem....a za Elsou... nesmí si povídat...atd.

Zenová rovnováha a srovnanost se mě držely na Štědrý den i o svátcích. Navíc ten padající sníh, děti dobře naladěné, štědrovečerní večeře nachystaná mou obětavou maminkou a cukroví od maminky Peťovy, u stolu společnost našich, to všechno bylo tak nějak pokojné, sváteční, výjimečné....

Teď už se více méně vracím nazpět do běžného koloběhu. Jsem hrozně ráda za výhradní čas strávený s prázdninujícími dětmi, ale taky už po očku pokukuju po začátku školky, je tolik věcí na které teď nezbýval čas, ale energie je konečně dostatek. A taky přiznávám, že si ráda na pár hodin denně odpočinu od Michalčina aktuálně probíhajícího učebnicového období vzdoru, kdy se několikrát denně a z nespočtu malicherných důvodů mění z andílka v ječící uzlík nervů na podlaze. Je mi jí líto, občas se mi chce smát, občas mám nutkání taky sebou vztekle mrsknout o zem. Ale to přejde, to k tomu patří, to je v pořádku.
***
Je mi tak hezky.

Rychlebky

S Peťou jsme zvažovali projet kousek Portugalska, pohraničí Evropy. Spolu, sami se sebou, sami za sebe, druhý ze dvou bezdětných okamžiků za rok. Odpočinek. Pak se to začalo zkracovat, ořezávat, krachovat.
A v ten samý moment se ozvali manželé Myynovští, co takhle společný rychlebský víkend.
Jo!
A bylo to skvělé.
V pohraničí, co by kamenem přes pohoří od nás dohodil, v naprostém tichu, v klidu, na vzduchu letně dodechujícího podzimu, v Nových Vilémovicích ubytovaní tady.
Procházky, opékání špekáčků, popíjení svařáku a vína, časem plápolající krb, nakládaný hermelín, stolní hry, začtení se a povídání o méně i zásadně důležitém. Poprvé za daný týden usínání ještě v den probuzení. Doznívající únava z na chvíli nic nutně nemuset.
Střípky focené na mobil, jediné, v daný moment použitelné využití téhle chytré věci. Chyceni mimo síť.
***
Hraničky. Páteční, těsně předvečerní procházka. Kdysi ne tak dávno tu byla vesnice. To místo dnešních luk a kousků kamenných zdí v trávě má silnou atmosféru. Pro mě určitě. Pod moderními teniskami mi vržou kamínky polní pěšiny, ale slyším dozvuky hudby z taneční zábavy, útržky nesrozumitelných německo-polských hovorů, cítím život lidí, vlastní vnitřní vrtění a poposedávání. Snaha pochopit, potřeba porozumět bez soudů tam i zpět, vnímání individualit i celku. V jednom místě nacházím tenký signál domů, volám, ale proti své věčné tendenci popocházet při hovoru musím stát, jinak vypadnu ...

Možná paralela s pohraničím. Spousta zarostla jemně ochmýřenou trávou, ostnaté slupky vztahů v nich ale pořád jsou. Ale ještě víc uvnitř je třeba něco nového, bez vyhrocených stěn. Zřejmě to nevyklíčí, zřejmě to seschne s koncem podzimu. Jenže co když se to uchytí třeba ve figurkách pro naše děti, v další generaci, bylo by dobré neskončit v neurčitém povědomí. V pohraničí.

 

Sobotní procházení se Javorníkem. V rámci Dne architektury. Ten šumperský jsem provařila (doslova), tak aspoň tady. Kromě architektonických informací, poznámek o místním stavitelském rodu Uttnerů, ještě poznatek, že spousta věcí rezonuje bez ohledu na velikost místa a geografickou polohu. Jen v menším měřítku je všechno o trochu víc osobnější, víc to leze do vztahů. Každopádně moc zajímavé, jen v závěru trasy už toho povídání pomalého popocházení na mě bylo trochu moc, tak jsme přidali do kroku směrem k cílovému místu.

