pondělí 1. ledna 2018

Doba klidová

Moc jsem to po hektickém podzimu a  bláznivých prvních třech prosincových týdnech, plných přenášených nemocí, rušení a nahrazování hodin angličtiny, chystání Mikuláše a medvědí narozeninové oslavy Madlenky (u nás se obojí jede ve velkém, ale zvlášť za slavení v nejbližším celorodinném kruhu, kdy se nás při dobré konstelaci může doma sejít už plných 20 "kousků", jsem strašně ráda), balení dárků a odškrtávání ze sepsané role úkolů potřebovala. Přepnout na úsporný režim, odpočívat, myslet jinak a na něco jiného, odjet vidět sníh a vrátit se domů... Ale ze všeho nejdřív chvíli v uklizeném prostoru koukat na naši tradiční vánoční výzdobu a ladit hlavu na svátky.


Mám naši Ruinu strašně ráda. Už v době, kdy jsme si tento maloměstský dům z roku 1897 byli s mužem (a tehdy ještě nezjištěnou Madlenkou) obhlédnout a kdy plně otpovídal tomuhle srdečně pejorativnímu pojmenování, jsem měla takový ten poklidný a ujišťující pocit, který se ale blbě vysvětluje, prostě že jsem tu musela žít celý život, že tady můžu být a jsem doma. No, a tak se už pátým rokem (někdy až otravně úzkostlivě) snažím udržet krásnu volného velkého prostoru a klidných, neutrálních tónů... ve věčném boji s hýřivostí barev dětských hraček, pořád kompromis a úhybné manévry, no :). Třeba letos jsme vánoční stromeček zdobili ještě před odjezdem na hory, aby se po příjezdu třiadvacátého v podvečer dalo jen usednout na pohovku, nalít víno a zkouknout Love Actually (což je pro mě začátek Vánoc, a taky trochu nostalgie po naší svatbě - stejné překvapení jsme  od sourozenců a našich kamarádů z orchestru a big bandu dostali i my). Zdobení ještě víc v režii holčiček. Miška se zodpovědně zapojila hned od začátku, Madlenka tradičně přišla až v poslední třetině a s jedním okem na pohádce hodnotila dosavadní průběh a aktivně za Míšina důrazného nééé navrhovala/uskutečňovala změny. Lehce jsem trnula, co všechno na ten krásný jehličnan navěsí, ale výběr ozdob měly bílý a pastelový, tak to můj systematický a řádem postižený mozek snášel dobře. I ty na dne krabice objevené zlaté vlasy děda Vševěda (nevím, jak se těm třpytivým ocáskům normálně říká). Jen když Michalka iniciativně přinesla ostře růžové boa z jejich kostymérny a Madlenka červené cosi, nechala jsem s lehkým důrazem dopadnout své mateřské poslední slovo, no.



Výzdobou v kteroukoli roční dobu jsou pro mě světýlka, spousta teplého světla. Hvězda z IKEA dostala své místo až letos po odumřelé závěsné kokedamě, ale stluší jí to tam. Světýlka na baterky na věncích, světýlka v ošatkách a miskách, spousta svíček. Doplňková barva tmavé zeleně, do milované aromalampy od oblíbené Ema Mamisu badyán, hřebíček a skořice plovoucí ve vodě (takový svařák na čichanou). A nejoblíbenější zimní "vazba" do vázy  - ruscus spolu s nevěstiným závojem, není pro mě nic vánočnějšího, u ničeho jiného se na mě prodavačky u nás v květinářství netváří tak pochybovačně. Tradiční adventní strom v jídelně, ať můžou dítka s lehkých utrpením počítat jak dlouho ještě do Ježíška (letos poprvé přišla Madlenka s otázkou, jestli ten Ježíšek nejsme náhodou my - ještě jsme to argumentačně/logisticky/strategicky ustáli, ale dávám tomu rok, maximálně dva...a, přiznávám, bude mi toho konečného odhalení smutno, dálší nevratný krok k velké holce).


A letošní novinky. Prvním je svícen, který jsem si přivezla z ostravského Meat Design. Zažil své vtipné uvedení do společnosti, kdy jsem plná nadšení večer po příjezdu hlásila svému z podstaty racionálnímu muži, že jsem sehnala adventní věnec. Po vybalení se mi (nikoli nečekaně) dostalo pohledu, pod kterým klasicky mládnu do první dekády. Po dohodě, že tomu budeme spíš říkat svícen, než ten čtyřhranný věnec byly obě karmy v rovnováze a milý držák na svíčky mohl začít odpočítavat adventní neděle (a navíc nám hezky kopíruje opěrky židlí :)) ). Druhou novinkou keramický strom na čajovou svíčku. S výškou kolem 40 cm není žádné cudné tintítko, ale láska na první pohled a horký adept na celoroční svícení.
Tolik exkurze do výzdoby. 
***
Před Vánoci ještě teď už tradiční odjezd do rakouských Alp. Katschberg se nám osvědčil. Pro děti i po oddechu a liduprázdných, zasněžených svazích lačnící dospělé skvělé místo. Pro mě osobně potřebná pauza od povinností, seznamů úkolů, vatření, uklízení, vnucovanému tlaku na vánoční přípravu a náladu. Letos - teda vlastně vloni- to mělo pár kritických okamžiků, ale zvládli jsme je a za tento model bych ráda přimluvila i letos. Madlenka už s námi sjela i pár párkilometrových červených, na modrých svazích pomalu rovná nožky do paralelu, mám z ní radost a ještě větší radost mám z jejího nadšení pro sjíždění. Michalka není povahou takový kamikadze, takže tady začínáme vožením s tátou a jištěnými dojezdy o samotě (zbytek, sáňky, sněhuláci, horká čokoláda, prostě nepřepálit začátek). Ale přijde mi, že jak vidí jezdit nás všechny ostatní, bude to i s jejím vrozeným opatrnictvím dobré. Strašně moc se těším, až budeme brázdit svahy jako kachní rodina.
Ježíšek a vánoční svátky se vydařili, i když některé okamžiky máme v plánu pro příště zkorigovat a víc učit děti (a možná i malinko prarodiče), že Vánoce nejsou jen a pouze (jestli vůbec) o dárcích, že to důležité je rodinná přítomnost... A závěr roku na naší ostružinské chatě, dvakrát s dvěma skupinami lidí, které mám tu čest a štěstí považovat za přátele, v pospolitosti, kdy utřete nudli u nosu nebo podáte občerstvení kterémukoli probíhajícímu dítěti, kdy není jedno, čí dítě vám zrovna po hlavě slítlo z přespříliš příkrých schodů (naštěstí všechno dobře dopadlo, uf a třikrát uf)...
***
Takže na závěr tohoto celého elaborátu (si) moc přeju, aby celý příští rok byl tak podnětný, tak plný výzev, překážek, obtíží... a jejich úspěšného konečného zdolání, tak láskyplný, plný důležitých věcí... zkrátka naplněný, jako ten se sedmnáctkou na konci... pro nás pro všechny.
***
A úplně pod čarou - těším se, až si hned zítra stoupnu před tabuli, až hned jak to půjde zapnu šicí stroj. Až budu mít pracovní odstup od svátečním cukrem poblázněné Madlenky a obdobím vzdoru zmítané Mišky. Rovnováha zase jinak:).

Žádné komentáře:

Okomentovat