Tančírně. Úspěšně a s neuvěřitelným citem zrekonstruované budově, dispozičně i vybavením dělající čest svému názvu. Až na nějaké drobnosti mají tam nic neruší, nebije do očí není mimo (třeba na záchodě mají skvělý retro vypínač - nemačkat, točit). A dělají tam dobrý borůvkový mléčný koktejl, můžu říct.

S pohledem na radostně vyvěšenou výtvarnici závěrečný dodatek - ono je jedno, na jaké hranici (světadílu, státu,...) člověk je. To s kým je tak nějak důležitější, že jo.

Děkujeme!

Pražská

Minulý týden, výletní od začátku do konce.

A i přes mírně nervózní cestování napříč republikou, moc fajn.

Nejdřív slavící víkend v Krušných horách. Fotky nemám, nějak nebyl čas vytáhnout foťák z kufru auta.

Pak třídenní mezipřistání v Praze.

Madlenka po několikáté, Miška poprvé vědomě. Bylo třeba ukázat jim skrze davy turistů hlavní pamětihodnosti, že ano.  A po cestě i mou alma mater - Kde je ta tvoje vysoká škola? No tady. To teda vůbec není. Je úplně normálně velká! Zato pohled na Národní divadlo Madlenku naplňoval mírným vzrušením, protože o jeho požáru si v její oblíbené dětské knížce čteme docela často... Míša to všechno strpěla se svou klasickou poker face, nelíčenou radost ovšem měla z jízd metrem a hlavně tramvají. Tamvaj byla prostě nejvíc, v několikaminutových intervalech radostné mávání a vítání všech projíždějících souprav.

Trojská Zoo. Zvítězili tučňáci, lachtani a předvádějící se lední medvědi. Zbytek osazenstva musel ustoupit zájmu o lízátko, pití ... a, u Michalky, o bagr cestářů na vnější cestě.

Vtipné bylo poslouchat rozhovory ostatních dospělých návštěvníků s jejich dětmi. Třeba když se snažili upoutat pozornost rozmrzelého batolete výběhem se zebrami Koukej támhle je koníček v pyžamu... Jak asi takový kůň po ránu dělá. A jak dělá lama, žirafa nebo psoun? Samé překladatelské oříšky.

Lanovkou na Petřín. Za devět let života v Praze jsem na tenhle kopec nevyšla, nevyjela. Až teď, jako turista. Rozhlednu jsme minuli. Náš brzy pětiletý komentátor ji opovržlivě označil za nedodělanou, protože je přes ni vidět. Zato zrcadlové bludiště bylo to pravé na vyblbnutí a nalezení svých dalších já, která lze bezchybně a bez řečí zapojit do jakkoli složitých tanečních choreografií.

Nebo mít z toho všeho velkou hlavu, oči šejdrem, či modelkovsky dlouhé dolní končetiny.

A nakonec nám děti sežrali dinosauři...

... aby se pak mohla znovu vylíhnout ta nejkrásnější dravá stvoření na světě. Každé s dárkovým dino vejcem v podpaží. Vejce mělo ve vodě bobtnat několik dní. Jenže naše holky trpělivostí s klubáním prehistorických mláďat jaksi neoplývají (a my zase s jejich stížnostmi), tak jsem se rozhodla vývoj trochu popohnat a v noci skořápky tajně nakřápla a ulámala. To bylo ráno radosti.

Přivezli jsme si spoustu společných zážitků a já navrch několik poznání. Jako třeba...
Nepouštět Madlence v autě Pojďte, pane, budeme si hrát, protože se tomu nahlas chechtá, a zvonivý smích pak zákonitě vzbudí Mišku, a předčasně probuzená Miška pak zuří, a to i já brzo začínám zuřit, a tak dál, klasika.
Nebrat do auta hračky, které nejdou spravedlivě rozdělit.
Brát do auta drobnosti na jídlo, hodně drobností.
Mít pořád po ruce vlhčené ubrousky, hodně ubrousků.
Nepředpokládat.
Šetřit hlasivky.
...
Ale to jsou nepodstatné maličkosti. To hlavní a podstatné je přiznání si, že jsem ráda za své první a jediné ultimátum Peťovi před sedmi lety a po sedmiletém chození, že dokud si mě neveme, tak se z Prahy nevracím, že ho neohroženě přijal, a že proto nevychovávám své děti ve velkoměstě, jeho širším centru, natož v satelitních dálkách. Být doma v maloměstě je vlastně hrozně fajn.

Rakouská

dovolená.

Krásná, potřebná. Něco ve smyslu když chceš získat nadhled, odstup si nebo změň prostředí. Mám to doma a v okolí ráda, ale už jsem tak nějak cítila, že výlet za náš obzor by nám všem mohl udělat dobře.

Dala jsem na tip (Šári, děkuju) a neprohloupila. Severoštýrský Mariazell je ideální místo pro pobyt s dětmi, na kopcích, u vody, v lese. S příjemnou dostupností šesti hodin autem včetně přestávek. Navíc takhle na přelomu srpna a září je už po a ještě před turistickou sezónou, takže žádné davy (nemusím obecně), natož čeština (nemusím na dovolené).

Původní tříčlenná sestava se rozrostla o moji maminku, a v půlce týdne už mírně ponorkové dámské složení tím nejlepším možným způsobem osvěžil svým příjezdem můj tatínek.

A slunko svítilo, místní vyhlášené perníky voněly, káva chutnala... a bylo nám hezky.

Jezero Erlaufsee (827 m). Nádherná, čistá voda - chladná na několik rychlých nádechů při vstupu. Já se brouzdala po kolena, holky se zvládaly nořit celé a dlouho. Díky zázemí jde u něj bez problémů strávit s dětmi celý den, my se byli koupat dvě odpoledne po sobě.

Tam někde dva kilometry v dálce je Mariazell. Foceno od kostelíku (příjemná dopolední procházka) nad hotelem JUFA (vybírala jsem záměrně ubytování, které mělo i nějakou zábavu pro holky v případě setrvale hnusného počasí, tento měl vnitřní bazén, hernu a hřiště - plus příjemné pokoje a dobré jídlo).

Jinak u toho kostela Madlenka objevila slimáka a v jeho těsné blízkosti pavouka. Ti dva ji mnohaminutově fascinovali. Navíc dědeček následně přišel s příběhem, že si tihle tvorové určitě vykládají, přičemž pavouk musí hrozně křičet, aby ho slimák slyšel, protože jak je slizký, má tím slizem úplně zalepené uši... Kam se pak hrabou všechny sakrální a panoramatické skvosty!

A v kostce ještě pravidelná denní dávka zmrzliny... Největší buchtička se šodó... Největší zážitek z poutního místa: spíš než genius loci baziliky holky zaujali zvuk opakující křečci u přilehlých stánků. Zábava pro děti na celý pobyt, pro dospělé tak na 15 minut (paní prodavačka mi se spikleneckým mrknutím oka ukázala, kde vypnout a kde vysunout baterky). Navíc zkuste seriózně vážně výchovně působit na své potomky, když to po vás ještě piští křečci!... A (nejen) pro dětné doporučuju výlet na Mariazeller Bürgeralpe. Pro malé a pomalé je tu lanovka přímo z centra Mariazell, starší a odolnější můžou vyjít po značené cestě pěšky (my třeba příště). Každopádně na vrcholku je kromě typického pohostinství a rozhledny i krásně a vkusně vybudovaný naučný park - s vodou, vláčkem, hejblátky, vory, skluzavkami...

Teď už jsme nějaký ten den zpátky. Začala školka a začínají se dávat do pohybu i další věci. Většinu z nich ale zatím raději nechávám v neveřejné tichosti uležet, dozrát, vyklubat se. Každopádně jsem za ten posun trochu rozechvěle ráda.

Jesenická

Oddechnutí. Překvapivě klidný víkendový výlet.

Až na jeden vyhrocený ranní výstup při snídani s Madlenkou (ujely mi nervy...pokolikáté už za poslední dobu?... bylo mi pak stydno, hodně, a tak smutně těžko, ze sebe nejvíc).

Ale jinak to krásné počasí kopírovalo naše rozpoložení. Dobře bylo, dohromady, spolu.

A zmrzlina.

A pištivé okoušení vody v lázeňském balneo parku.

A kolonáda se stromy, které pamatuju z doby prázdnin u jesenické babičky, které pamatují mě. Trochu nostalgie, že se čas sune pořád vpřed, a trochu údiv, že už se otáčím zpět do vzpomínek.

A radost nad opravenými budovami a vkusně upraveným okolím, v letním světle ještě o kus veselejším. A taky příjemný pocit z úsměvů kolemjdoucích, protože povětšinou tady a teď nikam nespěchají, v tohle sobotní dopoledne jsou ochotni i oni ve svých vyšších než dětských letech dovádivě sedět na otáčivých lavičkách, otáčet se za sluncem.

Odpolední hodinka na koupališti. Musela jsem se tam jít znovu podívat. Zase vzpomínky. Všechno je na svém místě, vůně, zvuky, betonové schody, kamenné zídky, ledová voda, jen k opraveným bazénům přibyly tobogány, dětské atrakce. Michalku jsme z brouzdaliště tahali domů násilím, tak moc se jí svět nesterilně veřejných vodních ploch líbil.

A cesta zpátky. Nucené objížďky, které tak nějak nevadily. Pusté Žibřidovice, Žárová a bůhví kolik vesniček před i po mi ještě vypadlo z paměti. Kousek kraje mezi kopci, lesy a loukami, který vůbec neznám. A přitom je tak blízko od nás, krásný. Když jsem očima zamyšleně přejížděla ten vlnitý výhled, napůl ve slunci, napůl zastíněný, na chvilku mě kacířsky napadlo, proč vlastně bydlíme v centru, na hradbách, s malým oploceným dvorkem, když tady by šlo tak lehce utíkat. Ale byla to jen chvilka, vím kde jsem doma, ráda.

Nahoru

Dnešní dopolední procházka na nedalekou zříceninu hradu.
Nahoru do kopce, cestou necestou.
My tři holky.

Pomalinku se překlápí doba kočárová, kdy už se při výběru výletní destinace rozhoduju spíš na základě délky trasy, než podle přístupnosti pro kočár. Obě holky rezolutně odmítaly manducu a mně se zase začínaly protivit zpevněné cesty i dlouhé, mlčenlivé přesuny po dětských hřištích. Chyběl mi les a louky a hlína pod nohama a zaseknuté větvičky ve vlasech, když člověk úplně neodhadne správný směr.

Míša a její všudypřítomný plyšový doprovod ... ošík a uua.
Don't grow up!

A dnes to všechno klaplo.

Liduprázdnou neznačenou cestou nahoru (začátek té značené jsem autem přejela, přeci jen jsem šla naposledy nahoru ve svých čerstvých náct, a to se ty vzdálenosti zdály nějak větší) zvládla Miška úplným samochodem. Děkuju koníkům, kopřivám pálí/nepálí, motýlům na louce, kdobudeuboroviceprvní soutěžící Madlence a několika dětským písničkám do kroku. Když já jim dám jetele... při setkání s touto rostlinkou, travička zelená... já mám koně... nepudu domů... z Míšiných top 10.

Ono je někdy lepší ukazatele směru minout, neposlouchat dané značení, vydat se podle tušení. Někdy to pak člověka vede mnohem zajímavější cestou, s větší fantazií, s větším dobrodružstvím.
 

Nahoře sladké posilnění, zamyšlené rozhledy a spousta představivosti. Kde ti rytíři jedli, k čemu sloužila ta která místnost, co dělali se zlými lidmi, jaká princezna tam žila, kdo ji vysvobodil.

Mami, já teď jsem jako princezna, co ji zakleli pro její pýchu, a ty jsi princ, co mě vysvobodí...teď tě vyhlížím.

Dobrý den, krásná princezno, přišel jsem vás vysvobodit, utečeme spolu z tohoto hrozného místa na můj hrad (blížilo se poledne, doba oběda, nejvyšší čas dostat ty dvě dolů - Míšu jsem nalákala na zmrzlinu, Madlenka už chce víc romantiky)

Seš jako Matouš?... Jestli nejseš Matoušek, tak nikam nejdu.

Jsem princ Matouš.

Tak mě můžeš nést... jako doopravdy.

Ale já asi budu muset nést dolů Mišku.

To snad ne!

Nakonec Madlenka zahlédla turistickou značku a zpět nás se svou prvovrozenou dispozicí vedla neohroženě modročervenou střemhlav dolů. To jsem to ale dobře rozhodla, že mami?

Mám to u nás ráda, čím dál víc.

Dovolená

Nějak nám to poslední roky nevychází, ty naše dovolené.
V plánu byl po sobotní brněnské svatbě mojí milé sestřenice odjezd na týden do Hostýnských vrchů. V plánu ale nebylo Madlenčino lehké nachlazení, které se postupně (a možná i díky klimatizovaným prostorám svatební hostiny) nějak zvrtlo. Kuckání přešlo v ošklivý kašel. A když jsme v neděli, splavení přejezdem, ubytováváním a ukládáním rozjívených dětí, usedli potichoučku na balkon penzionu ke klidné láhvi vína a mobilním plánům na další dny, ještě jsme netušili, že už za pár hodin budeme tišit první z mnoha dusivých záchvatů. Pondělní ráno nebylo o nic lepší, a hodina a půl neustávajícího kašle při odpoledním spánku nakonec rozhodla, že balíme vybalené a vracíme se. S miminem léků, bez inhalátoru a s vědomím historie Madlenčiných kašlů nás dovolenkové nadšení přešlo. A to i přesto, že Mišulka se už dostávala přes svou tradiční aklimatizaci na jiné prostředí a z neurotického tvorečka se měnila ve vcelku snesitelného výletníka.

Ale abych jen neskuhrala, ty dva dny byly plné zážitků a už dnes, při stahování fotek, jsem si říkala, jak to bylo všechno fajn. Takže.

Nedělní dopolední plavba po Brněnské přehradě. Zakoupenou trasu jsme nakonec operativně zkrátili, holkám by možná stačilo i jen přeplutí z Bystrce na Kozí horku, projít se, pohrát na hřišti, vykoupat se s tatínkem (pro mě, se svou hrůzou z živých ryb, byl adrenalin jen to sezení na lodi). Každopádně fajn začátek výletu.

Bez svačiny nikam. Jedna z věcí, která se kromě vlhčených ubrousků stala nedílnou součástí mé mateřské kabelky, je jídlo. Piškoty, tyčinky, sušenky, kukuřičné žížaly by, říkám si, zasloužily samostatnou vnitřní kapsu... Tady třeba záchrana před dětskou smrtí hlady a rodičovským zhroucením při čekání na zpáteční spoj.

 

A pak už směr severovýchod. Bydleli jsme na kopci Troják. Rekreační areál Na Trojáku je vlastně soustava tří budov (a jediné ubytování) v této lokalitě - dům s pokoji a restaurací, v jiné chalupě apartmány, bar a bowling, v další wellness s krytým bazénem. A všude neskutečný klid bez davů lidí, louky, les a parádní výhledy. Jen ten půdní apartmán bych příště zvolila, pouze kdyby nebylo parné léto a kdyby správně fungovaly odpady (Michalka s křikem vybíhala ze dveří a odmítala do toho odéru vstoupit). Naštěstí bylo volno i ve čtyřlůžkovém pokoji v hlavní budově, a ten byl moc fajn, stejně jako restaurace, přilehlá zahrada s minigolfem, prolézačkami a venkovním bazénem. Všechno s úžasně milým personálem a ochotnou paní provozní, která nám nakonec při našem bleskovém odjezdu neúčtovala celý rezervovaný pobyt, ale jen tu jednu noc. Děkujeme a doporučujeme. Jen vlastní fotky nemám. Říkala, že na focení je času dost.

Z Trojáku jsou krásné procházky pro pěší, cyklisty i kočárkující (např. na zrekonstruovanou rozhlednu Maruška, kdo má trénované nohy, tak až na Hostýn - pro běžkaře Hostýnská magistrála) a je to kousek do Zlína, Vsetína, Bystřice pod Hostýnem. Zkrátka máme plány se tam v nejbližší době vrátit a všechno původně vygooglené navštívit.

 

V pondělí jsme zvládli třeba Rajnochoviské hřiště. Bylo hned vedle klasického obecního Coopu, kam jsme mířili pro proviant. Tak jsme se hned zrána pěkně vyblbli.

 

Já třeba na dřevěném válci - veselý křeččí kolotoč pro matku i děti.

 

... na panákovi - hlavní výzva byla hodit kamínek do políčka na měkkém, odpruženém podkladu...

A na pomě - jedna poprvé v životě a s dopomocí...

 

... druhá suverénně a sama... nadšené obě

V Rajnochovicích je příjemnou zastávkou i lesní železnice - ve skutečnosti nevede ani trochu v lesním porostu, ale jde o zachráněné úzkokolejky a zrenovované lokomotivy a vagony, které dřív vozily kulatinu z okolního lesa, nebo fungovaly v dolech. Za dobrovolné vstupné vás majitel sveze párkrát  tam i zpět po velkém dvoře a mile a nadšeně popovídá o historii i současnosti. Škoda to minout.

A na konci Rajnochovic je statek s koňmi a doprovodným domácím zvířectvem. Dá se svézt, dá se sem poslat dítko na jezdecký tábor, dá se tu v místním hostinci příjemně posedět a naobědvat.

 

A to je všechno.

Včera mě ten náš neplánovaný návrat hodně mrzel, těšila jsem se, že budeme po dlouhé době ve čtyřech, mimo domácí čtyři stěny. Ale dnes, po prvních letošních uběhnutých kilometrech, skleničce vína a hlavně pomalinku se zlepšující Madlence je všechno rázem mnohem optimističtější. Dovolených ještě v budoucnu bude, a možná dokonce zvládneme nějaký kratší výlet ještě tuto.

Tak na druhou polovinu léta, na volno a hlavně na zdraví!

Rozhled-na

Jako jediný způsob přežití a užití si společného léta je, zdá se, ty mé dva poklady dostatečně utahat.
Rozhodla jsem se je uchodit.
Protože na vzduchu, v pohybu, v přírodě se tisíce každodenních střetů odhánějí snáz, líp se dýchá a člověk má hned o něco víc nadhledu.
Nebo rozhledu. Jako v případě úterního výletu na s citem přestavěnou bývalou triangulační věž. Krásná dopolední procházka na nedaleký kopec Brusná.

 

 Dá se k ní dojít asi třemi způsoby. My nejprve zvolily délkově střední cestu, ale po chvilkách bloudění jsme se nakonec dostaly zpět k té nejkratší. Čtyřleťák trasu bez problémů ujde, dvouleťák už potřeboval chvilkami poponášet a dvouměsíčňátko se vyneslo úplně.

Posilnění si ale zasloužily úplně všechny. A pak lítání nahoru dolů na rozhlednu a zápis (zákres) do místní návštěvnické knížky.

 

A loukami zpět k autu, se vzlety i s pády. A s velkou motivací, že dole si dáme zmrzlinu.

Miška po obědě spala neskutečné 3,5 hodiny, Madlenka vzácně usnula a já, přiznávám, na tu hodinu a půl taky spánkově vypustila. Co víc si přát!

Hodně fajn

Páteční kulturní výlet do Prahy, dárek od našich Peťovi k narozeninám, Peťova premiéra v Národním.

V rytmu swingu buší srdce mé... totiž nás obou, protože seznámení v junior big bandu před patnácti lety, to už je skoro historická náklonnost.

Všem milovníkům tleskání na druhou dobu doporučuju, bylo to krásné. I to víno chutnalo, i ten balkónový výhled na podvečerní panoráma Hradčan (s odmyšlením osazenstva) lahodil.

 

 

 

My tu společnou (partnerskou) kulturu posledních několik let docela odbýváme. Abychom jen sami dva někam vyrazili, většinou potřebujeme zcela přímé ponouknutí, ideálně v podobě lístků, ideálně včetně pohlídání dětí, prostě all inclusive :). Každopádně vyjet si čas od času přes noc sami dva je hodně fajn a hodně potřeba.

***

A taky nové boty jsou hodně potřeba. Protože když člověk hodinu před odjezdem zjistí, že kromě kulturního přehledu ztratil za těch pár let mateřské i většinu botníku pro společenské příležitosti, půjčí si půl hodiny před zahoukáním vlaku při předávce dětí boty od maminky, aby už v půli cesty mezi hlavním nádražím a divadlem najisto věděl, že ve zdraví tu druhou část prostě neujde. Takže Baťa a ten nejbleskovější nákup bot v životě (velké díky aktuálně vystavenému sortimentu, dvěma ochotným paním prodavačkám a hlavně svému muži za narozeninový dárek). Protože lakovky (tyhle v lakované kůži) si přeju už od svých deseti, kdy jsem několik měsíců pravidelně listovala předvánočním vydáním Burdy a kromě hustého, stylového smrčku obdivovala černé a červené lakované balerínky na vyfocených dětských modelkách... Tak si teď vyšlapuju, čistě materiálně se kochám... a s trpělivostí přelepuju prasklý puchýř, který se mi s železnou pravidelností udělá na tom jediném místě na patě u kterýchkoli nových bot.

Ale to se ochodí a všechno bude fajn, hodně.

Boty... a Peťův pohled, když zjistil, že si je na zpáteční cestě nenápadně fotím na mobil... :).

Nedělní

... procházka nad město

...s přáteli...

 

... pohádkovými bytostmi...

 

 

...jídlem na piknik...faunou...

 

 

... i flórou ...

 

 

Takové znovupřipomenutí, že člověk nemusí urazit desítky kilometrů, aby mu bylo dobře.

 

 

Pěší

 Nedělní procházka kousek za městem.

Malý test, kolik už nejmenší člen výpravy ujde.

A ujde toho na své necelé dva roky docela dost. A dokonce vesměs drží kurz, tempo i náladu:).

 

 

Zblblá městem a herně vybavenými zahradami babiček jsem si trochu říkala, jestli to holky bude jen tak nalehko bez dětských lákadel bavit. Ukázalo se, že naše dítka jsou městem zblblá ještě o něco víc. Tam venku, na vzduchu, na loukách, na pěšině i v lese bylo tolik přirozeně/přírodně poutavého, až měly oči navrch hlavy. Madlenka se ptala na jméno kdejaké kytky nebo stromu (pro příště si nastuduju nějakou encyklopedii rostlin v kostce),  brouci a jiná havěť ji fascinovali. Miška si většinu času držela svou poker face, ale bez přemlouvání se přidávala ke všemu, co jsme se starší ségrou vymysleli. Třeba v podřepu pozorovat ploštice - Madlenka s nadšením, u Mišky jsem si ale nebyla jistá, jestli přežijí.

 

 

Se stoupajícím terénem bylo třeba zapojit trochu víc fantazie. Prozkoumat velehory z bludných balvanů (jeden z nich měl i skalní rozestup pro "trpaslíky nebo barbíny"), nahlédnout do pařezových obydlí skřítků, nebo zapsat se oblázkem do návštěvnické knihy těstě na úpatí kopce s hlavním cílem cesty - něco co kdysi byla zřícenina a ještě dřív možná nějaké sídlo.

 

Úplně nahoře už Madlence, rozehřáté krkolomným výstupem, jela představivost sama. Našla si trůn královny, viděla komnaty, víly, hluboké příkopy, kam házeli zpupné rytíře, i tajemné strážní věže z pařezů, do kterých vstup hlídají osminozí zbrojnoši se svými sítěmi.

 

 

Krásně se nám prošlo.

A příště zas někam do lesů, do kopců, pěšky a s dětským světem.

 

 

 

Odpočinková

Prodloužený víkend jen ve dvou (mami, tati, děkujeme!!!!).
Moc jsme ho potřebovali.
Dohnat a pro dny další doplnit všechno, co kvůli naléhavějším důležitostem odsouváme.

Odpočinek a spánek... dali jsme na tip a zvolili hotel "adults only". Klid a pomalé plynutí... Pro mě ale byla výhoda i v tom, že se mi při nemožnosti pozorovat cizí ratolesti stýskalo o něco míň. Dovolenkujícím rodičům tento koncept vřele doporučuju:).

Jídlo ... vaření já moc ne-e. Navíc na důstojné stolování není v aktuální domácí konstelaci moc prostor. Takže pomalu si vychutnávat několik výborných a úžasně nakombinovaných chodů přes hodinu a půl bylo jednoduše jak z jiného světa. A to "jak" vlastně můžu klidně vynechat.

Lyže... já po dvou letech (protože sunutí se v pluhu po sjezdovce za Madlenkou nejde úplně nepočítat) měla trochu obavy, jestli hned nebudu brázdit svahy hlavou napřed. Ale ono se to, naštěstí, nezapomíná.
 

a hlavně

 

BÝT SPOLU a soustředit se jeden na druhého, povídat si, vnímat se.

 

Běžné dny peláší v rychlém a pravidelném rytmu. Většina společného času se točí kolem holčiček, což je přirozené a tak nějak v pořádku. Ale pak je jen kousek od toho, abychom zapomněli, že být spolu není ani po čtrnácti letech samozřejmé. Že ty provozní věci nemají úplně překrýt vztah dvou dospělých, že čas na povídání a naslouchání tomu druhému nejde donekonečna odsouvat večerním ťukotem klávesnice, klapotem šicího stroje, nebo šustěním stránek učebnic. Že je důležité být rodina a zároveň pár.

Ha, jsem patetická, ale to proto, že jsme se měli tak báječně.

 

Ale protože se nám i dost stýskalo, tak zvesela peřinou šedesáti centimetrů nového sněhu v Sonnenalpe Nassfeld zase domů.

Prostě pohádka.

Muzeum jinak

Konečně po delší době zase něco krásného, účelného a poučného zároveň. Muzejní zážitek jinak. Na to, že máme Pradědovo dětské muzeum coby nás přes kopec přehodili, zajeli jsme tam prvně teprve minulé sváteční úterý.

Citlivě zrekonstruované vesnické stavení, úžasný světlý interiér, naprostá většina předmětů ze dřeva, plechu, látek, přírodnin. Vlastně ani nevím, jestli jsem tam narazila na něco echt plastového. 

V horním poschodí si pohrají a hravou formou se poučí o Jesenicku dítka širokého věkového spektra. Batolata mají svou speciální ohrádku (v ní jsem strávila poměrně dost času, a to nejen kvůli doprovázení Míšky).

V přízemí prosklená kuchyně s dobrotami za zlaťáky a několik dalších tajemných a hracích prostor.

Holky byly i po skoro dvou hodinách stále herně zapálené a nadšené do objevování. Já byla nadšená kromě všeho výše ještě z opravdu vtipných úložných prostor v "šatně" a žárovkového svítidla nad schody (tenhle nápad k nám musím nějak propašovat).

Jen jedna věc mě mrzela. Trochu (kecám, vlastně docela dost) mi vadil styl "lítej a nič" některých ratolestí, nebo přesněji řečeno jeho totální ignorace příslušnými rodiči. Přestože majitelé milou formou prosí v pravidlech muzea rodiče, aby dětem pomáhali uklízet "exponáty" (a že je opravdu úplně všechno k ochytání, ozkoušení, ohraní), když jsme přišli, nebyl jeden jediný domek aspoň zdánlivě kompletní, místo výstavy filcových hub byly na poličkách třeba polorozbité květináčky levandulí, kostky a propriety se pomíchaně válely všude kolem, nějaký klučina bez skrupulí narážel nádherných plechovým odrážedlem ve tvaru retroauťáku do zdi, po úžasných originál montessori hračkách se klidně šlapalo... a rodiče vesměs seděli, četli noviny, nebo se tvářili, že jich se to vlastně tolik netýká. Nevím, možná to bylo tím, že po poledni a v upršený volný den tam bylo poměrně hodně lidí, takže uklízení a mírný dohled se mohl zdát jako sisyfovská práce. Nevím, možná hraje roli pocit, že když něco není moje a mám to k dispozici za vstupné, není nutné brát ohledy. Nevím, možná tím děti učíme něco o určitých hodnotách a vztazích. Nevím, možná to jenom moc řeším.

Tak či onak, určitě se k Pradědovi vrátíme, teď v zimě, a pak někdy za tepla, ať holky můžou prozkoumat i přírodní hřiště na zahradě.

***

A ještě něco málo málo kvalitních fotek.